Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. Štěpánem Malčíkem, advokátem, sídlem Hlinky 138/27, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. července 2024 č. j. 9 To 182/2024-35 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. dubna 2024 č. j. 4 Nt 401/2024-18, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a J. V., jako vedlejší účastnice řízení, o návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Vykonatelnost usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. července 2024 č. j. 9 To 182/2024-35 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. dubna 2024 č. j. 4 Nt 401/2024-18 se odkládá do vykonatelnosti rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 96 Ústavy. Zároveň s ústavní stížností předložil i návrh na odklad vykonatelnosti.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovateli usneseními vydanými v roce 2021 a 2022 Krajským soudem v Brně (dále jen "krajský soud") bylo povoleno oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Usnesením státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 15. 12. 2023 sp. zn. 6 Zt 138/2023 bylo podmíněně zastaveno trestní stíhání stěžovatele a bylo rozhodnuto o povinnosti nahradit vedlejší účastnici jako poškozené škodu. V návaznosti na usnesení státního zástupce podala vedlejší účastnice u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") žádost o přiznání náhrady nákladů poškozené vzniklé přibráním zmocněnkyně. Městský soud její žádosti napadeným usnesením vyhověl a uložil podle § 307 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, stěžovateli v průběhu zkušební doby nahradit škodu způsobenou vedlejší účastnici. Stížnost stěžovatele krajský soud napadeným usnesením zamítl.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel mj. navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení městského soudu. Ústavní soud z petitu ústavní stížnosti, jakož i jejího obsahu dovodil, že návrh na odložení vykonatelnosti se vztahuje i na usnesení krajského soudu a jeho výslovné nezahrnutí je zjevnou nesprávností.
4. Návrh na odložení vykonatelnosti stěžovatel odůvodnil tím, že aktuálně disponuje měsíčním příjmem, který dále ještě podléhá srážkám podle usnesení krajského soudu ze dne 22. 8. 2022 č. j. KSBR 27 INS 18389/2021-B-19. Žádný jiný hodnotný majetek nevlastní. Je omezen zdravotními problémy, které mu brání navýšit svůj příjem, a je proto nebezpečí, že nebude schopný plnit své závazky vyplývající z tohoto usnesení. Stěžovateli navíc hrozí, že schválené oddlužení může být zrušeno z důvodů obsažených v § 418 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), a dojde tak k faktickému nárůstu pohledávek a nevratné újmě na jeho právech a majetku. Aktuálně mu proto může vzniknout podstatně větší újma než vedlejší účastnici, pokud by došlo k odložení vykonatelnosti.
5. Ústavní soud může podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
6. Aniž by Ústavní soud jakkoliv předjímal meritorní posouzení věci, dospěl k závěru, že stěžovateli i v případě vyhovění ústavní stížnosti by mohla dříve vzhledem k jeho majetkovým poměrům a probíhajícímu oddlužení vzniknout nenávratně podstatná újma, neboť by nemusel být schopen plnit závazky vyplývající z usnesení č. j. KSBR 27 INS 18389/2021-B-19 a následně by čelil důsledkům s tím spojeným. Odložení vykonatelnosti napadených usnesení zároveň v poměrech posuzované věci není v rozporu s veřejným zájmem a zároveň (i vzhledem k majetkovým poměrům stěžovatele) Ústavnímu soudu nejsou známy okolnosti, pro které by tím mohla vzniknout nepoměrná újma jiným osobám. Podmínky pro odložení vykonatelnosti jsou proto podle názoru Ústavního soudu splněny.
7. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených usnesení vyhověl, aniž by tím jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. ledna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu
A) Obecná východiska
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízeních o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. Do rozhodování obecných soudů je oprávněn zasáhnout až tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
11. V právě posuzované věci jde o problematiku náhrady nákladů řízení. K ní se Ústavní soud konstantně staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Zpravidla totiž taková rozhodnutí i přes možný dopad do majetkové sféry stěžovatele sama o sobě nedosahují intenzity způsobilé porušit základní práva či svobody [viz např. nálezy ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2174/20
(N 174/108 SbNU 120), bod 20, nebo ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 3627/18
(N 155/96 SbNU 31), bod 15]. I na rozhodnutí o nákladech dopadají základní zásady spravedlivého procesu, mezi které náleží i zákaz svévolného rozhodování či ochrana legitimního očekávání účastníků a předvídatelnost soudních rozhodnutí [srov. například nálezy ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 2570/10
(N 95/69 SbNU 457), bod 13, ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 1561/13
(N 52/73 SbNU 59), bod 13, nebo ze dne 24. 2. 2021 sp. zn. I. ÚS 2890/20
(N 40/104 SbNU 412), bod 13].
12. I rozhodnutí o nákladech řízení musí být řádně odůvodněna. Podle ustálené judikatury je požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí jedním za základních atributů řádně vedeného soudního řízení [srov. např. nález ze dne 23. 2. 2006 sp. zn. III. ÚS 405/03
(N 45/40 SbNU 373)], kdy dodržování povinnosti odůvodnit rozhodnutí má zaručit transparentnost, seznatelnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit libovůli. Absence odůvodnění či zásadní rozpory v klíčových otázkách odůvodnění způsobuje nejen nepřezkoumatelnost rozhodnutí, ale zpravidla také jeho neústavnost. Nejsou-li totiž vůbec zřejmé nosné důvody rozhodnutí, či jsou jednotlivé premisy nosných důvodů v rozporu, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování. To je v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též i právem na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) [srov. např. nálezy ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02
(N 109/27 SbNU 213), nebo ze dne 15. 8. 2022 sp. zn. IV. ÚS 638/22
(N 101/113 SbNU 178), bod 17].
B) Aplikace obecných východisek na posuzovaný případ
13. V napadeném usnesení se krajský soud zabýval několika otázkami, jejichž řešení a vzájemnou koherenci stěžovatel zpochybňuje. Posuzoval, podle jakého ustanovení náleží vedlejší účastnici náhrada nákladů trestního řízení, zda se na rozhodnutí vztahuje § 140b insolvenčního zákona a určoval výši náhrady nákladů řízení. Tuto problematiku již v minulosti řešil Nejvyšší soud a Ústavní soud.
14. K otázce aplikace § 140b insolvenčního zákona na náklady trestního řízení se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku sp. zn. 5 Tz 4/2023. Uvedl přitom, že rozhodnutí o nákladech řízení spojených s účastí poškozeného v trestním řízení je rozhodnutím o příslušenství pohledávky (jistiny), o níž bylo předtím rozhodnuto ve věci samé. Osud příslušenství musí v insolvenčním řízení sdílet osud jistiny. V bodě 25 tohoto rozsudku výslovně tyto závěry vztáhl (pouze) na náhradu nákladů trestního řízení podle § 154 odst. 1 trestního řádu, a nikoliv na náhradu nákladů podle § 154 odst. 2 a 3 trestního řádu. Krajský soud zřejmě v reakci na tento rozsudek uvedl, že v právě posuzované věci nešlo o příslušenství pohledávky náležící do majetkové podstaty, neboť vedlejší účastnici nebyla přiznána náhrada škody a náhrada nákladů trestního řízení jí náležela podle § 154 odst. 2 trestního řádu. Proto nemohlo ani dojít k uplatnění zákazu obsaženého v § 140b insolvenčního zákona.
15. Jde-li o výši nákladů řízení, Ústavní soud v minulosti opakovaně za ústavně konformní v případech podmíněného zastavení trestního stíhání považoval stanovení výše tarifní hodnoty z částky 10 000 Kč, tedy postup podle § 10 odst. 5 části věty před středníkem ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu (srov. usnesení ze dne 13. 3. 2024 sp. zn. IV. ÚS 3446/23 , nebo ze dne 19. 7. 2023 sp. zn. I. ÚS 610/23 ). Vyšel přitom z toho, že soudy nepřihlížely k částce, která poškozeným stěžovatelům (poškozeným) byla jako náhrada újmy uhrazena, neboť ji nepovažovaly za částku "přisouzenou" ve smyslu § 10 odst. 5 části věty za středníkem advokátního tarifu.
V usnesení sp. zn. IV. ÚS 3446/23 , bod 15, přitom zdůraznil, že pokud obecné soudy zvolí z více možných výkladů advokátního tarifu jeden, který není nelogický, nespravedlivý nebo jinak excesivní, z hlediska ochrany ústavnosti není žádný rozumný důvod jejich závěr zpochybňovat (srov. usnesení ze dne 25. 7. 2023 sp. zn. III. ÚS 1273/23 či ze dne 3. 10. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2201/23 ).
16. Řešení, ke kterému dospěl krajský soud, výše uvedené judikatuře, zejména týkající se nároků na odůvodnění, neodpovídá. Aniž by totiž bylo třeba hodnotit ústavnost jeho dílčích závěrů, je jejich zřejmý vzájemný rozpor dostatečným důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu. Jde-li o otázku ustanovení, na jehož základě náleží vedlejší účastnici náhrada nákladů a otázku zákazu vydat rozhodnutí, dospěl krajský soud k závěru, že vedlejší účastnici nebyl přiznán nárok na náhradu škody. Na druhou stranu, jde-li o určení výše náhrady nákladů podle advokátního tarifu, vyšel krajský soud z "přisouzené" částky ve smyslu § 10 odst. 5 části věty za středníkem advokátního tarifu.
Oba závěry jsou přitom ve vzájemném rozporu. Vedle sebe nemůže obstát, že vedlejší účastnici nebyla přiznána náhrada škody, ale byla jí "přisouzena" částka ve smyslu § 10 odst. 5 advokátního tarifu. Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení vzájemný rozpor žádným způsobem neřešil. Takový postup je zcela nepřesvědčivý, hraničící se svévolí.
17. Ústavní soud zároveň posoudil námitku stěžovatele, že obecné soudy se nezabývaly účelností vynaložených nákladů. Rozsah, v jakém se povinnost soudu odůvodnit rozhodnutí aplikuje, může být různý podle povahy rozhodnutí a musí být stanoven s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Šíře práva účastníků řízení na odůvodněné rozhodnutí se odvíjí od předmětu a povahy řízení. V každém případě platí, že obecné soudy mají povinnost vypořádat se s argumentací adekvátně, aby jejich rozhodnutí byla srozumitelná, logická a přezkoumatelná [nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09
(N 207/54 SbNU 565) či bod 10 nálezu ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3754/19
(N 95/100 SbNU 130)]. Z rozhodnutí vyplývá, že čtyři úkony právní služby zmocněnkyně považuje městský soud za účelné, stejně jako nárok na náhradu cestovného a náhradu za promeškaný čas. Rozsah odůvodnění přitom v kontextu rozhodnutí nelze považovat za zjevně nepřiměřený.
18. Ústavní soud nepředjímá, jakým způsobem krajský soud rozhodne. Vzhledem k tomu, že krajský soud bude věc znovu právně posuzovat, bylo nadbytečné zabývat se námitkou ohledně nesprávného procesního postupu krajského soudu. Tato námitka byla totiž vázána na krajským soudem zvolené právní posouzení. Zároveň Ústavní soud připomíná, že je-li v ústavní stížnosti napadáno výhradně porušení procesních práv, je třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ze dne 27. 3. 2024 sp. zn. IV. ÚS 717/24 ). Stěžovatel přitom ani netvrdil, jakým způsobem se tvrzená nesprávnost postupu krajského soudu v napadeném rozhodnutí projevila.
19. Lze uzavřít, že krajský soud nerespektoval výše citovanou judikaturu Ústavního soudu a svým postupem porušil právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. července 2024 č. j. 9 To 182/2024-35 [§ 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Krajský soud je v dalším řízení vázán právním názorem Ústavního soudu. Bude muset celou věc znovu posoudit a rozhodnout s náležitým odůvodněním, respektujícím závěry tohoto nálezu.
20. Vzhledem k tomu, že uvedená pochybení se týkají pouze rozhodnutí krajského soudu, odmítl Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. dubna 2024 č. j. 4 Nt 401/2024-18 jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Takové rozhodnutí je i v souladu se zásadou minimalizace zásahů do činnosti soudů. Zrušením rozhodnutí krajského soudu je dostatečně otevřena možnost nedostatek napravit a rovněž stěžovatel bude mít prostor nadále uplatňovat své námitky.
21. Ústavní soud neshledal důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení vedlejší účastnici již jen proto, že ústavní stížnost byla důvodná.
22. S ohledem na to, že osobní a majetkové poměry stěžovatele odůvodňují postup podle ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, přiznal stěžovateli náhradu nákladů právního zastoupení, a to v rozsahu dvou úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení a sepsání ústavní stížnosti) - 6 200 Kč podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. e) advokátního tarifu, a paušální částky náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby 300 Kč podle § 13 odst. 3 téhož předpisu, v úhrnné výši 6 800 Kč. Ústavní soud nepřiznal náhradu nákladů za repliku stěžovatele, neboť její obsah nepřinesl zásadní nová tvrzení a neovlivnil výsledek řízení. Náhrada za daň z přidané hodnoty podle § 14a advokátního tarifu přiznána nebyla, neboť placení této daně nebylo prokázáno ani tvrzeno.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 2. dubna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu