Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti M. M. a Ing. E. M., zastoupených JUDr. Martinem Řezáčem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze 7, Nad Štolou 18, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 26 Cdo 2751/2004, ze dne 7. 3. 2005, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že byli I. a J. K. žalováni u Obvodního soudu pro Prahu 6 na přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu. Poté, co žalobci podáním ze dne 15. 11. 1999 změnili žalobu na její poslední znění, o němž soudy v konečné fázi řízení rozhodovaly, soud I. stupně nejprve rozsudkem ze dne 1. 11. 2000 žalobu zamítl, odvolací Městský soud v Praze však tento rozsudek k odvolání žalující strany rozhodnutím ze dne 14. 6. 2001 zrušil a věc vrátil k novému projednání, po němž prvoinstanční soud žalobu opět rozsudkem ze dne 30. 9. 2003, č. j. 9 C 74/95-297, zamítl. Městský soud v Praze však svým rozsudkem z 19. 5. 2004, sp. zn. 62 Co 125/2004, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 změnil tak, že žalobě vyhověl, a to bez jakéhokoliv opakování dokazování, pouze na základě stručného shrnutí průběhu dosavadního řízení s odůvodněním, že s ohledem na délku doby, po kterou stěžovatelé neumožnili majitelům domu odstranění nepovolených stavebních úprav, je nepochybné, že se z jejich strany jako nájemců bytu jedná o hrubé porušení povinností nájemce a je tedy naplněn výpovědní důvod. Vzhledem k tomu, že v jejich případě jde o mimořádně složitou věc, které prvoinstanční soud věnoval důkladnou pozornost a podrobně zkoumal všechny okolnosti případu, nelze podle názoru stěžovatelů hodnotit postup odvolacího soudu než jako povrchní a zjednodušený, hodnotící situaci bez toho, že by se s ní podrobněji seznámil provedením jednotlivých důkazů. Stěžovatelé proto s uvedením těchto důvodů podali dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, které však bylo rozsudkem dovolacího soudu ze dne 7. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2751/2004, zamítnuto s odůvodněním, které lze shrnout, že odvolací soud rozhodoval na základě nezměněného skutkového stavu a věc pouze odlišně právně hodnotil. Podle názoru stěžovatelů došlo tímto postupem odvolacího a dovolacího soudu k dotčení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a soudní ochranu, když odvolací soud rozhodoval pouze na základě neúplného čtení části spisu, aniž by se podrobně seznámil s dosavadním průběhem řízení a dokazování, dokazování v rozhodujících důkazech zopakoval a důkazy pak hodnotil jednotlivě a v jejich vzájemných souvislostech, jak to učinil soud I. stupně. Dovolací soud tento postup odvolacího soudu akceptoval názorem, že se jednalo jen o jiné právní hodnocení na základě nezměněného skutkového stavu, a proto stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud napadený rozsudek Nejvyššího soudu ČR zrušil.
Ústavní soud k námitkám stěžovatelů uvedeným v ústavní stížnosti předně konstatuje ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu, že tyto jsou v zásadě opakováním námitek, které stěžovatelé uplatnili již v podaném dovolání, a stěžovatelé tak staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecných soudů. Dovolací soud se námitkami stěžovatelů k neopakování dokazování a k odlišnému právnímu posouzení nezměněného skutkového stavu odvolacím soudem podrobně zabýval, ale nepřisvědčil jim. Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti zjišťuje, že v ní nejsou obsaženy žádné nové argumenty, kterými by se již dovolací soud podrobně nezabýval ve svém rozhodnutí.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Jak Ústavní soud zjišťuje z obsahu ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, vyšel odvolací soud při svém rozhodování o odvolání z rekapitulace všech právně relevantních skutkových zjištění, ke kterým dospěl prvoinstanční soud, a ztotožnil se se skutkovým stavem jím zjištěným, což stěžovatelé v podaném dovolání (č.l. 336), ani v předmětné ústavní stížnosti, nezpochybňují. Za daného stavu lze pak přijmout názor dovolacího soudu, vyslovený v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, že pokud se při nezměněném skutkovém stavu odvolací soud od skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně neodchýlil, nebylo povinností odvolacího soudu již provedené důkazy ve smyslu ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. opakovat.
Pokud jde o námitky stěžovatelů k právnímu posouzení věci, pak Ústavní soud připomíná, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu je v tomto směru důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí obecného soudu dán toliko tehdy, jestliže učiněné právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 84/94
, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). O takový případ však v projednávané věci podle názoru Ústavního soudu nejde. Dovolací soud v posuzované věci podrobně, jasně a srozumitelně vyložil, z jakých skutkových zjištění vyšel, o která právní ustanovení své právní závěry opřel, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Ústavní soud k uvedenému dodává, že obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro zákonem povolené volné uvážení umožňující přihlédnout ke všem zvláštnostem jednotlivého případu. Napadené rozhodnutí dovolacího soudu, jako výraz nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodnění ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedenou argumentaci Ústavní soud neshledal v poměru ke stěžovateli napadenému rozhodnutí obecného soudu nic, co by mu bylo možno z ústavněprávního pohledu vytýkat, a nezbylo tak, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu