Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného JUDr. Pavlem Brachem, LL.M., advokátem, sídlem Klapálkova 3132/4, Praha 11 - Chodov, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. října 2024 č. j. 32 Co 26/2024-2943 a výrokům I., III. a IV. rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. října 2023 č. j. 30 P 150/2017- 2739, ve znění usnesení ze dne 23. září 2024 č. j. 30 P 150/2017-2911, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - východ, jako účastníků řízení, a V. P. a nezletilé H. J., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Stěžovatel (otec) se u opatrovnických soudů domáhal snížení výživného pro svoji dceru (nezletilou vedlejší účastnici), a to z původně stanovených 8 000 Kč měsíčně na 1 500 Kč měsíčně. Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem návrh stěžovatele na snížení výživného zamítl (výrok I.); změnil rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 12. 5. 2016 č. j. 11 Nc 1454/2015-420 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2017 č. j. 25 Co 557, 558/2016-688 ve výroku upravujícím styk otce s nezletilou tak, že styk otce s nezletilou se neupravuje (výrok II.). Dále za nezletilou schválil podání žaloby na odepření účinnosti právního jednání stěžovatele spočívajícího v darování jeho bytové jednotky na základě darovací smlouvy uzavřené v dubnu 2019 (výrok III.) a rovněž vedlejší účastnici (matce) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
3. Zamítnutí stěžovatelova návrhu na snížení výživného okresní soud odůvodnil tím, že od zamítnutí jeho stejného návrhu v lednu 2020 se podstatným způsobem nezměnily ani jeho majetkové poměry, ani jeho zdravotní stav. Stěžovatel již tehdy pobíral invalidní důchod prvního stupně; jeho pracovní schopnost byla snížená na 45 %, stěžovatel ovšem nadále vůbec nepracuje. Přístup stěžovatele k majetkovým záležitostem není odpovědný, neboť se postupně zbavil veškerého majetku, aniž by za něj získal jakoukoli protihodnotu. Naopak potřeby nezletilé dcery se od posledního rozhodnutí o výživném s přibývajícím věkem zvyšují. Schválení podání žaloby bylo podle okresního soudu v zájmu nezletilé, která se prostřednictvím soudů může domoci finančních prostředků v situaci, kdy jí stěžovatel žádné výživné neplatí, a namísto toho se zbavuje svého majetku k její tíži.
4. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí okresního soudu potvrdil (ve výrocích I. a III. a v napadené části výroku IV. týkající povinnosti stěžovatele uhradit polovinu nákladů řízení státu).
5. Stěžovatel tvrdí, že soudy neústavně zamítly jeho návrh na snížení výživného pro nezletilou. Schopnosti a majetkové poměry mu neumožňují přispívat na výživné původně (v roce 2017) stanovenou částku 8 000 Kč měsíčně, která ani neodpovídá současným odůvodněným potřebám dcery. V roce 2020 byl návrh na snížení výživného zamítnut z důvodu, že dcera chodila na soukromou školu, ve které byly náklady na školené násobně vyšší než v současné škole státní (zhruba 26 000 Kč oproti 6 200 Kč měsíčně). Vyšší náklady dcery nebyly jakkoliv tvrzeny a prokázány.
6. Soudy opomněly, že finanční poměry stěžovatele se od roku 2020 výrazně zhoršily. Stěžovatel pobírá pouze invalidní důchod, který nedosahoval ani výše nezabavitelné částky a ze kterého byly prováděny srážky; nemá dostatečné prostředky na své existenční potřeby; má další vyživovací povinnost a v exekučním řízení mu bylo postihnuto řidičské oprávnění. V napadených rozhodnutích není určena částka, kterou soudy považovaly za jeho příjem. Soudy při zjišťování tzv. potenciálního příjmu řádně neprovedly dokazování ke stěžovatelovým poměrům (kupříkladu neporovnaly pracovní nabídky); napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. Krajský soud vůbec nezhodnotil jím provedené důkazy. Soudy opomenuly životní úroveň a majetek matky; nepřihlédly kupříkladu k "studijnímu" fondu dcery.
7. Stěžovatelovy možnosti platit výživné jsou omezeny jeho zdravotním stavem: kromě diabetu trpí lupenkou a psoriatickou artritidou. Soudy nemoci a jejich projevy nevzaly řádně v potaz. Stěžovatel kvůli nim nemůže vykonávat manuální práci; na jinou práci nemá kvalifikaci a praxi. Soudy protiústavně dovodily hypotetickou možnost práci získat (stěžovatel by mohl pracovat leda v chráněné dílně s příjmem 9 196 Kč měsíčně; náklady na bydlení by činily 14 000 Kč měsíčně). Povinnost platit nepřiměřené výživné (které neodpovídá ani metodice Ministerstva spravedlnosti) je s ohledem na stěžovatelův stav nemorální, v rozporu se zásadou rovnosti rodičů a dosavadní judikaturou Ústavního soudu.
8. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a je přípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
9. Podstata stěžovatelovy argumentace směřuje proti zamítnutí jeho návrhu na snížení původně určeného výživného pro jeho dceru ve výši 8 000 Kč měsíčně.
10. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto k přezkumu jejich rozhodovací činnosti přistupuje zdrženlivě. V rodinně právních věcech pak zpravidla zasahuje jen ve skutečně závažných případech. Posouzení konkrétních okolností každého případu a přijetí odpovídajícího rozhodnutí totiž náleží opatrovnickým soudům, které mají k účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují se všemi dotčenými osobami, a činí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci (stejně viz kupříkladu usnesení ze dne 16. 5. 2025 sp. zn. I. ÚS 697/25 ).
11. Úlohou Ústavního soudu není rozhodovat, jak vysoké má být výživné, ani jak by opatrovnické soudy měly konkrétně hodnotit provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy nevybočily z mezí ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy). Vztáhne-li opatrovnický soud své právní závěry k dostatečným skutkovým zjištěním a podepře-li je přezkoumatelným a logickým odůvodněním, nelze jeho postup hodnotit jako neústavní [usnesení ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 2598/20
(U 18/103 SbNU 411), bod 11; či ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19 , bod 5]. Ústavní soud se tedy zaměřuje především na to, zda opatrovnické soudy shromáždily veškeré potřebné důkazy, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté Listiny, a zda byla jejich rozhodnutí řádně odůvodněna [nálezy ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 3241/19
(N 8/98 SbNU 56), bod 17; či ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14
(N 110/77 SbNU 607), bod 19].
12. Posouzení návrhu na určení výše výživného pro nezletilé dítě je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností povinného a odůvodněných potřeb oprávněného, soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se tato volná úvaha pohybuje (viz kupříkladu nález ze dne 14. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1578/23 , bod 24). Opatrovnický soud musí při určení výše výživného brát v potaz také celkovou sumu majetku a způsob života, respektive životní úroveň povinného [viz nález ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 756/16
(N 114/81 SbNU 785), bod 10].
13. V nyní posuzované věci stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí ve světle právě uvedených ústavněprávních východisek obstojí.
14. Opatrovnické soudy ústavně souladně odůvodnily, proč se podle nich poměry rozhodné pro určení rozsahu výživného nezměnily. Krajský soud konkrétně dovodil, že změna školy nezletilé nemohla být z hlediska výše výživného rozhodná, neboť k hrazení školného byl založen svěřenský fond, a školné proto neovlivňovalo ani výši původně stanoveného výživného ve výši 8 000 Kč měsíčně (viz bod 34 odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu).
15. Krajský soud se rovněž řádně zabýval majetkovými poměry otce: Zaprvé, vzal v úvahu, že stěžovatel není formálně evidován jako otec další nezletilé dcery, a že má proto stále vyživovací povinnost pouze k nezletilé vedlejší účastnici. Zadruhé, shledal, že byť stěžovatel pobírá pouze invalidní důchod ve výši 14 195 Kč, zbavoval se v minulosti svého hodnotného majetku bez protiplnění k tíži nezletilé (daroval bytovou jednotku své sestře) [viz bod 34 napadeného rozsudku krajského soudu].
16. Zjevně neopodstatněná je pak námitka stěžovatele, že opatrovnické soudy neústavně nezohlednily jeho špatný zdravotní stav. Krajský soud stěžovatelovu invaliditu prvního stupně nepopíral, avšak dospěl k závěru, že další (jiné) zdravotní problémy, které by ovlivňovaly pracovní schopnosti stěžovatele, nevyplývají ani z jím předložené aktuální zprávy revmatologického ústavu ze září 2024 (viz bod 34 odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu). Dospěly-li opatrovnické soudy následně k obecnému závěru, že stěžovatel je schopen si zajistit alespoň nějaký zdroj příjmu, aby mohl dostát své vyživovací povinnosti k dceři, nelze takové posouzení považovat za svévolné, či jinak ústavně excesivní. Důvod k výjimečnému zásahu do činnosti opatrovnických soudů Ústavním soudem proto nebyl dán.
17. Protože Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. srpna 2025
Josef Fiala v. r. předseda senátu