Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora, sídlem Bryksova 763/46, Praha 14 - Černý Most, zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem, sídlem Vítkova 247/7, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2023 č. j. 36 Co 92/2023-93, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodních společností ALUWINROL, s. r. o., sídlem Aranžérská 1058/13, Praha-Klánovice a LP Credit, s. r. o., v likvidaci, sídlem Kutnohorská 181/64, Praha-Dolní Měcholupy, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím došlo k porušení práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel usnesením ze dne 20. 2. 2023 č. j. 098 EX 00431/19-084 zastavil exekuci, která probíhala podle pověření Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 54 EXE 1755/2019 již jen v části vymožení nákladů řízení ve výši 6 655 Kč a dalších nákladů exekučního řízení, tedy v celém zbylém rozsahu (I. výrok), zrušil (svůj dříve vydaný) příkaz k úhradě nákladů soudního exekutora ze dne 13. 2. 2023 č. j. 098 EX 00431/19-079 (II. výrok), rozhodl, že oprávněná a povinná (dále jen "vedlejší účastnice") jsou povinny společně a nerozdílně uhradit stěžovateli náklady řízení ve výši 858 827,75 Kč (III. výrok) a že se náklady mezi účastníky neurčují (IV. výrok). V odůvodnění tohoto usnesení stěžovatel uvedl, že dříve stanovené a nyní již také uhrazené náklady určil chybně. Rozhodl tedy o nákladech znovu, přičemž částku 858 827,75 Kč uložil zaplatit oprávněné i povinné společně a nerozdílně, neboť se mu nepodařilo zjistit, která ze stran zavinila zastavení exekuce a jakým způsobem si mezi sebou vypořádaly vymáhanou pohledávku.
3. Proti III. výroku uvedeného usnesení podaly odvolání povinná i oprávněná. Městský soud shledal, že odvolání je důvodné (pozn. Ústavního soudu: bez specifikace které ze dvou odvolání) a napadeným usnesením zrušil vzájemně provázaný II. výrok usnesení stěžovatele a změnil jeho III. výrok tak, že se mu náklady řízení nepřiznávají. Městský soud vyšel z toho, že exekuce byla již dříve rozhodnutím obvodního soudu částečně zastavena a dále byla vedena již pouze pro vymožení nákladů exekuce, které si stěžovatel jako soudní exekutor předběžně vyčíslil částkou 7 865 Kč. Dne 13.
2. 2023 vydal stěžovatel příkaz k úhradě nákladů exekuce ve výši 6 655 Kč pod č. j. 098 EX 00431/19-079, přičemž tato částka mu byla uhrazena v rámci insolvenčního řízení vedeného u městského soudu pod sp. zn. MSPH 76 INS 8629/2019, když tento soud schválil konečnou zprávu o zpeněžování majetku dlužnice (povinné), ve kterém deklaroval, že i tato pohledávka bude v plném rozsahu uspokojena a stěžovatel tuto skutečnost nesporoval. S ohledem na uvedené dospěl městský soud k tomu, že v souladu s § 51 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, došlo k ukončení exekuce vymožením pohledávky a také k zániku pověření soudního exekutora k provedení exekuce, a to okamžikem, kdy byly pohledávka, její příslušenství a náklady exekuce vymoženy.
Městský soud uzavřel, že nastala-li situace předpokládaná v § 51 písm. c) exekučního řádu, je nutné považovat odvoláními napadené výroky II. a III. výše citovaného usnesení za obsolentní.
4. Stěžovatel je přesvědčen, že městský soud pochybil, když mu nepřiznal za vedení exekučního řízení žádné dodatečné náklady nad rámec již uhrazených nákladů ve výši 6 655 Kč, čímž způsobil stěžovateli velkou škodu. Stěžovatel tak byl postupem exekučního soudu zkrácen na svých právech garantovaných mu Listinou ve smyslu práva na soudní ochranu, práva vlastnit majetek a podnikat. Konkrétně stěžovatel nesouhlasí s tvrzením městského soudu, že předchozí příkaz k úhradě byl konečný a exekuce byla uhrazením částky 6 655 Kč skončena a vypořádána, přičemž toto tvrzení vydal, aniž by příkaz k úhradě věcně zkoumal. Stěžovatel dále namítá, že městský soud nerespektoval ustálenou judikaturu [konkrétně usnesení ze dne 22. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2808/14 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2022 sp. zn. 20 Cdo 248/2022 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)], ze které vyplývá, že exekutor může vydávat příkazy k úhradě nákladů exekuce opakovaně a může jich být vydáno i více.
5. Stěžovatel nepopírá, že předběžnou odměnu vyčíslil původně v jiné výši, avšak pouze proto, že neměl informace o skutečnosti, že v průběhu exekuce došlo k zániku pohledávky narovnáním. Uvedl, že takové jednání účastníků nepožívá právní ochrany, k čemuž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. 20 Cdo 2924/2017 a shodně také na závěry nálezu ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 2673/19 ). Konečně stěžovatel nesouhlasí ani s tvrzením městského soudu, že "náklady exekuce určené pravomocně v příkazu k úhradě nákladů exekuce byly plně uhrazeny", když příkaz k úhradě nákladů řízení nikdy právní moci nenabyl, neboť byl napaden opravnými prostředky.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
7. Ústavní soud stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a jeho úlohou není instanční přezkum jejich rozhodnutí. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad podústavních právních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je ryze záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) smí přezkoumat pouze to, zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená práva či svobody účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů a jimi provedený výklad podústavních právních předpisů jsou věcně správné či nikoli.
8. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu platí, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradní doménou civilních soudů. Při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje Ústavní soud nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, přičemž otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávního rozměru pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel (srov. usnesení ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1776/16 či ze dne 21. 3. 2023 sp. zn. III. ÚS 2651/22 ).
9. Stěžovatel směřuje podstatnou část svých námitek proti závěru městského soudu, že nastala situace ve smyslu § 51 písm. c) exekučního řádu, tj. že v důsledku toho, že byly uhrazeny vyčíslené náklady exekuce, došlo k zastavení exekuce a k zániku pověření soudního exekutora (stěžovatele) a původní příkaz k úhradě nákladů je tak konečný.
10. Ústavní soud se s argumentací stěžovatele neztotožnil. Právnímu názoru, že k zániku exekučního řízení končí vymožením pohledávky (srov. § 51 exekučního řádu), a to bez dalšího, nelze nic vytknout, odpovídá totiž textu zákona a je prověřen četnou rozhodovací praxí (srov. usnesení ze dne 12. 7. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1222/23 ).
11. Ústavní soud navíc již dříve dovodil, že v případě, kdy soudnímu exekutorovi v důsledku vymožení pohledávky skončilo jeho oprávnění, je jeho postavení srovnatelné se situací, jako když by vůbec nebyl označen v exekučním návrhu a nepřísluší mu proto činit v dané věci jakékoliv úkony, neboť nedisponuje žádnými právními prostředky k realizaci své působnosti, tj. jeho jednání je stiženo nedostatkem rozhodovací pravomoci (srov. nález ze dne 29. 9. 2021 sp. zn. III. ÚS 1536/21 ).
12. Nelze vyhovět ani námitce stěžovatele ve smyslu tvrzeného rozporu napadeného usnesení s ustálenou rozhodovací praxí, neboť výše citovaná rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu na posuzovaný případ nedopadají a byla vydána za zcela odlišných skutkových i právních okolností. Pokud je stěžovatel přesvědčen, že mohl o nákladech řízení rozhodovat opakovaně, není tento závěr akceptovatelný. Stěžovatelem nárokované náklady exekuce nevznikly po vydání původního příkazu, tedy nešlo o náklady vzniklé dodatečně po vydání původního příkazu k úhradě nákladů soudního exekutora, o nichž by bylo potřeba rozhodnout. A ani nešlo o tvrzený případ tzv. "doplňujícího rozhodnutí" ve smyslu § 166 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), aplikovatelného rovněž v rámci exekučního řízení [srov. nález ze dne 22. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 858/14
(N 189/79 SbNU 143)], neboť postupem podle § 166 o. s. ř. nelze přehodnocovat již učiněné rozhodnutí, a to ani ve vztahu k nákladům exekuce.
13. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu