Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů JUDr. et PhDr. Martiny Roučkové a Mgr. Jana Roučka, zastoupených JUDr. Vlastimilem Trojanem, advokátem, sídlem Daliborova 648/10, Praha 15 - Hostivař, proti výroku I. v části, kterou se potvrzuje výrok III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. září 2019 č. j. 21 C 73/2014-440, a proti výrokům II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. července 2020 č. j. 91 Co 35/2020-509 a proti výrokům III. a IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. září 2019 č. j. 21 C 73/2014-440, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a 1) Ing. Tomáše Wiedermanna, 2) Mgr. Dariny Wiedermann Janíčkové a 3) obchodní společnosti M + P VABO, s. r. o., sídlem Pivovarnická 1435/9, Praha 8 - Libeň, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž podle nich došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že vedlejší účastník 1) a vedlejší účastnice 2) jsou spoluvlastníky bytu v domě, ve kterém mimo jiné bydlí stěžovatelé, a uvedený byt v roce 2013 rekonstruovali s vedlejší účastnicí 3) jako stavební společností. Při stavebních pracích na rekonstrukci bytu došlo k poškození obkladů v koupelně bytu stěžovatelů. Stěžovatelé se proto po vedlejších účastnících dožadovali zaplacení 47 543 Kč jako náhrady škody a 2 457 Kč jako náhrady nemajetkové újmy (celkem 50 000 Kč) s příslušenstvím žalobou podanou dne 19. 2. 2014 u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud").
3. Obvodní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil vedlejším účastníkům zaplatit 6 755 Kč s příslušenstvím stěžovatelům (výrok I.), ve zbylé části žalobu zamítl (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení státu (výrok III.) a uložil stěžovatelům zaplatit celkem 124 032,99 Kč vedlejším účastníkům jako náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Výši náhrady škody obvodní soud určil podle ceny tří vyrobených náhradních obkladaček a za předpokládané práce při jejich výměně (za použití tzv. volné úvahy), vznik nemajetkové újmy stěžovatelé neprokázali. O náhradě nákladů rozhodl podle poměru úspěchu z žalobou požadované částky, který činil 73 % ve prospěch vedlejších účastníků.
4. Proti výrokům II., III. a IV. uvedeného rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelé odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), ve kterém se mimo jiné při rozhodování o nákladech řízení domáhali použití § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť výše obdrženého plnění závisela na znaleckém posudku a na tzv. volné úvaze obvodního soudu. Stěžovatelé v odvolání v tomto směru poukázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. 25 Cdo 3974/2015, podle kterého se výše odměny advokáta při použití § 142 odst. 3 o. s. ř. určuje z částky přisouzené, nikoli z částky požadované žalobou.
5. Městský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil výroky II. a III. rozsudku obvodního soudu (výrok I.), výrok IV. rozsudku obvodního soudu změnil tak, že stěžovatelé zaplatí vedlejším účastníkům celkem 91 262,55 Kč jako náhradu nákladů řízení před obvodním soudem (výrok II.) a uložil stěžovatelům zaplatit celkem 19 447,20 Kč vedlejším účastníkům jako náhradu nákladů řízení před městským soudem. Co do nákladů řízení se městský soud ztotožnil s obvodním soudem o použití § 142 odst. 2 o. s. ř.
Podle městského soudu nebylo použití § 142 odst. 3 o. s. ř. ve věci stěžovatelů namístě, neboť výsledek nezávisel jen na znaleckém posudku, žalovaná částka několikrát převyšovala částku, kterou soud stěžovatelům přiznal; "určité meze věci" jim měly být známy. Použití uvedeného ustanovení je nadto na úvaze soudu. Městský soud však snížil náhradu nákladů řízení před obvodním soudem o několik úkonů vedlejších účastníků, neboť je nepovažoval za účelné. Ve výroku svého rozsudku městský soud uvedl, že dovolání proti němu je nepřípustné.
6. Stěžovatelé se zaprvé domáhají použití § 142 odst. 3 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení. Rozhodl-li obvodní soud při určení výše náhrady škody tzv. volnou úvahou a založil-li svoje rozhodnutí na znaleckém posudku, měl při výpočtu náhrady nákladů vycházet z částky přiznané, nikoli z částky požadované. Stěžovatelé v odvolacím řízení na uvedené upozorňovali a odkazovali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. 25 Cdo 3974/2015. Na to městský soud nijak nereagoval. Je sice pravdou, že soud nemá povinnost uvedené ustanovení použít, avšak z napadených rozhodnutí nelze zjistit, proč je žádný ze soudů nepoužil. V tomto směru stěžovatelé poukazují na nález ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 157/13 (N 146/70 SbNU 363).
7. Zadruhé, stěžovatelé tvrdí, že je městský soud nesprávně poučil o nepřípustnosti dovolání proti svému napadenému rozhodnutí. Městský soud odkázal na nepřípustnost dovolání proti rozhodnutím vydaným v řízeních, jejichž předmětem je peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, avšak brojí-li stěžovatelé proti výrokům v částech týkajících se nákladů řízení přesahujících tuto částku, dovolání není nepřípustné podle uvedeného ustanovení. Městský soud proto stěžovatelům znemožnil podat mimořádný opravný prostředek. K tomu stěžovatelé odkazují na nálezy ze dne 1. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 2912/10 (N 29/60 SbNU 371), ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 291/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a ze dne 24. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 2404/19 . III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
9. Stěžovatelé namítají, že je městský soud nesprávně poučil o možnosti podat proti jeho rozhodnutí dovolání. V obecné rovině platí, že poučí-li soud nesprávně účastníka řízení o možnosti podat dovolání a účastník řízení se tímto nesprávným poučením řídí při podání ústavní stížnosti, Ústavní soud takovou ústavní stížnost neodmítne pro nepřípustnost, neboť by porušil jeho právo na přístup k soudu (srov. např. nález ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 291/20 , bod 6). Jak je však vysvětleno níže (viz bod 15), městský soud při poučení stěžovatelů nepochybil, a proto je jejich ústavní stížnost přípustná bez dalšího, neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměli (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. V nyní posuzované věci stěžovatelé zaprvé brojí proti rozhodnutí obecného soudu v části, kterou rozhodl o nákladech řízení. Problematikou nákladů soudního řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již mnohokrát zabýval, přičemž jí posuzuje zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje pouze výjimečně, je-li v extrémním rozporu s principy řádně vedeného soudního řízení a představuje-li závažný exces optikou intenzity zásahu do základního práva [viz např. nález ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05
(N 65/40 SbNU 647)]. O takovou situaci však v nyní posuzované věci nejde.
12. V prvé řadě je nutno uvést, že tvrdí-li stěžovatelé, že na jejich konkrétní námitky o použití § 142 odst. 3 o. s. ř. městský soud nereagoval, neodpovídá to napadenému rozsudku, v němž věnuje použití § 142 odst. 3 o. s. ř. bod 31 odůvodnění. V něm srozumitelně vysvětluje, proč ve věci stěžovatelů nejsou dány podmínky pro použití daného ustanovení. Městský soud k tomu uvedl, že skutečnost, že obvodní soud rozhodl na základě znaleckého posudku a tzv. volnou úvahou jen částečně, odpovídá odůvodnění v záhlaví uvedeného rozsudku obvodního soudu.
Z jeho bodu 43 vyplývá, že obvodní soud k částce 4 755 Kč, tj. více než dvěma třetinám přiznané částky, dospěl podle ceny tří vyrobených náhradních obkladaček. Pouze co do zbylých 2 000 Kč obvodní soud použil tzv. volnou úvahu, neboť jinak nebylo možné výši škody (její náhrady) určit. Stěžovatelé byli s nárokem na náhradu nemajetkové újmy neúspěšní. Městský soud argumentaci stěžovatelů neignoroval a není proto důvodné jejich tvrzení, že se nedozvěděli, z jakého důvodu obecné soudy nepoužily v jejich věci § 142 odst. 3 o.
s. ř. Nepoužily-li obecné soudy ve věci stěžovatelů § 142 odst. 3 o. s. ř., nedopustily se libovůle a v tomto směru jsou námitky stěžovatelů neopodstatněné.
13. Zadruhé, k námitce uvedené pod bodem 7 shora lze v obecné rovině souhlasit se stěžovateli, že účastníkovi řízení nesmí být na újmu, postupoval-li při využití procesního prostředku proti rozhodnutí orgánu veřejné moci v dobré víře ve správnost v něm obsaženého nesprávného poučení [viz bod 18 nálezu sp. zn. IV. ÚS 3476/11 ze dne 31. 1. 2012 (N 25/64 SbNU 269)]. I přesto, že nesprávné poučení nemá vliv na právo využít (mimořádného) opravného prostředku, účastníkovi řízení nemůže jít k jeho tíži, tj. účastníkovi nemůže být upřena ochrana jeho práv, jednal-li v důvěře ve správnost postupu, tj. procesního poučení obecného soudu (viz bod 24 nálezu ze dne 19.
2. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2672/19 ). Povinnost poskytnout řádné poučení účastníkům řízení o procesních právech a povinnostech totiž vyplývá jak z § 5 o. s. ř., tak z čl. 36 odst. 1 Listiny, a je naplněním jednoho ze základních předpokladů práva na přístup k soudu (k vyšší přezkumné instanci) po dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nesprávné poučení o možnosti podat opravný prostředek proto může založit neústavnost daného soudního rozhodnutí a být důvodem pro jeho zrušení Ústavním soudem (srov. např. nález ze dne 31.
3. 2020 sp. zn. II. ÚS 291/20 či ze dne 24. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 2404/19 ). V nyní posuzované věci však poučení městského soudu nesprávné nebylo.
14. Dovolání proti výroku I. napadeného rozsudku městského soudu je nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť jím městský soud rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Ve výrocích II. a III. napadeného rozsudku městského soudu je dovolání nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť jimi městský soud rozhodl o nákladech řízení. Stěžovatelé se proto mýlí, tvrdí-li, že dovolání proti výroku II. napadeného rozsudku městského soudu není nepřípustné, neboť jde o výrok o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč. U nepřípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není rozhodná výše plnění, kterého se výrok týká. Rozhodné je, zda výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
15. Městský soud v poučení napadeného rozsudku uvedl, že "proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné" a do závorky vložil odkaz na § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Poučení městského soudu tak skutečně není přesné co do odkazu na zákonné ustanovení, podle kterého dovolání je nepřípustné, neboť městský soud důsledně nerozlišil, že v části je dovolání nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v části podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V nyní posuzované věci je však rozhodující, že městský soud nepochybil v závěru, že je dovolání proti napadenému rozhodnutí nepřípustné. V tom se nyní posuzovaná věc liší od stěžovateli odkazovaných věcí podle nálezů ze dne 1. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 2912/10
(N 29/60 SbNU 371), ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 291/20 a ze dne 24. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 2404/19
.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. října 2020
Jan Filip v. r. předseda senátu