Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 14. listopadu 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti: a) Miloše Smolíka a b) Lenky Mairichové, zastoupených Mgr. Janem Nussbergerem, advokátem se sídlem Čajkovského 8, 130 00 Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2017 č. j. 28 Cdo 1390/2017-213, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2016 č. j. 51 Co 275/2016-172 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. května 2016 č. j. 25 C 383/2014-126 spolu s doplňujícím usnesením ze dne 16. června 2016 č. j. 25 C 383/2014-147, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Městského soudu v Praze a 3. Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení a A) hlavního města Praha, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1 a B) městské části Praha 11, se sídlem Ocelíkova 672/1, Praha 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným rozhodnutím stěžovatelé vytýkají údajné porušení jejích ústavně zaručených práv, konkrétně ve smyslu čl. 1 (lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech; základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné), čl. 2 (charakterizující Českou republiku jako demokratický stát), čl. 11 zaručující ochranu vlastnictví) a čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (právo na soudní a jinou právní ochranu).
Soud prvního stupně konstatoval, že předmětné pozemky nikdy nebyly vyvlastněny, přičemž pozemek parc. č. X2 byl zabrán bez právního důvodu a později zastavěn. Soud v projednávané věci shledal existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, ale žalobu zamítl s odůvodněním, že se žalobci měli domáhat nápravy cestou finanční náhrady z důvodu zastavěnosti předmětných pozemků podle restitučních předpisů vůči příslušnému státnímu orgánu. Pokud tuto možnost nevyužili, nemohou již "dohánět" absenci restitučního postupu cestou občanskoprávních předpisů, v daném případě obecnou určovací žalobou podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. Právní předchůdce žalobců ani žalobci však této možnosti, dané jim restitučními předpisy, nevyužili.
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s právním závěrem, který z nich vyvodil a doplnil, že žalobci se podanou žalobou snaží fakticky obcházet restituční předpisy, konkrétně zákon o půdě, neboť předmětné pozemky jsou z valné části zastavěny a byly před rokem 1989 fakticky převzaty státem.
Nejvyšší soud usnesením dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť rozhodné otázky projednávané věci odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Na doplnění správnosti dosavadní judikatury odkázal dovolací soud jak na svoji vlastní rozhodovací praxi v těchto otázkách, tak i na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu, která jsou s nimi v souladu.
Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Těžiště námitek stěžovatelů spočívá v poukazu na specifičnost projednávané věci a na údajnou nespravedlnost v rozhodování soudů za situace, v níž stěžovatelé sami neměli možnost využít prostředků daných jím především zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), ve znění pozdějších předpisů, neboť jejich právní předchůdce zemřel v roce 2013, tedy mimo lhůty uvedené v zákoně o půdě. Předmětné pozemky v té době neexistovaly, ale byly do příslušných operátů evidence nemovitostí zaneseny v jejich dnešní specifikaci až v roce 2010.
K námitkám stěžovatelů lze ve stručnosti uvést, že stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (477/2005 Sb.; ST 21/39 SbNU 493) sjednotilo do té doby rozdílnou judikaturu Ústavního soudu v případě možnosti domáhat se určení vlastnictví k majetku, který stát získal (nabyl) za období do konce roku 1989 konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními. Ústavní soud se v citovaném stanovisku vyslovil pro nutnost domáhat se vlastnického práva k takovému majetku výhradně podle restitučních předpisů. Tím současně vyloučil možnost uplatnit toto právo jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným.
V projednávané věci bylo zjištěno, že předmětné pozemky nebyly vyvlastněny, ale převzaty státem před rokem 1990 (resp. před koncem roku 1989) a užívány prostřednictvím jeho organizací bez právního důvodu. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že předmětné pozemky v tomto období existovaly pod jinými parcelními čísly a s jinými výměrami.
Naplnění restitučního důvodu (ustanovení § 6 odst. 1 písm. p/ zákona o půdě) vylučuje jinou možnost prosazení stěžovateli tvrzeného vlastnického práva k předmětným pozemkům, než jim, resp. jejich právnímu předchůdci umožňoval konkrétní restituční předpis - zákon o půdě. Jestliže tuto možnost stěžovatelé (jejich právní předchůdce) zmeškali (zmeškal), ať již z jakéhokoli důvodu, nemohou se nyní úspěšně domáhat určovací žalobou podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. tvrzeného vlastnického práva svého zemřelého právního předchůdce k předmětným pozemkům. Takový postup, jak správně uvedl odvolací soud, je obcházením smyslu a účelu restitučního zákonodárství.
Se stěžovateli nesouhlasí Ústavní soud ani v tom, že by se odvolací soud nezabýval jejich tvrzením, že k převzetí předmětných pozemků státem došlo jiným způsobem, než převzetím bez právního důvodu. V tomto směru lze odkázat jak na odůvodnění rozsudku tohoto soudu, tak i na odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu.
Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena stěžovateli označená základní práva a ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. listopadu 2017
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu