USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Michaela Nipperta v právní
věci žalobce D. Z., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Havlíčkem,
Ph.D., advokátem se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí 110/64, proti žalované
České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem
v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 20 211 374,57 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 21/2019,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2020, č.
j. 68 Co 1/2020-183, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Žalobce se žalobou ze dne 14. 2. 2019 domáhal po žalované poskytnutí částky 1
000 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, částky 19 186
372,57 Kč jako náhrady ušlého zisku a částky 25 002 jako náhrady škody
představované náklady vynaloženými na obhajobu žalobce, přičemž uvedených
částek se žalobce domáhal z důvodu svého nezákonného trestního stíhání,
zahájeného usnesením Policie České republiky ze dne 7. 12. 2011 pro podezření
ze spáchání pokračujícího přečinu pojistného podvodu, skončeného usnesením
Okresního soudu v Jihlavě ze dne 24. 1. 2018, jímž bylo žalobcovo trestní
stíhání zastaveno.
Rozsudkem Obvodního soudu pro prahu 2 ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 C
21/2019-151, byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta (výrok I.) a dále bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozhodnutím
potvrdil rozsudek soudu I. stupně (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu I. stupně.
Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno vydáním usnesení Policie České republiky
ze dne 7. 12. 2011 pro podezření ze spáchání pokračujícího přečinu pojistného
podvodu a bylo skončeno vydáním usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 24.
1. 2018, jímž bylo žalobcovo trestní stíhání zastaveno jako nepřípustné z
důvodu promlčení, aniž byl učiněn závěr o vině či nevině žalobce. Žalobce však
měl právo trvat na pokračování v trestním řízení, a to za situace, kdy by mu
již nemohl být uložen trest, i pokud by byl shledán vinným, a o tomto právu byl
žalobce poučen. Žalobce tedy v řízení disponoval prostředkem, který by mu
umožnil domoci se příznivějšího výsledku trestního stíhání, tedy zproštění
obžaloby.
Po právní stránce dospěl odvolací soud k následujícímu. Nárok na náhradu škody
nebo poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež byly způsobeny
zahájením trestního stíhání, je třeba posoudit jako nárok na náhradu škody
způsobené nezákonným rozhodnutím. Odvolací soud dále potvrdil postup soudu I.
stupně, který k obraně žalované nejprve zkoumal existenci okolností vylučující
odpovědnost žalované, a v tomto směru potvrdil závěr soudu I. stupně, že nárok
na náhradu škody a přiměřeného zadostiučinění je v posuzovaném případě při
analogickém užití § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád); (dále jen „OdpŠk“), vyloučen. Dle názoru
odvolacího soudu měl žalobce možnost dle poučení trestního soudu trvat na
projednání své trestní věci a domoci se tak příznivějšího výsledku své trestní
věci, dosáhnout tak plné rehabilitace a otevřít si cestu k náhradě škody; této
možnosti však žalobce nevyužil, a proto jeho právo na náhradu škody a
nemajetkové újmy je při analogickém užití § 12 odst. 1 OdpŠk vyloučeno. Z
uvedeného důvodu odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně jako věcně
správný.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Jako dovolací důvod
dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dle dovolatele nebyla doposud v
praxi dovolacího soudu řešena, a to, zda je přípustná analogická aplikace § 12
odst. 1 písm. b) OdpŠk v případech, kdy bylo trestní stíhání zastaveno pro
promlčení trestní odpovědnosti, aniž by bylo možné učinit závěry o vině
obviněného.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud v plném rozsahu zrušil rozsudek
odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu I. stupně a věc vrátil
soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dle jejího názoru odvolací
soud dospěl ke správnému právnímu posouzení věci a odkázala na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012, a na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2016, sp. zn. 30 Cdo 4668/2014, které dle
názoru žalované žalobcem předestřenou otázku již vyřešily. Žalovaná proto
navrhla, aby dovolací soud předmětné dovolání jako nepřípustné odmítl, případně
zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl.
II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným a postupoval dle ustanovení § 241b
odst. 3 a § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání formulované v ustanovení § 237 o. s. ř.
Dovolací soud dospěl k závěru, že uvedená námitka dovolatele přípustnost
dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť se nejedná o otázku, která by
nebyla doposud v praxi dovolacího soudu řešena.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3485/2013,
uvedl, že výjimkám z odpovědnosti státu [případy zastavení trestního stíhání, v
nichž nebyl učiněn žádný závěr o vině či nevině trestně stíhané osoby – např.
pokud byl trestný čin amnestován (§ 12 odst. 1 písm. b/ OdpŠk), trestně stíhané
osobě byla udělena milost (§ 12 odst. 1 písm. b/ OdpŠk) nebo poškozený vzal
zpět svůj souhlas s trestním stíháním (§ 12 odst. 2 písm. a/ OdpŠk)] analogicky
odpovídá i případ, kdy bylo trestní stíhání zastaveno, aniž by byl učiněn
jakýkoli závěr o vině. Nejvyšší soud zde konstatoval, že v těchto případech
nepřiznání odškodnění není zpochybněn princip presumpce neviny za předpokladu,
že trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj
příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak,
aby dosáhl své plné rehabilitace (v prvé řadě zprošťujícího rozsudku) a na
tomto základě posléze i náhrad škody (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 20. ledna 2016, sp. zn. 30 Cdo 4668/2014; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
17. září 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012).
Uvedený ustálený závěr judikatury dovolacího soudu je zjevně aplikovatelný i
pro případ zastavení trestního stíhání pro promlčení trestní odpovědnosti dle §
11 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen
„tr. řád“), neboť trestně stíhanému je dán nástroj pro to, aby se domohl pro
něj příznivějšího důvodu skončení řízení v podobě práva na pokračování věci (k
tomu srov. § 11 odst. 4 tr. řádu). Z tohoto důvodu nepovažoval dovolací soud
dovolatelem předestřenou otázku za doposud neřešenou a neshledal dovolání
přípustným dle § 237 o. s. ř.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení
(srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3
ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož
dovolání bylo odmítnuto, aby nahradil náklady dovolacího řízení vzniklých
žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Náhrada nákladů je tak
představována paušální náhradou hotových výdajů dle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz
čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§ 2
odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 2. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu