Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., t. č. ve Věznici Vinařice, zastoupeného Mgr. Bc. Petrou Palaščákovou, advokátkou se sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 6. 5. 2021, č. j. 2 T 65/2020-173, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 7. 1. 2022, č. j. 31 To 253/2021-280, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, č. j. 11 Tdo 336/2022-353, za účasti Okresního soudu v České Lípě, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení a Okresního státního zastupitelství v České Lípě, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, Nejvyššího státního zastupitelství a Jiřího S. (jedná se o pseudonym), jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným ze spáchání zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, pro něž byl okresním soudem odsouzen podle § 146 odst. 3 trestního zákoníku ve spojení s § 43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání třiceti šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně okresní soud zrušil výroky o trestu uložené předchozími rozsudky za dřívější sbíhající se trestné činy a podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložil stěžovateli zaplatit poškozenému-vedlejšímu účastníkovi v řízení o této ústavní stížnosti (dále jen "poškozený") na náhradě škody částku 186 376 Kč, přičemž ve zbytku jeho nároku poškozeného okresní soud podle § 229 odst. 2 trestního řádu odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Skutek, kladený stěžovateli za vinu, měl spočívat, krátce vyjádřeno, v tom, že stěžovatel dne 22. 2. 2019 v nočních hodinách v Novém Boru na ulici před barem udeřil poškozeného do obličeje jedním úderem rukou zaťatou v pěst, v důsledku čehož poškozený upadl a udeřil se do hlavy, čím utržil různá zranění v obličejové a týlní části hlavy, které si vyžádalo lékařské ošetření a omezení běžného způsobu života upoutáním na lůžko, dodržováním klidového režimu, bolestí hlavy a levého oka a točením hlavy na dobu několika týdnů, přičemž tohoto jednání se stěžovatel dopustil přesto, že byl již v roce 2006 mimo jiné odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody za trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy platném a účinném znění (dále jen "předmětný skutek").
5. Proti rozsudku okresního soudu brojil stěžovatel odvoláním, na jehož podkladě krajský soud svým napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu zrušil výrok o trestu rozsudku okresního soudu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu sám uložil stěžovateli podle § 146 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 souhrnný trest odnětí svobody v délce třiceti měsíců, pro jehož výkon stěžovatele podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku zrušil výroky o trestech uložených stěžovateli dřívějšími rozsudky za předcházející sbíhající se trestnou činnost. Ve zbytku zůstal napadený rozsudek okresního soudu nezměněn.
6. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
14. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud konstatuje, že tak tomu je i v nyní projednávaném případě.
15. Ústavní soud po nastudování obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh, bez potřeby obstarávat si ve věci další podklady, argumentaci stěžovatele nepřisvědčil.
16. Námitky 1) a 3) spolu úzce souvisí, neboť stěžovatel nedostatečné odůvodnění skutkových závěrů obecným soudům klade k tíži toliko jako další možnost k jejich faktickému zpochybnění. Podstatou těchto námitek je tedy toliko stěžovatelův nesouhlas s tím, jakým způsobem obecné soudy v jeho věci provedly dokazování, resp. k jakým skutkovým závěrům na základě provedeného dokazování dospěly. Stěžovatel se tedy na Ústavním soudu domáhá revize skutkových zjištění učiněných obecnými soudy. Jak ovšem vyplývá z výše uvedeného sub 14., to se s rolí Ústavního soudu zásadně neslučuje.
17. Ústavní pořádek České republiky provádí tzv. vertikální dělbu moci soudní, takže se liší rozsah pravomocí Ústavního soudu jako zvláštního orgánu ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy a obecných soudů jakožto orgánů rozhodujících v trestním řízení o vině a trestu podle čl. 90 věty druhé Ústavy. Provádění dokazování a vyvozování skutkových závěrů o vině na jeho základě je zásadně doménou obecných soudů, což vyjadřuje i zásada volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, která činí mírou důkazu vnitřní kvalifikované přesvědčení orgánu činného v trestním řízení, zde soudu. Ústavní soud proto jen stručně rekapituluje význam této zásady, která je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti.
18. Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411), nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33) či nález sp. zn. I. ÚS 1365/21 ze dne 22. 2. 2022].
19. Proces dokazování však nestojí zcela mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ten ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní nesoulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
20. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
21. Žádnou z těchto vad však Ústavní soud v nynější věci neshledal. Obecné soudy si v ní byly dobře vědomy skutečnosti, že důkazní situace, s níž se potýkaly, nebyla jednoduchá, a nikterak ji nepodceňovaly. Jak však správně poznamenal Nejvyšší soud v bodě 33. svého napadeného usnesení, nešlo zde o typickou situaci tzv. "slova proti slovu", resp. "tvrzení proti tvrzení", neboť zde existoval přímý usvědčující důkaz - výpověď poškozeného, podporovaný všemi dalšími důkazy vyhodnocenými obecnými soudy jako pravdivé, a naopak stěžovatel nepodal vysvětlení průběhu skutkového děje rezultujícího ve zranění poškozeného, k jeho vzniku nebyl schopen ničeho uvést a v nikoliv nepodstatných detailech se odlišoval i od výpovědi svědka, který byl na místě činu přítomen, původně byl pro předmětný skutek sám trestně stíhán, ale ani v původním, ani v nynějším trestním řízení rovněž nebyl schopen uvést, jak vlastně ke zranění poškozeného došlo.
22. Jak uvedeno, obecné soudy přikládaly důkazní složitosti patřičnou váhu, a ačkoliv o typickou situaci "slova proti slovu" nešlo, vyhověly požadavkům Ústavního soudu vztahovaným právě k takovým situacím. Ty kladou na orgány činné v trestním řízení zvýšené požadavky, neboť dle judikatury Ústavního soudu nestačí jen pečlivě odůvodnit, které skutečnosti vzaly orgány činné v trestním řízení za prokázané, z jakých důkazů vycházely a jak je hodnotily [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) či nález sp. zn. IV. ÚS 787/13 ze dne 9. 6. 2014 (N 116/73 SbNU 801)], ale i jak se vypořádaly s rozpory mezi oběma skutkovými verzemi [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/04 ze dne 19. 8. 2004, (N 116/34 SbNU 213)], přičemž značnou pozornost je potřeba věnovat věrohodnosti nositelů těchto vzájemně se vylučujících skutkových verzí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] a není-li k dispozici žádný další přímý důkaz, je povinností orgánů činných v trestním řízení vyvinout úsilí k tomu, aby jediný přímý důkaz byl podpořen či vyvrácen řetězcem nepřímých důkazů [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479) či nález sp. zn. IV. ÚS 37/03 ze dne 17. 6. 2004 (N 81/33 SbNU 285)].
23. Právě tak postupovaly obecné soudy i v nynější věci. Vycházely z toho, že poškozený byl jediným, kdo konzistentně jak v původním trestním řízení proti jiné osobě-svědkovi v nynější věci, tak i v ní, popsal vzájemné postavení stěžovatele, své a svědka před začátkem konfliktu a během něj, jakož i průběh fyzického konfliktu a za osobu pachatele označil jednoznačně stěžovatele; že s touto jeho verzí korespondují i objektivní důkazy, zejména lékařský posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství k mechanice vzniku zranění, jakož i ty části výpovědí ostatních svědků, které byly objektivně ověřitelné, např. o směru a způsobu pádu poškozeného na dveře do baru a následně na zem v baru; a že nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by mohl poškozený být motivován křivě stěžovatele obvinit, zatímco údaje uváděné stěžovatelem a svědkem si protiřečily či byly vnitřně nekonzistentní (zejména co do vzájemného postavení poškozeného, stěžovatele a svědka před barem, kde mělo k předmětnému skutku dojít), neúplné a v rozporu s dalšími důkazy (zejména způsob pádu poškozeného), a na základě toho dospěly k závěru, že předmětný skutek se odehrál tak, jak popsáno výše (srov. k tomu především bod 6. napadeného rozsudku okresního soudu, body 11. až 13. napadeného rozsudku krajského soudu a body 31. až 34. napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
24. Přitom se obecné soudy vypořádaly i s otázkou věrohodnosti ostatních svědků a rozpory v jejich výpovědích, a to opět přesvědčivým způsobem, neboť se zabývaly všemi důvody, proč někteří svědkové byli motivováni stěžovateli stranit, včetně toho, že tak učinili již dříve v typově shodné věci, jakož i vzájemnými vztahy mezi stěžovatelem, poškozeným a svědky (srov. zejména bod 6. na s. 9-10 rozsudku okresního soudu, body 12. až 13. rozsudku krajského soudu a body 32. a 34. usnesení Nejvyššího soudu).
25. Všechny tyto úvahy i zřetelným a logickým způsobem obecné soudy vtělily do odůvodnění svých napadených rozhodnutí. Za těchto okolností Ústavní soud nemůže než konstatovat, že obecné soudy vyhověly všem požadavkům vyplývajícím z ústavního pořádku pro dokazování v trestním řízení v nejednoznačných důkazních situacích, které by vyhovovaly i zvýšeným požadavkům kladeným na situace "slova proti slovu", resp. "tvrzení proti tvrzení".
26. Vyzdvihoval-li stěžovatel opakovaně ve své ústavní stížnosti skutečnost, že znalecký posudek připouštěl i možnost, že zranění poškozeného mohla vzniknout i pádem na vyvýšený předmět ve tvaru a velikosti lidské pěsti, pak obecné soudy přesvědčivě stěžovateli vysvětlily, že takový vývod znaleckého posudku v žádném případě není sám o sobě způsobilý odůvodnit existenci rovnocenné skutkové verze jako té, kterou udával poškozený. Soudní znalec tuto eventualitu uvedl čistě hypoteticky, přičemž obecné soudy při dokazování vyloučily, že na místě, kde k poranění poškozeného došlo, by se nějaký takový vyvýšený předmět vyskytoval; zdůraznily, že stěžovatel upadl na dveře do baru a do jeho vnitřního prostoru spadl po zádech, přičemž znalec vyloučil, že by k jeho zraněním mohlo dojít jen takovým pádem na rovnou pevnou podložku (srov. body 3. a 6. na s. 9 rozsudku okresního soudu, bod 16. rozsudku krajského soudu a především bod 32. usnesení Nejvyššího soudu). Takový závěr obecných soudů je tedy racionální, vyplývá z provedeného dokazování a dostatečným způsobem byly i úvahy, z nichž vyústil, promítnuty do odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud tedy nemá důvodu se proti němu vymezovat.
27. Námitka 2) Ústavní soud nemohla přesvědčit o stěžovatelem vytýkaných porušeních jeho ústavně zaručených základních práv. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti stabilně situace zakládající vadu tzv. opomenutého důkazu vytyčuje tak, že v nich buď o procesně korektně učiněném důkazním návrhu nebylo rozhodnuto vůbec, nebylo řádně odůvodněno zamítnutí důkazního návrhu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 60/56 SbNU 643); nález sp. zn. IV. ÚS 546/05 ze dne 29. 10. 2007 (N 172/47 SbNU 245) či nález sp. zn. II. ÚS 262/04 ze dne 8. 11. 2006 (N 208/43 SbNU 323)], či důkaznímu návrhu sice soud vyhověl a provedl jej, avšak při rozhodování k němu nepřihlédl nebo v odůvodnění svého rozhodnutí neobjasnil, jakou úvahu ohledně něj provedl a co z něj vyvodil [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315); nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377); nález sp. zn. IV. ÚS 802/02 ze dne 21. 4. 2004 (N 58/33 SbNU 89) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)].
28. Zamítnout důkazní návrh lze pak v zásadě jen z důvodu jeho irelevance, vypovídací impotence či redundance ve vztahu k prokazované skutečnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 60/56 SbNU 643); nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239); či usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579)]. Vadu tzv. opomenutého důkazu také může založit zamítnutí důkazního návrhu na provedení znaleckého posudku k prokázání skutečnosti, k níž je třeba odborných znalostí, jež hodlá obecný soud místo toho nahradit vlastním posouzením [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1330/11 ze dne 15. 3. 2012 (N 54/64 SbNU 673)].
29. V nynější věci stěžovatel formuluje svou námitku odpovídající vadě opomenutého důkazu tak, že obecné soudy zamítly jeho důkazní návrh, ačkoliv tak učinit neměly, neboť tento návrh byl způsobilý přinést takové nové poznatky, že by to mohlo zcela změnit skutkové závěry obecných soudů. Stěžovatel přitom ani nepopírá, že okresní soud zamítnutí jeho důkazního návrhu zdůvodnil, o čemž nemůže být pochyb (srov. bod 5. jeho napadeného rozsudku) a že se oprávněností tohoto zamítnutí zabývaly i ostatní obecné soudy (srov. bod 14. napadeného rozsudku krajského soudu a bod 38. napadeného usnesení Nejvyššího soudu), stěžovatel pouze toto odůvodnění považuje za nedostatečné.
30. S tím však Ústavní soud nemůže souhlasit. Obecné soudy založily svůj závěr o důkazní nadbytečnosti rekonstrukce na dvou podstatných úvahách - jednak že rekonstrukce slouží k prověrce výpovědi, přičemž stěžovatel ani svědek, který nepodporoval skutkovou verzi prezentovanou poškozeným, neuvedli ve svých výpovědích žádné detaily ohledně vzniku zranění poškozeného, případě o průběhu fyzického konfliktu mezi ním a další osobou, tedy že jediná výpověď způsobilá k prověření byla výpověď poškozeného, jednak že skutková verze poškozeného odpovídala všem provedeným důkazům včetně znaleckého posudku a výpovědí dalších svědků, kteří jinak dle názoru obecných soudů stranili stěžovateli (zejména šlo o detail, že poškozený upadl na dveře do baru a poté dopadl zády na zem, takže hypotetická znalcem připuštěná varianta, že by mu zranění v obličejové části mohl způsobit i dopad na vyvýšený předmět velikosti a tvaru lidské pěsti, byla v okolnostech místa činu zcela vyloučena), takže její prověření by bylo nadbytečné.
31. Takové zdůvodnění zamítnutí důkazního návrhu obecnými soudy nevykazuje žádný ústavněprávní deficit, neboť je logické, srozumitelné a věcně podložené. V nynější věci není přitom založena ani žádná pochybnost o tom, že by obecné soudy dokazování prováděly jednostranně a důkazní návrhy obhajoby systematicky ignorovaly či potíraly, neboť vyhověly všem stěžovatelovým důkazním návrhům (což výslovně okresní soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl a stěžovatel to v ústavní stížnosti nijak nezpochybnil), s výjimkou právě návrhu na provedení rekonstrukce.
32. Ústavní soud za těchto okolností nemohl stěžovatelově námitce přisvědčit. Nelze připustit, aby jakákoliv subjektivní nespokojenost stěžovatele s rozsahem či kvalitou odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí důkazního návrhu měla za následek vynucení si revize tohoto rozhodnutí a vyhovění takovému návrhu pod hrozbou zásahu Ústavního soudu, neboť by to de facto zakládalo obecným soudům povinnost provést všechny důkazní návrhy, které obviněný v trestním řízení vznese, kterážto povinnost jim není uložena ani zákonem, ani neplyne z ústavního pořádku.
33. Námitka 4) zcela postrádá opodstatnění. Stěžovatel ji konstruuje tak, že v zásadě jakákoliv zmínka o jeho trestní minulosti je v rozporu s ústavním pořádkem a nijak tuto svou námitku blíže nekonkretizuje. Takový právní názor však žádná součást ústavního pořádku nepodporuje. Obecné soudy mají naopak dokonce zákonnou povinnost se trestní minulostí obviněných v trestním řízení zabývat jakožto jednou z okolností významných pro volbu a ukládání právního následku trestného činu [srov. především § 41 písm. a), písm. p) trestního zákoníku a § 42 písm. q) trestního zákoníku], nadto v nynější věci byl předmětný skutek kvalifikován i jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, jehož znakem je spáchání činu "opětovně". Zjištění skutkové okolnosti nutné pro právní úvahu o (ne)naplnění tohoto znaku tedy ani nemohlo být provedeno bez zjišťování trestní minulosti stěžovatele, a tedy jejím zjišťováním se obecné soudy do konfliktu s ústavním pořádkem dostat nemohly.
34. Obecné soudy rovněž při dokazování vzaly v úvahu, že stěžovatel byl již v minulosti odsouzen pro prakticky identicky spáchaný trestný čin výtržnictví (viz zejména bod 6. na s. 11 napadeného rozsudku okresního soudu). Ani tento způsob přihlédnutí k trestní minulosti obviněného není v rozporu s ústavním pořádkem. Jak již v minulosti Ústavní soud konstatoval, obecné soudy jsou oprávněny při hodnocení např. subjektivní stránky trestného činu přihlédnout i k tomu, zda má obviněný předchozí zkušenost se stejným způsobem páchání trestné činnosti, jaký je mu v aktuálním trestním řízení kladen za vinu [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 681/06 ze dne 2. 2. 2007 (U 3/44 SbNU 759)]. Právě tak tomu bylo i v nynější věci.
35. Porušením presumpce neviny i práva na soudní ochranu by tedy bylo, pokud by obecné soudy svůj závěr o vině stěžovatele za předmětný skutek vyvodily toliko či především z faktu, že v minulosti byl již odsouzen za stejný trestný čin spáchaný stejným způsobem, aniž by ve věci existovaly důkazy o tom, že právě k tomu došlo i v daném případě. V nynější věci však obecné soudy předchozí trestní minulost stěžovatele nepřeceňovaly, závěr o vině byl založen na dokazování provedeném konkrétně k předmětnému skutku, nikoliv pouze obecně k dřívějším stěžovatelovým odsouzením, a fakt, že stěžovatel byl již v minulosti odsouzen za trestný čin spáchaným stejným způsobem jako v nynější věci, vzaly do úvahy shora popsaným ústavně konformním způsobem toliko při úvahách o tom, zda stěžovatel vzhledem ke své dřívější zkušenosti musel vědět, jaký následek na zdraví poškozeného může způsobit.
36. Ohledně námitky 5) Ústavní soud předesílá, že presumpce neviny vyžaduje, aby orgány činné v trestním řízení byly povinny dokazovat obviněnému vinu, nikoliv naopak [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293), nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259) či nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73], a aby závěr o vině určité osoby konkrétním trestným činem byl založen na praktické jistotě soudu, že se tak skutečně stalo. Přetrvávají-li o tom důvodné pochybnosti, je třeba rozhodnout ve prospěch obžalovaného v souladu se zásadou in dubio pro reo [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1073/15 ze dne 19. 7. 2016 (N 130/82 SbNU 137), nález sp. zn. II. ÚS 2142/11 ze dne 8. 8. 2013 (N 141/70 SbNU 323) či nález sp. zn. IV. ÚS 787/13 ze dne 9. 6. 2014 (N 116/73 SbNU 801)], přičemž k závěru o vině nepostačuje pouhý vysoký stupeň podezření [nález sp. zn. II. ÚS 4266/16 ze dne 27. 3. 2017 (N 52/84 SbNU 603)].
37. Respekt k zásadě presumpce neviny mimo jiné vyžaduje, aby se soudy s náležitou pečlivostí zabývaly obhajobou obviněného [nález sp. zn. I. ÚS 564/08 ze dne 22. 5. 2012 (N 110/65 SbNU 491) či nález sp. zn. IV. ÚS 57/94 ze dne 15. 12. 1994 (N 62/2 SbNU 179)]. Ani samo doznání obviněného k vyvrácení presumpce neviny nestačí [nález sp. zn. I. ÚS 864/11 ze dne 16. 6. 2011 (N 116/61 SbNU 695)]. Presumpce neviny si rovněž žádá, aby i v řízení o obnově řízení, tedy již poté, co byla presumpce neviny konkrétního obviněného ústavně konformním způsobem vyvrácena, dokázaly obecné soudy hodnotit návrh na obnovu řízení nepředpojatě [nález sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. 2. 2009 (N 34/52 SbNU 343)].
38. Dílčí drobné nesrovnalosti či nejasnosti však nutně zásadu in dubio pro reo nevyvolávají. Spočívají-li tyto nesrovnalosti v rozdílných výpovědích, musí soud přesvědčivě odůvodnit, proč uvěřil jedné z nich, a nikoliv té druhé [srov. nález sp. zn. III. ÚS 224/04 ze dne 19. 8. 2004 (N 116/34 SbNU 213), usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539), usnesení sp. zn. III. ÚS 1806/09 ze dne 12. 7. 2012 (U 6/66 SbNU 441) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 154/02 ze dne 11. 11. 2002 (U 37/28 SbNU 447)]. Případná menší typová společenská škodlivost činu na těchto požadavcích ničeho nemění [nález sp. zn. II. ÚS 658/14 ze dne 14. 10. 2014 (N 192/75 SbNU 165)].
39. Prvotní povinností orgánů činných v trestním řízení v případě, že o vině obviněného vyvstanou důvodné pochybnosti, např. v důsledku přesvědčivého zpochybnění klíčového důkazu, je pokusit se je odstranit dalším dokazováním [nález sp. zn. I. ÚS 4457/12 ze dne 24. 7. 2013 (N 132/70 SbNU 221), nález sp. zn. III. ÚS 722/09 ze dne 7. 1. 2010 (N 2/56 SbNU 11), nález sp. zn. III. ÚS 1076/08 ze dne 15. 8. 2008 (N 144/50 SbNU 269), nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) či nález sp. zn. III. ÚS 722/09 ze dne 7. 1. 2010 (N 2/56 SbNU 11)]. Z této povinnosti není vyňat ani soud v řízení o odvolání [nález sp. zn. I. ÚS 387/2000 ze dne 20. 2. 2001 (N 33/21 SbNU 295)]. Aplikace zásady in dubio pro reo proto vyžaduje vyčerpání všech reálných možností doplnění dokazování [usnesení sp. zn. III. ÚS 286/98 ze dne 3. 12. 1998 (U 73/12 SbNU 541)].
40. V nynější věci však žádný z těchto ústavněprávních požadavků obecnými soudy porušen nebyl. Stěžovatel se mýlí, pokud má za to, že před obecnými soudy existovaly přinejmenším tři rovnocenné skutkové verze průběhu konfliktu. Tak by tomu bylo pouze tehdy, kdyby dokazování vyústilo v situaci, v níž by vedle sebe stálo více verzí, z nichž by ani jedna nebyla stižena vnitřními kontradikcemi či podstatnými rozpory s provedeným dokazováním. Tak tomu však v nynějším případě nebylo. Obecné soudy řádně vysvětlily, proč skutkovou verzi odpovídající spáchání předmětného skutku stěžovatelem považovaly v dané věci za jedinou možnou, resp. proč ostatní skutkové - nota bene blíže nespecifikované - skutkové verze nemohly obstát tváří v tvář s výsledky provedeného dokazování (viz výše bod 23.).
41. Za těchto okolností k porušení pravidla in dubio pro reo nemohlo dojít, neboť ostatní možné skutkové verze bezpečně vyloučily na základě jejich rozporů s provedeným dokazováním, zjištěné a zdůvodněné nespolehlivosti pramenů důkazů (zejména nevěrohodnosti svědků podporujících verzi událostí prezentovanou stěžovatelem), jakož i jejich neúplnosti, přičemž verze poškozeného naopak byla vnitřně koherentní, podávala úplný obraz průběhu předmětného skutku a nerozporoval ji žádný důkaz soudy vyhodnocený jako pravdivý. Pokud za těchto okolností obecné soudy vzaly za prokázanou skutkovou verzi uplatňovanou poškozeným, nemohly se zprotivit požadavkům presumpce neviny a neměly důvodu aplikovat pravidlo in dubio pro reo, neboť ohledně této verze dosáhly praktické jistoty tak, jak ji po nich požaduje Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi.
42. Co do námitky 6) považuje Ústavní soud za užitečné stěžovatele upozornit, že Nejvyššímu soudu ve skutečnosti neučinil žádný návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu, neboť institut odkladu vykonatelnosti pravomocného rozhodnutí v řízení o dovolání trestní řád ani nezná, ale že, jak plyne ze s. 10 dovolání, které stěžovatel Nejvyššímu soudu zaslal přílohou, stěžovatel navrhl Nejvyššímu soudu odklad či přerušení výkonu rozhodnutí podle § 265o odst. 1 trestního řádu. Vykonatelnost jakožto vlastnost napadeného rozsudku krajského soudu odkladem či přerušením jeho výkonu jakožto faktické realizace výroku o trestu (či o adhézním nároku) tohoto rozhodnutí tím nijak dotčena nebyla.
43. Neučiněním samostatného negativního rozhodnutí o odkladu či přerušení výkonu rozhodnutí pak Nejvyšší soud žádným způsobem stěžovatelova ústavně zaručená základní práva porušit nemohl, neboť, jak zcela správně podotkl v bodě 42. napadeného usnesení, o odkladu či přerušení výkonu rozhodnutí rozhoduje toliko předseda senátu Nejvyššího soudu ex offo, pokud je k tomu dán důvod.
44. Dovolatel tedy nečiní návrh takového rozhodnutí, jímž by byl Nejvyšší soud jakkoliv vázán, ale toliko k němu dává podnět. Předseda senátu tak není povinen v případě, že důvody k postupu podle § 265o odst. 1 trestního řádu na základě podnětu dovolatele neshledá, vydávat negativní rozhodnutí, místo toho je oprávněn podnět vypořádat až v odůvodnění svého rozhodnutí o dovolání. Vydat samostatné negativní rozhodnutí je povinen pouze tehdy, když nejde o podnět dovolatele podle § 265o odst. 1 trestního řádu, ale o návrh předsedy senátu soudu prvého stupně podle § 265h odst. 3 trestního řádu [srov. k tomu DRAŠTÍK, A. In: FENYK, J., DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017. K § 265o, citováno dle: ASPI (právní informační systém), body 1. a 2.; či PÚRY, F.; ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3277].
45. Povinnost předsedy senátu Nejvyššího soudu rozhodnout negativně o podnětu dle § 265o odst. 1 trestního řádu nevyplývá ani z nálezu sp. zn. III. ÚS 3425/16 ze dne 23. 8. 2017 (N 154/86 SbNU 563), na který se stěžovatel odvolává, neboť tento nález se týkal návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí podle § 243 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), tedy zcela odlišného procesního předpisu upravujícího jiný druh právního řízení vystaveného na jiné koncepci a ovládaného jinými základními zásadami.
46. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává právního názoru vysloveného ohledně § 243 občanského soudního řádu, aniž se jakkoliv zabývá tím, proč by se měl uplatňovat i v trestním řízení, postačí odkázat na to, že ustanovení § 243 občanského soudního řádu předpokládá i možnost podání návrhu účastníkem řízení, zatímco koncepce odkladu výkonu rozhodnutí v dovolacím řízení podle trestního řádu svěřuje jediné oprávnění podat návrh, o němž je předseda senátu Nejvyššího soudu povinen rozhodnout, předsedovi senátu soudu prvého stupně podle § 265h odst. 3 trestního řádu. Z ústavněprávního hlediska tedy Nejvyšší soud nijak nepochybil, pokud nerozhodl o stěžovatelově podnětu dle § 265i odst. 1 trestního řádu samostatným rozhodnutím, ale tento podnět vypořádal až v odůvodnění svého napadeného usnesení.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve vymezuje její základní teze, poté rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a následně proti napadeným rozhodnutím formuluje vlastní námitky, tedy 1) nesprávné zhodnocení skutkového děje; 2) nedostatečné provedení dokazování; 3) nedostatečné odůvodnění; 4) neústavní odkaz na stěžovatelovu trestní minulost; 5) porušení presumpce neviny a z ní vyplývající zásady (sic!) in dubio pro reo; a 6) nerozhodnutí o odkladu vykonatelnosti. Podstatu těchto námitek lze vyjádřit následovně:
8. Ad 1) stěžovatel vytýká obecným soudům, že své skutkové závěry založily prakticky na jediném důkazu - výpovědi svědka, který byl původně pro napadení poškozeného stíhán, a až po jeho zproštění obžaloby bylo zahájeno trestní stíhání proti stěžovateli. Stěžovatel cituje konkrétní pasáže z výpovědi svědka a předkládá k nim vlastní zhodnocení se závěrem, že svědek k průběhu konfliktu nic konkrétního neuvedl, že se původně sám označil za pachatele a až na nátlak soudu, své matky a poškozeného uvedl, že on to nebyl. Stěžovatel odkazuje také na další svědecké výpovědi, z nichž dovozuje, že skutkových verzí průběhu fyzického napadení poškozeného mohlo být více, a zdůrazňuje, že on konzistentně celé trestní řízení svou vinu popírá. Stěžovatel dále přikládá vlastní hodnotící komentáře k dalším provedeným důkazům a doplňuje je o hypotézy a spekulace o dalších možných skutkových okolnostech, které by mu mohly být ku prospěchu, např. že poškozený mohl být ve stavu patické opilosti, což mohlo zkreslit jeho vnímání a zapamatování si předmětných událostí. Stěžovatel k této námitce uzavírá, že v jeho věci šlo o situaci "tvrzení proti tvrzení" a připomíná judikaturu Ústavního soudu k této otázce.
9. Ad 2) stěžovatel poukazuje na to, že obecné soudy ignorovaly skutečnost, že ze znaleckého posudku vyplynula možnost vzniku zranění poškozeného tím, že tento upadl na vyvýšený předmět. Přesto, že stěžovatel navrhl provedení rekonstrukce, obecné soudy tento důkazní návrh zamítly jako nadbytečný, a to navzdory tomu, že v přípravném řízení nebyly na místě činu zajišťovány žádné "trestněprávní a kriminalisticky významné stopy", místo bylo toliko celé nafoceno. Stěžovatel má však za to, že rekonstrukce na místě činu by byla způsobilá odstranit nejasnosti v průběhu skutkového děje a rovněž soudní znalec by při ní mohl rozvést případné alternativy vzniku zranění poškozeného. Z těchto důvodů stěžovatel považuje zamítnutí svého návrhu na provedení rekonstrukce za tzv. opomenutý důkaz. Stěžovatel přitom ani neměl možnost proti zamítnutí důkazního návrhu jakkoliv brojit, což považuje za významné porušení principu rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení.
10. Ad 3) stěžovatel vyčítá obecným soudům, že se nedostatečně zabývaly všemi relevantními skutkovými okolnostmi, že nedostatečně reagovaly na jeho námitky a že z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že místo dokazování založily svůj závěr o jeho vině nikoliv na důkazech, ale na svém přesvědčení a na "libovolním" právním názoru, což stěžovatel považuje za protiústavní.
11. Ad 4) stěžovatel namítá, že obecné soudy mimo jiné v souvislosti se závěrem o jeho vině poukazovaly nepřípustně na jeho trestní minulost zahrnující i trestnou činnost spáchanou obdobným způsobem.
12. Ad 5) stěžovatel upozorňuje, že v jeho věci bylo několik stejně pravděpodobných skutkových verzí, z nichž jen v té, kterou vzaly za prokázanou obecné soudy, byl stěžovatel pachatelem předmětných trestných činů. Tím obecné soudy dle jeho názoru postupovaly v rozporu s presumpcí neviny a principem (sic!) in dubio pro reo.
13. Ad 6) stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že tento nerozhodl o jeho návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu a pouze v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že předseda senátu důvody pro vyhovění takovému návrhu nezjistil, a to ačkoliv o něm měl rozhodnout neprodleně. K tomu stěžovatel odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 3425/16 ze dne 23. 8. 2017 (N 154/86 SbNU 563).
47. Ústavní soud na podkladě stěžovatelových námitek nenalezl v napadených rozhodnutích obecných soudů žádnou vadu, která by svědčila o možném porušení jeho ústavně zaručených základních práv a napadená rozhodnutí ani sama o sobě nesvědčí o žádné takové vadě stěžovatelem neuvedené. Ústavní soud proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
Jan Filip v. r. předseda senátu