USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D.,
a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyň a) H.
P., zastoupené Mgr. Milanem Vaňkátem, advokátem se sídlem v Praze 6, Generála
Píky 430/26, a b) HELITOM s.r.o., identifikační číslo osoby 28805259, se sídlem
v Chotouni 99, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o požadavku žalobkyně a) na zaplacení 680 000
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 48 C
120/2023, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
19. 6. 2024, č. j. 91 Co 97/2024-182, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně a) se žalobou ze dne 8. 6. 2023 ve znění pozdějších
doplnění domáhala po žalované zaplacení 68 516,25 Kč s příslušenstvím jako
náhrady škody představované vynaloženými náklady na obhajobu a 680 000 Kč s
příslušenstvím jako odškodnění za nemajetkovou újmu vzniklou v souvislosti s
trestním řízením vedeným proti oběma žalobkyním u Okresního soudu v Kolíně pod
sp. zn. 8 T 109/2020 pro spáchání zločinu podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 4
písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku – dále jen „trestní
zákoník“, spáchaného ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku.
Trestní stíhání žalobkyně a) bylo zahájeno na základě usnesení Policie České
republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru
Kolín, Oddělení hospodářské kriminality, ze dne 28. 8. 2019, č. j.
KRPS-42341-113/TČ-2017-010481 – dále jen „nezákonné rozhodnutí“, trvalo necelé
tři roky a žalobkyni a) hrozil trest odnětí svobody v rozmezí jeden rok až pět
let nebo peněžitý trest. Posuzované řízení bylo skončeno rozsudkem Krajského
soudu v Praze ze dne 9. 6. 2022, č. j. 11 To 157/2022-1109, který nabyl právní
moci dne 9. 6. 2022 a kterým bylo rozhodnuto o tom, že se rozsudek Okresního
soudu v Kolíně ze dne 14. 3. 2022, č. j. 8 T 109/2020-1018, zrušuje a nově se
rozhoduje tak, že se obě žalobkyně zprošťují obžaloby dle § 226 písm. b) zákona
č. 141/1961 Sb., o trestním řízením soudním – dále jen „trestní řád“. Podáním
ze dne 10. 11. 2023 vzala žalobkyně a) žalobu částečně zpět pro plnění
žalované, a to co do částky 68 516,25 Kč, a řízení bylo v tomto rozsahu
zastaveno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 11. 2023, č. j. 48 C
120/2023-109. Žalobkyně a) své požadavky u žalované uplatnila dne 8. 12. 2022 a
žalovaná konstatovala, že v posuzovaném řízení bylo vydáno nezákonné
rozhodnutí, oběma žalobkyním se omluvila a poskytla žalobkyni a) náhradu
nákladů obhajoby v celé požadované výši 68 516,25 Kč; ve zbylém rozsahu však
nárok žalobkyně a) na náhradu nemajetkové újmy neuznala.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
18. 12. 2023, č. j. 48 C 120/2023-143, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobkyni a) úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 68 516,25 Kč od 9. 6.
2023 do 21. 9. 2023, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok
I), a že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni b) 3 146 Kč s úrokem z prodlení
ve výši 15 % ročně z částky 74 200,45 Kč od 9. 6. 2023 do 21. 9. 2023 a z
částky 3 146 Kč od 22. 9. 2023 do zaplacení, to vše do patnácti dnů od právní
moci tohoto rozsudku (výrok II). Žalobu o zaplacení částky 680 000 Kč s
příslušenstvím [požadovanou žalobkyní a)] a o zaplacení částky 580 000 Kč s
příslušenstvím [požadovanou žalobkyní b)] zamítl (výrok III) a o náhradě
nákladů řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) 41
597,12 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV) a že
žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni b) 43 145,92 Kč do patnácti dnů od
právní moci tohoto rozsudku (výrok V). Soud prvního stupně také rozhodl o tom,
že se každé z žalobkyň vrací záloha 3 000 Kč složená na náklady důkazů, která
jim bude vyplacena z účtu Obvodního soudu pro Prahu 2 do třiceti dnů od právní
moci tohoto rozsudku (výrok VI a VII).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyň rozsudkem
ze dne 19. 6. 2024, č. j. 91 Co 97/2024-182, rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích III, IV a V potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně jsou povinny
zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 300 Kč do tří dnů od
právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně a) včasným dovoláním,
které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř., ve znění účinném od
1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“,
odmítl.
5. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s.
ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
6. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání žalobkyně a) v části
směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok
IV a V rozsudku soudu prvního stupně, a proti výroku II rozsudku odvolacího
soudu, není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné, neboť
těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání
v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Dodává se, že výrokem V
rozsudku soudu prvního stupně bylo navíc rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve
vztahu k žalobkyni b). Žalobkyně a) tedy není k podání dovolání proti části
výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok V rozsudku soudu
prvního stupně, subjektivně oprávněna. Stejně tak není oprávněna k podání
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části jeho výroku I, jíž byl
potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, jímž bylo
rozhodnuto, že se zamítá žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobkyni b) částku 580
000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky od 9. 6. 2023 do
zaplacení. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku totiž plyne, že
dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím
odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena
újma na jeho právech odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší
(k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon
1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 3/1998, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000, uveřejněný v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. BECK,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2155/2017, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4418/2014, a ze dne
2. 4. 2024, sp. zn. 30 Cdo 393/2024, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. III. ÚS
1707/24).
7. Předmětem posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
tak zůstala zbývající část výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen
zamítavý výrok III rozsudku soudu prvního stupně týkající se požadavku
žalobkyně a) na zaplacení částky 680 000 Kč s příslušenstvím.
8. Vytýká-li žalobkyně a) soudu prvního stupně i odvolacímu soudu, že
jejich skutkové závěry jsou povrchní, případně neúplné, její výhrady nejsou
přiléhavé. Z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 12.
2023, č. j. 48 C 120/2023-143, naopak plyne, že soud prvního stupně se
zjištěním podstatných skutkových okolností dostatečně a přiměřeně zabýval (viz
zejména odstavce 6 až 19 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně); tuto
výhradu nelze oprávněně vznést ani vůči odvolacímu soudu, který uzavřel, že
soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých
čerpal správná skutková zjištění (viz odst. 16 odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu). Fakt, že soudy obou stupňů z trestního spisu akcentovaly jen vskutku
podstatné skutečnosti a okolnosti, nelze pokládat za pochybení. Má-li žalobkyně
a) za to, že soudy měly dospět k jiným skutkovým zjištěním, jedná se o výhradu,
která nezakládá dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1, 3 o. s. ř. (srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2324/2022, a ze
dne 12. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1078/2022). Dovolací soud se neztotožňuje ani s
výhradou, že odvolací soud se nevypořádal se všemi námitkami žalobkyně a), čímž
měl porušit její právo na spravedlivý proces. Z odstavců 16 až 26 odůvodnění
dovoláním napadeného rozsudku se jasně podávají důvody, pro které odvolací soud
požadavku žalobkyně nevyhověl a jež jsou natolik konkrétní, že rozsudek
odvolacího soudu netrpí deficitem nepřezkoumatelnosti (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009).
9. Uvádí-li žalobkyně a), že všechny důvody, pro které došlo k jejímu
zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu za použití § 12 odst. 1
trestního zákoníku, existovaly již v době vydání usnesení o zahájení jejího
trestního stíhání, neodpovídá toto její tvrzení skutkovým zjištěním odvolacího
soudu, jenž aproboval skutkové zjištění soudu prvního stupně o tom, že ke
zproštění žalobkyně obžaloby došlo s ohledem na pozitivní působení trestního
řízení na její osobu z hlediska korektivního účinku na uvědomění si
nesprávnosti jednání, pro které byla stíhána, jakož i vzhledem k časovému
odstupu od spáchání skutku, jenž se v průběhu trestního řízení stal
nezanedbatelným (viz odstavec 7 a 16 dovoláním napadeného rozsudku). Pomíjí-li
žalobkyně tyto okolnosti, jež odvolací soud zjistil a pokládal za zásadní, a
které nelze v dovolacím řízení revidovat (viz výše zmíněný § 241a odst. 1 o. s.
ř.), neobstojí ani její úvaha o tom, že neposkytnutí finančního odškodnění je s
ohledem na okolnosti případu nepřiměřené a nespravedlivé.
10. Namítá-li žalobkyně a) pouze v obecné rovině, že rozhodnutí soudu
prvního stupně bylo překvapivé, protože žalobkyně a) nebyla nijak poučena, že
soud hodlá vycházet z jiných skutkových závěrů, než očekávala, a neměla možnost
se k tomuto odlišnému posouzení soudu vyjádřit, jak z rozsudků soudů obou
stupňů je zřejmé, že došlo k poměrně rozsáhlému dokazování včetně výslechů
svědků navržených žalobkyněmi [žalobkyně a), J. P. – partnera žalobkyně a), L.
C. – klienta žalobkyně b), T. Š. – jednatele žalobkyně b)], jejichž
prostřednictvím soud prvního stupně mj. získával informace o vlivu trestního
stíhání na obě žalobkyně. Žalobkyně a) zjevně měla dostatečnou představu o tom,
jaké okolnosti mohou mít vliv na rozhodnutí ve věci samé. Její právo na
spravedlivý proces tedy nebylo dotčeno, přičemž dovolání je v této části
současně vadné, neboť dovolatelka ve vztahu k uvedeným námitkám nevymezuje
žádný dovolací důvod (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
11. Konečně dovolatelka ve svém podání formuluje právní otázku „zda s
ohledem na okolnosti případu může při odčinění nemajetkové újmy způsobené
nezákonně zahájeným trestním stíháním postačit morální satisfakce formou omluvy
a konstatování vydání nezákonného rozhodnutí, aniž by došlo k poskytnutí
finančního zadostiučinění, byl-li žalobce (obžalovaný) podle § 226 písm. b)
trestního řádu zproštěn obžaloby proto, že skutek, pro který byl trestně stíhán
a jenž byl jím vskutku spáchán, nese formální znaky trestného činu, ale při
uplatnění principu subsidiarity trestní represe při využití materiálního
korektivu podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku se jeho odsouzení jevilo
trestnímu soudu jako nepřiměřené, a to zejména s ohledem na pozitivní působení
trestního řízení na žalobce (obžalovaného) z hlediska korektivního účinku na
uvědomění si nesprávnosti jednání, pro které je stíhán, jakož i vzhledem k
časovému odstupu, od spáchání skutku, jenž se v průběhu trestního řízení stal
nezanedbatelným?“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
12. Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že právo na náhradu škody
způsobené zahájením a vedením trestního stíhání lze uplatnit i v případech, kdy
usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo zrušeno, ale trestní stíhání bylo
zastaveno nebo došlo ke zproštění obžaloby. Zastavení trestního stíhání a
zproštění obžaloby mají podle judikatury stejné důsledky jako zrušení usnesení
o zahájení trestního stíhání pro nezákonnost, jestliže k nim došlo z určitých
důvodů (v zásadě proto, že předpoklad o spáchání trestného činu obviněným nebyl
potvrzen). Nárok na náhradu újmy způsobené zahájením a vedením trestního
stíhání se proto posuzuje podle § 5 písm. a), § 7 a § 8 OdpŠk, tedy jako nárok
na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (srovnej rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, ze dne 23. 2. 1990, sp. zn.
1 Cz 6/90, uveřejněný pod číslem 35/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem
122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 2. 5. 2024, sp. zn.
30 Cdo 745/2024, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 30
Cdo 2891/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. I. ÚS 522/24).
13. V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011,
publikovaném pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vymezil
Nejvyšší soud obecná kritéria, která mohou pravidelně indikovat rozsah
způsobené nemajetkové újmy ve věcech nároků na náhradu nemajetkové újmy
způsobené rozhodnutím o zahájení trestního stíhání, jestliže takové trestní
stíhání neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Těmito kritérii jsou
povaha trestní věci, délka trestního řízení a následky způsobené trestním
řízením v osobnostní sféře poškozené osoby. Vedle toho je třeba podle § 31a
odst. 2 OdpŠk při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlédnout k
okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Těmi budou zejména okolnosti
vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, projevující se například ve
zjištění, že trestní stíhání bylo proti poškozenému zahájeno ze strany orgánů
veřejné moci zjevně bezdůvodně nebo dokonce s cílem jej poškodit. Budou jimi
ale také okolnosti zahájení trestního stíhání předcházející, popřípadě trestní
stíhání poškozeného provázející, vedoucí k závěru o podílu poškozeného na tom,
že proti němu bylo trestní stíhání zahájeno, popřípadě, že proti němu bylo ve
vedení trestního stíhání pokračováno, aniž by bylo lze uzavřít, že si trestní
stíhání zavinil sám. V této souvislosti je třeba rovněž zohlednit důvody, pro
které k zastavení trestního stíhání nebo zproštění obžaloby došlo. Přitom je
třeba vycházet z toho, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v
rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad
rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z
hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4025/2014, ze dne
4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1891/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8.
2016, sp. zn. 30 Cdo 1065/2016).
14. Lze tedy shrnout, že odvolací soud postupoval v souladu s uvedenou
judikaturou, pokud v rámci zohlednění zmíněných okolností přihlédl k tomu, že
žalobkyně a) byla zproštěna obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu proto,
že skutek, pro který byla trestně stíhána a jenž spáchala, nese formální znaky
trestného činu, ale při uplatnění principu subsidiarity trestní represe při
využití materiálního korektivu podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku se její
odsouzení jevilo trestnímu soudu jako nepřiměřené, a to zejména s ohledem
pozitivní působení trestního řízení na žalobkyni z hlediska korektivního účinku
na uvědomění si nesprávnosti jednání, pro které byla stíhána, jakož i vzhledem
k časovému odstupu od spáchání skutku, jenž se v průběhu trestního řízení stal
nezanedbatelným, v návaznosti na což se toto zjištění projevilo v závěru o
přiměřené formě zadostiučinění, kterou shledal v konstatování porušení práva.
Uskutečnil-li odvolací soud úvahu v tomto směru, je jeho rozsudek v souladu s
výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 6. 2025
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu