30 Cdo 2509/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci
žalobce M. T. D., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Opletalova 1417/25, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody
způsobené nezákonným rozhodnutím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.
zn. 26 C 311/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 5. 2. 2014, č. j. 19 Co 377/2013 - 107, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2014, č. j. 19 Co 377/2013-107,
se zrušuje a věc se vrací k Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalované Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek
soudu prvního stupně v rozsahu vyhovujícího výroku o věci samé, tj. ohledně
povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 126.946,50 Kč s příslušenstvím,
změnil tak, že žaloba se zamítá a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů. Ve zbylém rozsahu zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním
nedotčen a nabyl samostatně právní moci. Žalobce se podanou žalobou domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout v
souvislosti s jeho trestním stíháním a měla spočívat v nákladech na obhajobu a
ušlém zisku po dobu trvání vazby. Trestní stíhání žalobce bylo dle § 231 odst. 1 zákona 141/1961, trestního řádu (dále jen „tr. ř.“) v návaznosti na § 11
odst. 1 písm. j) tr. ř. zastaveno z důvodů jeho nepřiměřené délky řízení
doprovázené průtahy. Soud prvního stupně po provedeném dokazování učinil následující skutková
zjištění. Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno sdělením obvinění dne 9. 9. 2001. Dne 13. 9. 2001 byl žalobce vzat do vazby, kde strávil 365 dnů. Dne 28. 5. 2009 bylo trestní stíhání žalobce zastaveno z důvodu jeho nepřiměřené délky. Náklady žalobce na právní zastoupení činily celkem 175.555,- Kč a žalobce měl v
období roku 2000 a 2001 prokazatelně zisk ve výši 1.000,- Kč měsíčně. Na základě výše uvedených skutkových zjištění soud shledal, že bylo vydáno
nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání žalobce, které bylo následně
zastaveno z důvodu jeho nepřiměřené délky podle § 231 odst. 1 tr. ř., ve
spojení s ust. § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Podle § 12 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „OdpŠk“), nemá právo na náhradu škody ten, proti kterému bylo trestní
stíhání zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním právním předpise. Vzhledem k
tomu, že v daném případě bylo trestní stíhání zastaveno z jiného důvodu, než
který je uveden v tomto zákonném ustanovení, má žalobce právo na náhradu škody. Žalobce neměl možnost podat stížnost, ani jiný opravný prostředek, tedy musel
přijmout rozhodnutí o zastavení trestního stíhání a nemohl ho žádným způsobem
změnit, nemohl se ani domáhat toho, aby se v trestním řízení pokračovalo. Soud prvního stupně poté, co zjistil, že odpovědnostní titul je dán, se zabýval
vznikem škody, její výší a zkoumal, zda je dána příčinná souvislost mezi
vznikem škody
a nezákonným rozhodnutím. Na základě skutkových zjištění shledal, že žalobci
vznikla v souvislosti s trestním stíháním škoda, a to v podobě nákladů na
obhajobu v celkové výši 114.983,50 Kč a ušlého zisku ve výši 11.963,- Kč. Odvolací soud vyšel se skutkových zjištění soudu prvního stupně, ale dospěl k
odlišnému právnímu závěru v tom, že žalobci právo na náhradu škody nevzniklo,
protože k zastavení trestního stíhání došlo z důvodů uvedených ve zvláštním
právním předpisu, kterým je Úmluva o ochraně lidských práv a svobod. K tomu
odkázal na § 12 odst. 2 písm. d) OdpŠk.
Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, ve kterém nesouhlasí s
právním posouzením odvolacího soudu v otázce vzniku práva na náhradu škody
podle OdpŠk. Ustanovení § 12 odst. 2 písm. d) OdpŠk stanoví, že nárok na
náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
nevzniká v případě, že trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve
zvláštním právním předpisu. Zvláštním právním předpisem dle tohoto ustanovení
není podle žalobce mezinárodní smlouva (Úmluva o ochraně lidských práv a
svobod), nýbrž ustanovení § 172 odst. 2 tr. ř., na které ustanovení § 12 odst. 2 písm. d) OdpŠk přímo odkazuje. Ust. § 172 odst. 2 tr. ř. jednoznačně specifikuje důvody, kdy může být státním
zástupcem řízení zastaveno, a tedy důvody, pro které právo na náhradu škody
nevznikne. Úmluva
o ochraně lidských práv a svobod ani jiná úmluva zde jmenována není. Proto se
žalobce domnívá, že má právo na náhradu škody a navrhl, aby dovolací soud
napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozhodnutí soudu prvního
stupně se potvrzuje. Přípustnost dovolání odvozuje od toho, že jde o otázku
dosud Nejvyšším soudem neřešenou. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. V dané věci může být dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné pro posouzení nároku na náhradu škody způsobené trestním
stíháním, které bylo skončeno zastavením z důvodu jeho nepřiměřené délky, z
hlediska možné aplikace § 12 OdpŠk, když tuto otázku posoudil odvolací soud
jinak, než jak byla po vynesení napadeného rozsudku vyřešena v judikatuře
Nejvyššího soudu. Dovolání je také důvodné.
