30 Cdo 4668/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v
právní věci žalobce M. D., právně zastoupeného JUDr. Pavlem Ramešem, advokátem
se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí čp. 1808/3, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, IČO 000 25 429, se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská čp. 424/16, o zaplacení 1.560.229 s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 17/2012, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2013, č. j. 17 Co
429/2013-122, t a k t o:
I. Dovolání žalobce se v části, týkající se náhrady nemajetkové újmy za
nepřiměřenou délku trestního stíhání, za kterou dovolatel požadoval částku
710.229 Kč s příslušenstvím, odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2013, č. j. 17
Co 429/2013-122, v části týkající se náhrady nemajetkové újmy za vedení
trestního stíhání, za které dovolatel požadoval částku 200.000 Kč s
příslušenstvím, se zrušuje a věc se vrací k Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 23. 4. 2013, č. j. 19 C
17/2012-83, co do nároku na zaplacení částky 100.000 Kč se zákonnými úroky z
této částky řízení zastavil a co do částky 1.460.229 Kč se zákonnými úroky
žalobu jako nedůvodnou zamítl. Soud prvního stupně dále rozhodl, že žádný z
účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalobci uložil zaplatit
České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 náhradu svědečného, jehož výše
bude určena samostatným usnesením, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 11. 2013, č. j. 17 Co
429/2013-122, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci
samé a ve výrocích o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že v dané věci bylo
trestní stíhání žalobce zastaveno, protože řízení trvalo neúměrně dlouhou dobu
a jeho další pokračování by bylo v rozporu s článkem 6 odst. 1 Evropské úmluvy
o ochraně lidských práv (dále jen „Úmluva“). Na dalším projednání trestní věci
žalobce netrval, přestože byl v tomto směru poučen. Přiměřené zadostiučinění
jako odstranění důsledku porušení práva na projednání záležitosti v přiměřené
lhůtě přichází v úvahu v případech, kdy přes toto porušení Úmluvy došlo k
pravomocnému skončení věci rozhodnutím o vině a trestu. Je zřejmé, že zákon
nepředpokládá, že při přímé aplikaci článku 6 odst. 1 Úmluvy na trestní řízení,
by mohlo dojít ke vzniku nemajetkové újmy, která přichází v úvahu pouze při
absenci aplikace článku 6 Úmluvy a skončení rozhodnutí pravomocným rozsudkem.
Odvolací soud proto dospěl k názoru, že újma byla již dostatečně odškodněna
samotným zastavením trestního stíhání.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „dovolatel“) řádné a
včasné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolacímu soudu“), když má za
to, že odvolací soud v dané otázce odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího
soudu a současně s ohledem na specifické okolnosti daného případu nebyla tato
otázka dosud judikatorně řešena. Dovolatel uvedl, že není správný právní názor
odvolacího soudu, že zastavení trestního stíhání je samo o sobě satisfakcí za
dlouhotrvající trestní řízení a poukázal na ustanovení § 11, 172 a 223 zákona
č. 141/1961, o trestním řízení soudním (trestní řád). Podle dovolatele trestní
stíhání bylo zastaveno ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) trestního
řádu, a to ve spojení s ustanovením § 172 a § 223 trestního řádu, a proto
nebylo možné požádat o pokračování v řízení podle § 11 odst. 3 trestního řádu,
ač byl v tomto smyslu dovolatel nesprávně soudem poučen. Dovolatel neměl ani
možnost podat stížnost proti zastavení trestního stíhání. Dovolatel tak
uzavřel, že neměl možnost postavit na jisto, zda bylo trestní stíhání zákonné
či nikoli a nelze přičítat k tíži žalobce, že trestní soud rozhodl o zastavení
řízení a zmařil tak vyslovení nezákonnosti trestního řízení jako takového. Dovolatel proto navrhnul, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu, dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení § 243f odst. 2
o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.). Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud konstatuje, že dovolatel se domáhá náhrady nemajetkové újmy jak
za samotné trestní stíhání, tak za jeho nepřiměřenou délku. Dovolatel nejprve namítá, že zastavení trestního stíhání z důvodu nepřiměřené
délky, za kterou dovolatel požadoval částku 710.229 Kč s příslušenstvím, nemůže
být samo o sobě satisfakcí za nepřiměřeně dlouhé trestní stíhání a domáhá se
přiznání finančního zadostiučinění. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod číslem 60/2013, dovolací soud uvedl, že zmírnění ukládaného
trestu má přednost před finanční kompenzací, kterou lze uložit v řízení o
náhradě škody (újmy).
Stejné závěry lze pak vyvodit z usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, kdy trestní řízení bylo zastaveno
podle § 223 odst. 1 tr. řádu z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu. Jelikož již byla takto vymezená právní otázka v judikatuře i Stanovisku
Nejvyššího soudu vyřešena a dovolací soud neshledal důvod se od přijatého
závěru v souzené věci odchýlit, tak dovolání v této části podle ustanovení §
243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. V případě náhrady nemajetkové újmy za samotné trestní stíhání, za které
dovolatel požadoval částku 200.000 Kč s příslušenstvím, je dovolání žalobce
přípustné, když tuto otázku posoudil odvolací soud jinak, než jak byla po
vynesení napadeného rozsudku vyřešena v judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolání
je tak v této části důvodné. Nejvyšší soud při posuzování otázky vzniku nároku na náhradu škody v případě
zastavení trestního stíhání z důvodu délky řízení vychází v prvé řadě ze smyslu
a systematiky OdpŠk. Tento právní předpis přiznává odškodnění tomu, proti němuž
vedené trestní stíhání bylo zastaveno se závěrem, že trestně stíhaný se
trestného činu nedopustil [typicky, je-li nepochybné, že se skutek nestal, není-
li trestným činem nebo není-li prokázáno, že skutek spáchal trestně stíhaný (§
172 odst. 1 písm. a/ až c/ trestního řádu)]. Naopak v případech, kdy je trestní
stíhání zastaveno, ovšem s opačným závěrem, tedy že se trestně stíhaný dopustil
protiprávního jednání odpovídajícího skutkové podstatě trestného činu
[například v případě podmíněného zastavení se k činu doznal (§ 307 odst. 1
písm. a/ trestního řádu), v případě narovnání prohlásí, že spáchal skutek, pro
který je stíhán (§ 309 odst. 1 písm. a/ trestního řádu)], je náhrada škody
vyloučena § 12 odst. 2 písm. b) a c) OdpŠk. V takových případech by bylo
poskytnutí náhrady škody v rozporu s dobrými mravy (srov. důvodovou zprávu k
návrhu OdpŠk), respektive obecnými principy spravedlnosti (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012). V otázce, zda OdpŠk přiznává odškodnění i tomu, jehož trestní stíhání bylo
zastaveno z důvodu nepřiměřené délky, aniž by byl učiněn závěr o tom, zda daný
skutek spáchal či nikoli, hraje významnou úlohu princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Při
striktní aplikaci principu presumpce neviny by taková osoba měla mít na
odškodnění nárok. Nelze však přehlédnout, že takový výklad by v mnoha případech
vedl k „odškodnění“ skutečných pachatelů trestných činů, což by odporovalo
dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti. Zřejmě i proto zařadil
zákonodárce mezi výjimky z odpovědnosti státu právě takové případy zastavení
trestního stíhání, v nichž nebyl učiněn žádný závěr o vině či nevině trestně
stíhané osoby – například pokud byl trestný čin amnestován (§ 12 odst. 1 písm. b/ OdpŠk), trestně stíhané osobě byla udělena milost (§ 12 odst. 1 písm. b/
OdpŠk) nebo poškozený vzal zpět svůj souhlas s trestním stíháním (§ 12 odst. 2
písm. a/ OdpŠk).
Těmto případům analogicky odpovídá i nyní posuzovaná věc, v
níž bylo trestní stíhání žalobce zastaveno, aniž by byl učiněn jakýkoli závěr o
jeho vině. Nepřiznáním odškodnění není v těchto případech podle názoru Nejvyššího soudu
zpochybněn princip presumpce neviny za předpokladu, že trestně stíhanému byla
dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména
pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné
rehabilitace (v prvé řadě zprošťujícího rozsudku) a na tomto základě posléze i
náhrady škody. Pokud žádným takovým prostředkem osoba, jejíž trestní stíhání
bylo zastaveno dříve, než byl učiněn jakýkoli závěr o její vině, nedisponuje,
je jí tím zabráněno nejen v dosažení plné rehabilitace, ale v případě jinak
dostupné analogické aplikace § 12 odst. 1 písm. b) a odst. 2 OdpŠk též náhrady
škody. Ve výše uvedených případech amnestie, milosti i zpětvzetí souhlasu poškozeného
toto právo na pokračování věci trestně stíhaný má [§ 11 odst. 3 (s účinností od
1. 1. 2014 odst. 4) trestního řádu], může se tedy i v těchto případech domoci
náhrady škody, proto jejich začlenění do § 12 odst. 1 písm. b) a odst. 2 OdpŠk
není z tohoto pohledu problematické. Například ve věci rozhodnuté rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4239/2007, uveřejněným pod
č. 19/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tak nebyla přiznána náhrada
škody odsouzenému, na němž byl vykonán trest propadnutí věci na základě
rozhodnutí trestního soudu, které bylo zrušeno, neboť nepožádal o pokračování v
trestním stíhání, které bylo z důvodu amnestie zastaveno (dále srov. Vojtek,
P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. C. H. Beck, Praha 2012, str. 137). Jelikož v posuzovaném případě dovolatele nebylo trestní stíhání zastaveno z
žádného z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 tr. ř., žalobci tak nesvědčilo právo
na pokračování ve věci ani na základě § 172 odst. 4 tr. ř. Žalobci nepříslušelo
ani právo podat si stížnost proti usnesení o zastavení řízení, neboť tu podle §
223 odst. 4 tr. ř. může podat pouze státní zástupce. Nezbývá tedy než konstatovat, že žalobce nedisponoval v trestním řízení žádným
prostředkem, jehož pomocí by se mohl domoci z jeho pohledu příznivějšího
výsledku, který by mu vedle plné rehabilitace zároveň otevřel cestu k náhradě
škody v důsledku trestního stíhání mu vzniklé. Z toho důvodu nepřichází v úvahu
analogická aplikace § 12 OdpŠk a žalobce tak není vyloučen z nároku na náhradu
škody. Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z hlediska výše
uvedeného dovolacího důvodu nesprávný. Jelikož dosavadní výsledky řízení
ukazují, že o věci nemůže rozhodnout přímo dovolací soud dle ustanovení § 243d
písm. b) o. s. ř., když odvolací soud přezkoumal jen jednu z podmínek
odpovědnosti státu za žalobcem tvrzenou škodu, Nejvyšší soud napadený rozsudek
podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně závislého výroku o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a věc vrátil Městskému soudu v
Praze k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. ledna 2016
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu