USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2025 o dovolání, které podal obviněný F. P. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 10 To 194/2024, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 2 T 32/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. P. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 22. 7. 2024, sp. zn. 2 T 32/2024, byl obviněný F. P. uznán vinným pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), za nějž mu byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 42 měsíců. Soud prvního stupně dále tímto rozsudkem podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou A. H. s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedeného pokusu zločinu se obviněný podle uvedeného rozsudku (zjednodušeně uvedeno) dopustil tím, že již ode dne 18. 10. 2017 mohl vědět o příznacích duševního onemocnění své matky A. P., narozené dne XY a zemřelé dne XY, přesto zařídil, aby za jeho přítomnosti dne 24. 4. 2018 v notářské kanceláři podepsala darovací smlouvu, na základě které jeho matka jako dárce jemu jako obdarovanému převedla do jeho výlučného vlastnictví nemovitosti konkrétně uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Po uzavření této darovací smlouvy byla matka obviněného rozsudkem ze dne 30. 11. 2018, který nabyl právní moci dne 1. 4. 2019, omezena ve svéprávnosti, neboť již ke dni 18. 10. 2017 trpěla duševní chorobou trvalého rázu spočívající ve smíšené demenci s vaskulární a Alzheimerovskou složkou těžkého stupně, pro kterou nejméně ode dne 18. 10. 2017 nebyla schopna racionálně rozhodovat, právně jednat, nakládat s nemovitým majetkem, porozumět důsledkům uzavření smlouvy a domyslet je do budoucna. Obviněný byl jmenován jejím opatrovníkem jak pro řízení o omezení její svéprávnosti, tak i do budoucna samotným rozhodnutím o omezení její svéprávnosti (jako tzv. hmotněprávní opatrovník). Přestože obviněný věděl o uvedené duševní poruše své matky a s ní spojenými následky, po její smrti zmíněnou darovací smlouvu předložil v létě roku 2022 (v době od června do 10. 8. 2022) v dědickém řízení se záměrem neoprávněně se obohatit na úkor své sestry A. H. Pokud by totiž soudní komisařka jím předloženou darovací smlouvu akceptovala, tak by nebyly nemovitosti obsažené v darovací smlouvě zahrnuty do dědictví, nýbrž by se staly pasivem pozůstalosti a A. H. by vznikla povinnost převést do vlastnictví obviněného nemovitý majetek nabytý darovací smlouvou. Tím by A. H., dceři a dědičce po zemřelé A. P., nebyl vyměřen její dědický podíl nejméně ve výši 5 053 665 Kč, který odpovídal jedné polovině hodnoty nemovitostí evidovaných v katastru nemovitostí ke dni 10. 8. 2022 ve výši 10 107 330 Kč, v důsledku čehož by A. H. v dědickém řízení obdržela pouze částku 139 239,50 Kč, odpovídající polovině rozdílu aktiv a pasiv zjištěné čisté hodnoty pozůstalosti ve výši 278 479 Kč (bez uvedených nemovitostí). Obviněný tak tímto jednáním mohl způsobit A. H. škodu ve výši nejméně 5 053 665 Kč. K tomu však nakonec nedošlo.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl Krajský soud v Hradci Králové svým usnesením ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 10 To 194/224.
II. Dovolání obviněného
4. Proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 10 To 194/2024, podal obviněný F. P. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
5. Obviněný svým dovoláním předně zpochybnil skutková zjištění soudů nižších stupňů, popřel, že by věděl o špatném psychickém stavu své matky A. P., a přesto by s ní uzavřel darovací smlouvu, kterou by následně předložil v dědickém řízení. Namítal, že jeho matka nejevila žádné příznaky, ze kterých by mohl rozpoznat, že trpí duševní poruchou, neboť ho poznávala, komunikovala s ním o všech záležitostech a vedli spolu zcela běžné rozhovory. Navíc i svědci M. P. a V. K. vypověděli, že na jeho matce nebylo znát žádné duševní onemocnění, výpovědi dalších rodinných příslušníků nemohly o stavu jeho matky svědčit, neboť se tito příbuzní s jeho matkou nestýkali, tudíž si ani nemohli být vědomi jejího stavu a chování v každodenních záležitostech. Obviněný si nemohl být vědom negativního stavu své matky ani na základě rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o omezení její svéprávnosti, protože byl vyhlášen až po podepsání darovací smlouvy. Podle obviněného z rozhodnutí soudů nižších stupňů dále vyplývá, že darovací smlouvu nijak neuplatnil, a to ani u katastrálního úřadu, ani v dědickém řízení, tudíž není správný jejich závěr, že ji předložil v dědickém řízení. V průběhu dědického řízení totiž pouze uvedl, že darovací smlouvu má a na výzvu soudní komisařky ji přinesl na následující jednání. I v rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno, že „pokud by soudní komisařka jím předloženou darovací smlouvu akceptovala, tak by nebyly nemovitosti obsažené v darovací smlouvě zahrnuty do dědictví, nýbrž by se staly pasivem pozůstalosti“. Uvedené podle obviněného svědčí o tom, že soudy nižších stupňů nepovažovaly darovací smlouvu za uplatněnou.
6. Obviněný dále namítl, že se soudy nižších stupňů nedostatečně věnovaly také subjektivní stránce trestného činu podvodu, jímž byl uznán vinným, neboť jeho úmyslné jednání z jejich rozhodnutí nevyplývá. V této souvislosti obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1370/2006, podle kterého úmyslné zavinění musí zahrnovat nejen uvedení jiného v omyl, využití omylu jiného nebo zamlčení podstatné skutečnosti, ale i obohacení pachatele nebo jiné osoby a způsobení škody nikoli nepatrné. Takový úmysl musí mít pachatel již od počátku svého protiprávního jednání, což v nyní projednávané věci nebylo prokázáno. Navíc obviněný neměl v úmyslu podle darovací smlouvy postupovat, když se v průběhu dědického řízení snažil se svou sestrou dohodnout, a to bez přihlédnutí k darovací smlouvě.
7. Obviněný zpochybnil také naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu, protože nikoho neuvedl v omyl, nevyužil něčího omylu, nezamlčoval podstatné skutečnosti, avšak ani se neobohatil na úkor jiné osoby a nedošlo ani ke vzniku škody. Naplnění těchto znaků objektivní stránky ani nevyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. Darovací smlouva byla uzavřena z vůle jeho matky, nebyla předložena katastru nemovitostí a neuplatnil ji ani v dědickém řízení, nedošlo tak k jakékoli dispozici s majetkem, proto zde není příčinná souvislost mezi omylem určité osoby a jí učiněnou majetkovou dispozicí.
8. Podle obviněného je projednávaná věc ryze občanskoprávním sporem, navíc mezi sourozenci, z nichž se každý domnívá, že vůči druhému disponuje legitimním nárokem. Soudy nižších stupňů proto měly uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe, neboť nároky účastníků dědického řízení mají být vyřešeny prostředky občanského práva.
9. Závěrem obviněný namítl, že se odvolací soud vůbec nevypořádal s argumentací, kterou obviněný uplatnil ve svém odvolání, namísto toho z rozsudku soudu prvního stupně převzal veškeré skutkové a právní závěry. Rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje žádné vlastní úvahy ani vypořádání se s argumentací obviněného, čímž došlo také k porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces.
10. Ze všech shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby, in eventum aby vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
11. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který po shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a dovolacích námitek obviněného se k nim vyjádřil následovně.
12. Obviněný svými námitkami zpochybňoval především výsledky provedeného dokazování, dožadoval se jiného hodnocení provedených důkazů, což však nemůže naplnit dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Za částečně relevantní označil námitky týkající se absence objektivní a subjektivní stránky trestného činu podvodu, jímž byl uznán vinným, a neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe, přestože i jimi obviněný rozporoval převážně jen skutková zjištění soudů nižších stupňů.
13. Podle státního zástupce soudy nižších stupňů dostatečně prokázaly úmyslné zavinění obviněného. Z důkazů vyplývá, že v období, ve kterém došlo k uzavření darovací smlouvy, byl stav jeho matky natolik závažný, že v otázce převodu nemovitosti již nebyla schopna samostatně projevovat vůli, přestože ještě nebyla omezena ve svéprávnosti. Podle státního zástupce uvedené sice samo o sobě neznamená, že by matka obviněného nemohla svůj majetek obviněnému darovat, ale jeho podvodnému jednání nasvědčuje, že s předložením darovací smlouvy vyčkával až na dědické řízení a neuplatnil ji u katastrálního úřadu již za života své matky, neboť věděl, že by do procesu převodu nemovitostí mohl zasahovat opatrovnický soud. Navíc obviněný se svou matkou trávil čas, byl jejím opatrovníkem, tudíž o jejím nepříznivém zdravotním stavu musel vědět.
14. Pokud obviněný namítl, že darovací smlouvu nikde nepředložil, pak podle státního zástupce uvedené tvrzení neodpovídá provedenému dokazování. Obviněný totiž tuto smlouvu předložil v průběhu dědického řízení a již nebylo na jeho vůli, jak s ní bude dále naloženo. Pokud by pak soudní komisařka darovací smlouvu akceptovala, došlo by k obohacení obviněného a současně ke způsobení škody jeho sestře. Státní zástupce dále uvedl, že není podstatné, že obviněný svoji sestru neuvedl v omyl, jak namítal ve svém dovolání, neboť skutková podstata podle § 209 tr. zákoníku může být naplněna i tím, že pachatel jeden subjekt uvede v omyl a v důsledku tohoto omylu se obohatí na úkor dalšího subjektu, resp. na majetku dalšího subjektu způsobí škodu.
15. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou obviněného, že soudy nižších stupňů neaplikovaly správně zásadu subsidiarity trestní represe. Závěr, že nejde o trestný čin s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe z důvodu jeho nedostatečné společenské škodlivosti, lze učinit jen za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. V nyní projednávaném případě však nešlo o žádnou bagatelní trestnou činnost, ale o pokus zločinu, kterým obviněný mohl způsobit škodu přesahující 5 000 000 Kč. Společenskou škodlivost jednání obviněného nesnižuje ani dosažené vývojové stadium (pokus), neboť obviněný své kroky směřoval k dokonání trestného činu podvodu, k němuž nedošlo pouze díky jednání dalších osob. Na trestní odpovědnosti obviněného pak nemůže nic změnit ani to, že pomáhal své sestře se stavbou jejího domu, a proto se cítil oprávněn k většímu podílu na pozůstalosti po své matce.
16. Ze všech shora rozvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného F. P. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Zároveň vyslovil souhlas s konáním neveřejného zasedání také pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
17. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva nevyužil.
IV. Posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
18. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
19. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
20. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
21. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších
stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele.
Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
22. V tomto duchu a naznačeném směru musí být vykládán dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo především o reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování.
Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny.
Taková existence zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10.
7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.
23. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění. Podstata dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Druhou alternativou je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř.
24. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
b) K uplatněným námitkám obviněného
25. Předně je možno uvést, že většina dovolacích námitek obviněného, jak správně upozornil i státní zástupce, vůbec neodpovídá uplatněným ani jiným dovolacím důvodům, neboť obviněný jimi pouze sporoval správnost skutkových závěrů soudů nižších stupňů, rozsahu provedeného dokazování, na jehož základě soudy nižších stupňů dospěly k těmto závěrům, resp. hodnocení jednotlivých důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků. Takové námitky ovšem zásadně, až na shora vytčené výjimky ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohou být předmětem přezkumu Nejvyšším soudem v dovolacím řízení. Takto nebyla role Nejvyššího soudu při zavedení tohoto mimořádného opravného řízení koncipována, Nejvyšší soud zásadně měl být povolán k přezkumu správnosti právních závěrů soudů nižších stupňů, nikoli však jejich skutkových závěrů (ze skutkových důvodů lze do pravomocně skončené věci zasáhnout prostřednictvím jiného mimořádného opravného prostředku – obnovy řízení), případně má povinnost zasáhnout v případech taxativně označených nejzávažnějších procesních vad majících povahu tzv. zmatečných důvodů. Nejvyšší soud totiž sám dokazování neprovádí a není běžným třetím stupněm, před nímž by se mělo dokazování provádět (k výjimkám srov. § 265r odst. 7 tr. ř.). Neprovádí- li Nejvyšší soud důkazy, nemůže je z povahy věci ani sám hodnotit. Proto naprosto drtivá většina všech námitek obviněného založených na jeho nesouhlasu s vyhodnocením důkazů ze strany soudů nižších stupňů nemůže v dovolacím řízení uspět. Stejně tak uspět nemohou ani ty námitky, kterými se sice domáhá jiného právního posouzení věci, ovšem činí tak na podkladě jiných skutkových závěrů, než jaké učinily soudy nižších stupňů. Nadto obviněný neoznačil ani žádný tzv. extrémní rozpor mezi jím zpochybňovanými klíčovými závěry soudů nižších stupňů a obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků. Mnohem spíše žádal po dovolacím soudu, aby sám změnil hodnocení významných důkazů, než jak to činily soudy nižších stupňů, což ale též dovolacímu soudu nepřísluší (a to již jen s ohledem na zásadu bezprostřednosti a z ní plynoucího požadavku na hodnocení důkazu tím orgánem, který jej v souladu se zákonem provedl).
26. Nejvyšší soud se přesto k námitkám skutkového charakteru vyjádří ve spojitosti s námitkami nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., resp. § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř.
27. Obviněnému byl kladen za vinu pokus zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Z více alternativně stanovených znaků této skutkové podstaty bylo obviněnému kladeno za vinu, že „se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, že by sebe obohatil tím, že by někoho uvedl v omyl, a způsobil tak na majetku značnou škodu, avšak k dokonání trestného činu nedošlo“ (viz právní věta rozsudku soudu prvního stupně na str. 2 jeho rozsudku).
28. Naplnění těchto znaků podle závěrů soudů nižších stupňů spočívalo v tom, že obviněný uzavřel darovací smlouvu se svou matkou, na základě které jeho matka jako dárce mu jako obdarovanému převedla do jeho výlučného vlastnictví nemovitosti konkrétně vymezené v darovací smlouvě, přestože věděl, že jeho matka trpěla duševním onemocněním, pro které nebyla schopna chápat důsledky vlastního jednání s výjimkou běžných záležitostí každodenního života, a proto nebyla způsobilá tuto darovací smlouvu uzavřít. Po smrti své matky pak obviněný tuto darovací smlouvu předložil v dědickém řízení se záměrem neoprávněně se obohatit na úkor své sestry, neboť akceptováním této darovací smlouvy by se nemovitosti uvedené v darovací smlouvě staly pasivem pozůstalosti a A. H., sestře obviněného, by nebyl vyměřen její dědický podíl odpovídající jedné polovině hodnoty nemovitostí, tj. byla by ochuzena o část dědictví v hodnotě nejméně 5 053 665 Kč. K dokonání trestného činu však nedošlo, neboť poškozená A. H. podala žalobu na určení neplatnosti darovací smlouvy a soudní komisařka tuto smlouvu v dědickém řízení neakceptovala. Obviněný svým dovoláním namítal, že nenaplnil znaky objektivní ani subjektivní stránky trestného činu podvodu, neboť o špatném psychickém stavu své matky nevěděl, darovací smlouvu v dědickém řízení nepředložil, poškozenou A. H. ani nikoho jiného neuvedl v omyl a poškozené A. H. tak nezpůsobil ani žádnou škodu. Navíc nebylo prokázáno ani jeho úmyslné zavinění, které musí být dáno již v době, kdy pachatel uvádí jinou osobu v omyl a kdy dochází k jeho obohacení.
29. Jak již bylo uvedeno, obviněný svoji obhajobu založil na předložení vlastní verze skutkového děje, která je zcela odlišná od té, ke které dospěly soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování. V tomto trestním řízení bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný o duševní poruše své matky věděl. Obviněný totiž se svojí matkou žil, tudíž musel pozorovat její změny v chování a zdravotní obtíže související s její počínající duševní poruchou, které se začaly projevovat již v roce 2016. Měl také k dispozici lékařskou zprávu ošetřujícího lékaře své matky po operaci kyčelního kloubu, ve které bylo mimo jiné uvedeno, že jeho matka trpí třetím stupněm Alzheimerovy choroby.
Předně však bylo prokázáno, že v den podpisu darovací smlouvy probíhalo řízení o omezení svéprávnosti jeho matky, které bylo zahájeno již dne 3. 10. 2017 a o kterém obviněný musel vědět, neboť v tomto řízení byl jmenován procesním opatrovníkem své matky. V den podpisu darovací smlouvy (24. 4. 2018) pak matka obviněného absolvovala psychiatrické vyšetření k posouzení její svéprávnosti, kterému byl obviněný přítomen, neboť k němu svoji matku doprovázel. Po provedení tohoto vyšetření znalkyně MUDr.
Jela Hrnčiarová dospěla k závěru, že matka obviněného trpí smíšenou demencí s vaskulární a Alzheimerovskou složkou těžkého stupně. Na základě tohoto znaleckého posudku pak Okresní soud v Jičíně rozhodl o omezení svéprávnosti jeho matky A. P. tak, že není způsobilá právně jednat s výjimkou běžných záležitostí každodenního života a jako jejího opatrovníka jmenoval právě obviněného. Obviněný tak po celou dobu řízení věděl, o čem se toto řízení vede a k čemu směřuje (třebaže s tím nesouhlasil). Soudy nižších stupňů se také dostatečně vypořádaly s obhajobou obviněného, že svědci M.
P. a V. K., notářská tajemnice, která ověřovala podpisy na předmětné darovací smlouvě, vypověděli, že na matce obviněného nebylo znát její duševní onemocnění. Matka obviněného, A. P., totiž mohla být schopna podepsat darovací smlouvu a kladně odpovědět na otázku, zda ví, že podepisuje darovací smlouvu, avšak tato skutečnost neznamená, že byla schopna uvážit všechny právní a faktické důsledky spojené s uzavřením takové darovací smlouvy. Navíc svědek M. P. uvedl, že s matkou obviněného byl v kontaktu pouze krátce, a to při podpisu dodatků k smlouvě o půjčce, když v roce 2009 půjčil obviněnému 2-3 miliony Kč oproti zástavní smlouvě na nemovitost, která byla ve vlastnictví matky obviněného.
V tomto roce však byl duševní stav matky obviněného příznivý.
30. Ani dovolací námitka obviněného, že v dědickém řízení nepředložil darovací smlouvu, neodpovídá obsahu provedeného dokazování. Soudy nižších stupňů totiž dospěly k závěru, že obviněný v srpnu roku 2022 v rámci dědického řízení předložil soudní komisařce uvedenou darovací smlouvu. Samotná skutečnost, že tato smlouva v dědickém řízení nebyla akceptována, a tedy nedošlo k zahrnutí nemovitostí, které byly uvedeny v darovací smlouvě, do pasiv pozůstalosti, neznamená, že obviněný darovací smlouvu v dědickém řízení neuplatnil, jak ve svém dovolání naznačoval.
Tím, že obviněný tuto darovací smlouvu v dědickém řízení předložil jako platnou, pokusil se svou sestru A. H. uvést v omyl, neboť věděl, že jeho matka v době sjednání této smlouvy trpěla duševní poruchou, která jí ohledně darovaných nemovitostí znemožňovala právně jednat, a tudíž nemohla tuto darovací smlouvu platně uzavřít. Pokud by poškozená A. H. nepodala žalobu na určení neplatnosti této darovací smlouvy a darovací smlouva by byla v dědickém řízení akceptována, nemovitosti uvedené v darovací smlouvě by se staly pasivem pozůstalosti a poškozené A.
H. by vznikla povinnost převést tyto nemovitosti do vlastnictví obviněného, čímž by byla ochuzena o svůj dědický podíl nejméně ve výši 5 053 665 Kč, která odpovídala polovině hodnoty předmětných nemovitostí a byla by za takové situace škodou na majetku poškozené. Darovací smlouva však byla určena za neplatnou, v dědickém řízení nebyla akceptována ani soudní komisařkou a ani sestrou obviněného A. H., která se naopak úspěšně bránila v soudním řízení (viz rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 18.
5. 2023, sp. zn. 9 C 56/2022, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 26 Co 231/2023). Dědička A. H. tedy ani nebyla uvedena v omyl a ani jí nevznikla pro její úspěšnou obranu žádná škoda. Nicméně k takovému výsledku jednání obviněného směřovalo a nebylo dokonáno pouze na základě obezřetného a aktivního jednání jeho sestry, poškozené A. H. a soudní komisařky. Proto byl obviněný uznán vinným pokusem trestného činu podvodu, nikoli dokonaným trestným činem podvodu.
31. K otázce uvádění nepravdivých údajů s cílem obohatit se z dědictví ke škodě dalších dědiců lze odkázat předně na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010, uveřejněné pod č. 51/2011 Sb. rozh. tr., podle nějž zákonný znak trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v „uvedení jiného v omyl“ nebo ve „využití omylu jiného“ může naplnit i pachatel, který v řízení o dědictví úmyslně uvede nepravdivé údaje o tom, že je dědicem, nebo o výši svého dědického nároku, a to s cílem obohatit se z majetku zůstavitele ke škodě jiného (skutečného) dědice. Podobně to jistě platí i pro případ uplatnění fiktivního nároku znamenajícího zatížení dědictví, o nějž by mělo dojít ke zmenšení jeho hodnoty, jak se výslovně zmiňuje v odůvodnění citovaného stanoviska. Uvedené stanovisko (aniž by to výslovně bylo řečeno v právní větě) vycházelo z toho, že uváděni v omyl jsou ostatní účastníci dědického řízení, protože v této době se v judikatuře na základě rozhodnutí pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr. tradovalo, že uvést soud v omyl nelze (a byl spor, zda se to má vztahovat i na notáře coby soudního komisaře). Nynější judikatura však již tento názor nezastává, uvedené rozhodnutí bylo překonáno usnesením velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2023, sp. zn. 15 Tdo 690/2023, které bylo uveřejněno pod č. 44/2024 Sb. rozh. tr. a podle nějž lze i soud uvést v omyl a jeho prostřednictvím spáchat trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku (v podrobnostech s odkazy na další judikaturu a vývoj náhledu na tuto problematiku lze odkázat na posledně citované rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu).
32. Lze tak konstatovat, že závěr soudů nižších stupňů není v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, naopak je s ní v souladu. Obviněný se pokusil uvést v omyl svou sestru tím, že uplatnil fiktivní nárok v dědickém řízení, nebyl s tím ale úspěšný, proto se tímto způsobem neobohatil a svou sestru nepoškodil, tedy jeho čin zůstal toliko ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Lze souhlasit s obviněným, že nedošlo k následku, nebyla ani dána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a zamýšlenou škodou, což vše ale bylo dáno jen tím, že jeho čin nebyl úspěšný, neboli nebyl dosažen jím předem zamýšlený výsledek v podobě škody na straně jedné (poškozené A. H.) a prospěchu na straně druhé (obviněného). Jeho jednání k tomu nicméně směřovalo, pro úspěšnou obranu poškozené tohoto výsledku nebylo dosaženo. Jde tak o jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu podvodu, avšak k tomuto dokonání nedošlo. Z pohledu obviněného šlo o pokus ukončený, protože obviněný učinil vše, co považoval za potřebné k dokonání.
33. Soudy nižších stupňů se také dostatečně zabývaly subjektivní stránkou skutkové podstaty trestného činu, tedy zaviněním ve formě úmyslu. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že obviněný se svou matkou uzavřel darovací smlouvu dne 24. 4. 2018. Obviněný však za života své matky, jejíž svéprávnost byla po podpisu darovací smlouvy omezena, nepodal návrh na zahájení vkladového řízení u příslušného katastrálního úřadu, aby nabyl vlastnické právo k darovaným nemovitostem. Obviněný totiž věděl, že takový úkon by podléhal přezkumu opatrovnického soudu a v tomto řízení by vyšlo najevo, že darovací smlouva byla uzavřena ve stejný den, ve kterém byla jeho matka zhlédnuta znalkyní v rámci zkoumání jejího duševního stavu, na základě něhož pak byla omezena ve svéprávnosti. O tomto závěru svědčí také skutečnost, že obviněný nesouhlasil s omezením svéprávnosti jeho matky, proto jako její opatrovník podal proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla její svéprávnost omezena, odvolání (kdyby nebylo omezení ve svéprávnosti, mohl snadno docílit zápisu). Obviněný proto s předložením darovací smlouvy vyčkával až do dědického řízení, ve kterém nejpozději v srpnu roku 2022 tuto darovací smlouvu uplatnil. Obviněný tak jednal s podvodným úmyslem již v době podpisu darovací smlouvy, tedy kdy si vlastně připravoval podmínky pro pozdější uvedení v omyl jiného subjektu, tj. buď katastrálního úřadu, kdyby se mu podařilo zvrátit rozhodnutí civilního soudu ve věci omezení jeho matky ve svéprávnosti, anebo později svou sestru, poškozenou A. H., spolu s notářkou v dědickém řízení, kdy také reálně uplatnil zjevně neplatnou darovací smlouvu uplatnil.
34. V tomto směru jde o případ velmi podobný jiné trestní věci, v níž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. 8 Tdo 112/2025. Toto rozhodnutí bylo navrženo k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (v době rozhodnutí v nyní projednávané věci však ještě nebylo projednáno trestním kolegiem Nejvyššího soudu), a to s následující právní větou: „O pokus trestného činu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku jde, jestliže pachatel pro realizaci svého podvodného úmyslu obohatit se vědomě jako fiktivní věřitel přihlásil do dědického řízení neexistující pohledávky, které měly vzniknout podle smluv o neexistujících půjčkách, jež pachatel přiměl podepsat zůstavitele krátce před jeho smrtí, přičemž se tímto svým jednáním pokusil způsobit dědicům značnou škodu.“ I z tohoto pohledu je rozhodnutí soudů nižších stupňů v souladu s recentní judikaturou Nejvyššího soudu.
35. Obviněný dále namítl, že soudy nižších stupňů neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe s tím, že se v dané věci jedná o spor mezi sourozenci v dědickém řízení ohledně vzájemných nároků, který by se proto měl řešit prostředky občanského práva. Nejvyšší soud však dlouhodobě judikuje, že jednání naplňující (formální) znaky trestného činu (nebo jeho pokusu) je třeba zásadně posoudit jako trestný čin (pokus trestného činu), nejde-li o případ zvláštní (výjimečný) dalšími okolnostmi, pro které není na místě jej jako trestný čin postihovat, ale postačí postižení podle jiného právního předpisu.
Při výkladu této zásady lze přitom vycházet především ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. (ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012). Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů, však v nyní projednávané věci neshledal žádné zvláštní okolnosti, které by jednání kladené obviněnému za vinu výjimečnými okolnostmi odlišovalo od jiných případů podvodu. Obviněný se totiž dopustil pokusu zločinu, kterým mohl způsobit značnou škodu ve výši přesahující 5 000 000 Kč. Obviněný měl navíc tuto trestnou činnost dlouho dopředu naplánovanou a připravenou, když s uplatněním darovací smlouvy vyčkával až do dědického řízení a pokusu trestného činu se dopustil vůči své sestře (což z hlediska morálního a etického činí čin spíše závažnějším).
Společenská škodlivost jednání obviněného pak není snižována ani tím, že obviněný nedosáhl výsledku, který zamýšlel, ale jeho čin zůstal toliko ve stadiu pokusu. Je třeba přihlížet k tomu, do jaké míry se jednání pachatele přiblížilo k dokonání trestného činu, jakož i k okolnostem a k důvodům, pro které k dokonání nedošlo – viz přiměřeně § 39 odst. 7 písm. c) tr. zákoníku. V daném případě obviněný učinil vše, co ze svého pohledu považovalo za potřebné k dokonání svého činu, dokonce opakovaně brojil proti soudním rozhodnutím, které mu znemožňovaly dosáhnout zamýšleného zločinného výsledku – prvně brojil proti rozhodnutí, že se jeho matka omezuje ve svéprávnosti (jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i odvoláním a v řízení před soudem druhého stupně), podruhé pak v civilním sporu se svou sestrou o určení neplatnosti darovací smlouvy (opět v řízení před soudem prvního stupně, následně i po podání odvolání před soudem druhého stupně), a to za situace, že se mu nepodařilo zmást svou sestru a notářku.
Obviněný dokonce i v trestním řízení přes rozhodnutí několika orgánů činných v trestním řízení (policejního orgánu, státního zástupce, soudu prvního i druhého stupně) setrvává nadále na svém stanovisku, že jednal správně a oprávněně, neboť podle svého přesvědčení má na nemovitosti nárok. Jinými slovy fakt, že svůj trestný čin podvodu nedokonal, bylo ryze zásluhou úspěšné obrany poškozené, na čemž obviněný nemá nejmenší zásluhu. Tato okolnost tak nemůže obviněnému nijak prospívat.
36. Obviněný konečně namítl, že odvolací soud porušil jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, neboť se vůbec nevypořádal s jeho odvolací argumentací, namísto tohoto převzal závěry soudu prvního stupně, které potvrdil, aniž by se s předestřenou argumentací v jeho odvolání vypořádal. Ani tuto námitku Nejvyšší soud neshledal jako opodstatněnou, neboť obviněný v odvolání pouze opakoval svou obhajobu, kterou uplatňoval od počátku trestního řízení, a kterou se soud prvního stupně zabýval a řádně ji vypořádal.
Odvolací soud s takovým vypořádáním jeho námitek ze strany soudu prvního stupně souhlasil, nepovažoval za potřebné ani dále doplňovat dokazování, neboť skutkový stav byl již dostatečně prokázán v řízení před soudem prvního stupně, ostatně obviněný ani provedení nových důkazů nežádal. Protože obviněný v odvolání (ale ani v dovolání) nepřinesl žádný nový rozměr svého nesouhlasu se svým odsouzením, bylo možné vypořádat tyto jeho námitky stručnou rekapitulací odpovídajících pasáží odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, popř. odkazem na ně.
Takové vypořádání námitek je v řízení o opravném prostředku přípustné i podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva a navazující judikatury českého Ústavního soudu i Nejvyššího soudu (viz například rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997, ve věci Helle proti Finsku, č. 20772/92, § 60; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 2. 2007, ve věci Boldea proti Rumunsku, č. 19997/02, § 33; usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1054/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 7.
1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09). Pokud se tedy odvolací soud ztotožnil s hodnotícími úvahami soudu prvního stupně stran důkazů obžaloby i důkazů předložených obhajobou a stejně jako soud prvního stupně považoval obhajobu obviněného za nedůvodnou, nelze tomuto postupu nic vytknout. Nadto dovolání
podané ryze proti důvodům napadeného rozhodnutí není přípustné – viz § 265a odst. 4 tr. ř.
37. Na závěr lze uvést, že se soudy nižších stupňů věcí náležitě a dostatečně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, důkazy náležitě vyhodnotily a na jejich základě učinily skutkové závěry, které následně adekvátně právně kvalifikovaly jako trestný čin podvodu. Proti takovému postupu na podkladě námitek podaných obviněným v dovolání nemá výhrad ani Nejvyšší soud jako soud dovolací. Námitky obviněného směřovaly převážně proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, vyhodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně, případně nedostatečnosti odůvodnění rozhodnutí odvolacím soudem, což vše jsou námitky, které nemohou založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu v řízení o dovolání, protože vůbec neodpovídají úzce vymezeným dovolacím důvodům, jak vyplývá z § 265b tr. ř. Jen několik málo shora označených námitek (uvedení v omyl jiného, škoda, příčinná souvislost, zavinění), které (s notnou mírou benevolence) bylo možno považovat za námitky nesprávného právního posouzení věci, obsahově (alespoň zčásti) odpovídalo uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Nejvyšší soud nicméně tyto námitky shledal zjevně neopodstatněnými, jak vyplývá z výše uvedeného.
V. Závěrečné shrnutí
38. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněného F. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 5. 2025
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu