USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobce Z. B., zastoupeného JUDr. Bc. Jiřím Štumarem, advokátem se sídlem v Plzni, Plovární 478/1, proti žalovanému Společenství vlastníků XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, o splnění povinnosti, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 11 C 278/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2024, č. j. 10 Co 935/2024-186, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 327,50 Kč k rukám JUDr. Tomáše Tomšíčka, advokáta se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobce (vlastník bytové jednotky č. 969/7 nacházející se v budově č. p. XY, XY, bytový dům, postavené na pozemku parc. č. st. XY, k. ú. XY – dále jen „byt“, „dům“ a „pozemek“) se domáhal, aby byla žalovanému [společenství vlastníků, jehož hlavním účelem je zajišťovat správu domu a pozemku (viz § 1194 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“)] uložena povinnost umožnit mu ve smyslu § 1179 o. z. nahlédnout do dokumentace ke všem správním řízením vedeným v letech 2016, 2017, 2018, 2019 a 2020, jejichž účastníkem byl žalovaný, a to nejpozději do tří dnů ode dne právní moci rozsudku.
2. Okresní soud Plzeň-jih (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 6.
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 5. 12. 2024, č. j. 10 Co 935/2024-186, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Odvolací soud předeslal, že z obecného pohledu má vlastník jednotky právo požadovat nahlédnutí do správní dokumentace, v níž je žalovaný účasten, přičemž tento požadavek lze odůvodnit zájmem na posouzení, jak žalovaný dům a pozemek spravuje a jak v tomto směru hospodaří. Poté uvedl, že v usnesení ze dne 20. 6. 2022, sp. zn. 26 Cdo 3076/2021, Nejvyšší soud vysvětlil, že vlastníkům jednotek svědčí právo nahlížet do účetních knih a dokladů společenství vlastníků, je-li uplatněno řádně a včas. Výsledek řízení však vždy záleží na tom, zda bylo účetnictví skutečně vedeno, bez ohledu na to, zda povinnost společenství vlastníků k vedení účetnictví skutečně existovala či nikoli. Jestliže tedy žalovaný správní dokumentaci nevedl, navíc povinnost ji vést ani neměl, a nemá ji tudíž k dispozici, nelze mu již z tohoto důvodu uložit povinnost ji žalobci zpřístupnit. Dalším důvodem pro zamítnutí žaloby shledal skutečnost, že žalobce vykonává svá práva šikanózním způsobem. V této souvislosti nejprve zdůraznil, že z řízení vedených u odvolacího soudu pod sp. zn. 10 Co 210/2022 a 10 Co 21/2023 bylo zjištěno, že žalovaný žalobci umožnil seznámit se s listinami týkajícími se jeho hospodaření za roky 2015–2020; žalobce měl také opakovaně možnost do dokladů o hospodaření žalovaného nahlédnout, kterou, ač řádně informován, nevyužil. S ohledem na obsah výzev žalobce a jejich následné rozdrobení do dalších sporů, duplicitu jeho požadavků, nevyužití možnosti se s doklady o hospodaření za roky 2015–2020 seznámit, přestože k tomu měl mnoho příležitostí, odvolací soud uzavřel, že jde o šikanózní výkon práva ve smyslu § 8 o. z., a tudíž o výjimečnou situaci, která znemožňuje žalobě vyhovět. Dodal, že žalobce se po žalovaném opakované domáhá plnění řady povinností prostřednictvím mnoha žádostí, přičemž některé požadavky uplatňuje i několikrát za rok, což evidentně nelze hodnotit jako jeho skutečnou potřebu; v roce 2023 se žalovaným zahájil několik desítek sporů. Přičinil, že i v tomto řízení byla otázka šikanózního výkonu práva a zneužití práva posuzována zvlášť, nejde tedy o generalizovaný závěr bez konkrétního posouzení. Konečně poukázal na § 13 o. z. a skutečnost, že žalobce nyní jedná obdobně jako v některých předchozích řízeních, pouze za pomoci jiných prostředků. Jde proto o určité typové věci, a jestliže soud prvního stupně vycházel i z předchozích řízení, zasadil jednání žalobce do celkového kontextu.
5. Dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaný prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), z dále uvedených důvodů přípustné.
6. Na tomto místě dovolací soud předesílá, že na otázce, zda „Je společenství vlastníků povinno vést dokumentaci ke správním řízením, přičemž je tato dokumentace podřaditelná pod ustanovení § 1179 o. z.?“, napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá (nezávisí). Pro možné vyhovění žalobě totiž bylo rozhodné, zda žalovaný správní dokumentací disponuje, bez ohledu na to, zda má či nemá povinnost ji vést, jak v odůvodnění napadeného rozhodnutí dovodil odvolací soud; argument, že žalovaný nemá povinnost správní dokumentaci vést, je proto ve své podstatě argumentem podpůrným, neboť i kdyby žalovaný povinnost správní dokumentaci vést měl, nebylo by možné žalobě vyhovět za situace, kdy jí nedisponuje. Přitom nespočívá-li napadený rozsudek na posouzení takto nastolené otázky, nemůže být jejím prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13)].
7. Závěr odvolacího soudu, že žalovanému nelze uložit, aby dovolateli umožnil nahlížení do správní dokumentace, již podle skutkových závěrů odvolacího soudu (jež jsou v dovolacím řízení nezpochybnitelné) nedrží, je v souladu s ustálenou judikaturou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2490/2000, či jeho usnesení ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2649/2006, přijaté v řízeních o vydání věci, a ze dne 20. 6. 2022, sp. zn. 26 Cdo 3076/2021, jež se týkalo zpřístupnění účetních knih a dokladů společenstvím vlastníků svému členovi – vlastníku jednotky). Lze přitom předpokládat, že správní dokumentaci budou typicky tvořit listiny a doklady, jež jsou věcmi v právním smyslu, pročež na ně závěry citovaných rozhodnutí nepochybně dopadají. Vzhledem k dovolací argumentaci dovolací soud pokládá za potřebné dodat, že dovolateli lze sice v obecné rovině přisvědčit, že pouhým tvrzením, že společenství vlastníků nemůže vlastníku jednotky jím požadovanou dokumentaci zpřístupnit, neboť jí nedisponuje, by v krajním případě mohlo docházet ke zneužití práva ze strany společenství vlastníků. To však není případ posuzované věci, bylo-li i v jiných dovolatelem iniciovaných řízeních bezpečně prokázáno, že žalovaný dovolateli umožnil seznámit se s listinami týkajícími se hospodaření za roky 2015–2020, a že mu nahlédnutí do dokumentů o hospodaření opakovaně nabídl, avšak byl to žalobce, kdo těchto možností nevyužil, tj. že žalovaný (všeobecně) zájem na plnění svých povinností má, což je ostatně známo i dovolacímu soudu z jeho vlastní činnosti.
8. K otázce, zda dovolatel prostřednictvím nároku uplatněného v žalobě zjevně zneužívá svých práv, lze uvést následující.
9. Problematikou zneužití práva ve smyslu § 8 zákona č. 89/2012 Sb. se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněném pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 27. 1. 2025, sp. zn. 27 Cdo 1236/2024). Dovodil, že zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2854/2022, a v něm citovanou judikaturu).
10. Ustanovení § 8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Závěry, zda jde o zjevné zneužití práva, může dovolací soud zpochybnit jen tehdy, pokud by tato úvaha byla z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, a ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1920/2019). Posouzení, zda v daném případě je namístě žalobu zamítnout pro zjevné zneužití práva (§ 8 o. z.), závisí tedy vždy na posouzení konkrétních okolností věci (k tomu srov. souhrnně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2616/2021). Samotné konkrétní okolnosti, u kterých je otázka možného zneužití práva posuzována, proto nečiní z právní otázky zneužití práva (souladu s dobrými mravy) otázku dovolacím soudem dosud neřešenou (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3186/2023).
11. Při posuzování, zda výkon práva dovolatele uplatněného nyní projednávanou žalobou je zneužitím práva, se odvolací soud (soud prvního stupně) těmito východisky důsledně řídil. Zohlednil všechny právně relevantní okolnosti jak na straně žalovaného, tak na straně dovolatele, a uzavřel, že žalobě nelze vyhovět také z důvodu, že dovolatel svá práva vykonává šikanózním způsobem. Svůj právní názor logicky, přesvědčivě a v dostatečném (souzené věci adekvátním) rozsahu odůvodnil, přičemž tyto úvahy se dovolacímu soudu – s ohledem na obsah spisu a soudy obou stupňů učiněná skutková zjištění – nejeví jako zjevně nepřiměřené.
Jestliže přitom soudy obou stupňů posuzovaly jednání dovolatele v celkovém kontextu, nelze takovému postupu nic vytknout, neboť v dané věci bylo na místě zohlednit množství výzev adresovaných ze strany dovolatele žalovanému a v návaznosti na ně zahájená soudní řízení a také okolnost, že dovolatel se na jednu stranu svých práv chce za každou cenu domoci, na druhou stranu, poskytl-li mu žalovaný opakovaně možnost se s dokumenty týkajícími se jeho hospodaření seznámit, pak jí dovolatel nevyužil. Přihlédnutí k těmto skutečnostem přitom neznamená, že odvolací soud (soud prvního stupně) učinil „generalizovaný závěr o šikanózním výkonu práv“ bez konkrétního posouzení projednávané žaloby, ale naopak svědčí o jeho snaze nalézt spravedlivé řešení sporu mezi účastníky v kontextu širších souvislostí.
Pro úplnost lze již jen dodat, že otázky, jež dovolatel formuloval v částech D, E a F dovolání, představují pouze jednotlivé aspekty komplexní úvahy odvolacího soudu o tom, zda dovolatel v tomto konkrétním případě své právo vskutku zjevně zneužívá; samostatně je tudíž dovolacímu přezkumu podrobit nelze.
12. Zpochybňuje-li dovolatel právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem dále prostřednictvím skutkových námitek [poukazem na nedostatečná skutková zjištění ohledně okolnosti, zda dovolatel žalovaného omezuje v činnosti a způsobuje mu nemalé finanční náklady, a zda rozsah žádostí dovolatele překračuje obvyklé standardy, a dále též stran subjektivní motivace dovolatele k výkonu jeho práva uplatňovaného žalobou, či konkrétní škody nebo újmy, jež má (měla být) zneužívajícím jednáním způsobena], a upozorňuje-li též na vady řízení [námitkami, že soudy obou stupňů své tam uvedené závěry nedostatečně odůvodnily a že se nevypořádaly s otázkou (ne)existence pochybností o zneužití práva], uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Navíc skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a 229 odst. 3 o. s. ř. pak dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají. 13. Konečně dovolání proti výroku o nákladech řízení, který dovolatel zjevně napadá jen jako výrok akcesorický, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 14. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 15. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 18. 6. 2025 JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu