30 Cdo 4025/2014

30 Cdo 4025/2014

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka,

Ph.D., a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní věci

žalobce J. Z., zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v

Olomouci, Riegrova č. 376/12, proti žalované České republice - Ministerstvu

spravedlnosti ČR, identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2,

Vyšehradská č. 427/16, o zaplacení částky 576 150 Kč s příslušenstvím, vedené u

Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 183/2013, o dovolání žalobce proti

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2014, č. j. 20 Co

87/2014-76, takto:

Dovolání proti rozsudku městského soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního

soudu pro Prahu 2 ze dne 11. října 2013, č.j. 15 C 183/2013-45, v části

zamítající žalobu co do částky 84 150 Kč s příslušenstvím se odmítá, ve

zbývajícím rozsahu se rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro

Prahu 2 ze dne 11. října 2013, č. j. 15 C 183/2013-45, zrušují a věc se vrací

Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

Žalobce se žalobou podanou dne 29. 7. 2013 u Obvodního soudu pro Prahu 2

domáhal náhrady újmy ve výši 576 150 Kč (492 000 Kč jako nemajetkové újmy a 84

150 Kč jako náhrady škody) s příslušenstvím, která mu měla být způsobena tím,

že po dobu jeho trestního stíhání pro zločin obchodování s lidmi podle

ustanovení § 168 odst. 1 písm. a) a ustanovení § 168 odst. 3 písm. d) trestního

zákoníku byl až do vynesení zprošťujícího rozsudku (tj. od 12. 4. 2011 do 20. 8. 2012) zbaven osobní svobody vazbou. Nemajetková újma měla žalobci vzniknout

tím, že jeho případu byla ze strany sdělovacích prostředků věnována nadprůměrná

pozornost, což vedlo k tomu, že s ním jeho rodinní příslušníci přerušili styk,

že se zhoršil jeho zdravotní stav, neboť nemohl podstoupit plánované zákroky,

že se zejména s ohledem na výši trestu, který mu hrozil, zhoršil jeho psychický

stav a že se zkomplikovala jeho bytová situace, protože se nemohl dostavit k

budoucímu pronajímateli k vyjádření stanoviska a byt byl nabídnut náhradníkovi. Žalobci měla dále nezákonnou vazbou vzniknout škoda spočívající v ušlém zisku z

příležitostných brigád. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 11. 10. 2013, č. j. 15 C 183/2013-45,

žalobu o zaplacení částky 576 150 Kč zamítl. Došel k závěru, že žalobce

neprokázal vznik škody v podobě ušlého zisku a že nemajetkovou újmu žalobce je

namístě kompenzovat konstatováním porušení práva. Při stanovení formy

zadostiučinění přihlédl soud prvního stupně k tomu, že žalobce průběžně páchá

trestnou činnost již od roku 1962, že předmětné trestní řízení bylo přiměřeně

dlouhé a že žalobce byl zproštěn obžaloby proto, že nebyla zcela najisto

postavena jeho vina, nikoliv proto, že by se skutek nestal, nebo by nebyl

trestným činem. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 3. 2014, č. j. 20

Co 87/2014-76, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že konstatoval

porušení práva žalobce nezákonným trestním stíháním ve smyslu čl. 8 odst. 2

Listiny základních práv a svobod a v části zamítnutí žaloby na zaplacení částky

576 150 Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud stejně jako

soud prvního stupně neshledal důvodným nárok žalobce na škodu v podobě ušlého

zisku, neboť žalobce neprokázal, že by mu v důsledku vazby ušla pracovní

příležitost s pravidelným výdělkem. Formu zadostiučinění posoudil odvolací soud

zejména s ohledem na způsob života žalobce a jeho předchozí rozsáhlé zkušenosti

s trestním řízením. Žalobce v dovolání, v němž napadl rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu,

zpochybnil závěr odvolacího soudu o tom, že náhradu škody v podobě ušlého zisku

lze přiznat pouze osobě, která je v řádném pracovním poměru na plný úvazek,

nikoliv tomu, kdo pracuje na částečný úvazek nebo na základě jiné než pracovní

smlouvy. Soud prvního stupně podle žalobce postupoval nesprávně, když svůj

závěr o vzniku škody opřel o listinu, kterou si opatřil sám a další dokazování

v tomto směru neprováděl. Žalobce dále namítal, že jeho nemajetková újma měla

být kompenzována peněžitým zadostiučiněním, nikoliv jen konstatováním porušení

práva.

V této souvislosti žalobce poukázal na to, že byl držen ve vazbě 495

dnů, že jeho trestní minulost byla zohledněna v tom, že svůj požadavek na

peněžitou kompenzaci redukoval, že byl zproštěn obžaloby pro nejpříznivější

důvod, jaký trestní řád zná (nebylo prokázáno, že se stal skutek), a že mu stát

nemůže odepřít peněžitou kompenzaci jen proto, že byl v minulosti trestně

stíhán, neboť všechny dříve uložené sankce vykonal. Žalobce v dovolání navrhl

zrušení jak rozsudku soudu prvního stupně, tak odvolacího soudu a vrácení věci

soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního

řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu

bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení

§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době -

vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014 - posoudit podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění

pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.", se nejprve zabýval otázkou přípustnosti

dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí

odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí

závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se

odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím

soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní

otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). V části, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v

ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., dovolání trpí vadami, pro které nelze v

dovolacím řízení pokračovat. Skutečnost, že dovolatel vzetím do vazby sice

nepřišel o příjem z pracovního poměru na plný úvazek, který byl založen

pracovní smlouvou, ale ušel mu příjem z tvrzených brigád, ze skutkových

zjištění soudů neplyne. Dovolatel konstruuje své odlišné právní posouzení věci

(že ušlý zisk může představovat jak příjem z pracovního poměru na plný úvazek,

který byl založen pracovní smlouvou, tak příjem z práce na částečný úvazek nebo

na základě jiné než pracovní smlouvy) na jiném skutkovém zjištění, než odvolací

soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve

skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti

jím učiněnému právnímu posouzení. Přípustnost dovolání nemohou založit ani

námitky žalobce zpochybňující správné hodnocení důkazů odvolacím soudem a

vyjadřující nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak

provedené důkazy hodnotil. Závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce byl ohledně svého nároku na náhradu

škody v podobě ušlého zisku povinen prokázat, že měl již uzavřenou pracovní

smlouvu nebo jinou dohodu, na jejímž základě měl dosáhnout určitého příjmu, a

vzetí do vazby mu zabránilo do práce nastoupit, případně alespoň že měl

uzavření nového pracovního nebo obdobného poměru u konkrétního zaměstnavatele

sjednáno (tzn. že se s ním předběžně dohodl na době nástupu a pracovním

zařazení) a vzetí do vazby mu znemožnilo pracovní smlouvu uzavřít, je v souladu

s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k tomu srov. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2035/2000, proti němuž

podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. II. ÚS 596/02, ale také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne

23. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 605/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla

odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 2250/2011,

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 475/2010, nebo

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 350/2011). Dovolací soud proto z výše uvedených důvodů, v rozsahu, v němž se žalobce

domáhal zaplacení částky 84 150 Kč s příslušenstvím z titulu ušlého zisku,

odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo dále významné vyřešení právní

otázky, zda může skutečnost, že poškozený byl v minulosti již mnohokrát trestán

(z toho několikrát odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody), vést sama o

sobě (jako jediné kritérium) k závěru, že poškozenému za nezákonnou vazbu

nenáleží peněžité odškodnění, přestože došlo k intenzivnímu zásahu do jeho

osobní svobody (délka trvání vazby). Vzhledem k tomu, že při řešení této otázky

se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,

dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je proti rozsudku odvolacího

soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,

které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud

dospěl k závěru, že dovolání je v části, v níž dovolatel vymezil výše uvedenou

právní otázku, opodstatněné.

Předně je třeba uvést, že žaloba, jíž se žalobce domáhá náhrady nemajetkové

újmy v částce 492 000 Kč s příslušenstvím, trpí vadou, neboť je z ní sice

patrné, že se žalobce domáhá odškodnění nemajetkové újmy za dva samostatné

nároky, a to za samotné trestní stíhání a vazbu. Tato skutečnost se však

nepromítla do žalobního požadavku, když z titulu náhrady nemajetkové újmy žádá

jedinou částku. Soud prvního stupně nevyzval žalobce k odstranění této vady,

čímž řízení zatížil vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve

věci. K odstranění této vady nedošlo ani prohlášením zástupce žalobce při

jednání dne 11. 10. 2013, že je žádáno odškodnění za samotné trestní stíhání,

když v závěrečném návrhu zástupce žalobce výslovně upozorňoval na újmu

způsobenou žalobci vazbou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1203/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, č. j. 30 Cdo 5180/2009). Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno

(správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá), že proti

žalobci bylo vedeno u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 29 T 16/2011 trestní stíhání pro trestný čin obchodování s lidmi podle

ustanovení § 168 odst. 1 písm. a) a ustanovení § 168 odst. 3 písm. d) trestního

zákoníku. Žalobce byl od zahájení trestního stíhání až do vynesení

zprošťujícího rozsudku ve vazbě. Trestní stíhání bylo proti žalobci zahájeno

dne 13. 4. 2011 a skončilo rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v

Olomouci ze dne 20. 8. 2012, č. j. 29 T 16/2011-667 (v právní moci dne 5. 10. 2012), jímž byl žalobce obžaloby podle ustanovení § 226 písm. a) trestního řádu

zproštěn, neboť zde byly pochybnosti o spáchání trestného činu. Trestní soud

uzavřel, že žalobce se nepochybně mohl dopustit jednání popsaného v obžalobě,

ale zároveň existují podstatné pochybnosti o vině žalobce, a proto rozhodl s

uplatněním zásady in dubio pro reo. Soud prvního stupně zjistil z rejstříku

trestů, že žalobce byl v minulosti 24krát trestán, přičemž několikrát byl

odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a poslední záznam o jeho trestné

činnosti je z roku 2009. Soud prvního stupně vzal z výpisu internetového

zpravodajského portálu za prokázané, že případ žalobce byl medializován. Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu

způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem

a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich

činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, má právo na náhradu škody způsobené

rozhodnutím o vazbě také ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti

němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže

byla věc postoupena jinému orgánu. Pro vznik odpovědnosti podle ustanovení § 9

OdpŠk se nevyžaduje, aby rozhodnutí o vzetí do vazby (prodloužení vazby) bylo

pro nezákonnost zrušeno.

Podstatné je, zda poškozený na základě vazebního

rozhodnutí skutečně vazbu vykonal a zda mu v příčinné souvislosti s tím vznikla

škoda, přičemž rozhodující okolností je způsob skončení (výsledek) trestního

řízení. Podmínkou vzniku práva na náhradu škody je takový výsledek trestního

řízení, při němž nedojde k odsouzení dotyčného, resp. k pravomocnému vyslovení

jeho viny za skutek, v souvislosti s nímž byl vzat do vazby. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě byl žalobce zproštěn obžaloby, došel

soud prvního stupně i odvolací soud ke správnému závěru o tom, že v trestním

řízení vedeném proti žalobci u Krajského soudu v Olomouci pod sp. zn. 29 T

16/2011, došlo k vydání nezákonného rozhodnutí o vazbě žalobce. Dovolací soud

se stejně jako soud prvního stupně a odvolací soud dále zabýval tím, zda

žalobci v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím o vazbě vznikla tvrzená

nemajetková újma a případně, jakým způsobem by měla být žalobci nemajetková

újma kompenzována. Podle ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích,

jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování

porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného

zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž

k nemajetkové újmě došlo. V případě ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk jde o normu s relativně neurčitou

hypotézou, vyžadující, aby soud (případně již příslušný orgán v rámci

předběžného projednání nároku) s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti

každého individuálního případu sám vymezil okolnosti významné pro určení výše

náhrady. Ustanovení § 31a OdpŠk hovoří pouze o tom, že zadostiučinění musí být

přiměřené, samotné určení výše však ponechává na volném uvážení soudu. Zákon

tedy nevymezuje žádnou případnou hranici (minimální nebo maximální) pro určení

výše zadostiučinění. Soud je při úvaze o přiměřenosti výše finančního

odškodnění povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o

zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska, kterými jsou především závažnost

nemajetkové újmy a ověřené okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do

osobnosti fyzické osoby došlo (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2290/2007, a rozsudek ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30

Cdo 1684/2010). Rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila na níže uvedených kritériích,

která pravidelně mohou indikovat vznik a rozsah způsobené nemajetkové újmy, v

případech zahájení trestního stíhání (a popřípadě vzetí do vazby) v řízení,

které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem (k tomu srov. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011, rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod

č. 122 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2012 a rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněný pod

číslem 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2012). 1) Povaha trestní věci.

Pod tímto kritériem se má na mysli zejména závažnost

trestného činu kladeného osobě poškozené za vinu, neboť ta zpravidla přímo

úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou osoba poškozená konkrétní trestní řízení

proti ní vedené negativně vnímá. Ta souvisí i s hrozbou trestního postihu

(druhem a výší trestu) a případného společenského odsouzení, jež se zrcadlí v

charakteru veřejného zájmu chráněného trestními předpisy v konkrétním případě

(tedy v těch veřejných hodnotách, které jsou chráněny konkrétní skutkovou

podstatou obsaženou ve zvláštní části trestního zákoníku). Například újma bude

obecně větší v případě trestního stíhání pro zločin vraždy, za který hrozí

uložení základního trestu odnětí svobody v rozmezí deset až osmnáct let (§ 140

odst. 1 trestního zákona), než v případě přečinu podvodu, za který hrozí

uložení trestu odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí

věci nebo jiné majetkové hodnoty (§ 209 odst. 1 trestního zákona), přičemž

obviněný podvodník nebude vystaven takovému společenskému odsudku jako domnělý

vrah. 2) Délka trestního řízení (vazby). Toto kritérium zohledňuje zejména to, po jak

dlouhou dobu zásah do osobnostních složek jednotlivce v důsledku proti němu

vedenému trestnímu řízení trval. Lze zde vyjít případně z toho, že trvání

trestního stíhání může způsobovat kontinuální nárůst újmy projevující se v

osobnosti člověka; délka trestního stíhání však na druhou stranu, zejména v

případě uvadajícího zájmu společenského prostředí o daný případ, nemusí mít

nutně za následek narůstající dotčení integrity poškozeného a mohlo by být v

takových poměrech uvažováno o poklesu intenzity újmy v průběhu plynutí času. Zajisté je vždy na místě porovnávat vliv tohoto kriteria s ostatními a nečinit

z něj mechanicky určující hledisko. 3) Následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby. Toto

kritérium umožňuje zohlednění individuálních následků trestního stíhání v

osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku

objektivních skutečností daného případu formulovaných pod body 1 a 2. Jinými

slovy řečeno, negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti

člověka – morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního

stíhání a narušení její profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry

života (viz výše) – mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity

naplnění prvních dvou kritérií. Které konkrétní složky osobnosti mohou být

zahájením a vedením trestního stíhání v konkrétním případě narušeny, nelze

předem taxativně stanovit. Je proto úkolem soudů, aby v každém jednotlivém

řízení k tvrzení účastníků (a případným důkazním návrhům) toto zjišťovaly. Vedle toho je třeba podle ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk při stanovení formy a

výše zadostiučinění přihlédnout k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě

došlo.

Těmi budou zejména okolnosti vydání usnesení o zahájení trestního

stíhání, projevující se například ve zjištění, že trestní stíhání bylo proti

poškozenému zahájeno zjevně bezdůvodně nebo dokonce s cílem jej poškodit (v

takovém případě bude poškozený zahájení trestního stíhání vnímat obzvlášť

úkorně). Budou jimi ale také okolnosti zahájení trestního stíhání

předcházející, popřípadě trestní stíhání poškozeného provázející, vedoucí k

závěru o podílu poškozeného na tom, že proti němu bylo trestní stíhání

zahájeno, popřípadě, že proti němu bylo ve vedení trestního stíhání

pokračováno, aniž lze uzavřít, že si trestní stíhání zavinil sám. V této

souvislosti je třeba rovněž zohlednit důvody, pro které k zastavení trestního

stíhání, nebo zproštění obžaloby došlo. Přitom je třeba vycházet z toho, že

forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou

představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení

práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti

poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod č. 122 ve

Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2012). V posuzovaném případě soud prvního stupně i odvolací soud došel k závěru, že

nemajetkovou újmu, která žalobci vznikla, je na místě odškodnit konstatováním

porušení práva. Pro stanovení způsobu náhrady nemajetkové újmy bylo pro soud

prvního stupně i odvolací soud rozhodující, že žalobce není bezúhonnou osobou,

ale byl několikrát odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, a proto mu

nemohlo předmětné trestní stíhání způsobit (vzhledem k jeho způsobu života)

významnou dehonestaci jeho osoby. Dovolací soud se neztotožnil s tímto postupem soudu prvního stupně a odvolacího

soudu, neboť soudy při stanovení způsobu náhrady nemajetkové újmy zohlednily

pouze jedno z výše uvedených kritérií (poměry poškozeného), aniž by vzaly v

potaz, že žalobce byl zbaven osobní svobody vazbou v délce 495 dní, z jakého

důvodu byl žalobce zproštěn obžaloby, a jaká byla závažnost trestného činu, z

něhož byl žalobce obviněn. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu

vyplývá, že soud by měl při posouzení vzniku a způsobu náhrady nemajetkové újmy

zhodnotit všechna relevantní kritéria a vzájemně je vyvážit tak, aby našel

řešení, které nejlépe odpovídá obecně sdílené představě spravedlnosti. Zbavení osobní svobody představuje jeden z nejzávažnějších zásahů do osobnosti

a poměrů člověka, a proto by měla být intenzita tohoto zásahu zvažována jako

hlavní kritérium při posouzení způsobu náhrady nemajetkové újmy, která

poškozenému náleží za nezákonnou vazbu. Žalobce byl nezákonně držen ve vazbě

495 dní, což představuje výrazný zásah do jeho osobní svobody, za nějž mu musí

náležet peněžité odškodnění.

Dovolací soud nezpochybňuje skutečnost, že v

posuzovaném případě jsou pro stanovení náhrady nemajetkové újmy podstatné také

poměry poškozeného a jeho rozsáhlé zkušenosti s trestnou činností (a vedle toho

také důvod zproštění žalobce obžaloby a závažnost trestného činu, z něhož byl

žalobce obviněn). Avšak zohlednění trestní minulosti žalobce může vzhledem k

intenzitě zásahu do jeho osobní svobody vést v posuzovaném případě pouze ke

snížení peněžité náhrady, nikoliv k jejímu úplnému vyloučení. V novém řízení bude muset soud prvního stupně stanovit žalobci peněžitou

náhradu za nezákonnou vazbu poté, co znovu pečlivě zohlední a vyváží všechna

výše uvedená kritéria, přičemž jako hlavní kritérium musí vzít v potaz

intenzitu zásahu do osobní svobody žalobce (délku trvání vazby). Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože

nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání,

pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud

České republiky jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že

důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek

soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil

soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 2) k dalšímu řízení (§ 243e

odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale

znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první

věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. října 2016

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.

předseda senátu