Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a soudkyně Veroniky Křesťanové, o ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., zastoupeného prof. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2023 č. j. 30 Cdo 2891/2023-216, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2023 č. j. 53 Co 120/2023-188 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. ledna 2023 č. j. 22 C 158/2022-161, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1 a odst. 3 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i podle čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že proti stěžovateli bylo v říjnu 2016 zahájeno trestní stíhání pro přečin pomluvy podle § 184 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku. Toho se měl dopustit tím, že médiím opakovaně sdělil, že jeho politická oponentka B. P. uplácí zastupitele města Most. V říjnu 2017 byla podána obžaloba u Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud"). V červnu 2018 byl proti stěžovateli vydán odsuzující rozsudek. Stěžovatel podal odvolání, na základě kterého Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") zrušil rozsudek okresního soudu a vrátil mu věc k dalšímu projednání. V květnu 2021 byl stěžovatel zproštěn obžaloby, neboť okresní soud rozhodl, že jeho jednání nedosahovalo takové intenzity společenské škodlivosti, aby mohlo být posouzeno jako trestný čin. Následovalo druhé odvolací řízení. Usnesením ze dne 17. 8. 2021 krajský soud trestní stíhání zastavil z důvodu promlčení.
3. Stěžovatel se následně začal domáhat po vedlejší účastnici zaplacení částky 371 836 Kč s příslušenstvím a omluvy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobu stěžovatele zamítl. Konstatoval, že vůči stěžovateli nebylo vydáno rozhodnutí, které by bylo možno považovat za nezákonné, neboť trestní stíhání bylo zastaveno pro promlčení a stěžovatel netrval na projednání věci. Nezákonnost nezakládá skutečnost, že posledním nepravomocným rozhodnutím před zastavením trestního stíhání bylo rozhodnutí o zproštění obžaloby, neboť toto rozhodnutí bylo napadeno odvoláním. Orgány činné v trestním řízení měly navíc dostatečné legitimní důvody zahájit trestní stíhání a pokračovat v něm. Skutek, za který byl stěžovatel viněn, se stal a bylo zapotřebí dalšího vyšetřování pro zjištění, zda byly naplněny znaky trestného činu pomluvy.
4. Stěžovatel podal odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu potvrdil. Zdůraznil, že nepřiznání odškodnění v případě zastavení trestního stíhání z důvodu jeho délky bez závěru o vině či nevině nezpochybňuje princip presumpce neviny, pokud je trestně stíhanému dána možnost dosáhnout rehabilitace trváním na projednání věci. Stěžovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud odmítl, dílem pro nepřípustnost a dílem pro vady. S odkazem na nález ze dne 19. 1. 2016
sp. zn. III. ÚS 1391/15
uvedl, že pokud trestní řízení neskončí odsouzením, je třeba, při posuzování případných nároků na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny, zkoumat, zda stěžovatelem tvrzená újma není důsledkem svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení. V posuzované věci ale nejde o případ, kdy by již od počátku bylo možno učinit závěr o promlčení a při použití přiléhavé právní kvalifikace by nemělo být trestní stíhání ani zahajováno. Stěžovatel měl možnost dosáhnout zprošťujícího rozsudku a tím i nezákonnosti rozhodnutí o zahájení trestního stíhání jako odpovědnostního titulu ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.
5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nevzaly v potaz, že k promlčení trestního stíhání došlo až po zproštění obžaloby. Zprošťující rozsudek nebyl nikdy zrušen ani nebyla deklarována jeho neplatnost. Zahájení trestního stíhání ani jeho další pokračování nebylo řádně odůvodněno, neboť důvodem zproštění bylo, že skutky pro které byl stěžovatel obžalován, nejsou trestným činem. Stěžovatel zpochybňuje výklad obecných soudů, že zastavení trestního stíhání pro promlčení nezakládá odpovědnostní titul podle zákona č. 82/1998 Sb., pokud obžalovaný netrvá na projednání věci. Nezákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání vyplynula již ze zprošťujícího rozsudku a z usnesení o zastavení trestního stíhání. Odpovědnostní titul podle § 8 zákona č. 82/1998 Sb. je dán vždy, když dojde k zastavení trestního stíhání. Rozhodnutí obecných soudů stojí na extrémním nesouladu právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními.
6. Trvání na projednání věci podle § 11 odst. 4 trestního řádu představuje nadměrně formalistický požadavek. Stěžovatel byl zproštěn obžaloby. Rozhodnutí o zastavení trestního stíhání pro promlčení zůstává nedotčeno a neruší se ani v případě, že obžalovaný trvá na dalším projednání jeho trestní věci. Výsledek pokračování v trestním stíhání tak není z pohledu způsobu pravomocného skončení řízení relevantní. Soudy navíc mohou čekat na promlčení trestního stíhání a zbavit tak stát odpovědnosti za škodu. K tomu stěžovatel poukazuje na procesní průběh v jeho trestním řízení. Ve věci byla navíc porušena presumpce neviny. Při promlčení trestního stíhání není dán výslovný pravomocný závěr o vině nebo nevině obžalovaného. Tento závěr nelze vykládat jako potenciální vinu obžalovaného, ale naopak jako nevinu. Je třeba zkoumat konkrétní důvody, pro které došlo k zastavení trestního stíhání.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
8. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v soustavě soudů, která by byla oprávněna vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Přezkoumává výlučně ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
9. Na úvod Ústavní soud považuje za důležité vypořádat stěžovatelovu námitku, že byl zproštěn obžaloby. Z této námitky totiž stěžovatel v ústavní stížnosti dovozuje další závěry. Jak už uvedly obecné soudy, šlo o nepravomocný rozsudek soudu I. stupně, který byl napaden odvoláním v neprospěch stěžovatele státním zástupcem i poškozenou. Výsledek odvolacího řízení nelze dovozovat z výsledku řízení před soudem I. stupně a nepravomocný rozsudek soudu I. stupně nemá žádné právní účinky. Je tak třeba vycházet z výsledku odvolacího řízení, tedy zastavení řízení pro promlčení trestního stíhání.
10. Dojde-li k promlčení trestního stíhání teprve po vyhlášení rozsudku soudem I. stupně (zprošťujícího), odvolací soud tento rozsudek neruší a rozhodne jen o zastavení trestního stíhání (§ 257 odst. 2 tr. řádu). Tříletá promlčecí doba (původně počítaná od spáchání přečinů) v dané věci znovu začala plynout od 8. 6. 2018, kdy byl vyhlášen nejprve odsuzující rozsudek. Tím byla původní promlčecí doba přerušena a počala běžet nová doba [§ 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku]; k promlčení trestní odpovědnosti tak došlo dne 8. 6. 2021, neboť nenastala žádná skutečnost, pro niž by došlo ke stavení či přerušení promlčecí doby. Zprošťující rozsudek takovou skutečností není. Jestliže odvolací soud rozhodoval dne 17. 8. 2021, nemohl rozhodnout jinak.
11. Ústavní soud v nálezu
sp. zn. III. ÚS 1391/15
aproboval výklad Nejvyššího soudu, že zastavení řízení pro promlčení samo o sobě nevede k závěru o nezákonnosti trestního stíhání. Ani podle Evropského soudu pro lidská práva čl. 6 odst. 2 Úmluvy nezaručuje osobě obviněné z trestného činu právo na náhradu za zákonnou vazbu nebo náhradu nákladů v případě, že je řízení následně zastaveno nebo skončí zproštěním viny. Stejně tak toto ustanovení nezaručuje osobě zproštěné obžaloby právo na odškodnění za justiční omyl jakéhokoli druhu (rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Nealon a Hallam proti Spojenému království ze dne 11. června 2024, č. 32483/19, §164 a ve věci Machalický proti České republice, č. 42760/16, § 51 a § 62). Pouhé odmítnutí vyplatit stěžovateli z veřejných zdrojů požadovanou náhradu z důvodu, že zastavení trestního řízení proti němu neznamenalo nezákonnost rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, samo o sobě presumpci neviny neporuší (Machalický proti České republice, § 62).
12. Jak již uvedly obecné soudy, stěžovatel byl poučen o tom, že může trvat na pokračování v trestním řízení (§ 257 odst. 3 tr. řádu) a případně se domoci zprošťujícího rozsudku. Ten by představoval odpovědnostní titul ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb. Skutečnost, že obžalovaný může trvat na projednání věci, navíc činí lichým argument stěžovatele, že soudy mohou řízení úmyslně prodlužovat, aby nemusely vydávat zprošťující rozsudek, ale pouze usnesení o zastavení trestního stíhání a zároveň tak stát zbavit odpovědnosti za škodu.
13. Současně však platí, že § 12 zákona č. 82/1998 Sb. nelze aplikovat formalisticky, toliko podle výsledku trestního stíhání. Vždy je proto třeba zkoumat, zda stěžovatelem tvrzená újma není důsledkem svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení, ve kterém nebyly respektovány požadavky čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny. To obecné soudy v posuzované věci učinily.
14. Již obvodní soud uvedl, že orgány činné v trestním řízení měly dostatečné legitimní důvody proti žalobci zahájit trestní stíhání a pokračovat v něm. Skutek, za který byl stěžovatel viněn, se stal (to stěžovatel nezpochybňuje ani v ústavní stížnosti) a bylo zapotřebí dalšího vyšetřování pro zjištění, zda byly naplněny znaky trestného činu pomluvy. Stěžovatel v tomto ohledu v ústavní stížnosti nepředložil přiléhavou proti argumentaci. Namítá, že byl zproštěn obžaloby, protože skutky, které se staly, nejsou trestným činem, a proto nebylo řádně odůvodněno zahájení trestního stíhání, neboť po celou dobu bylo vedeno pro skutek, který není trestným činem. Jak už Ústavní soud výše vysvětlil, šlo o nepravomocný rozsudek soudu I. stupně, z něhož nelze dovozovat výsledek trestního řízení. Nad rámec uvedeného lze dodat, že za svévoli při zahájení nebo vedení trestního stíhání nelze označit situaci, kdy trestní řízení skončí neodsouzením pachatele toliko v důsledku rozdílných názorů jednotlivých orgánů činných v trestním řízení (nález
sp. zn. III. ÚS 1391/15
, bod 20).
15. V posuzované věci Ústavní soud nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2025
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu