28 Cdo 475/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobce D. S., zastoupeného JUDr. Antonínem Konečným, advokátem se sídlem
v Praze 3, Čajkovského 4, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 164.425,- Kč,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 39/2009, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2009, č. j. 20 Co
333/2009-66, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 164.425,- Kč z titulu náhrady
škody, která mu měla vzniknout nezákonným rozhodnutím o vazbě a nesprávným
úředním postupem. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2003, sp.
zn. 0 Nt 3459/2003, byl žalobce vzat do vazby z důvodů uvedených v ust. § 67
odst. a), b), c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní
řád), ve znění pozdějších předpisů, pro skutky podle ust. § 187 odst. 1, 2
písm. a) a 4 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění
pozdějších předpisů, a ust. § 188a odst. 1 trestního zákona, přičemž na osobní
svobodě byl žalobce omezen dne 16. 9. 2003 v 17.45 hodin. K jeho propuštění z
vazby došlo dne 29. 6. 2006. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1.
2007, č. j. 33 T 5/2004-3311, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 18. 10. 2008, č. j. 6 To 54/2007-3402, byl žalobce podle ust. § 226
písm. a) trestního řádu v plném rozsahu zproštěn obžaloby. Žalobce pak uplatnil
u žalované nárok na náhradu škody ve smyslu ust. § 9 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále též „zákon“), ve výši 183.872,50 Kč. Vycházel z délky nezákonné vazby
33,25 měsíců a průměrné mzdy, které dosahoval před vzetím do vazby, ve výši
5.500,- Kč měsíčně. Požadoval rovněž náhradu nemajetkové újmy podle ust. § 31a
zákona č. 82/1998 Sb. ve výši 66.500,- Kč. Celkem se tedy domáhal zaplacení
částky 250.372,- Kč. Ministerstvo spravedlnosti dopisem ze dne 21. 10. 2008
uznalo žalobcův nárok co do částky 8.295,- Kč, přičemž tato částka představuje
1,5 násobek doložené mzdy žalobce (čistá měsíční mzda žalobce byla
představována částkou 5.530 Kč, která mu ucházela během 1,5 měsíce trvání
vazby). U soudu žalobce uplatnil nárok ve výši 164.425,- Kč, když tato částka
představuje náhradu škody za 1.016 dní vykonané vazby s paušální náhradou ve
výši 170,- Kč denně po odečtení již poskytnuté náhrady ve výši 8.295,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. 5. 2009, č. j. 15 C 39/2009-38,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 164.425,- Kč (výrok I.) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně konstatoval,
že žalobce měl uzavřenou pracovní smlouvu na dobu určitou (do 31. 10. 2003), to
však není ve věci nijak významné, neboť požaduje-li náhradu škody přepočtem
paušálu, stačí, když zde v době vzetí do vazby existovalo zaměstnání, ze
kterého mu plynul příjem. Z potvrzení zaměstnavatele ze dne 27. 2. 2008 vzal
navíc soud za prokázané, že tento by mu pracovní smlouvu prodloužil. Ust. § 30
zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném do 31. 10. 2004, stanovovalo paušální
náhradu ušlého zisku ve výši 5.000,- Kč za každý měsíc výkonu vazby, pokud
poškozený nepožádá, aby mu byla stanovena náhrada ušlého zisku podle zvláštních
předpisů. Ze spisu Krajského soudu v Ostravě soud prvního stupně zjistil, že
vazba trvala 32 měsíců a 43 dní. Výši škody pak stanovil částkou 167.167,- Kč.
Jelikož žalobce požadoval částku nižší, přiznal mu soud právě tuto částku.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 10. 2009, č. j.
20 Co 333/2009-66, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu co do
částky 164.425,- Kč zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II.). Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že ve svém rozsudku
nezohlednil, že žalovaná nárok žalobce za období od 16. 9. 2003 do 31. 10. 2009
(zjevně míněno 31. 10. 2003) mimosoudně odškodnila částkou 8.295,- Kč, což
ostatně žalobce uvedl již v žalobě. Jestliže byla žalobci za uvedené období
poskytnuta náhrada ušlého výdělku v rozsahu jeho doložené průměrné mzdy podle
ust. § 29 zákona č. 82/1998 Sb., je vyloučeno, aby mu za téže období byla
přiznána další náhrada, počítaná z paušální částky podle ust. § 30 citovaného
zákona. Soud prvního stupně se rovněž řádně nevypořádal s důkazy, významnými z
hlediska prokazování existence škody v období po 31. 10. 2003, provedené důkazy
řádně nezhodnotil a z rozsudku nejsou patrná zjištění, která z provedených
důkazů učinil. Závěr soudu prvního stupně, že existence pracovního poměru na
dobu určitou je pro vznik nároku na náhradu škody za období od 1. 11. 2003
irelevantní, není pro nedostatek důvodů přezkoumatelný. Odvolací soud proto
zopakoval důkazy pracovní smlouvou žalobce, potvrzením jeho zaměstnavatele J.
P. ze dne 27. 2. 2008 a zprávou Probační a mediační služby (dále jen „PMS“) ze
dne 9. 2. 2004, avšak nezjistil z nich nic, co by podporovalo nárok žalobce na
odškodnění i za období po 31. 10. 2003. Pracovní smlouva mezi žalobcem a J. P.,
uzavřená na dobu od 1. 8. 2003 do 31. 10. 2003, neobsahovala žádné ujednání o
případném prodloužení. Z potvrzení J. P. vyplývá, že žalobce byl u něj
zaměstnán od 1. 8. 2003 do 31. 10. 2003 s tím, že pracovní poměr by ukončen pro
jeho vzetí do vazby. Čistá měsíční mzda žalobce činila 5.530,- Kč, pokud by u
tohoto zaměstnavatele zůstal v zaměstnaneckém poměru, byla by mu mzda vzhledem
k inflaci a mzdovým úpravám navýšena. Z tohoto potvrzení nelze dovodit, že
zaměstnavatel by žalobci smlouvu nepochybně prodloužil. J. P. se v tomto směru
vůbec nevyjádřil. Ze zprávy PMS podávané pro účely rozhodování o propuštění z
vazby je zřejmé, že žalobce opětovný nástup k tomuto zaměstnavateli po
propuštění z vazby nepředpokládal vzhledem k nedostatku zakázek v zimním období
a též proto, že finanční ohodnocení neodpovídalo jeho představám, hodlal se
zaevidovat na úřadu práce a pobírat sociální dávky. Nelze proto učinit závěr o
tom, že by při předpokládaném běhu věcí byl žalobce v době od 1. 11. 2003 do
29. 6. 2006 zaměstnán u shora uvedeného zaměstnavatele, a že mu tedy za tuto
dobu vznikla škoda ve smyslu ust. § 9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., a nelze
tak ani aplikovat ust. § 30 citovaného zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež je přípustné pro
změnu rozsudku soudu prvního stupně, jeho důvodnost je pak spatřována v
postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, stejně jako v nesprávném právním posouzení věci. Předmětem dovolacího
přezkumu se má stát „otázka nároku žalobce na odškodnění za nezákonnou vazbu,
pokud žalobce v podané žalobě opírá nárok o ust. § 9 odst. 1 a § 13 ve spojení
s ustanovením § 30 zákona č. 82/98 Sb. za situace kdy žalobce není schopen
listinami prokázat ztrátu na zisku – výdělku, který mu ušel na základě
pracovního poměru“. Dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu „ze dne 27.
10. 2006 sp. zn. 25 Cdo 1709/2004“, v němž mělo být judikováno, že soud má
„posoudit obsah žaloby podle jejího obsahu“. Z hlediska obsahu je pak zřejmé,
že žalobce žádá odškodnění za nezákonnou vazbu. Jestliže se žalobci nepodařilo
prokázat ušlý zisk ve vyšší částce než 5.000,- Kč za měsíc, měl odvolací soud z
úřední povinnosti aplikovat ust. § 30 zákona č. 82/1998 Sb. Úmyslem zákonodárce
bylo poskytnout občanům, na nichž byla nezákonně vykonána vazba, finanční
odškodnění. Soud tak měl postupovat podle ust. § 136 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Citaci zprávy PMS považuje žalobce za nepřiléhavou, když tato měla být použita
pro sběr dat rodinné a sociální anamnézy. Jestliže by pak pozitivní úprava
zákona č. 82/1998 Sb. dostatečné odškodnění neumožňovala, měla by nastoupit
aplikace čl. 5 odst. 1 až 4 Evropské úmluvy o lidských právech. Dovolatel
rovněž odvolacímu soudu vytýká, že změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž
by seznámil účastníky řízení se svým odlišným právním názorem, a neumožnil jim
se k němu vyjádřit, čímž porušil zásadu dvojinstančnosti řízení. Závěrem
žalobce navrhnul, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom směru, že napadené rozhodnutí netrpí
vytýkanými vadami, a plně se ztotožnila s právními závěry v tomto rozhodnutí
uvedenými. Dovolání je dle jejího názoru nedůvodné. Konstatovala, že náhradu
ušlého zisku ve výši paušální částky nelze poskytnout, pokud žalobce v době
předmětného vazebního stíhání zisku nedosahoval, a za dobu vazby mu tedy žádný
zisk neušel (viz důvodová zpráva k zákonu č. 82/1998 Sb., rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2035/2000, či Vojtek, P. Odpovědnost
za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007,
s. 169 – 170). Z provedeného dokazování je zřejmé, že žalobce v době vazebního
stíhání neměl nárok na žádný zisk (kromě období od 16. 9. 2003 do 31. 10. 2003,
za něž byl žalovanou mimosoudně odškodněn), a tudíž mu nevznikla škoda. Ust. §
30 zákona č. 82/1998 Sb. pamatuje na případy, kdy ke škodě skutečně došlo a je
třeba dořešit toliko její výši. Žalovaná konečně navrhla, aby Nejvyšší soud
dovolání žalobce zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném ode dne,
kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto
předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. § 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání
bylo podáno řádně a včas (ust. § 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (ust. § 241 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání je dána podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
důvodnost je pak tvrzena podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti
nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v ust. § 229 odst. 1,
odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 242 odst. 3 o. s.
ř.). Ze spisu se však žádné zmatečnostní či jiné závažné procesní vady
potencionálně ovlivňující výsledek sporu nepodávají a dovolatel je ani netvrdí.
Dovolání není důvodné.
V posuzované věci je klíčová otázka, zda žalobci mohla vzniknout v době od 1.
11. 2003 do 29. 6. 2006 škoda (za období od 16. 9. 2003 do 31. 10. 2003 byl
žalobce již odškodněn). Z pracovní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a J. P. je
zřejmé, že byla sjednána na dobu určitou od 1. 8. 2003 do 31. 10. 2003.
Nehovoří se v ní o možnosti jejího prodloužení. Z vyjádření J. P. ze dne 27. 2.
2008 vyplývá, že žalobce byl v jeho společnosti zaměstnán od 1. 8. 2003 do 31.
10. 2003, přičemž pracovní poměr byl ukončen z důvodu vzetí žalobce do vazby.
Je zde uvedena čistá měsíční mzda žalobce a obsaženo konstatování J. P., že
„pokud by u nás [žalobce] zůstal v zaměstnaneckém poměru, byla by jeho mzda
vzhledem k inflaci a mzdovým úpravám navýšena“. Ve zprávě PMS ze dne 9. 2. 2004
se pak uvádí, že žalobce nepředpokládal, že by do společnosti J. P. znovu
nastoupil, a to kvůli nedostatku zakázek v zimním období a kvůli
neodpovídajícímu finančnímu ohodnocení. Chtěl se naopak nechat zaevidovat na
úřadu práce a pobírat sociální dávky. Vzhledem k výše uvedeným důkazům je tedy
zřejmé, že závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce neprokázal vznik škody, je
zcela správný. Pracovní smlouva na dobu určitou, pokrývající pouze první měsíc
a půl vazby, neprokazuje, že žalobci v době vazby (mimo uvedeného měsíce a půl)
ušel jakýkoliv zisk. Ze zprávy PMS pak plyne, že sám žalobce neměl v úmyslu se
do uvedeného zaměstnání vrátit. Namítá-li žalobce, že zpráva PMS je na tomto
místě „nepřiléhavá“, není dovolacímu soudu znám žádný důvod, proč by tomu tak
mělo být. Jestliže totiž žalobce pracovnici PMS při vypracování zprávy o
rodinném a sociálním zázemí pro účely rozhodování o propuštění z vazby sdělil
určité informace, nemůže nyní v řízení o náhradu škody tvrdit, že tyto
informace byly poskytnuty za jiným účelem, a naznačovat, že by nyní neměly být
použity. Žalobce jistě do zprávy PMS uvedl pravdivé informace, a nelze proto
spatřovat pochybení odvolacího soudu v tom, že uvedenou zprávu shledal
způsobilou býti důkazním prostředkem.
Žalobce ve svém dovolání zaměňuje dvě samostatné otázky, a sice vznik škody
(tedy její existenci) na jedné straně a výši škody na straně druhé. K tomu, aby
se soud mohl zabývat otázkou výše škody, musí být nejdříve postaveno najisto,
že škoda skutečně vznikla. Není možné použít ust. § 30 zákona č. 82/1998 Sb. v
situaci, kdy soud k závěru o vzniku škody nedospěl. Předpokladem aplikace
tohoto ustanovení je, že škoda ve formě ušlého zisku skutečně vznikla; paušální
částka odstraňuje potřebu dokazování ohledně jeho rozsahu, nenahrazuje však
podmínku vzniku škody a neposkytuje se tomu, kdo vznik škody vůbec neprokázal
(viz Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2.
vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 169). Objektivní odpovědnost státu (bez
ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit, je podle úpravy § 9 odst. 1 zákona
č. 82/1998 Sb. založena při současném splnění tří podmínek: 1) rozhodnutí o
vzetí do vazby, ač trestní stíhání neskončilo pravomocným odsouzením
poškozeného, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi rozhodnutím o vazbě a
vznikem škody. Důkazní břemeno o kumulativním splnění všech těchto podmínek
leží na žalobci. Možnost náhrady škody paušální částkou, kterou zákonodárce v
ustanovení § 30 zákona pro tento účel stanovil, se těchto podmínek odpovědnosti
nikterak nedotýká ani je nenahrazuje; jde o institut, který má garantovat
rychlejší a jednodušší řízení o náhradu škody, aniž by bylo třeba provádět
dokazování ke zjištění její výše. Nárok na náhradu ušlého zisku v paušalizované
podobě tedy vzniká pouze tehdy, jsou-li splněny všechny předpoklady
odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě, včetně toho, že u
poškozeného nedošlo k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo s ohledem na
pravidelný běh událostí očekávat, a že se tak stalo v příčinné souvislosti s
rozhodnutím o vazbě. Žádnou fikci ani domněnku existence ušlého zisku tím zákon
nezakládá, což kromě výkladu textu zákona a jeho smyslu vyplývá i z důvodové
zprávy k zákonu, podle které nárok na náhradu škody v souvislosti s výkonem
vazby nevzniká, pokud poškozenému zisk neušel (viz usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 772/2006). Stejně tak soud nemohl použít ust. §
136 o. s. ř., neboť toto lze aplikovat pouze v případě, že nárok je prokázán co
do svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či úplná nemožnost
těchto zjištění jsou spojeny jen s výší uplatněného nároku (viz Drápal, L.,
Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání.
Praha : C. H. Beck, 2009, s. 940; obdobně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003, či usnesení téhož soudu ze dne 22.
12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1665/2004).
Dovolacímu soudu není zcela zřejmé, co měl žalobce namysli odkazem na rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1709/2004, když v této věci nebylo meritorně
rozhodnuto, ale byla skončena takzvaně „jinak“.
Čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované
jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., dále
jen „Úmluva“, říká, že každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s
ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění. V posuzovaném případě
žalobce podle žaloby požaduje náhradu škody hmotné, materiální. Předpokladem
její náhrady (resp. jazykem Úmluvy „odškodnění“) je v první řadě její vznik.
Jestliže hmotná škoda nevznikla, jak je tomu vzhledem k provedenému dokazování
v posuzovaném případě, není možné poskytnout její náhradu ani podle
vnitrostátních předpisů, tedy především podle zákona č. 82/1998 Sb., ani podle
Úmluvy samotné. Tím není dotčeno případné právo na náhradu nemateriální újmy.
Samozřejmým předpokladem nároku [na odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy] je,
že vznikla škoda, která je v příčinné souvislosti s porušením čl. 5 odst. 1 až
4. Nahrazuje se jak škoda hmotná, tak nehmotná, morální, např. poškození
pověsti, morální strádání, ztížení společenského uplatnění apod. (viz Repík, B.
Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha : Orac, 2002, s.
253).
Dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne
ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení. Odvolací soud proto
nemůže odmítnout provést za odvolacího řízení jakýkoliv důkaz potřebný ke
zjištění skutkového stavu věci jen s poukazem na „zásadu dvojinstančnosti
občanského soudního řízení“, jestliže mu ustanovení § 213 odst. 2, 3 nebo 4 o.
s. ř. ukládá povinnost takový důkaz provést, jestliže taková povinnost vyplývá
z postupu podle § 220 o. s. ř. nebo jestliže může zopakovat důkaz nebo doplnit
dokazování o dosud neprovedený důkaz, i když mu zákon v tomto směru povinnost
při dokazování neukládá (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád
II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1718).
Odvolací soud postupoval v posuzované věci zcela v souladu s ust. § 213 odst. 2
a § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dovolatel neuvádí, jakým způsobem mu měl
odvolací soud zabránit vyjádřit se, když na jednání před odvolacím soudem,
konaném dne 29. 10. 2009, bylo ve výše popsaném rozsahu zopakováno dokazování
(viz protokol o jednání před odvolacím soudem, založený na č. l. 65 a násl.
spisu) v nepřítomnosti právního zástupce žalobce, který ve své omluvě ze dne
16. 10. 2009 uvedl, že se předmětného jednání vzhledem ke své zahraniční cestě
nezúčastní a bere na vědomí, že jednání proběhne bez jeho účasti (viz č. l. 62
spisu).
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že dovolací důvody nebyly naplněny, shledal
právní závěry odvolacího soudu správnými a dovolání podle ust. § 243b odst. 2,
části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty první, a § 142 odst. 1 o.
s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů
právo a žalované žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.