Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky H. P., zastoupené Mgr. Milanem Vaňkátem, advokátem, sídlem Generála Píky 430/26, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2025 č. j. 30 Cdo 97/2025-210, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2024 č. j. 91 Co 97/2024-182 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. prosince 2023 č. j. 48 C 120/2023-143, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti HELITOM s. r. o., sídlem Chotouň 99, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Orgány činné v trestním řízení trestně stíhaly stěžovatelku, nalézací trestní soud ji dokonce odsoudil. Stručně řečeno, stěžovatelka se s dalšími spoluobviněnými (včetně v záhlaví uvedené obchodní společnosti) pokusila zřídit právo stavby a zapsat jej do katastru nemovitostí na pozemku, který vlastnil aeroklub. Tím chtěla jednou pro vždy vyřešit vleklý obchodní spor s aeroklubem, který se týkal stavby hangáru. Její záměr se nicméně nepodařil, katastr nemovitostí právo stavby nezapsal. Stěžovatelka se tedy podle nalézacího trestního soudu pokusila o spáchání trestného činu podvodu (§ 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku). Odvolací trestní soud stěžovatelku zprostil obžaloby, protože nešlo o trestný čin vzhledem k jeho nízké společenské škodlivosti (§ 12 odst. 2 trestního zákoníku).
2. Stěžovatelka se následně domáhala jednak náhrady škody, jednak přiměřeného zadostiučinění nemajetkové újmy. Jmenovitě požadovala náhradu účelně vynaložených nákladů (náklady obhajoby) ve výši 68,5 tis. Kč s úrokem z prodlení (první nárok) a přiměřené zadostiučinění v penězích ve výši 680 tis. Kč též s úrokem z prodlení (druhý nárok). Napadená rozhodnutí řeší právě tuto civilní větev stěžovatelčiny věci.
3. Civilní soudy rozhodly o žalovaných nárocích následovně. Nároku na úrok z prodlení vyhověly (stěžovatelka vzala žalobu zpět v základu, neboť stát náklady obhajoby zaplatil), druhému nároku již nikoli. V této věci byla dostatečným zadostiučiněním omluva. Proto Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu v této části zamítl, Městský soud v Praze odvolání nevyhověl a Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost, neboť odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou. Všechny civilní soudy se shodly, že usnesení o trestním stíhání stěžovatelky je nezákonným rozhodnutím, které zapříčinilo vznik nemajetkové újmy. V jaké podobě má stát poskytnout satisfakci, je otázka jiná. Míra zásahu do stěžovatelčina života byla spíše nižší. Civilní soudy s odkazem na trestní rozhodnutí zdůraznily, že stěžovatelka svým jednáním naplnila všechny znaky trestného činu podvodu. Obžaloby byla zproštěna, protože odvolací trestní soud použil materiální korektiv formálního pojetí trestného činu, přihlédl k pozitivnímu působení trestního řízení na stěžovatelku, jakož i k časovému odstupu od spáchání skutku. Trestní odsouzení by bylo nepřiměřeně přísné, protiprávní jednání bylo spíše zoufalým krokem stěžovatelky, jak překonat neshody s novým vedením aeroklubu a jak najít východisko z nedobré obchodní situace. Nebýt aplikace zásady subsidiarity trestní represe, byla by stěžovatelka uznána vinnou trestným činem. Civilní soudy uznaly, že stěžovatelka vnímala trestní stíhání úkorně. Nepřehlédly, že měla úzkosti, stres a obavy. Trestní stíhání se nicméně výrazněji neprojevilo v jejím rodinném či pracovním životě, netrvalo ani příliš dlouho (necelé tři roky). Za medializaci trestní věci mohl nikoli žalovaný stát, ale vedení aeroklubu, s nímž stěžovatelka původně vedla obchodní spor. Ne každé nezákonné trestní stíhání tedy vyžaduje satisfakci v penězích.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka zdůraznila, že její trestní stíhání nebylo důvodné již od samotného počátku a že mělo zásadní dopady do jejího života. Stěžovatelka namítá, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s několika nálezy (ze dne 26. 4. 2016
sp. zn. I. ÚS 2394/15
, ze dne 23. 4. 2015
sp. zn. III. ÚS 197/15
a ze dne 20. 11. 2024
sp. zn. II. ÚS 2241/24
). Civilní soudy nemohou poukazovat na okolnosti, za kterých stěžovatelku trestní soudy zprostily obžaloby, civilní soudy totiž nesmí znovu posuzovat vinu. Jestliže trestní soudy uzavřely, že spáchaný skutek není trestným činem, civilní soudy musí tento závěr bezpodmínečně respektovat. Civilní soudy v podstatě řekly přesný opak. Omluva neplní kompenzační funkci. Civilní soudy nezohlednily všechny okolnosti případu, rozhodly nepřezkoumatelně, neboť se nevypořádaly s některými jejími argumenty. Stěžovatelka opakuje, že důvod pro aplikaci § 12 odst. 2 trestního zákoníku tu byl již v roce 2019.
5. Podmínky řízení o ústavní stížnosti jsou splněny, ovšem jen zčásti. Stěžovatelka napadá ty výroky, resp. ty části výroku rozsudku obvodního soudu, které se týkají spoluobviněné vedlejší účastnice (výrok II, výrok III v části týkající se částky 580 tis. Kč a výrok V). V této části je ústavní stížnost podána někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Podobně to platí u výroku I rozsudku obvodního soudu (týkající se nákladů obhajoby), který plně vyhověl prvému nároku stěžovatelky a nemohl tedy nijak zasáhnout do jejích práv.
6. Ústavní soud předesílá, že jednotlivce lze trestně stíhat jen na základě zákonných důvodů a zákonem stanoveným postupem (čl. 8 odst. 1 Listiny). Pokud se trestní stíhání ukáže jako nezákonné a obviněný je zproštěn obžaloby, ústavní pořádek mu zaručuje právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci (čl. 36 odst. 3 Listiny). V jaké podobě a případně jak vysokou peněžitou náhradu jednotlivec dostane, posuzují jiné orgány veřejné moci, především civilní soudy. Ty při výkladu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, musí pamatovat na ústavněprávní původ uplatněného nároku a nesmí vyprázdnit samotnou podstatu práva podle čl. 36 odst. 3 Listiny (nález ze dne 12. 5. 2014
sp. zn. I. ÚS 4227/12
, bod 15).
7. Ústavní soud v minulosti opakovaně řešil problematiku přiměřeného zadostiučinění nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání. Trestní stíhání v obecné rovině výrazně zasahuje do života obviněných. Pokud civilní soudy rozhodují o satisfakci nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, musí zohlednit veškeré okolnosti případu (nedávno např. nález ze dne 24. 7. 2025
sp. zn. I. ÚS 1919/24
, bod 27). Zohledňuje se, zda trestní stíhání bylo od samotného počátku nedůvodné (srov. nálezy ze dne 17. 6. 2008
sp. zn. II. ÚS 590/08
, bod 33, a ze dne 17. 8. 2021
sp. zn. III. ÚS 3271/20
, bod 32).
8. Neobstojí proto stěžovatelčina kritika, že civilní soudy nemohly přihlédnout k důvodu, proč ji trestní soudy zprostily obžaloby. Je tomu přesně naopak. Je samozřejmě pravda, že civilní soudy nesmí v odůvodnění svých rozhodnutí jakkoli přičítat žalobci vinu za trestný čin, za který nebyl odsouzen, nebo jinak naznačovat, že spáchal trestný čin. Jinak by totiž porušily čl. 6 odst. 2 Úmluvy, podle něhož každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem (rozsudek ze dne 10. 10. 2024 Machalický proti České republice, č. 42760/16, § 52 násl.). To se ale v této věci nestalo. Ústavní soud jen ve stručnosti opakuje, že trestní stíhání proti stěžovatelce bylo (podle trestních soudů) na samém počátku důvodné - stěžovatelka svým jednáním naplnila všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Důvodem, proč ji trestní soudy nakonec neodsoudily, bylo, že navzdory splnění všech formálních znaků scházela jednání společenská škodlivost. Stěžovatelka chtěla vyřešit soukromoprávní spor, ovšem způsobem, na který stát již musel reagovat nástroji trestního práva. Jelikož ale okolnosti nynějšího případu byly výjimečné, trestní soudy nakonec použily materiální korektiv v podobě zásady subsidiarity trestní represe. Trestní soudy přihlédly k běhu času, po který trvalo trestní stíhání. Právě tyto okolnosti sehrály klíčovou roli v tom, jaké zadostiučinění civilní soudy stěžovatelce přiznaly. Není tedy pravda, že důvod k užití materiálního korektivu tu byl již v roce 2019: pokud by civilní soudy akceptovaly tuto tezi, přepisovaly by jasné rozhodnutí trestního soudu.
9. Civilní soudy se ovšem neomezily jen na shora vylíčené. Obvodní soud totiž dále zkoumal, jak konkrétně se trestní stíhání "podepsalo" do stěžovatelčina života (např. jak dlouho trvalo, jak ovlivnilo její rodinný či pracovní život - srov. body 40, 48 a 49 rozsudku obvodního soudu). Ústavní soud nemíní zlehčovat nepříjemné okamžiky, které stěžovatelka musela během trestního stíhání snášet a prožívat. Přesto není neústavní závěr civilních soudů, že trestní stíhání mělo spíše omezený dopad na její život: stěžovatelka stále působí v oblasti letectví. Na rozdíl od věcí řešených nálezy, na které se stěžovatelka odvolává, civilní soudy v této věci pečlivě zohlednily vše, co musely, tudíž konečný výsledek se nevymyká obecně sdílené představě spravedlnosti. Není pravda, že civilní soudy nezohlednily veškeré okolnosti případy a že nereagovaly na její argumenty.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl, a to dílem pro nedostatek aktivní legitimace, dílem pro zjevnou neopodstatněnost [§ 43 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu