Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Bártíka, zastoupeného JUDr. Bc. Jiřím Štumarem, advokátem, sídlem Plovární 478/1, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2025 č. j. 26 Cdo 1040/2025-223, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. prosince 2024 č. j. 10 Co 935/2024-186 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 27. června 2024 č. j. 11 C 278/2023-128, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků H., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel (vlastník specifikované bytové jednotky) se domáhal, aby byla vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost umožnit mu ve smyslu § 1179 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nahlédnout do dokumentace ke všem správním řízením vedeným v letech 2016 až 2020, jejichž účastníkem byl vedlejší účastník. Okresní soud Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Oba soudy se - stručně řečeno - zabývaly v prvé řadě otázkou, zda stěžovatel je oprávněn požadovat po vedlejším účastníkovi nahlédnutí do specifikované správní dokumentace. Dospěly k závěru, že jelikož vedlejší účastník nemá povinnost vést dokumentaci ke všem správním řízením, kterých se účastní, neboť taková povinnost mu z žádného právního předpisu nevyplývá, nemá ani povinnost umožnit stěžovateli nahlédnutí do takové dokumentace. Dále uvedly, že s případnými závazky, které vedlejšímu účastníkovi vznikají z vedených správních řízení, se vlastníci jednotek mohou seznámit při nahlížení do účetních knih a dokladů. Na základě důvodů, které soudy rozvedly, rovněž uzavřely, že stěžovatel vykonává svá práva vůči vedlejšímu účastníkovi šikanózním způsobem a jde z jeho strany o zneužití práva, které nepožívá právní ochrany (mimo jiné i proto, že stěžovateli byly poskytnuty opakované možnosti k nahlédnutí do dokladů o hospodaření vedlejšího účastníka, ale stěžovatel je nikdy nevyužil).
3. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Podle Nejvyššího soudu stěžovatel v dovolání neformuloval žádnou právní otázku, pro kterou by bylo dovolání možno posoudit jako přípustné. Tento závěr se týká i otázky, zda společenství vlastníků je povinno vést dokumentaci ke správním řízením, jichž se účastní, neboť pro možné vyhovění stěžovatelově žalobě bylo rozhodné, zda vedlejší účastník takovou správní dokumentací vůbec disponuje.
Proto závěr krajského soudu, že vedlejšímu účastníkovi nelze bez dalšího uložit povinnost, aby stěžovateli umožnil nahlédnout do správní dokumentace (kterou ale nedrží), je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. K tomu Nejvyšší soud poznamenal, že před soudy nižších stupňů bylo zjištěno, že ve skutečnosti vedlejší účastník opakovaně stěžovateli nabízel k nahlédnutí dokumenty o svém hospodaření, které má k dispozici, ale stěžovatel možnost nahlédnout do nich nikdy nevyužil. I v tomto kontextu je pak nutno podle Nejvyššího soudu posoudit závěr krajského soudu o tom, že je důvod stěžovatelovu žalobu zamítnout i proto, že postup stěžovatele je ve skutečnosti zjevným zneužitím práva ve smyslu § 8 občanského zákoníku.
Otázku, zda žalobu je nutno hodnotit jako zjevné zneužití práva, soudy nižších stupňů posoudily v souladu s východisky ustálené judikatury.
4. Stěžovatel zejména namítá, že k tomu, aby mohly obecné soudy dospět k závěru, že jeho postup proti vedlejšímu účastníkovi nese znaky zneužití práva, musely by nejprve podrobně zkoumat rovněž chování vedlejšího účastníka, jak to vyplývá například z nálezu ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 2700/15 (N 212/83 SbNU 369)]. Obecné soudy se ale spokojily s tím, že stěžovatel na vedlejšího účastníka podal množství žalob, nicméně odůvodnění jejich rozhodnutí neobsahuje žádnou podrobnější analýzu stěžovatelem vyvolaných jednotlivých řízení a nezohledňuje, zda tato řízení byla nebo nebyla úspěšná. Samotný počet žalob přitom podle stěžovatele nemůže ještě znamenat nepřiměřenou zátěž pro vedlejšího účastníka. Zákon také stěžovateli neurčuje konkrétní okamžik, kdy může informace po vedlejším účastníkovi žádat. Pokud by skutečně platilo, že množství informací, které může stěžovatel po vedlejším účastníkovi žádat, je excesivní, není to chyba stěžovatele, ale zákonodárce, který tímto způsobem povinnosti vedlejšího účastníka vymezil. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že pochybení se v jeho věci dopustil i Nejvyšší soud, neboť se ve skutečnosti vyhnul zodpovězení stěžovatelem formulované dovolací otázky, zda se společenství vlastníků může zprostit své zákonné povinnosti zpřístupnit členům společenství dokumentaci ke správním řízením pouhým tvrzením, že tuto dokumentaci nevede.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Žádné takové vady Ústavní soud ve stěžovatelově věci nezjistil.
7. Stěžovatel ve své stížnosti nezohledňuje podstatu napadených rozhodnutí založených na skutečnosti, že vedlejšímu účastníkovi žádný právní předpis neukládá povinnost vést dokumentaci týkající se správních řízení, kterých se účastní. Důsledky z takto vedených správních řízení by se ale podle obecných soudů projevily v jiných dokumentech, které vedlejší účastník vede, a které dokonce opakovaně stěžovateli zpřístupnil k nahlédnutí. Proto neobstojí stěžovatelova argumentace, že Nejvyšší soud se nevypořádal s jeho tvrzením, že společenství vlastníků se povinnosti zpřístupnit svým členům potřebné dokumenty nemůže zprostit jen sdělením, že jimi nedisponuje. K tomu Nejvyšší soud výslovně konstatoval, že vedlejší účastník vytvořil stěžovateli prostor, aby se mohl s jím vedenou dokumentací seznámit a ke zneužití práva vedlejším účastníkem nemohlo dojít.
8. Ač stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí opak, obecné soudy se zabývaly postupem vedlejšího účastníka, přičemž nepřehlédly, že ten opakovaně stěžovateli umožnil do příslušných dokumentů nahlédnout. Touto optikou je pak třeba vnímat právě i vysvětlení důvodů obecných soudů, pro které postup stěžovatele proti vedlejšímu účastníkovi hodnotily jako zneužití práva. Není tedy pravda, že by zneužití práva stěžovatelem hodnotily mimo kontext chování vedlejšího účastníka.
9. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, proto dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. listopadu 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu