30 Cdo 1747/2020-726
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta
Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce
R. K., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem,
advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za kterou
jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a přiměřené zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C
276/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30.
1. 2020, č. j. 70 Co 406/2019-684, t a k t o:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2020, č. j. 70 Co 406/2019-684,
se v rozsahu potvrzení vyhovujícího výroku I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu
2 ze dne 11. 6. 2019, č. j. 19 C 276/2015-619, co do částky 261 239 Kč zrušuje
a věc se v uvedeném rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení;
jinak se dovolání odmítá.
1. Žalobce se podanou žalobou po žalované domáhal náhrady škody a
nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nezákonným trestním stíháním.
Žalobce byl stíhán pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 zákona č.
140/1961 Sb., trestní zákon. Řízení bylo zahájeno usnesením Policie ČR ze dne
6. 10. 2006. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 3.
2015, č. j. 17 T 19/2008-4638, byl žalobce obžaloby zproštěn dle § 226 písm. e)
zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. řád“).
Rozsudek nabyl právní moci dne 17. 4. 2015. Žalobce v souvislosti s trestním
stíháním požadoval náhradu škody, která se skládala z částky 348 000 Kč za
znalecké posudky zpracované k procesní obraně žalobce v rámci trestního řízení,
z částky 261 239 Kč vynaložené za obhajobu, z částky 745 173 Kč představující
ušlý zisk, který žalobci plynul jako jednateli společnosti XY na základě
manažerské smlouvy, a z částky 5 000 000 Kč představující ušlý podíl na zisku
uvedené společnosti. Dále žalobce požadoval náhradu nemajetkové újmy ve výši
406 650 Kč vzniklé v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení a ve výši 15
000 000 Kč vzniklé v důsledku nezákonného trestního stíhání.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
11. 6. 2019, č. j. 19 C 276/2015-619, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobci částku 715 489 Kč (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna
zaplatit žalobci částku 21 045 573 Kč (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozhodl,
že rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku I co do částky 348
000 Kč zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení, jinak se v tomto výroku potvrzuje; v zamítavém výroku II rozsudek
ohledně částky 22 500 Kč změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci
částku 22 500 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku, co do částky 745 173
Kč rozsudek v tomto výroku zrušil a ohledně této částky věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení, jinak i v tomto výroku rozsudek potvrdil. Ve
4. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že
odpovědnostní titul existuje. Žalobce byl zproštěn obžaloby proto, že trestnost
jeho činu zanikla v důsledku promlčení. Zavinění trestního stíhání nebylo možné
spatřovat v tom, že se poškozený dopustil jednání, v němž bylo v průběhu
trestního řízení spatřováno spáchání trestného činu. Důvody pro vyloučení
nároku dle § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“),
tak nebylo možné shledat. Naopak bylo dle odvolacího soudu ze zprošťujícího
rozsudku zřejmé, že trestní stíhání žalobce bylo zahájeno v době, když již
trestnost skutku, který mu byl kladem za vinu, zanikla, šlo tak v tomto případě
o nezákonné trestní stíhání.
5. Odvolací soud měl také za to, že žalobci náleží náhrada nákladů
trestního řízení ve výši 261 239 Kč a potvrdil tak vyhovující výrok soudu
prvního stupně.
6. Výrok o náhradě nákladů za žalobcem vynaložené posudky v trestním
řízení ve výši 348 000 Kč odvolací soud zrušil, protože soud prvního stupně se
v rozporu s judikaturou dovolacího soudu nezabýval přiměřeností jejich výše a
tím zatížil řízení vadou. Odvolací soud zrušil i zamítavý výrok o nároku na
náhradu škody ušlé odměny jednatele ve výši 745 173 Kč, protože soud prvního
stupně se nedostatečně zabýval důvody odvolání žalobce z funkce a ani žalobci
neposkytnul poučení podle § 118a o. s. ř., že je nutné, aby naplnil břemeno
tvrzení i břemeno důkazní, za účelem zjištění rozdílu příjmů žalobce.
7. Ve vztahu k délce trestního řízení proti žalobci, které trvalo 8 let
a 6 měsíců, soudy shledaly, že tato délka byla nepřiměřená a žalobci náleží
zadostiučinění v penězích. Odvolací soud korigoval úvahy soudu prvního stupně o
snížení základní částky zadostiučinění a přiznal žalobci celkově částku 78 750
Kč a výrok rozsudku soudu prvního stupně proto změnil tak, že žalované uložil
povinnost zaplatit žalobci ještě částku 22 500 Kč (k částce 56 250 Kč přiznané
soudem prvního stupně).
8. Dále odvolací soud stejně jako soud prvního stupně naznal, že nárok
žalobce na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním je
po právu, a to ve výši 50 000 Kč. U nároku na náhradu škody spočívající v ušlém
podílu na zisku v částce 5 000 000 Kč, odvolací soud potvrdil zamítavý výrok
soudu prvního stupně, neboť nebylo možné doložit příčinnou souvislost mezi
trestním stíháním žalobce a úbytkem zakázek uvedené společnosti, a soudy tak
dále nezkoumaly, zda skutečně došlo ke vzniku škody a v jakém rozsahu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále také jako
„dovolatelka“) včasným dovoláním.
10. Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně do těch
výroků, kterými potvrdil a změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně
povinnosti zaplatit žalobci několik samostatných nároků v celkové výši 389 989
Kč. Dovolatelka má za to, že napadené části rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (věc nesprávně posoudil), a to ve vztahu k
aplikaci § 12 OdpŠk.
11. Odvolací soud měl pochybit, když neshledal důvodnou argumentaci
žalované směřující k aplikaci § 12 OdpŠk. Byť si je dovolatelka vědoma, že v
odvolání nesprávně poukázala na ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk namísto
písm. b), odvolací soud měl právní kvalifikaci posoudit správně, tento však
aplikaci § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk neřešil. Podle dovolatelky žalobce nemá
právo na náhradu škody, neboť ve smyslu uvedeného ustanovení došlo k vyloučení
nároku, pakliže žalobce byl zproštěn obžaloby jen proto, že není z důvodu
promlčení za spáchaný trestný čin odpovědný, a nikoliv z důvodu, že skutek
nespáchal.
12. Dle dovolatelky přiznání práva na náhradu škody způsobené trestním
stíháním v případě, kdy se trestně stíhaná osoba dle závěrů učiněných v
trestním řízení vskutku dopustila protiprávního jednání odpovídajícího skutkové
podstatě trestného činu, by bylo v příkrém rozporu se zásadou ex iniuria ius
non oritur (z bezpráví právo vzejít nemůže) opakovaně připomínanou i Ústavním
soudem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. III.
ÚS 1285/09, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS
265/99, které bylo v této souvislosti citováno Nejvyšším soudem v rozsudku ze
dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012; rozhodnutí Ústavního soudu jsou
dostupná na www.nalus.cz a rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz).
13. Dovolatelka dále uvádí, že okolnost, že pozdní reakce státu na čin
určité osoby má za následek, že státu zaniklo oprávnění pachateli trestného
činu uložit přiměřený trest a pachateli zanikla povinnost přiměřený trest
strpět, by sama o sobě neměla zakládat právo pachatele na náhradu nákladů
trestního řízení, neboť to bylo právě jeho protiprávní jednání, jež si vynutilo
tuto, byť z hlediska uložení trestněprávní sankce opožděnou, reakci státu (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 408/2013). To samé
platí i pro náhradu škody a imateriální újmy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2509/2014).
14. Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že dovoláním uplatněná argumentace
je v řízení nová a v rozporu s dosavadní argumentací žalované. Ta má dále
účelově opomíjet, že v uvedených konkrétních případech, na které žalovaná
odkazuje, nebylo o jakékoli vině obžalovaného pochyb. V posuzované věci přitom
vina žalobce na jisto postavena nebyla.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
16. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.
s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí
napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
20. Dovolatelka napadla rovněž potvrzující a měnící výrok ve vztahu k
rozhodnutí o náhradě újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, v samotném
obsahu dovolání se však uvedenému výroku a jeho odůvodnění nijak nevěnovala.
Dovolaní tak v uvedeném rozsahu (co do částky 78 750 Kč) neobsahuje základní
obsahové náležitosti ve smyslu § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. a je proto v této
části vadné.
21. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že
jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí
odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového
závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a
o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z
hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti
hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015). Ústavní soud pak např. v usnesení
ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud
požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí
dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený
postup“ (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
22. Pouze pro úplnost dovolací soud uvádí, že v této části napadené
rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. ani nijak nezáviselo na aplikaci § 12
OdpŠk, kterou jinak dovolatelka v dovolání blíže rozvádí, neboť v případě
nepřiměřené délky řízení se jedná o nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1
OdpŠk, nikoliv o rozhodnutí podle § 7 a násl. OdpŠk.
23. Dovolání je rovněž nepřípustné do potvrzujícího výroku o náhradě
újmy způsobené nezákonným trestním stíháním ve výši 50 000 Kč, neboť podle §
238 odst. 1 písm. c) o. s. ř dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím, jejichž předmětem bylo v době vydání peněžité plnění nepřevyšující
50 000 Kč, což je tento případ.
24. Dovolání ve zbývajícím rozsahu je přípustné pro řešení otázky, zda
zproštění obžalovaného obžaloby z důvodu zániku trestnosti činu dle § 226
písm.e) tr. řádu odůvodněné promlčením vylučuje právo na náhradu škody dle § 12
OdpŠk, neboť při řešení uvedené otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
25. Dovolání je důvodné.
26. Dle § 8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy,
pokud rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem.
Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
27. Odpovědnost státu za škodu je sice objektivní s deklarovanou absencí
liberačních důvodů (§ 2 OdpŠk), nelze však přehlédnout, že v určitých případech
je odpovědnost státu omezena i při splnění jinak všech podmínek odpovědnosti.
Tak je tomu v případě ustanovení § 12 OdpŠk, podle jehož odst. 1 písm. b) nemá
právo na náhradu škody ten, kdo byl zproštěn obžaloby nebo proti němu bylo
trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně
odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován.
28. Z uvedeného současně vyplývá, že je povinností soudu, i bez námitky
žalované, zabývat se otázkou, zda jsou naplněny základní předpoklady
odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím o zahájení
trestního stíhání i z hlediska negativních předpokladů uvedených v ustanovení §
12 OdpŠk, zvláště pokud se ze samotných žalobních tvrzení a skutkových zjištění
jejich naplnění podává.
29. Soud v trestním řízení musí vždy opřít zprošťující rozsudek o
některý z důvodů předvídaných v § 226 tr. řádu a zároveň ve výroku výslovně
uvést tento důvod zproštění (§ 122 odst. 2 tr. řádu). Důvod zproštění pak může
být předmětem námitek obžalovaného, který je oprávněn napadnout odvoláním i
zprošťující rozsudek a domáhat se příznivějšího důvodu, než který byl uveden v
rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 16. 12. 1977, sp. zn. 1 Tz
51/77, sbírkové číslo R 68/1978). Důvod zproštění má význam i pro rozhodnutí o
uplatněném nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy nebo na vydání
bezdůvodného obohacení (§ 229 odst. 3 tr. řádu) nebo pro případné odškodnění
podle zákona 82/1998 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 23.
2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněné pod číslem 35/1991 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Příznivější jsou podle okolností případu zejména
důvody podle § 226 písm. a), b) a c) tr. řádu oproti důvodům podle § 226 písm.
d) a e) tr. řádu (viz § 226 [Zproštění obžaloby]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol.
Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2810.).
30. Ten, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno, nebo ten, jenž byl
zproštěn obžaloby, má zásadně právo na náhradu škody způsobené sdělením
obvinění. Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si obvinění sám zavinil, a ten, kdo
byl obžaloby zproštěn, nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen
proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný, nebo že mu byla
udělena milost, anebo že trestný čin byl amnestován. Přičemž mezi důvody, které
nastaly až dodatečně po spáchání trestného činu, nespadá zánik trestní
odpovědnosti z důvodu promlčení trestní odpovědnosti, které odůvodňuje
zastavení trestního stíhání [§ 225 odst. 1 tr. řádu, § 223 odst. 1 tr. řádu a §
11 odst. 1 písm. b) tr. řádu] (viz § 226 [Zproštění obžaloby]. In: ŠÁMAL, Pavel
a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2810.).
31. Přitom platí, že obviněný může dovoláním napadnout též zprošťující
rozhodnutí, pokud se domáhá toho, aby byl zproštěn z důvodu, který je pro něj
příznivější (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo
12/2003, sbírkové číslo R 40/2005). Zejména pokud měl možnost trvat na
projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace (v prvé řadě
zprošťujícího rozsudku) a na tomto základě posléze i náhrady škody (k tomu
srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2452/2020,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4668/2014, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012).
32. Ačkoliv soud v posuzované trestní věci nejspíše nesprávně vydal
zprošťující rozsudek podle § 226 písm. e) tr. řádu, místo aby trestní řízení
zastavil [dle § 223 odst. 1 tr. řádu ve spojení s § 11 odst. 1 písm b) tr.
řádu, viz výše uvedený názor v komentářové literatuře], není důvod nahlížet na
tento způsob ukončení trestního řízení jinak, než v případě jeho zastavení z
důvodu nepřípustnosti kvůli promlčení trestního stíhání.
33. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu lze právo na
náhradu škody způsobené zahájením a vedením trestního stíhání uplatnit i v
případech, kdy usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo zrušeno, ale
trestní stíhání bylo zastaveno nebo došlo ke zproštění obžaloby. Zastavení
trestního stíhání a zproštění obžaloby mají podle judikatury stejné důsledky
jako zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání pro nezákonnost, jestliže k
nim došlo z určitých důvodů (v zásadě proto, že předpoklad o spáchání trestného
činu obviněným nebyl potvrzen). Nárok na náhradu škody způsobené zahájením a
vedením trestního stíhání se proto posuzuje podle § 5 písm. a), § 7 a § 8
OdpŠk, tedy jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněné
pod číslem 35/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001).
34. Judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že zákon č. 82/1998 Sb?
přiznává odškodnění tomu, proti němuž vedené trestní stíhání bylo zastaveno se
závěrem, že trestně stíhaný se trestného činu nedopustil [typicky, je-li
nepochybné, že se skutek nestal, není-li trestným činem nebo není-li prokázáno,
že skutek spáchal trestně stíhaný [§ 172 odst. 1 písm. a) až c) tr. řádu].
Naopak v případech, kdy je trestní stíhání zastaveno, ovšem s opačným závěrem,
tedy že se trestně stíhaný dopustil protiprávního jednání odpovídajícího
skutkové podstatě trestného činu {například v případě podmíněného zastavení se
k činu doznal [§ 307 odst. 1 písm. a) tr. řádu], v případě narovnání prohlásí,
že spáchal skutek, pro který je stíhán [§ 309 odst. 1 písm. a) tr. řádu]}, je
náhrada škody vyloučena. V takových případech by bylo poskytnutí náhrady škody
v rozporu s dobrými mravy (srov. důvodovou zprávu k návrhu zákona č. 82/1998
Sb.), respektive s obecnými principy spravedlnosti (srov. rovněž rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3485/2013, uveřejněný pod
číslem 77/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5839/2016).
35. Judikatura Nejvyššího soudu v otázce, zda zákon č. 82/1998 Sb.
přiznává odškodnění i tomu, jehož trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu
promlčení, aniž by byl učiněn závěr o tom, zda daný skutek spáchal, či nikoli,
dospěla k následujícím závěrům. Při striktní aplikaci principu presumpce neviny
(čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod) by taková osoba měla mít na
odškodnění nárok; takový výklad by však v některých případech vedl k
„odškodnění“ skutečných pachatelů trestných činů, což by odporovalo dobrým
mravům i obecnému chápání spravedlnosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012). Nepřiznáním odškodnění v těchto
případech není princip presumpce neviny zpochybněn za předpokladu, že trestně
stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího
důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své
plné rehabilitace, a to v prvé řadě zprošťujícím rozsudkem (k tomu srov. § 11
odst. 4 tr. řádu) a na tomto základě posléze i náhrady škody (k tomu srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2458/2014;
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3713/2016). Právě
uvedený závěr byl jako ústavně konformní aprobován i Ústavním soudem v nálezu
ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15, dle kterého požadavek soudů v
kompenzačním řízení na vyčerpání prostředku nápravy v podobě využití možnosti
obviněného v trestním řízení pokračovat a domoci se tak pravomocného
zprošťujícího rozsudku a tím i kompenzace za nezákonné trestní stíhání, za
předpokladu, že (pro promlčení) zastavené trestní řízení nebylo zahájeno, resp.
vedeno svévolně, nelze pokládat za rozporný s ústavně garantovaným právem na
náhradu škody (či nemajetkové újmy) způsobené veřejnou mocí v rozporu se
zákonem (čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Posouzení oné
svévole při zahájení nebo vedení trestního řízení je pak úkolem soudu
rozhodujícího v kompenzačním řízení.
36. Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu uvedl, že povinnost stěžovatele
strpět trestní stíhání, v jehož rámci je teprve složitým a rozsáhlým skutkovým
dokazováním zjištěno promlčení trestnosti stíhaného jednání, nelze dle
Ústavního soudu považovat za protiústavní, a to včetně peněžních nákladů, které
v této souvislosti vznikají. Je tomu tak především proto, že každé trestní
stíhání je vedeno pro určité jednání fyzické či právnické osoby, a přestože je
trestněprávní kvalifikace takového jednání zákonem vyžadovaným požadavkem pro
oprávněnost každého stíhání, je tento požadavek především formalitou, která má
dát fázi vyšetřování určitý směr a formální podobu.
37. Za podstatnou je v tomto směru třeba dle Ústavního soudu považovat
skutečnost, že takováto formální kvalifikace není pro další fáze trestního
řízení nijak závazná (srov. např. ustanovení § 220 odst. 3 tr. řádu), a naopak
jsou všechny orgány vázány skutkovým vymezením postihovaného jednání (srov.
např. ustanovení § 220 odst. 1 tr. řádu). Nepotvrzení původní právní
kvalifikace daného jednání neznamená nezákonnost trestního stíhání, neboť
pachatel může být zásadně odsouzen pro totéž trestné jednání, subsumované však
pod jiné ustanovení trestního zákoníku. Právě ve světle uvedených závěrů je
třeba interpretovat ustálený závěr Ústavního soudu, dle nějž je třeba z
povinnosti jednotlivce podrobit se úkonům trestního řízení dovodit povinnost
nahrazení tím způsobené újmy, „pokud se prokáže, že trestnou činnost nespáchal
(...) Pokud by taková perspektiva neexistovala, nebylo by možno trvat na
povinnosti jednotlivce taková omezení v rámci trestního stíhání snášet. (...)
Proto je spravedlivé, za situace, kdy je možno prokazatelně dovodit, že orgán
činný v trestním řízení zjevně vybočil z intencí zakládajících důvodnost
trestního stíhání, aby náklady, upínající se k realizaci ústavního práva hájit
se prostřednictvím obhájce (čl. 40 odst. 3 Listiny [základních práv a svobod]),
byly trestně stíhané osobě přiznány jakožto náhrada materiální újmy způsobené
opatřením státu“ [srov. nález ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3026/07 (N 42/52
SbNU 423)]. Skutečnost, že pachatele již z nejrůznějších důvodů odsoudit nelze,
nečiní rovněž, s výjimkou vědomě svévolného postupu, celé trestní stíhání
nezákonným. Skutečným původcem celého trestního řízení je totiž v takovém
případě stále pachatel jinak trestného jednání, jehož aspekty mohou však být v
důsledku nejrůznějších okolností (plynutím času, procesní aktivitou účastníků,
zničenými důkazy apod.) zastřeny až do fáze trestního řízení před soudem. V
takovém případě nelze vedení trestního stíhání považovat za neoprávněný výkon
státní moci, neboť orgány činné v trestním řízení mají ústavně konformní
povinnost stíhat veškeré jednání, které je s určitou mírou pravděpodobnosti
trestné a jehož stíhání může vést k odsouzení pachatele (srov. ustanovení § 2
odst. 3 tr. řádu).
38. Neskončilo-li trestní řízení odsouzením obviněného, je třeba
posuzovat případné nároky na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod s přihlédnutím k požadavku, aby to byl demokratický
právní stát, kdo má povinnost stíhat trestnou činnost, a aby to byl ten, proti
kterému je stíhání zaměřeno (podezřelý, obviněný, obžalovaný), kdo je povinen
jeho úkony v trestním stíhání strpět. Ustanovení § 12 OdpŠk nelze proto
aplikovat formalisticky, toliko podle výsledku trestního stíhání. Je třeba vždy
zkoumat, zda stěžovatelem tvrzená újma není důsledkem svévolného postupu orgánů
činných v trestním řízení, ve kterém nebyly respektovány požadavky čl. 2 odst.
2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (viz výše uvedený nález
Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15).
39. Jestliže tedy odvolací soud posoudil uplatněné nároky žalobce z
titulu nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, aniž by s ohledem
na skutečnosti, které v řízení ohledně důvodu zproštění obžaloby vyšly najevo,
rovněž posoudil naplnění všech v úvahu přicházejících negativních předpokladů
vzniku odpovědnosti státu za újmu podle § 12 OdpŠk (bez ohledu na ne zcela
přiléhavou právní argumentaci žalované), je jeho právní posouzení věci neúplné
a tudíž nesprávné.
40. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení
nároku na náhradu škody v částce 261 239 Kč vzniklé nezákonným rozhodnutím o
zahájení trestního stíhání (trestním stíháním) nesprávné, postupoval dovolací
soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu v
uvedeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve
zbývajícím rozsahu, v jakém shledal dovolání dílem nepřípustným a dílem vadným,
podané dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
41. V dalším řízení odvolací soud rovněž posoudí možné naplnění všech
negativních předpokladů vzniku odpovědnosti státu za újmu způsobenou nezákonným
rozhodnutím o zahájení trestního stíhání podle § 12 OdpŠk, zejm. se bude v
intencích shora označené judikatury zabývat tím, zdali zahájení trestního
stíhání nebylo projevem svévole orgánů činných v trestním řízení. Poté o
uplatněném nároku znovu rozhodne.
42. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
43. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 1. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu