USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. Z.,
zastoupeného prof. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1,
Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu
ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o
zaplacení částky 371 836 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 158/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 1. 6. 2023, č. j. 53 Co 120/2023-188, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení a) zadostiučinění ve výši
50 000 Kč s omluvou za trestní stíhání zahájené dne 17. 10. 2016 pro pomluvu,
které bylo dne 17. 8. 2021 zastaveno z důvodu promlčení trestního stíhání, b)
náhrady škody v podobě nákladů obhajoby ve výši 231 836 Kč, které vynaložil v
obraně před trestním stíháním, c) zadostiučinění ve výši 90 000 Kč za
nepřiměřenou délku trestního stíhání za období od 17. 10. 2016 do 17. 8. 2021 a
dále omluvy ve formě úředního dopisu opatřeného podpisem ministra spravedlnosti
blíže specifikovaného v žalobě. Podle žalobce bylo trestní stíhání
nespravedlivé, byl veřejně známou osobou, bylo poškozeno jeho dobré jméno,
nekandidoval do voleb, nedočkal se prohlášení o nevině, o případu informovala
místní média, odešel do předčasného důchodu, konzumoval velké množství
sladkého. Řízení nebylo složité, žalobce se na jeho délce nepodílel, byl to
naopak postup orgánů veřejné moci, který se negativně podílel na délce řízení,
řízení má typicky zvýšený význam. Zdůraznil, že byl v průběhu trestního stíhání
zproštěn obžaloby a trestní stíhání bylo zastaveno pouze z důvodu přednosti
tohoto procesního postupu, žádného trestného činu se nedopustil.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13.
1. 2023, č. j. 22 C 158/2022-161, zamítl žalobu o zaplacení částek 50 000 Kč,
90 000 Kč a 231 836 Kč, vše se zákonným úrokem z prodlení od 15. 8. 2022 do
zaplacení (výroky I, II, III), dále zamítl žalobu dožadující se uložení
povinnosti žalované zajistit žalobci omluvu ve formě úředního dopisu opatřeného
podpisem ministra spravedlnosti (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok V).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným
rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem (§ 241 odst. 1
o. s. ř.), v celém rozsahu včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které
však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č.
286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady
odmítl.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze
podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42
odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3). Otázky, zda i zastavení trestního stíhání z důvodů promlčení má stejné důsledky
jako zrušení nezákonného rozhodnutí podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), a zda ve
smyslu § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk nevzniká nárok na náhradu škody tomu, jehož
trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení, přípustnost dovolání podle §
237 o. s. ř. nezakládají, neboť odvolací soud se při jejich řešení neodchýlil
od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Odvolací soud se z důvodů níže uvedených neodchýlil od ustálené rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu, jíž se dovolává i dovolatel, podle které lze právo na
náhradu škody způsobené zahájením a vedením trestního stíhání uplatnit i v
případech, kdy usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo zrušeno, ale
trestní stíhání bylo zastaveno nebo došlo ke zproštění obžaloby. Zastavení
trestního stíhání a zproštění obžaloby mají podle judikatury stejné důsledky
jako zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání pro nezákonnost, jestliže k
nim došlo z určitých důvodů (v zásadě proto, že předpoklad o spáchání trestného
činu obviněným nebyl potvrzen). Nárok na náhradu újmy způsobené zahájením a
vedením trestního stíhání se proto posuzuje podle § 5 písm. a), § 7 a § 8
OdpŠk, tedy jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, a ze
dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněný pod číslem 35/1991 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Tato judikatura ovšem nedospívá k závěru o nezákonnosti rozhodnutí o zahájení
trestního stíhání ve všech případech, kdy nedošlo k odsouzení. Judikatura
Nejvyššího soudu totiž vychází z toho, že zákon č. 82/1998 Sb? přiznává
odškodnění tomu, proti němuž vedené trestní stíhání bylo zastaveno se závěrem,
že trestně stíhaný se trestného činu nedopustil [typicky, je-li nepochybné, že
se skutek nestal, není-li trestným činem nebo není-li prokázáno, že skutek
spáchal trestně stíhaný (§ 172 odst. 1 písm. a) až c) trestního řádu)]. Naopak
v případech, kdy je trestní stíhání zastaveno, ovšem s opačným závěrem, tedy že
se trestně stíhaný dopustil protiprávního jednání odpovídajícího skutkové
podstatě trestného činu [typicky u podmíněného zastavení trestního stíhání
podle § 307 odst. 1 písm. a) trestního řádu či v případě narovnání podle § 309
odst. 1 písm. a) trestního řádu], je náhrada škody vyloučena, neboť v takových
případech by bylo poskytnutí náhrady škody v rozporu s dobrými mravy (srov. důvodovou zprávu k návrhu zákona č. 82/1998 Sb.), respektive s obecnými
principy spravedlnosti (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5839/2016, či ze dne 3. 4. 2014, sp. zn.
30 Cdo 3485/2013,
uveřejněný pod číslem 77/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část
občanskoprávní a obchodní). V otázce, zda zákon č. 82/1998 Sb. přiznává odškodnění i tomu, jehož trestní
stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení, aniž by byl učiněn závěr o tom, zda
daný skutek spáchal, či nikoli, pak dospěla judikatura Nejvyššího soudu k
následujícím závěrům:
Při striktní aplikaci principu presumpce neviny [čl. 40 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod] by taková osoba měla mít na odškodnění
nárok; takový výklad by však v některých případech vedl k „odškodnění“
skutečných pachatelů trestných činů, což by odporovalo dobrým mravům i obecnému
chápání spravedlnosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012). Nepřiznáním odškodnění v těchto případech není
princip presumpce neviny zpochybněn za předpokladu, že trestně stíhanému byla
dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména
pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné
rehabilitace, a to v prvé řadě zprošťujícím rozsudkem (k tomu srov. § 11 odst. 4 trestního řádu) a na tomto základě posléze i náhrady škody (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2458/2014, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3713/2016). Právě
uvedený závěr byl jako ústavně konformní aprobován i Ústavním soudem v nálezu
ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15, dle kterého požadavek soudů v
kompenzačním řízení na vyčerpání prostředku nápravy v podobě využití možnosti
obviněného v trestním řízení pokračovat a domoci se tak pravomocného
zprošťujícího rozsudku a tím i kompenzace za nezákonné trestní stíhání, za
předpokladu, že (pro promlčení) zastavené trestní řízení nebylo zahájeno,
respektive vedeno svévolně, nelze pokládat za rozporný s ústavně garantovaným
právem na náhradu škody (či nemajetkové újmy) způsobené veřejnou mocí v rozporu
se zákonem (čl. 36 odst. 3 Listiny). Požadavek na posouzení oné svévole při zahájení nebo vedení trestního řízení
přitom směřoval k případu, kdy závěr o promlčení byl učiněn poté, co ze strany
orgánů činných v trestním řízení došlo ke změně právní kvalifikace jednání
obviněného, takže se posléze trestní stíhání jevilo jako promlčené již v době
svého zahájení (a tím i zahájení a vedení trestního stíhání jako od počátku
nezákonné). I podle Ústavního soudu ovšem není formální kvalifikace pro další
fáze trestního řízení nijak závazná (srov. např. § 220 odst. 3 trestního řádu)
a nepotvrzení původní právní kvalifikace jednání obviněného neznamená
nezákonnost trestního stíhání, neboť pachatel může být zásadně odsouzen pro
totéž trestné jednání, subsumované však pod jiné ustanovení trestního zákoníku. Neskončilo-li trestní řízení odsouzením obviněného, je třeba posuzovat případné
nároky na náhradu škody podle čl. 36 odst.
3 Listiny s přihlédnutím k
požadavku, aby to byl demokratický právní stát, kdo má povinnost stíhat
trestnou činnost, a aby to byl ten, proti kterému je stíhání zaměřeno
(podezřelý, obviněný, obžalovaný), kdo je povinen jeho úkony v trestním stíhání
strpět. Ustanovení § 12 OdpŠk nelze proto aplikovat formalisticky, toliko podle
výsledku trestního stíhání. Je třeba vždy zkoumat, zda stěžovatelem tvrzená
újma není důsledkem svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení, ve
kterém nebyly respektovány požadavky čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny (viz
výše uvedený nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS
1391/15). I podle judikatury Nejvyššího soudu je třeba se v těchto případech
zabývat tím, zdali zahájení trestního stíhání nebylo projevem svévole orgánů
činných v trestním řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1747/2020). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu ovšem vychází z toho, že v době zahájení
nebylo trestní stíhání promlčeno a bylo zastaveno výlučně z důvodu uplynutí
času. Nejedná se tedy o případ, kdy by zde již od počátku bylo možno učinit
závěr o promlčení a při použití přiléhavé právní kvalifikace nemělo být trestní
stíhání ani zahajováno, tedy kdy by ve smyslu shora uvedené ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu bylo možno zvažovat, zda vedení
a pokračování trestního stíhání nebylo projevem svévole orgánů činných v
trestním řízení. Žalobci přitom byla dána možnost dosáhnout zprošťujícího
rozsudku a tím i nezákonnosti rozhodnutí o zahájení trestního stíhání jako
odpovědnostního titulu ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk (i čl. 36 odst. 3 Listiny),
kdyby na projednání věci trval. Poukazy žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo
2149/2012, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo
4670/2014, nejsou přiléhavé, neboť ani v jednom případě nešlo o zastavení
trestního stíhání z důvodu promlčení. Ve věci sp. zn. 30 Cdo 4670/2014 došlo k
zproštění obžaloby, neboť trestnost pokusu trestného činu zanikla z důvodu
dobrovolného upuštění od dalšího jednání (nemělo být tedy ani trestní stíhání
zahajováno), jedná se tedy o případ nepřiléhavý. Ve věci sp. zn. 28 Cdo
2149/2012 bylo trestní stíhání zastaveno z důvodu, že tak stanovila vyhlášená
mezinárodní smlouva, fakticky z důvodu nepřiměřené délky trestního stíhání. Zde
je přitom možno pro úplnost odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3485/2013, uveřejněný pod č. 77/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, podle kterého analogická aplikace § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk není možná v případě, kdy poškozený, proti němuž vedené trestní
stíhání bylo zastaveno z důvodu jeho nepřiměřené délky, neměl možnost dosáhnout
pro sebe příznivějšího výsledku trestního stíhání tím, že by navrhl jeho
pokračování. Dovolací soud sice nepřehlédl, že v odůvodnění rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2149/2012 je uvedeno, že zákon č. 82/1998 Sb. odpovědnost státu spojuje
se zastavením trestního stíhání z toho důvodu, že je trestní stíhání promlčeno
[§ 11 odst. 1 písm.
b) trestního řádu], avšak jedná se o poznámku vyřčenou
toliko na okraj (obiter dictum), která se neváže ke konkrétnímu skutkovému
stavu (a už vůbec ne ke skutkovému stavu v nyní projednávané věci) a která tak
nemůže představovat ustálenou rozhodovací praxi ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovozuje-li dovolatel odpovědnost státu za škodu přímo z ústavních předpisů
(čl. 36 odst. 3 Listiny), lze poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2632/2005, z jehož odůvodnění jednoznačně vyplývá, že
ustanovení Listiny nezakládají přímý nárok na náhradu škody. Ustanovení čl. 36
Listiny nestanoví přímé hmotněprávní nároky poškozeného proti odpovědnému
subjektu a v tomto směru jeho odstavec 4 výslovně odkazuje na zákonnou úpravu,
která ve zvláštním zákoně, jímž je v daném případě zákon č. 82/1998 Sb.,
stanoví předpoklady, za nichž má každý právo na náhradu škody. Nejsou-li tyto
předpoklady splněny, nelze nad rámec tohoto zvláštního zákona odškodnění
přiznat. Ostatně i Ústavní soud v usnesení ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. III. ÚS
152/05, vyslovil, že kromě nároků upravených ve zvláštním zákoně (tehdy zákon
č. 58/1969 Sb.) soud nemůže žádné další nároky konstituovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3113/2005, ze dne
22. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 811/2006 či ze dne 18. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo
3386/2020). Navíc, jak bylo již shora uvedeno, naplnění předpokladů
odpovědnosti státu za nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk a tím
i čl. 36 odst. 3 Listiny mohl žalobce dosáhnout, kdyby na projednání věci trval
(a byl obžaloby zproštěn). Namítá-li dovolatel nespravedlnost požadavku trvání na dalším
projednání, nevymezuje v této souvislosti předpoklady přípustnosti dovolání ve
smyslu § 237 a § 241a odst. 2 o. s. ř., v důsledku čehož je v této části
dovolání vadné, a už vůbec se nevymezuje vůči shora uvedené ustálené
rozhodovací praxi dovolacího i Ústavního soudu, která na splnění tohoto
požadavku a následném zprošťujícím rozsudku zásadně trvá. Rovněž ve vztahu k zamítnutí nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené
nepřiměřenou délkou trestního stíhání dovolatel neuvádí žádný dovolací důvod
ani v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání (§ 237 a § 241a
odst. 2 o. s. ř.), v důsledku čehož i v této části trpí dovolání vadami, jež
nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v
dovolacím řízení pokračovat. Dovolání žalobce pak není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v
rozsahu, jímž bylo napadeným usnesením odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech
řízení, ať již co do potvrzení nákladového výroku v usnesení soudu prvního
stupně či co do výroku o nákladech odvolacího řízení. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy,
je-li dovolání přípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.