Otázkou analogické aplikace § 12 odst. 1 OdpŠk v případě, kdy poškozený, proti
němuž vedené trestní stíhání bylo pravomocně zastaveno z důvodů jeho
nepřiměřené délky, se již Nejvyšší soud zabýval, a to v rozsudku ze dne 3. 4.
2014, sp. zn. 30 Cdo 3485/2013, uveřejněném pod číslem 77/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (veškerá rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná v tomto
rozsudku jsou dostupná na www.nsoud.cz). Nejvyšší soud tam dospěl k závěru, že
analogická aplikace § 12 OdpŠk není možná v případě, kdy poškozený, proti němuž
vedené trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů jeho nepřiměřené délky, neměl
možnost dosáhnout pro sebe příznivějšího výsledku trestního stíhání tím, že by
navrhl jeho pokračování. Závěry uvedené v tomto rozsudku Nejvyššího soudu jsou
aplikovatelné i v této věci.
Důvod, pro který bylo zastaveno trestní stíhání vedené proti žalobci, není
výslovně uveden ani v § 12 OdpŠk, ale ani v trestním řádu. Tento důvod
zastavení řízení dovodila v některých případech až judikatura, podle níž lze
trestní řízení trvající extrémně nepřiměřenou dobu zastavit přímo na základě
čl. 6 odst. 1 Úmluvy, eventuálně ve spojení s § 11 odst. 1 písm. j) trestního
řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz
316/2001, a ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 4 Tz 1/2002). Byť jsou soudy v
kompenzačním řízení ohledně důvodu ukončení trestního stíhání rozhodnutím
trestního soudu vázány (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2012,
sp. zn. II. ÚS 2761/11), je na místě podotknout, že výše uvedený výklad
trestního řádu a Úmluvy, který vedl trestní soud k zastavení řízení, je spíše
ojedinělý a v judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu překonaný (srov. např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 487/03, uveřejněné
pod č. 26 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález
Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 41/03, uveřejněný pod č. 10
ve svazku 40 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 6 Tdo 227/2013, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 4 Tz 52/2013). Nejvyšší soud nemíní
zpochybňovat postup trestního soudu v dané věci, jen poukazuje na to, že
zákonodárce s tímto judikaturou dovozeným důvodem zastavení trestního stíhání
zjevně nepočítal, a jeho absenci mezi výjimkami z odpovědnosti státu uvedenými
v § 12 OdpŠk tak nelze automaticky interpretovat jako záměr s cílem odškodnit
bez dalšího všechny osoby, proti nimž bylo trestní stíhání zastaveno právě z
tohoto důvodu.
Nejvyšší soud při posuzování otázky vzniku nároku na náhradu škody v případě
zastavení trestního stíhání z důvodu délky řízení vychází v prvé řadě ze smyslu
a systematiky zákona č. 82/1998 Sb. Tento právní předpis přiznává odškodnění
tomu, proti němuž vedené trestní stíhání bylo zastaveno se závěrem, že trestně
stíhaný se trestného činu nedopustil [typicky, je-li nepochybné, že se skutek
nestal, není-li trestným činem nebo není-li prokázáno, že skutek spáchal
trestně stíhaný (§ 172 odst. 1 písm. a/ až c/ trestního řádu)]. Naopak v
případech, kdy je trestní stíhání zastaveno, ovšem s opačným závěrem, tedy že
se trestně stíhaný dopustil protiprávního jednání odpovídajícího skutkové
podstatě trestného činu [například v případě podmíněného zastavení se k činu
doznal (§ 307 odst. 1 písm. a/ trestního řádu), v případě narovnání prohlásí,
že spáchal skutek, pro který je stíhán (§ 309 odst. 1 písm. a/ trestního
řádu)], je náhrada škody vyloučena § 12 odst. 2 písm. b) a c) OdpŠk. V takových
případech by bylo poskytnutí náhrady škody v rozporu s dobrými mravy (srov.
důvodovou zprávu k návrhu zákona č. 82/1998 Sb.), respektive obecnými principy
spravedlnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28
Cdo 605/2012).
V otázce, zda OdpŠk přiznává odškodnění i tomu, jehož trestní stíhání bylo
zastaveno z důvodu nepřiměřené délky, aniž by byl učiněn závěr o tom, zda daný
skutek spáchal či nikoli, hraje významnou úlohu princip presumpce neviny (čl.
40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Při
striktní aplikaci principu presumpce neviny by taková osoba měla mít na
odškodnění nárok. Nelze však přehlédnout, že takový výklad by v mnoha případech
vedl k „odškodnění“ skutečných pachatelů trestných činů, což by odporovalo
dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti. Zřejmě i proto zařadil
zákonodárce mezi výjimky z odpovědnosti státu právě takové případy zastavení
trestního stíhání, v nichž nebyl učiněn žádný závěr o vině či nevině trestně
stíhané osoby – například pokud byl trestný čin amnestován (§ 12 odst. 1 písm.
b/ OdpŠk), trestně stíhané osobě byla udělena milost (§ 12 odst. 1 písm. b/
OdpŠk) nebo poškozený vzal zpět svůj souhlas s trestním stíháním (§ 12 odst. 2
písm. a/ OdpŠk). Těmto případům analogicky odpovídá i nyní posuzovaná věc, v
níž bylo trestní stíhání žalobce zastaveno, aniž by byl učiněn jakýkoli závěr o
jeho vině.
Nepřiznáním odškodnění není v těchto případech podle názoru Nejvyššího soudu
zpochybněn princip presumpce neviny za předpokladu, že trestně stíhanému byla
dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména
pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné
rehabilitace (v prvé řadě zprošťujícího rozsudku) a na tomto základě posléze i
náhrady škody. Pokud žádným takovým prostředkem osoba, jejíž trestní stíhání
bylo zastaveno dříve, než byl učiněn jakýkoli závěr
o její vině, nedisponuje, je jí tím zabráněno nejen v dosažení plné
rehabilitace, ale v případě jinak dostupné analogické aplikace § 12 odst. 1
písm. b) a odst. 2 OdpŠk též náhrady škody.
Ve výše uvedených případech amnestie, milosti i zpětvzetí souhlasu poškozeného
toto právo na pokračování věci trestně stíhaný má [§ 11 odst. 3 (s účinností od
1. 1. 2014 odst. 4) trestního řádu], může se tedy i v těchto případech domoci
náhrady škody, proto jejich začlenění do § 12 odst. 1 písm. b) a odst. 2 OdpŠk
není z tohoto pohledu problematické. Například ve věci rozhodnuté rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4239/2007, uveřejněným pod
č. 19/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tak nebyla přiznána náhrada
škody odsouzenému, na němž byl vykonán trest propadnutí věci na základě
rozhodnutí trestního soudu, které bylo zrušeno, neboť nepožádal o pokračování v
trestním stíhání, které bylo z důvodu amnestie zastaveno (dále srov. Vojtek,
P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. C. H.
Beck, Praha 2012, str. 137).
V posuzovaném případě dovolatele nebylo trestní stíhání zastaveno z žádného z
fakultativních důvodů uvedených v § 172 odst. 2 tr. ř., žalobci tak nesvědčilo
právo na pokračování ve věci ani na základě § 172 odst. 4 tr. ř. Žalobci
nepříslušelo ani právo podat si stížnost proti usnesení o zastavení řízení,
neboť tu podle § 223 odst. 4 tr. ř. může podat pouze státní zástupce.
Nezbývá tedy než konstatovat, že žalobce nedisponoval v trestním řízení žádným
prostředkem, jehož pomocí by se mohl domoci z jeho pohledu příznivějšího
výsledku, který by mu vedle plné rehabilitace zároveň otevřel cestu k náhradě
škody v důsledku trestního stíhání mu vzniklé. Z toho důvodu nepřichází v úvahu
analogická aplikace § 12 OdpŠk a žalobce tak není vyloučen z nároku na náhradu
škody.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z hlediska výše
uvedeného dovolacího důvodu nesprávný. Jelikož dosavadní výsledky řízení
ukazují, že o věci nemůže rozhodnout přímo dovolací soud dle ustanovení § 243d
písm. b) o. s. ř., když odvolací soud přezkoumal jen jednu z podmínek
odpovědnosti státu za žalobcem tvrzenou škodu, Nejvyšší soud napadený rozsudek
podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně závislého výroku o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a věc vrátil Městskému soudu v
Praze k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu
i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu