Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o návrhu Oldřicha Havrana, zastoupeného Mgr. Tomášem Havranem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Lazebnická 60/12, proti usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jihlavě ze dne 8. června 2017, č. j. ZN 565/2017-20, a Policie ČR, Krajského ředitelství police kraje Vysočina, Územního odboru Jihlava, Obvodního oddělení Jihlava ze dne 29. března 2017, č. j. KRPJ-4484-28/TČ-2017-160711, takto: Návrh se odmítá.
Navrhovatel se ve svém podání domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, jimiž měly orgány veřejné moci zasáhnout do jeho práva zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že policejní orgán usnesením odložil trestní věc iniciovanou navrhovatelem, neboť nejde o podezření z přečinu a není na místě věc vyřídit jinak; následnou stížnost státní zástupkyně jako nedůvodnou zamítla. Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře (např. v nálezu III. ÚS 62/95 , N 78 SbNU 4/243) opakovaně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení.
Postupují-li orgány činné v trestním řízení v souladu s hlavou pátou Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), to tedy znamená, že ústavní stížnost představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity.
Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice (viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ). Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. Řízení o ústavních stížnostech tedy významně ovládá zásada subsidiarity, podle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti směřující proti usnesení státní zástupkyně o zamítnutí stížnosti proti odložení věci podle §159a odst. 1 trestního řádu je relevantní ustanovení § 12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, které zakotvuje dohled nejblíže vyššího státního zastupitelství nad postupem nižšího státního zastupitelství při vyřizování věci v jeho příslušnosti. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 1565/14
(N 51/76 SbNU 691) dospěl k závěru, od něhož není důvod odchýlit se ani v této věci, že žádost o výkon dohledu je považována za obecně účinný opravný prostředek pro osobu, která namítá závadný postup v šetření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byla obětí spáchaného trestného činu, a že do budoucna bude stížnosti, u nichž stěžovatelé nevyužili žádost o dohled k nejbližšímu vyššímu státnímu zastupitelství, odmítat pro nevyčerpání všech procesních prostředků nápravy. Shodně i v souzené věci je proto návrh nepřípustný, a podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jej proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. září 2017
Jaromír Jirsa v. r. soudce zpravodaj