Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajka) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky J. E., zastoupené Mgr. Lenkou Vachovou, advokátkou, sídlem Plav 126, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 8 Co 469/2024-59 ze dne 20. června 2024, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a K. R., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí; tvrdí, že jím soud porušil její základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka a vedlejší účastník (dále též "rodiče") se v srpnu 2022 dohodli v souvislosti s majetkovým vypořádáním svého družského poměru, že mezi nimi spornou částku 60 000 Kč, kterou si v rozporu s názorem stěžovatelky nárokoval vedlejší účastník, vypořádají tak, že vedlejší účastník ji rovným dílem poskytne jejich dvěma nezletilým dcerám na vhodný bankovní/spořicí produkt. I přes výzvy stěžovatelky a následnou schůzku nedospěli rodiče k dohodě o takovém produktu. Stěžovatelka proto založila oběma dcerám spořicí účty a vedlejšího účastníka v červnu 2023 bezúspěšně vyzvala k úhradě dohodnuté částky na tyto účty.
3. V srpnu 2023 podala stěžovatelka žalobu a domáhala se uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi zaplatit každé z dcer částku 30 000 Kč na jí založené účty. Vedlejší účastník poté sám zřídil bankovní účty pro každou z dcer a uložil na ně požadovanou částku. Na jednání u okresního soudu v prosinci 2023 stěžovatelka souhlasila s tímto místem plnění, vzala žalobu zpět a požadovala náhradu nákladů řízení.
4. Okresní soud v Českých Budějovicích ("okresní soud") usnesením č. j. 27 C 292/2023-49 ze dne 8. února 2024 řízení zastavil (výrok I), uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 20 000 Kč (výrok II) a vrátil stěžovatelce část zaplaceného soudního poplatku (výrok III). Okresní soud považoval plnění na jiné účty za bezvýznamnou skutečnost, naopak podstatným shledal naplnění smyslu žaloby - poskytnutí plnění nezletilým dcerám. Jelikož stěžovatelka usilovala o mimosoudní řešení věci, mohl vedlejší účastník zabránit soudnímu řízení a navíc původně navrhoval zamítnutí žaloby. Soud proto posoudil náhradu nákladů řízení podle § 146 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu a neshledal důvody pro moderaci náhrady nákladů řízení podle § 150 téhož předpisu.
5. Vedlejší účastník proti výroku II usnesení okresního soudu podal odvolání a navrhl, aby krajský soud rozhodnutí v tomto rozsahu buď zrušil, a vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, nebo aby je změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnil to tím, že procesní zavinění nelze přičítat jen jemu, že leží na obou stranách sporu. Krajský soud v Českých Budějovicích ("krajský soud") napadeným rozhodnutím odvolání vedlejšího účastníka vyhověl a usnesení okresního soudu ve výroku II změnil tak, že se stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Krajský soud vzal v potaz, že vedlejší účastník plnil až po podání žaloby, i to, že nešlo o plnění zcela v souladu se žalobním návrhem. Zároveň neopomněl, že stěžovatelka vzala návrh zpět právě v reakci na plnění vedlejšího účastníka. Výsledné řešení sporu vyhodnotil jako zčásti projev vůle vedlejšího účastníka a částečně splnění návrhu stěžovatelky, přihlédl rovněž k okolnostem uplatnění nároku a postoji účastníků v průběhu řízení. Mezi účastníky sice byla dohoda, že částka bude vyplacena dcerám, ale nedohodli se na místě (bankovním/spořicím produktu) a době plnění.
Krajský soud proto uzavřel, že obě strany se podílely obdobně na vzniku a průběhu sporu. Uvedl, že formálně je obhajitelný závěr o procesním zavinění zastavení řízení na straně vedlejšího účastníka, avšak pro okolnosti případu existují podmínky pro použití § 150 občanského soudního řádu a nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce.
6. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatelka namítá, že krajský soud rozhodl zcela nepředvídatelně a použití § 150 občanského soudního řádu je vůči ní zjevně nespravedlivé. Má za to, že pro aplikaci uvedeného ustanovení není důvod, z řízení takové závěry nevyplývaly a spor vyvolal pouze vedlejší účastník svou rok trvající nečinností. Tvrdí, že její podíl na vzniku a průběhu sporu je diametrálně odlišný, neboť činila vše k zamezení soudního řízení a následně usilovala o jeho brzké ukončení. Souhlasí naopak se závěrem okresního soudu, že plnění na účty zřízené vedlejším účastníkem nelze vnímat jako důvod neúspěšnosti stěžovatelky a náhrada nákladů řízení jí měla být přiznána.
7. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou; je včasná a není nepřípustná; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou.
8. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
9. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud dlouhodobě staví zdrženlivě a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska práva na soudní ochranu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť samo o sobě zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní rozměr (podobně jako věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze při extrémním vykročení z pravidel upravujících řízení, což nastává např. v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [např. nález sp. zn. IV.
ÚS 2119/11 ze dne 3. dubna 2012 (N 70/65 SbNU 3)], zjevné nespravedlnosti (nález sp. zn. I. ÚS 3778/18 ze dne 8. října 2019), či jde-li o výklad a použití práva, které jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli [nález sp. zn. I. ÚS 2839/11 ze dne 30. května 2012 (N 115/65 SbNU 531)].
10. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu jde o to, zda se žalobce domohl uplatněného nároku, či nikoli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 170/2015 ze dne 9. září 2015 či sp. zn. 22 Cdo 2524/2014 ze dne 21. července 2014). Ústavní soud doplňuje, že podmínku důvodnosti podání žaloby a princip procesního výsledku nelze chápat ryze formálně [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2741/16 ze dne 17. ledna 2017 (N 12/84 SbNU 153)] a důvodnost je třeba posuzovat jako otázku, zda se žalobci dostalo při zpětvzetí všeho, co podanou žalobou požadoval.
11. Krajský soud přesvědčivě a logicky v opoře v průběhu řízení vysvětlil, proč okolnosti případu odůvodňují, aby si každý z účastníků nesl své náklady řízení sám. Z jeho strany nejde o exces, ani projev svévole vyžadující zásah Ústavního soudu. Nepostupoval-li krajský soud podle § 146 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, popř. § 146 odst. 2 ve spojení s § 142 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu (jak by výstižněji odpovídalo návrhu vedlejšího účastníka), ale podle § 146 odst. 2 věty druhé ve spojení s § 150 občanského soudního řádu, nelze takovému postupu z ústavního hlediska nic vytknout; z materiálního hlediska vede takový postup k témuž, co navrhoval vedlejší účastník, a již proto nemůže jít o překvapivé rozhodnutí.
12. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. září 2024
Veronika Křesťanová v. r. předsedkyně senátu