Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Milana Vinklera, t. č. Vazební věznice v Teplicích, zastoupeného JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 3, Husitská 63, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 4 To 320/2014-947 ze dne 22. 10. 2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel, s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces, na rovnost účastníků v řízení a na projednání jeho věci veřejně a v jeho přítomnosti, zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na porušení principu právního státu zakotveného v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a principu rovnosti zakotveného v čl.
3 odst. 1 Listiny domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí. Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Teplicích (dále jen "okresní soud") usnesením č. j. 6 T 149/2014-919 ze dne 2. října 2014 rozhodl, že předseda senátu Mgr. Martin Roubalík (dále jen "Mgr. Roubalík") je podle § 30 odst. 1 tr. řádu vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, vedeného proti stěžovateli pod sp. zn. 6 T 149/2014. Ke stížnosti státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Teplicích JUDr. Vladimíry Kopečkové Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl, že dle § 30 odst. 1 tr.
řádu Mgr. Roubalík není vyloučen z vykonávání úkonů v trestním řízení vedeného u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 6 T 149/2014 proti stěžovateli. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že před obecnými soudy bylo proti němu vedeno trestní řízení, v rámci kterého učinil podání, dle kterého Mgr. Roubalík manipuluje s důkazními prostředky ve spolupráci s policií tak, aby bylo řízení vedeno a skončeno v neprospěch stěžovatele. Na základě těchto podání podle ústavní stížnosti podal Mgr. Roubalík na stěžovatele dne 15.
9. 2014 trestní oznámení pro podezření ze spáchání zločinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2,3 písm. e) tr. zákoníku, čímž byl dle Mgr. Roubalíka mezi ním a stěžovatelem založen vztah pachatele a poškozeného. K tomu podle stěžovatele ještě Mgr. Roubalík uvedl, že se jej výroky stěžovatele velmi dotkly a z toho důvodu již není s to nestranně projednat a rozhodnout daný případ, čímž byly splněny podmínky § 30 odst 1. tr. řádu, a byl tedy dán důvod pro jeho vyloučení z vykonávání úkonů v trestním řízení.
Stěžovatel s ústavní stížností napadeným usnesením nesouhlasí a domnívá se, že Mgr. Roubalík není schopen nestranně posoudit jeho věc, jak to sám uvedl v usnesení okresního soudu sp. zn. 6 T 149/2014-919 ze dne 2. 10. 2014. Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, který dle něj zcela nelogicky dovozuje profesionalitu soudce. Dále se domnívá, že rozhodnutí krajského soudu je z části nepřezkoumatelné, když tento uvedl, že stížnost byla okresní státní zástupkyní podána řádně a včas, ale neuvedl již konkrétní data, ani se k této otázce dále nijak nevyjadřoval.
V tom stěžovatel spatřuje porušení zásady rovnosti účastníků řízení a práva na spravedlivý proces. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel také v tom, že krajský soud neprovedl při neveřejném zasedání důkazy. Stěžovatel se domnívá, že § 243 tr. řádu je třeba vykládat tak, že mají být provedeny důkazy, a to i k otázce, zda byla stížnost podána včas.
K tomu ještě stěžovatel dodává, že argumentace krajského soudu je příliš obecná a jeho rozhodnutí je tedy nepřezkoumatelné a nesrozumitelné. Tím, že krajský soud rozhodl o stížnosti proti usnesení okresního soudu v neveřejném zasedání bez přítomnosti stěžovatele, došlo podle stěžovatele i k porušení jeho práva, aby jeho věc byla projednána veřejně a v jeho přítomnosti. Stěžovatel v ústavní stížnosti též poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005, kde Ústavní soud vyslovil, že sdílí právní názor, k němuž dospěly obecné soudy a který je považován za součást konstantní judikatury, podle něhož, je - li podána obžaloba pro trestný čin útoku na veřejného činitele k soudu, kde působí soudce, který měl být tímto trestným činem poškozen, jsou dány důležité důvody k tomu, aby věc byla příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu.
V tomto rozhodnutí podle stěžovatele Ústavní soud dokonce judikuje, že je vzhledem k objektivnímu testu nestrannosti soudu třeba toto pravidlo vztáhnout i na případ, kdy je poškozeným přísedící. Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů.
Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. K tomu však podle zjištění Ústavního soudu v projednávané věci nedošlo. Právo na zákonného soudce, vyplývající z čl. 38 odst. 1 Listiny (s nímž především má ústavní stížností napadené rozhodnutí spojitost, byť se jeho porušení stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně nedovolává), patří k důležitým prvkům právní jistoty a má být zárukou, že k rozhodnutí každé věci jsou povolány soudy a soudci podle předem stanovených zásad vyplývajících z přesných procesních pravidel.
V praxi je tato zásada provedena takovým systémem přidělování soudní agendy, který vylučuje výběr soudů a soudců ad hoc. Má tak být zamezeno tzv. kabinetní justici, v níž by byl způsob rozhodnutí ovlivňován účelovým výběrem soudů a soudců. Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení patří do rámce základního práva dle čl. 38 odst. 1 Listiny i požadavek vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že posouzení námitky podjatosti soudce je v jádru otázkou skutkovou, jejíž posouzení Ústavnímu soudu z povahy věci nepřísluší.
Ústavněprávní přezkum se proto soustředí spíše na otázku odůvodněnosti rozhodnutí o eventuální podjatosti, resp. vyloučení soudce na základě tzv. subjektivního a objektivního hlediska (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 722/05 ze dne 7. 3. 2007). V projednávané věci má Ústavní soud za to, že se krajský soud otázkou podjatosti Mgr.
Ústavní soud tak uzavírá, že žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. února 2015
Tomáš Lichovník v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu