USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobce P. H., narozeného
XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem, se sídlem v
Hradci Králové, Malé náměstí 124, proti žalované České republice -
Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, jednající Úřadem
pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo
nábřeží 390/42, o zaplacení 154 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 120/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2020, č. j. 15 Co 427/2019-307, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 154 000 000 Kč s
příslušenstvím jako náhrady újmy spočívající ve znehodnocení majetku
(znemožnění v pokračování realizace podnikatelského záměru a v důsledku toho i
zmaření vynaložených investic) žalobce v důsledku zásahu do jeho pokojného
užívání. Žalobce nabyl na základě schváleného privatizačního projektu a smlouvy
č. 3170/94 farmu Dvorce. Privatizační projekt byl schválen dne 24. 3. 1993,
smlouva o převodu privatizovaného majetku byla s žalobcem uzavřena dne 24. 6. 1996. Žalobce nenabyl přináležející zemědělské pozemky, proto se v
privatizačním projektu počítalo s jejich nájmem, případně pozdějším odkoupením. Žalobce byl nájemcem zemědělských pozemků naposledy na základě nájemní smlouvy
ze dne 8. 3. 2010, č. 41N10/17, uzavřené na dobu určitou (od 9. 3. 2010 do 31. 12. 2013), a dále na základě nájemní smlouvy ze dne 31. 10. 2011, č. 172N11/17,
uzavřené na dobu neurčitou (od 1. 11. 2011). V čl. VII obou smluv bylo výslovně
uvedeno, že žalobce je srozuměn s tím, že předmět nájmu může být pronajímatelem
převeden na třetí osobu v souladu s jeho dispozičním oprávněním. Rozsudkem ze
dne 16. 5. 2012, č. j. 6 C 299/2003- 513, Okresní soud v Jindřichově Hradci
rozhodl o určení, že K. E. C. je vlastníkem pozemků uvedených ve výroku I
rozsudku v k. ú. XY. Rozsudek nabyl právní moci dne 22. 6. 2012. Žaloba na
obnovu řízení byla zamítnuta usnesením Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze
dne 24. 3. 2015, č. j. 6 C 299/2003-667, ve spojení s usnesením Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 27. 10. 2016, č. j. 8 Co 1099/2015-860, 22 Co
1488/2016. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových proti výše
uvedenému usnesení nepodal dovolání. Proti I. O. a M. S. bylo zahájeno trestní
stíhání v souvislosti s jejich rozhodnutím o nabytí státního občanství J. C. Trestní stíhání bylo následně zastaveno, avšak Nejvyšší soud usnesením ze dne
23. 11. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1434/2015, rozhodl o zrušení usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 67 To 231/2015, a jemu
předcházejícího usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 3 T 40/2015. Poté bylo trestní stíhání opět zastaveno, přičemž Nejvyšší
soud opět usnesením ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 3 Tdo 39/2018, rozhodl o
zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 67 To
224/2017, a jemu předcházejícího usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne
27. 4. 2017, sp. zn. 3 T 40/2015. Svědci J.M., Z. Z. a V. M. shodně vypověděli,
že se předpokládalo přijetí právní úpravy, na jejímž základě bude umožněna též
privatizace zemědělské půdy, která nemohla být privatizována. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 9. 2018, č. j.
18 C 120/2015-230, zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna
zaplatit žalobci částku 154 000 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím
(výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve
výši, jež bude stanovena v písemném vyhotovení rozsudku (výrok II), a konečně
uložil žalobci povinnost zaplatit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení
ve výši 3 140 000 Kč (výrok III). Usnesením ze dne 13. 11. 2018, č. j. 18 C 120/2015-241, opravil soud prvního
stupně rozsudek ze dne 25. 9. 2018, č. j. 18 C 120/2015-230, tak, že správně
zní: „Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 4 800
Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku“. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce a žalované
napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení
ze dne 13. 11. 2018, č. j. 18 C 120/2015-241, ve výroku I a II potvrdil, ve
výroku III ho změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit soudní poplatek z
návrhu na zahájení řízení ve výši 62 800 Kč, jinak tento výrok rovněž potvrdil,
uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení
částku 600 Kč a zastavil odvolací řízení o odvolání žalované. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem (§ 241 odst. 1
o. s. ř.), v rozsahu výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé, jímž byl
potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, a v návaznosti na to v části
výroku rozsudku odvolacího soudu, která je vůči výroku o věci samé akcesorická,
včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem
podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.),
dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Pro řešení otázky, zda k založení legitimního očekávání, jakožto specifického
majetkového zájmu, který spadá pod ochranu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě
o ochraně lidských práv a základních svobod, a tedy součást pojmu majetek
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 2707/18, odst. 41), vztahujícímu se k užívání majetku nabytému v rámci velké privatizace podle
zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále
jen „zákon č. 92/1991 Sb.“) postačuje obsah privatizačního projektu a
rozhodnutí o jeho schválení vládou, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
přípustné, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem není v rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a dovolací soud rovněž neshledal
důvod se od této ustálené rozhodovací praxe odchýlit.
Privatizační projekt je dokumentem určujícím rozsah privatizovaného majetku,
jenž podléhá schválení příslušným státním orgánem podle § 10 zákona č. 92/1991
Sb. To vyplývá zejména z § 6 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., jenž za
privatizovaný majetek považuje výslovně majetek vymezený v privatizačním
projektu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo
1818/2008; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
Rozhodnutí o schválení privatizačního projektu, resp. rozhodnutí o privatizaci,
byť vydané vládou České republiky, nezakládá závazkový právní vztah; k tomu
dochází teprve převodem vlastnického práva k privatizovanému majetku, ať již
kupní smlouvou, uzavřenou i ve veřejné dražbě, popř. vkladem do akciové
společnosti ve smyslu § 14 zákona č. 92/1991 Sb. Privatizační projekt
představuje pouze přípravnou fázi v procesu privatizace a teprve na jeho
základě se privatizace realizuje právně závaznými formami. Avšak ani to
neodporuje závěru, že privatizační projekt má zcela zásadní význam při určení
rozsahu privatizovaného majetku a že nelze v rámci privatizace převést jiný
majetek než ten, který je v něm vymezen (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
11. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 1239/2006). K těmto závěrům se Nejvyšší soud
přihlásil též v usnesení ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5070/2015 (ústavní
stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 9. 2016, sp. zn.
IV. ÚS 2567/16; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz), a
dále např. v rozsudku ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2858/2010, v němž
zdůraznil, že schválený privatizační projekt není právním důvodem nabytí
privatizovaného majetku; způsob prodeje privatizovaného majetku určuje § 14
odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. Jsou jimi smlouva uzavřená s kupujícím nebo
veřejná dražba a těmito způsoby dochází k převodu privatizovaného majetku na
nabyvatele. Z uvedeného je tak zřejmé, že pouhý privatizační projekt, podle
něhož žalobce v rámci podnikatelského záměru předpokládal nájem, případně
pozdější odkoupení státní půdy náležející k těmto objektům, byť schválený
vládou České republiky, nemohl dovolateli založit legitimní očekávání
spočívající v nájmu a následném získání pronajatých pozemků do jeho vlastnictví.
Pokud dovolatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn.
I. ÚS 2216/09, a ze dne 15. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 2707/18, je třeba poukázat
na to, že v uvedených případech byly řešeny situace, kdy stát postupoval při
privatizaci majetku v rozporu s § 3 zákona č. 92/1991 Sb., což však není případ
dovolatele.
Z privatizačního projektu v řešené věci je zřejmé, že žalobce měl na jeho
základě získat do svého vlastnictví farmu Dvorce a přilehlá zemědělská půda,
kterou nebylo v té době možné privatizovat, mu měla být pronajata. Na základě
smlouvy o prodeji podniku ze dne 24. 6. 1996, č. 3170/94, byla mezi Pozemkovým
fondem České republiky a žalobcem uzavřena smlouva o prodeji podniku (části
podniku), kterou byla na žalobce převedena farma Dvorce. Nájemními smlouvami ze
dne 8. 3. 2010, č. 41N10/17 (od 9. 3. 2010 do 31. 12. 2013), a ze dne 31. 10.
2011, č. 172N11/17 (od 1. 11. 2011 na dobu neurčitou), byly žalobci přenechány
do užívání nemovitosti uvedené v přílohách předmětných smluv, přičemž obě
smlouvy obsahovaly ustanovení, podle něhož nájemce bere na vědomí a je srozuměn
s tím, že nemovitosti, které jsou předmětem nájmu dle této smlouvy, mohou být
pronajímatelem převedeny na třetí osoby v souladu s jeho dispozičním
oprávněním. Žádná z nájemních smluv navíc neobsahovala ustanovení, jímž by
účastníci sjednali předkupní právo pro žalobce, jakmile to právní úprava
umožní. Nájemní smlouva ze dne 8. 3. 2010, č. 41N10/17, skončila uplynutím
sjednané doby nájmu, tj. dnem 31. 12. 2013, nájemní smlouva ze dne 31. 10.
2011, č. 172N11/17, byla vypovězena K. E. C.
V této souvislosti je třeba poukázat na skutečnost, že nájemní vztah změnou
vlastníka pronajaté věci nezaniká. Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne
31. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 863/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura
pod pořadovým číslem 84, uvedl, že ustanovení § 680 odst. 2 zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) upravuje zvláštní případ právního
nástupnictví (sukcese), s nímž je spojen ten důsledek, že na nabyvatele
přecházejí práva a povinnosti pronajímatele z nájemního vztahu přímo ze zákona
(ex lege), nastane-li skutečnost, s níž zákon uvedený důsledek spojuje – tj.
nabytí vlastnického práva k pronajaté věci. Nabyvatel vstupuje do původního
nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými atributy, jakými jsou
zejména předmět nájmu a práva a povinnosti subjektů daného vztahu vyplývající
ze zákona, resp. z nájemní smlouvy, s výjimkou těch práv a povinností, která
mají samostatný právní režim daný právním důvodem jejich vzniku (např. peněžité
pohledávky a dluhy pronajímatele vzniklé za trvání původního nájemního vztahu).
Smyslem ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák. je zajistit kontinuitu nájemního
vztahu na straně pronajímatele. Poskytuje tak nájemci právní ochranu v situaci,
kterou nemohl (svým projevem vůle) ovlivnit, jak tomu nasvědčuje i úprava
možnosti výpovědi z nájemního vztahu při změně vlastnictví k pronajaté věci
(srov. § 680 odst. 2, odst. 3 obč. zák.). Toto právní nástupnictví se týká práv
a povinností typických pro nájemní vztah, tedy těch, jež tvoří jeho pojmové
znaky (srov. § 663 obč. zák.). Se vstupem nabyvatele do nájemního vztahu proto
nemůže být spojen ten důsledek, že by na něho přešel takový závazek jeho
právního předchůdce, který uvedený rámec přesahuje, např. závazek strpět změnu
podstaty věci (její části), která je předmětem nájemního vztahu.
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka, zda v
projednávané věci nepředstavuje trvání na podmínce zrušení nezákonného
rozhodnutí, z něhož měla vzniknout škoda ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
pozdějších předpisů, porušení ústavně zaručeného základního práva na náhradu
škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen
„Listina“).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že v souladu se zásadou
presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za
škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a
podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto
pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným
orgánem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25
Cdo 1230/2003, nebo ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). Tento závěr
je rovněž potvrzován judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 3622/12, ze dne 30. 4.
2008, sp. zn. III. ÚS 541/08, nebo ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1015/10).
Ze zákona nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou
rozhodnutím, které nebylo zrušeno. Neexistuje tedy zákonný podklad pro to, aby
byla žalobci přiznána náhrada škody v situaci, kdy rozhodnutí, proti němuž
brojí, nebylo zrušeno či změněno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2025/2009).
Dovozuje-li dovolatel odpovědnost státu za škodu přímo z ústavních předpisů
(čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), lze poukázat na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2632/2005, z jehož
odůvodnění jednoznačně vyplývá, že ustanovení Listiny nezakládají přímý nárok
na náhradu škody. Ustanovení čl. 36 Listiny nestanoví přímé hmotněprávní nároky
poškozeného proti odpovědnému subjektu a v tomto směru jeho odstavec 4 výslovně
odkazuje na zákonnou úpravu, která ve zvláštním zákoně, jímž je v daném případě
zákon č. 82/1998 Sb., stanoví předpoklady, za nichž má každý právo na náhradu
škody. Nejsou-li tyto předpoklady splněny, nelze nad rámec tohoto zvláštního
zákona odškodnění přiznat. Ostatně i Ústavní soud v usnesení ze dne 24. 8.
2005, sp. zn. III. ÚS 152/05, vyslovil, že kromě nároků upravených ve zvláštním
zákoně (tehdy zákon č. 58/1969 Sb.) soud nemůže žádné další nároky konstituovat
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo
3113/2005, nebo ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 811/2006).
Vzhledem k uvedeným závěrům nemohlo být zasaženo ani do ústavně zaručených
základních práv dovolatele představovaných čl. 11 Listiny, čl. 6 a čl. 13
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3
ve spojení s § 224 odst. 1 a 2, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 o. s. ř. a
zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího
řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když
žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových
výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových
výdajů podle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015
Sb.), jež činí 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 8. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu