Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Den Braven Czech and Slovak a. s., sídlem Úvalno 353, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. července 2023 č. j. 10 Afs 369/2021-48, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4 - Michle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 8. 6. 2020 č. j. 28663/2020-900000-314 bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí, kterým Celní úřad pro Moravskoslezský kraj (dále jen "celní úřad") doměřil stěžovatelce clo u zboží - perlinky - za období od července do října 2011. Stěžovatelka v celním prohlášení deklarovala, že zboží pochází z Malajsie, tedy podléhá clu se sazbou 3,5 %, celní úřad však zjistil, že zboží pochází z Čínské lidové republiky (v Malajsii bylo jen přeloženo), a proto nenabylo malajsijský původ. Zboží tedy podléhá clu se sazbou 62,9 %.
3. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí vedlejšího účastníka žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 28. 7. 2021 č. j. 25 Af 104/2020-42 zamítl s odůvodněním, že celní orgány zjistily skutkový stav dostatečně a že zpráva o misi Evropského úřadu pro boj proti podvodům (dále jen "OLAF") byla řádným podkladem pro rozhodnutí.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl, neboť se ztotožnil s právními závěry krajského soudu, že zpráva OLAF, na níž celní orgány založily svá zjištění, byla v dané věci jasná a konkrétní, když popsala pohyb zboží, zmapovala vydaná dovozní a vývozní prohlášení a dospěla k přesvědčivým závěrům o původu zboží. Zboží bylo podle zprávy dopraveno z Čínské lidové republiky do zóny volného obchodu v malajsijském městě Port Klang, tam bylo přeloženo do jiných kontejnerů, nikdy ale neopustilo zónu volného obchodu, což plyne z dovozního prohlášení ZB1 a vývozního prohlášení ZB2, která byla ke zprávě přiložena v podobě tabulkových přehledů ze systému malajsijských úřadů, jež vedou tabulkové přehledy podle dovozních a vývozních prohlášení. O původu informací v tabulkách proto nemůže být podle Nejvyššího správního soudu pochyb. Zpráva OLAF obsahuje také výslechy svědků Bena Lee (ředitele přepravní společnosti Sunshine Logistics), podle kterého byli u různých malajsijských úřadů deklarováni různí vývozci, aby se zakryl skutečný původ zboží, a Randyho Lee (ředitele vývozce GFTEX), podle kterého společnost GFTEX vyráběla perlinku od roku 2011, její výroba se ale omezovala jen na řezání a nátěr.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s tím, že jak celní orgány, tak správní soudy plně převzaly zprávu OLAF, aniž by daly stěžovatelce možnost závěry z ní vyplývající rozporovat. Stěžovatelka si je vědoma případů posuzovaných Ústavním soudem, v nichž se jiné daňové subjekty nacházely v podobné situaci ( sp. zn. I. ÚS 3463/19
,
), odlišnost nyní řešené věci však spočívá v tom, že stěžovatelka uznává možnost zprávu OLAF zohlednit jako stěžejní důkaz. Stěžovatelka má za to, že tato skutečnost nevylučuje možnost závěry zprávy OLAF zpochybňovat a vyslechnout autory tohoto stěžejního důkazního prostředku, a to tím spíše, že celní úřad tak neformálně činil, avšak to samé právo stěžovatelce nepřiznal. Stěžovatelka od počátku řízení namítala řadu nesrovnalostí ve zprávě OLAF. Stěžovatelka poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle které je povinností soudu či správního orgánu navržené důkazy provést, případně odůvodnit, proč tak odmítá učinit. Uvedeným způsobem celní orgány ani správní soudy nepostupovaly, čímž znemožnily stěžovatelce prokázat skutkové a právní nedostatky zprávy OLAF, jakož i samotného doměření cla. III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01 (N 156/28 SbNU 401), dostupný stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nálezy ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další].
8. Ústavní soud ve věci stěžovatelky žádné z takových pochybení neshledal a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
9. Jak sama stěžovatelka v ústavní stížnosti konstatovala, Ústavní soud se ve své judikatuře, konkrétně v usneseních ze dne 15. 2. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3343/15
(U 3/84 SbNU 649) a ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 3463/19
obdobnou problematikou zabýval. Ve věci sp. zn. IV. ÚS 3433/15
bylo clo doměřeno poté, co při následné celní kontrole provedené z podnětu OLAF vyšlo najevo, že stěžovatelka importovala cca 5 milionů kapesních kamínkových zapalovačů, které ve skutečnosti nepocházely z Malajsie (jak za účelem snížení cla deklarovala), nýbrž z Číny. Ústavní soud uvedl, že správní soudy se s námitkami stěžovatelky vypořádaly ústavně konformním způsobem, řádně a důkladně reagovaly na tvrzení týkající se náležitostí celní kontroly i následného řízení; opakovaně se zabývaly rovněž dodržením premis dvojinstančnosti správního řízení a podkladovým dokazováním, při němž bylo vycházeno zejména ze zpráv OLAF a Malajsijského ministerstva mezinárodního obchodu a průmyslu (dále jen "MMOP"). Usnesením sp. zn. I. ÚS 3463/19
rozhodoval Ústavní soud o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2019 č. j. 4 Afs 152/2019-68, který (s odkazem na svou judikaturu) ve věci, kdy stěžovatelce bylo uloženo penále a doměřeno clo u shodného typu zboží jako v nyní posuzované věci - perlinky, jež měla podle celního prohlášení pocházet z Indie, ale podle zjištění celního úřadu pocházela z Číny, označil zprávu z mise OLAF za legitimní důkazní prostředek, z něhož mohou celní úřady vycházet. Ústavní soud měl tento závěr Nejvyššího správního soudu, který nepřisvědčil námitce stěžovatelky, jež se domáhala, aby správce daně provedl stěžovatelkou navržené výslechy a znovu s ní řádně zprávu OLAF osobně projednal, za ústavně souladný.
10. Nesouhlasí-li stěžovatelka v nyní posuzované věci se závěry mise OLAF a domáhá se výslechu jejích účastníků za účelem odstranění nesrovnalostí a pochybností ve zprávě OLAF, je nutno poukázat na čl. 11 odst. 1 a 2 Evropského parlamentu a Rady č. 883/2013, o vyšetřování prováděném Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF) a o zrušení nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1073/1999 a nařízení Rady (Euratom) č. 1074/1999, podle kterého je zpráva OLAF postavena naroveň zprávám vnitrostátních orgánů.
Použitelnost zpráv OLAF, jak bude dále rozvedeno, dokládá i soudní judikatura. Stěžovatelka uvedla své konkrétní námitky proti zprávě OLAF již ve správní žalobě. Krajský soud ve shora uvedeném rozsudku vycházel z důvodové zprávy ke zprávě OLAF (jejíž součástí je popis systému dokumentů užívaných malajsijskými orgány), z jejích příloh č. 4, 8, 19, 20 a 21 (obsahující evidenci Úřadu pro město Port Klang a Malajsijské královské celní správy týkající se kontejnerů zasílaných stěžovatelce z přístavu Port Klang) a z toho, že vzhledem ke skutečnosti, že v minulosti byl přístav Port Klang dějištěm podvodných aktivit, které se svým průběhem nelišily od vedlejším účastníkem předestřeného skutkového stavu, existuje ohledně průkaznosti zprávy OLAF bohatá judikatura Nejvyššího správního soudu vycházející ze specifických podmínek malajsijské dokumentace (např. rozsudky ze dne 10.
8. 2011 č. j. 1 Afs 44/2011-85 nebo ze dne 7. 12. 2016 č. j. 10 Afs 216/2016-38, podle kterých zpráva OLAF, třebaže není zprávou konečnou, je důkazem přípustným v řízení).
11. Krajský soud ve svém rozsudku řádně vypořádal stěžovatelkou v žalobě uvedené námitky týkající se nedostatků zprávy OLAF (podle stěžovatelky je zpráva OLAF pouze obecným shrnutím, které nemá vypovídající hodnotu o konkrétních dodávkách pro stěžovatelku; autoři zprávy vycházeli z výpovědi osoby, která byla v okamžiku návštěvy pracovníků OLAF přítomna v uzavřené provozovně a prohlásila se za zástupce vývozce, aniž by byla ověřena její totožnost a oprávnění jednat jménem vývozce; stěžovatelka nemohla být výslechům přítomna a byla seznámena pouze s jejich shrnutím; závěry autorů zprávy plynoucí z těchto výpovědí jsou nepřezkoumatelné a nezpůsobilé k důkazu; OLAF pracoval pouze s výstupem z evidence dokladů úřadu pro město Port Klang, aniž by fakticky disponoval samotnými dokumenty; zpráva se dostatečně nezabývala přítomností strojů nezbytných pro potažení perlinky v navštívené malajsijské provozovně; zpráva OLAF ani české správní orgány se nezabývaly tím, zda měly závody dodavatelů stěžovatelky výjimku ze zákazu výroby zboží). Krajský soud dovodil, že zpráva OLAF je dostatečně konkrétní, především s ohledem na informace uvedené v jejích přílohách, v nichž jsou uvedeny spárované seznamy dokladů s čísly kontejnerů, hmotnostmi, odesilateli a příjemcem (stěžovatelkou), které jsou ve svém souhrnu dostatečně vypovídající. Krajský soud zdůraznil, že právě pro tuto svou kvalitu zpráva OLAF obstojí jako prakticky jediný důkaz. Ústavní soud tedy nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že jí nebylo umožněno závěry zprávy OLAF rozporovat. Krajský soud řádně a podrobně objasnil, z jakých důvodů nepovažuje námitky stěžovatelky proti zprávě OLAF za důvodné.
12. Stejně tak Ústavní soud nesouhlasí se stěžovatelkou, že jí bylo upřeno právo navrhovat důkazy a svědky za účelem zpochybnění závěrů zprávy OLAF. Stěžovatelka při podávání celních prohlášení prokazovala malajsijský původ zboží pomocí osvědčení původu vydaných MMOP. Celní orgány následně prokázaly skutečnosti vyvracející věrohodnost těchto listin, což učinily předně tím, že pomocí tabulek spárovaných dokladů ZB1/ZB2 a K2 zjistily, že k jedněm a těm týž kontejnerům existuje vícero vzájemně se vylučujících dokladů, přičemž doklady ZB1 a ZB2 výslovně uvádějí jako zemi původu Čínu a jako příjemce stěžovatelku, a jsou tedy v přímém rozporu s potvrzením o původu zboží vydaným MMOP. Proti pravdivosti osvědčení o původu svědčila rovněž skutečnost, že jeden z dodavatelů stěžovatelky, spol. GOLD FIBERGLASS, neuplatnil podle zprávy OLAF žádné dovozní celní prohlášení K1 na dovoz nezbytných surovin do Malajsie. Krajský soud za tohoto stavu konstatoval, že osvědčení o původu jsou v rozporu s ostatními zjištěnými skutečnostmi a vedlejší účastník tak unesl důkazní břemeno stran jejich nevěrohodnosti, bylo tedy následně na stěžovatelce, aby původ zboží prokázala jinými důkazy.
13. To stěžovatelka učinila (např. návrh na výslech svědků Bena Lee a Randyho Lee, jimiž poskytnuté informace však vnitrostátní vyšetřující orgány vyhodnotily jako nerelevantní a nezaložily na nich své rozhodnutí a neshledaly důvod opakovaně výslechy s osobní účastí stěžovatelky provést). Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku souhlasil se závěrem celních orgánů, že zpráva OLAF byla jasná a konkrétní, když popsala pohyb zboží, zmapovala vydaná dovozní a vývozní prohlášení a dospěla k přesvědčivým závěrům o původu zboží. Nejvyšší správní soud měl za to, že celní orgány předložily důkazy, které dostatečně zpochybnily tvrzení o malajsijském původu zboží, čímž unesly své důkazní břemeno.
14. Ústavní soud neshledal důvod, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Ústavní soud ve svých rozhodnutích (např. nález ze dne 24. 4. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 38/95 (N 33/5 SbNU 271; 130/1996 Sb.) konstatuje, že daňové řízení je postaveno na zásadě, podle které daňový subjekt má jednak povinnost daň přiznat (břemeno tvrzení), ale také své tvrzení doložit (břemeno důkazní). Tato zásada je nyní vyjádřena v § 92 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Podle uvedeného ustanovení platí, že daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních. Daňový subjekt je tak odpovědný za to, že jím předložené důkazní prostředky budou konkrétní a budou prokazovat jeho tvrzení. Jak vyplývá z výše uvedeného, stěžovatelce nebylo bráněno uplatnit námitky proti závěrům zprávy OLAF či navrhnout provedení důkazů, které by závěry zprávy OLAF vyvracely (ostatně Nejvyšší správní soud obecně takovou možnost připouští ve výše zmíněném rozsudku sp. zn. 10 Afs 216/2016, v němž konstatoval, že zpráva OLAF "není žádnou korunou důkazů" a je možné proti této zprávě nabídnout vlastní konkurující důkazy).
15. Stěžovatelka v řízení namítala, že skutkový stav věci, jak byl popsán ve zprávě OLAF, byl zjištěn nedostatečně. Pro danou věc je podstatné, že správní orgány vycházely při svém rozhodování z listinných důkazů (když výslechy svědků vyhodnotily jako nerelevantní), a svůj závěr, že zboží pocházelo z Číny a nikoli z Malajsie, založily na informacích vyplývající z příloh zprávy OLAF č. 4, 8, 19, 20 a 21, tedy ze spárovaných seznamů dokladů s čísly kontejnerů, hmotnostmi, odesilateli a příjemcem. Správní soudy měly tyto důkazy (i přesto, že nešlo o originály dokladů) za dostatečně prokazující skutečnost, že stěžovatelkou předložené potvrzení o malajsijském původu vydané MMOP na základě vývozního prohlášení K2, nebylo pravdivé (s tím, že vydaná prohlášení ZB1 a ZB2 nemohou existovat současně s prohlášením K2). Brojí-li stěžovatelka proti uvedeným důkazům a namítá, že je "nikdo nikdy neviděl", správní soudy měly tyto důkazy za nezpochybnitelné, neboť OLAF získal předmětné přehledy ZB1, ZB2 přímo od oficiálních autorit - úřadu města Port Klang a malajsijské celní správy. Není tedy zřejmé, jaká zjištění by ve věci, kdy správní orgány i správní soudy učinily své závěry na základě listinných důkazů, k nimž se stěžovatelka již opakovaně vyjadřovala, mohl přinést výslech autorů zprávy OLAF. Na uvedeném nic nemění, že celní úřad, coby rozhodující správní orgán, učinil telefonicky dotaz na jednoho z účastníků mise OLAF v Malajsii za účelem odstranění rozporu spočívajícího v tom, že na jednom místě zprávy OLAF je uvedeno, že MMOP navštívilo prostory dotčených společností v únoru a březnu 2011, na jiném místě zprávy se pak uvádí pouze jedna návštěva v březnu 2012. Z e-mailové odpovědi vyšetřovatele mise (viz Úřední záznam ze dne 8. 1. 2014) vyplývá, že termín únor a březen roku 2011 byl omylem zaměněn s termínem registrace firem, šlo pouze o jednu návštěvu v březnu 2012. Uvedený postup naopak svědčí o řádném a pečlivém postupu celního orgánu, kterým nebyla práva stěžovatelky v celním řízení nijak zkrácena. Jak upozornil ve svém rozsudku krajský soud, z rozhodnutí evropského ombudsmana č. 1560/2010/(LM)FOR se podává, že vnitrostátní vyšetřující orgány mohou informace poskytnuté jim úřadem OLAF volně zhodnotit a na základě tohoto zhodnocení pak zvolit postup nezbytný k zajištění práv žalobce.
16. Ústavní soud uzavírá, že závěrům napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout, neboť jeho argumentace je ústavně konformní a řádně odůvodněná.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2023
Veronika Křesťanová v. r.
předseda senátu