Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti AUTO CB, spol. s r. o., se sídlem v Plzni, Nepomucká 487/119, zastoupené JUDr. Pavlem Reiserem, advokátem se sídlem v Plzni, Mikulášská třída 455/9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2017 č. j. 22 Cdo 490/2017-269 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 9. 2016 č. j. 10 Co 230/2016-240, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a ČEZ, a. s., se sídlem v Praze 4, Duhová 2/1444, bez právního zastoupení, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 30. 3. 2016 rozsudkem č. j. 28 C 115/2014-200 Okresní soud Plzeň-město (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu na určení, že ČEZ, a. s. (dále jen "žalobce") je vlastníkem specifikované nemovitosti, tj. budovy transformační stanice v k. ú. Hradiště u Plzně (výrok I).
Dne 8. 9. 2016 rozsudkem č. j. 10 Co 230/2016-240 Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce a žalované (do výroku o nákladech řízení) rozsudek nalézacího soudu ze dne 30. 3. 2016 č. j. 28 C 115/2014-200 změnil tak, že žalobce je vlastníkem specifikované nemovitosti (výrok I). Odvolací soud, na rozdíl od soudu nalézacího, dospěl k závěru, že hospodářská smlouva, uzavřená mezi investorem stavby trafostanice (Mototechna, n. p.) a dodavatelem její technologické části (Západočeské energetické závody, n.
p.) dne 1. 10. 1974, byla platným právním titulem pro bezplatný převod národního majetku ve smyslu § 347 hospodářského zákoníku, přičemž této majetkové dispozici nekladl žádnou překážku ani zákon č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrizační zákon). Na základě zákona č. 92/1991 Sb. vlastnické právo k trafostanici nabyla obchodní společnost Západočeská energetická, a. s., a poté v rámci procesu oddělování jednotlivých činností na poli elektroenergetiky od 1. 10. 2007 žalobkyně.
Dne 4. 5. 2017 usnesením č. j. 22 Cdo 490/2017-269 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 8. 9. 2016 č. j. 10 Co 230/2016-240 jako nepřípustné odmítl (výrok I).
Jedinou právní otázku, jíž se mohl dovolací soud z hlediska naplnění některého z důvodů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. zabývat, byla námitka nesprávného právního posouzení předpokladů vydržení vlastnického práva k trafostanici žalovanou v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 a tvrzený rozpor při řešení této otázky s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; dovolací soud se vyjádřil i k otázce dobré víry žalované.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením její věci v civilním řízení odvolacím soudem a dovolacím soudem. K tvrzení o porušení základního práva nebo svobody nesprávnou aplikací tzv. obecného či podústavního práva obecnými soudy Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 , N 5/1 SbNU 41 (45-46)], neboť je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců, zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rolí Ústavního soudu je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo.
Skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, že by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatelka vyvozuje, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládají. Z toho důvodu postačí na jejich obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování, nevykazující prvky svévole, odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky). Opakovat to, co již bylo správně těmito rozhodnutími řečeno, by Ústavní soud považoval za formalistické.
Důvody, pro které odvolací soud i dovolací soud aplikovaly relevantní zákonná ustanovení, byly přehledně a zcela srozumitelně v jejich rozhodnutích vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat. Ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s dostatečně odůvodněnými výroky těchto soudů, přičemž stěžovatelčiny vývody důvod ke kasaci stěžovaných rozhodnutí založit nemohly. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. března 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu