Náhrada nákladů řízení podle § 142 odst. 3 o. s. ř.
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 13. srpna 2013
sp. zn. II. ÚS 157/13
ve věci ústavní stížnosti Štěpánky Bažantové, právně zastoupené Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem třída Míru 92, Pardubice, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 9. října 2012 sp. zn. 23 Co 264/2012, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích jako účastníka řízení.
Odůvodnění
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující předepsané náležitosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu v uvedeném rozsahu, neboť jím mělo dojít k porušení jejích ústavně zaručených základních práv. Stěžovatelka tvrdila, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a rovnost účastníků v soudním řízení garantované čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka tvrdila, že obecný soud po svévolné interpretaci obecně závazných právních předpisů vydal rozsudek, který je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Odvolací soud bezdůvodně změnil výrok II rozhodnutí nalézacího soudu, kterým jí byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 187 147 Kč tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
3. Dále stěžovatelka poukázala na to, že pokud obecné soudy vyhověly její žalobě a uložily žalovanému statutárnímu městu Pardubice uhradit jí částku 319 286,50 Kč z titulu náhrady škody vzniklé snížením tržeb a zaplacením úroků z úvěru, měl jí odvolací soud přiznat i nárok na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně správně rozhodl, že stěžovatelce náleží náhrada nákladů řízení dle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., kdy účastníci řízení měli stejný úspěch, přičemž rozhodnutí záviselo na úvaze soudu.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby rozhodnutí napadené ústavní stížností bylo ve výroku II Ústavním soudem zrušeno, neboť obecný soud porušil její základní práva, a dospěl tak k nesprávnému vyhodnocení důkazů a následně vydal nespravedlivý rozsudek.
II. Průběh řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud si za účelem tohoto řízení vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 10 C 136/99.
6. Ústavní soud podle ustanovení § 42 odst. 4 a § 76 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníka řízení předsedu senátu 23 Co Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil.
7. K uvedené výzvě poskytl své vyjádření účastník řízení, který vyslovil přesvědčení, že v jeho postupu nemohou být shledány prvky libovůle a nemohlo dojít k extrémnímu porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelky. Poukázal na obsah obšírného odůvodnění napadeného rozhodnutí, ze kterého vyplývají podrobné úvahy, které vedly k aplikaci procesní zásady vyplývající z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. Považuje za správné v souladu s právní úpravou a konstantní soudní praxí, že zahrnul všechny předchozí fáze řízení do jednoho celku a dle procesního výsledku stran rozhodl o nákladech řízení (odkázal na komentář k občanskému soudnímu řádu - Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, na straně 1794, předposlední odstavec).
8. Dále vyslovil přesvědčení, že tvrzení stěžovatelky o porušení jejích práv nedosahuje ústavního rozměru, a vznesl návrh, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně nedůvodnou.
9. Stěžovatelce bylo zasláno vyjádření účastníka řízení na vědomí. Stěžovatelka na toto vyjádření ve stanovené lhůtě nereagovala.
10. Vzhledem k tomu, že k objasnění věci není třeba nařizovat ústní jednání, neboť v tomto směru jsou plně postačující písemná vyjádření účastníků řízení a obsah vyžádaného spisu, rozhodl Ústavní soud ve věci podle § 44 zákona o Ústavním soudu, ve znění novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb., bez jeho konání.
14. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatelky, vyjádřením účastníka řízení a obsahem příslušného spisu, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
15. Ústavní soud v prvé řadě považuje za nutné konstatovat, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se přitom Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními [viz nález
sp. zn. III. ÚS 138/2000
ze dne 29. 3. 2001 (N 53/21 SbNU 451), nález
sp. zn. III. ÚS 303/04
ze dne 10. 3. 2005 (N 52/36 SbNU 555), nález
sp. zn. III. ÚS 351/04
ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375), nález
sp. zn. III. ÚS 606/04
ze dne 15. 9. 2005 (N 177/38 SbNU 421), nález
sp. zn. III. ÚS 151/06
ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), nález
sp. zn. IV. ÚS 369/06
ze dne 7. 11. 2006 (N 206/43 SbNU 303), nález
sp. zn. III. ÚS 677/07
ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371) aj., dostupné též na http://nalus.usoud.cz].
16. Ve své rozhodovací činnosti Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, a nikoliv "běžné" zákonnosti, a není tedy povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu, ale také rámec interpretace a aplikace norem podústavního práva. Svévole při aplikaci (např. nerespektování kogentní normy) anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý právní formalismus), pak znamenají porušení základního práva či svobody [např.
sp. zn. I. ÚS 558/01
ze dne 25. 11. 2003 (N 136/31 SbNU 205) aj.].
17. Předmětem ústavněprávního posouzení v dané věci je otázka, zda odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky neaplikoval ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. svévolným způsobem, v jehož důsledku došlo k porušení práv stěžovatelky garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
18. K naplnění jednoho z účelů soudní jurisdikce, totiž požadavku "spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchovy k zachovávání zákonů ... k úctě k právům jiných osob" obsaženého v § 1 o. s. ř., je z hlediska imperativu ústavněprávních limitů spravedlivého procesu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny zcela nezbytné, aby výsledek rozhodovací činnosti obecných soudů nejen odpovídal zákonu v meritu věci, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí ve vztahu k procesním normám odpovídalo kardinálním kritériím "stanoveného postupu" [srov. např. nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 176/96
ze dne 26. 9. 1996 (N 89/6 SbNU 151)].
19. Vztáhnuv shora uvedené obecné principy na projednávaný případ, dospěl Ústavní soud k závěru, že postup odvolacího soudu vedoucí k vydání napadených náhradově nákladových výroků lze označit za nespravedlivý. Jmenovaný soud dospěl na základě konkrétních skutečností k úsudku, že v projednávaném případě bylo namístě zohlednit fakt, že řízení bylo zahájeno dne 2. srpna 1999 k návrhu stěžovatelky proti žalovanému i vůči žalovaným Vodohospodářským stavbám, a. s., Hradec Králové. Stěžovatelka se domáhala, aby jí společně a nerozdílně nahradili škodu ve výši 638 573 Kč s příslušenstvím, která jí vznikla při podnikání v souvislosti s rekonstrukcí ulice v místě podnikání a ve zbytečně zaplacených úrocích z kontokorentního úvěru.
20. Žaloba stěžovatelky nebyla shledána důvodnou vůči Vodohospodářským stavbám, a. s., Hradec Králové, a byla zamítnuta rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21. června 2001 (10 C 136/99-126). Majetková újma v té části, v níž taková škoda byla způsobena samotnou uzavírkou, nezakládala od počátku odpovědnostní vztah. To vyplývá z předchozích závěrů soudů, podle nichž, jsou-li v souvislosti s opravami či rekonstrukcemi uzavírány pozemní komunikace, neodškodňují se nepříznivé důsledky uzavírek pro jejich uživatele či další osoby. Se samotnou existencí uzavírky, se stavebními pracemi a v důsledku toho ztíženým přístupem do provozovny stěžovatelka nemohla od počátku spojovat svůj nárok na náhradu škody (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2008 sp. zn. 25 Cdo 1905/2005, č. l. 282). Stěžovatelka v řízení prokázala toliko příčinnou souvislost ve vztahu mezi porušením povinnosti a zaplacenými úroky z kontokorentního úvěru, který musela čerpat z důvodu výrazného poklesu tržeb. Úvěr ve výši 700 000 Kč stěžovatelka čerpala v průběhu doby rekonstrukčních prací na komunikaci před její provozovnou, a to na výplaty mezd, na sociální pojištění a zdravotní pojištění; tento nárok byl obecnými soudy uznán opodstatněný a odpovídající okolnostem případu.
21. Odvolací soud v napadeném výroku II rozsudku dospěl k závěru, že přiléhavější při rozhodování o nákladech řízení je aplikace ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy předchozí fáze řízení zahrnul do jediného celku a zohlednil procesní úspěch stěžovatelky v celém řízení. Při stejném procesním úspěchu stěžovatelky a žalovaného odvolací soud rozhodl, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, a změnil výrok II rozsudku nalézacího soudu; z pohledu ústavněprávního lze shledat tento závěr za nespravedlivý (řízení bylo pravomocně skončeno dne 16. listopadu 2012).
22. Dle platné právní úpravy při rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky zásadně platí podle § 142 odst. 1 o. s. ř., že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, náleží náhrada nákladů potřebných k účelnému uplatnění nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V případě částečného úspěchu se podle § 142 odst. 2 o. s. ř. náhrada nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu. Výjimka ze zásady procesního úspěchu vyplývá z ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., kdy soud může přiznat účastníkovi plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.
23. Ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. se uplatní v těch případech, kdy výše žalovaného plnění závisela na znaleckém posudku nebo úvaze soudu. Soud z důvodu hospodárnosti neprovedl důkaz znaleckým posudkem z oboru ekonomiky, ale vycházel ze zhodnocení relevantních okolností vlastní úvahou. Pokles příjmů stěžovatelky v letech 1996-1998 soud podrobně zdůvodnil a opřel je o provedená skutková zjištění (výkazy příjmů a výdajů, úvěrové smlouvy, výslechu účastníků a svědků) a dospěl k závěru, že odpovědnost žalovaného za škodu je dána v rozsahu 50 %. Žalovanému rozhodnutím uložil zaplatit stěžovatelce částku 319 286,60 Kč; a co do zbývající části žalobu zamítl. V projednávané věci odvolací soud vyšel plně ze zásady úspěchu ve věci, přestože k posouzení výše ušlého výnosu došlo úvahou soudu. Z obdobných situací vycházely již dřívější nálezy Ústavního soudu - srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 170/99
ze dne 22. 6. 2000 (N 96/18 SbNU 339), nález
sp. zn. I. ÚS 257/05
ze dne 20. 12. 2005 (N 231/39 SbNU 449), nález
sp. zn. I. ÚS 92/08
ze dne 25. 2. 2009 (N 36/52 SbNU 367), nález
sp. zn. I. ÚS 1310/09
ze dne 5. 8. 2009 (N 180/54 SbNU 249) ve znění opravného usnesení ze dne 6. 10. 2009, nález
sp. zn. III. ÚS 3332/09
ze dne 25. 3. 2010 (N 66/56 SbNU 749), nález
sp. zn. II. ÚS 109/10
ze dne 2. 3. 2011 (N 31/60 SbNU 385), nález
sp. zn. II. ÚS 2412/10
ze dne 4. 4. 2011 (N 60/61 SbNU 9).
24. Ústavní soud však musel přisvědčit stěžovatelce v námitce týkající se otázky nepřiznání náhrady nákladů řízení, neboť postup Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jímž byl aplikován § 142 odst. 2 o. s. ř., je v rozporu s prvky obecných principů soudního uvážení i zásadou respektování judikatury Ústavního soudu.
25. Ústavní soud konstatoval, že jestliže odvolací soud v předmětném odůvodnění rozhodnutí bral zřetel výlučně na skutečnost částečného úspěchu ve věci, přičemž se již nezabýval stěžejní odvolací námitkou explicite směřující proti nepoužití ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., vykazuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu prvky nerespektování obecných principů soudního uvážení. Nepřiznání požadované náhrady majetkové újmy bylo dáno úvahou soudu (§ 136 o. s. ř.), takže i když měla stěžovatelka formálně úspěch jen částečný, přichází v tomto případě v úvahu plná náhrada nákladů řízení ve smyslu ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř.
26. Uvedené závěry se uplatní i v projednávané věci, a Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozsudek v napadeném rozsahu zrušil.
27. Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem, jakož i postupem, jenž předcházel jeho vydání, bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na rovnost účastníků v soudním řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto vyhověl její ústavní stížnosti a napadený rozsudek, aniž by jakkoliv předjímal výsledek řízení před obecnými soudy, podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.