30 Cdo 745/2024-180
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně Z. A., zastoupené Mgr. Soňou Žourkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Malická 1576/11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 154 776 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 16 C 66/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 9. 2023, č. j. 56 Co 170/2022-158, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 9. 2023, č. j. 56 Co 170/2022-158, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala po žalované zaplacení částky 154 776 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, kterou měla utrpět v důsledku svého nezákonného trestního stíhání pro zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), spáchaný v jednočinném souběhu se zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jež bylo vedeno u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 4/2016 a v jehož závěru bylo trestní stíhání žalobkyně pravomocně zastaveno. Požadovaná částka odpovídala nákladům, které žalobkyně vynaložila na svoji obhajobu.
2. Okresní soud Plzeň-město jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 5. 2022, č. j. 16 C 66/2021-91, žalobě zcela vyhověl (výrok I) a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 55 539 Kč (výrok II).
3. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni jako soud odvolací v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení vedeného před soudem prvního stupně částku 43 563,50 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
4. Soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že trestní stíhání žalobkyně bylo zahájeno dne 29. 3. 2016 usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství Policie Plzeňského kraje, č. j. KRPP-62025-174/TČ-2014-030080, a to pro podezření ze spáchání shora uvedených trestných činů, kterých se žalobkyně měla dopustit jako vedoucí oddělení odboru výstavby a investic Úřadu městského obvodu Plzeň 3. Obžaloba byla v této věci podána dne 20. 12. 2016 ke Krajskému soudu v Plzni, který však rozsudkem ze dne 26. 10. 2017, č. j. 2 T 4/2016-3854, žalobkyni této obžaloby zprostil. Na podkladě odvolání státního zástupce poté ve věci rozhodoval Vrchní soud v Praze, který usnesením ze dne 25. 5. 2018, sp. zn. 7 To 129/2017, uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni v celém rozsahu zrušil a trestní stíhání žalobkyně zastavil, a to podle § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“), neboť dospěl k závěru, že je její trestní stíhání promlčeno. Proti tomuto usnesení vrchního soudu podal dovolání Nejvyšší státní zástupce, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 5. 2019, č. j. 5 Tdo 980/2018-98, odmítl. Žalobkyně dovolání nepodala ani neprohlásila, že ve smyslu § 11 odst. 4 tr. ř. trvá na pokračování svého trestního stíhání a na projednání věci, byť byla o této možnosti ve zmíněném usnesení vrchního soudu poučena.
5. Odvolací soud, jenž zopakoval dokazování trestním spisem vztahujícím se k předmětnému trestnímu řízení, uvedené skutkové závěry dále doplnil o zjištění, že se Vrchní soud v Praze ztotožnil se závěrem Krajského soudu v Plzni, podle kterého se žalobkyně nedopustila úmyslných trestných činů, jež byly uvedeny v obžalobě. Současně však uvedl, že skutek, který jí byl kladen za vinu, by bylo možné kvalifikovat jako trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 31.
12. 2009, a trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 255a téhož zákona, respektive jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 tr. zákoníku a trestný čin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle § 330 tr. zákoníku, tedy jako trestné činy nedbalostní. Vzhledem k délce maximálních sazeb trestu odnětí svobody, jež by u těchto nedbalostních trestných činů přicházela v úvahu, však jejich trestnost zanikla ještě před zahájením trestního stíhání žalobkyně uplynutím pětileté promlčecí doby.
Nejvyšší soud poté v usnesení, kterým rozhodl o podaném dovolání Nejvyššího státního zástupce, sice vrchnímu soudu vytkl, že výrok jeho usnesení neobsahoval takové skutkové okolnosti, které vyjadřují znaky skutkových podstat uvedených nedbalostních trestných činů tak, aby jejich popis odpovídal všem jejich zákonným znakům, neboť z tohoto výroku mělo být patrné, jaké skutkové okolnosti vrchní soud považoval za významné pro příslušnou právní kvalifikaci, dovolací soud však v tomto pochybení současně nespatřoval důvod ke kasaci přezkoumávaného usnesení, a to mimo jiné s ohledem na hospodárnost řízení.
6. Po právním posouzení uvedených skutkových zjištění, při kterém odvolací soud vyšel ve shodě se soudem prvního stupně z aplikace zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“), dospěl odvolací soud k závěru, že požadavek žalobkyně je opodstatněný, jak zkonstatoval i prvostupňový soud. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu odvolací soud v této souvislosti především uvedl, že bylo-li trestní stíhání žalobkyně zastaveno, je rozhodnutí o jeho zahájení rozhodnutím nezákonným. Skutečnost, že k zastavení předmětného trestního stíhání došlo z důvodu jeho promlčení, přitom vzniku zažalovaného nároku na náhradu škody nebrání, a to ani ve světle § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk upravujícího výluku z odpovědnosti žalované pro případ zastavení trestního stíhání z důvodu, že stíhaná osoba není za spáchaný trestný čin trestně odpovědná nebo že jí byla udělena amnestie anebo že byl trestný čin amnestován. Je tomu tak proto, že se žalobkyně úmyslných trestných činů, které jí byly původně kladeny za vinu, nedopustila, přičemž nebylo ani prokázáno, že by se svým jednáním dopustila též trestných činů nedbalostních. Trestnost činů, kterých se žalobkyně měla dle úvah Vrchního soudu v Praze případně dopustit, přitom zanikla již před zahájením předmětného trestního stíhání. Potud se tedy odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Nad jejich rámec však dodal, že újma, jejíhož odškodnění se žalobkyně nyní domáhá, vznikla v důsledku svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení, což podtrhuje též fakt, že změně právní kvalifikace skutku, který byl žalobkyni kladen za vinu, nepředcházelo složité nebo dlouhodobé dokazování. Odvolací soud proto existenci vzneseného nároku nepodmínil využitím právních prostředků, kterými by žalobkyně mohla v trestním řízení dosáhnout své plné rehabilitace. Za správný pak označil i závěr prvostupňového soudu o výši částky, která žalobkyni náleží a zahrnuje odměnu jejího obhájce ve výši 3 100 Kč za každý z 33 úkonů právní služby (celkem se tak jedná o částku 102 300 Kč), náhradu cestovních výdajů tohoto obhájce ve výši 8 592 Kč a náhradu za promeškaný čas ve výši 7 500 Kč. II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním.
8. V něm odvolacímu soudu vytkla pochybení při řešení otázky, zda zastavení trestního stíhání z důvodu jeho promlčení odůvodňuje vznik práva na náhradu škody, jež byla tímto trestním stíháním žalobkyni způsobena, i za situace, kdy žalobkyně nevyužila dostupné prostředky nápravy směřující k dosažení její plné rehabilitace. Dospěl-li totiž odvolací soud k závěru, že žalobkyni toto právo náleží přesto, že tyto prostředky (o nichž byla řádně poučena) nevyužila, a to navíc v situaci, kdy Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí připustil, že se dopustila nedbalostního trestného činu (což Nejvyšší soud posléze nevyvrátil, neboť se v řízení o dovolání podaném Nejvyšším státním zástupcem touto otázkou přímo nezabýval), rozhodl nesprávně, přičemž se současně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované zejména jeho rozsudkem ze dne 9. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 728/2022.
9. Nesprávnosti se měl odvolací soud podle názoru žalované dopustit rovněž při posouzení otázky, zda trestní stíhání žalobkyně bylo výsledkem svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení, s tím, že řešení, k němuž odvolací soud dospěl, je nejen v rozporu s již zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 728/2022, ale i s nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15. V této souvislosti žalovaná odvolacímu soudu konkrétně vytkla, že svůj závěr o svévolném postupu orgánů činných v trestním řízení dostatečně neodůvodnil, pokud se nezabýval tím, který z těchto orgánů se údajného svévolného postupu dopustil a jakým rozhodnutím, a současně nezhodnotil, zda byly dodrženy požadavky vyplývající z čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Popsaný nedostatek pak dle žalované zakládá i částečnou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.
10. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, nebo aby tento rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne.
11. Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání žalované bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a za splnění podmínky uvedené v § 241 odst. 1, 2 písm. b) o. s. ř., přičemž současně
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Otázka, zda zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení trestní odpovědnosti odůvodňuje vznik práva trestně stíhané osoby na náhradu újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. i v případě, že tato osoba následně nevyužila prostředky nápravy směřující k dosažení její plné rehabilitace, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Odvolací soud totiž své rozhodnutí založil na závěru, že splnění uvedeného požadavku není v posuzovaném případě vyžadováno proto, že trestní stíhání žalobkyně bylo důsledkem svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení, čímž tuto otázku posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, jak patrno např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1747/2020, ze dne 9. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 728/2022 (na který poukazuje i sama žalovaná), nebo z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2891/2023, a dále z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15.
17. Dovolání je však přípustné v části týkající se otázky svévolnosti postupu orgánů činných v trestním řízení, neboť při jejím řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil. IV. Důvodnost dovolání
18. Dovolání je důvodné.
19. Podle § 2 OdpŠk se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.
20. Podle § 5 písm. a) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.
21. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.
22. Podle § 8 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán (odstavec 1). Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce (odstavec 3).
23. Podle § 12 OdpŠk právo na náhradu škody nemá ten, a) kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám, nebo b) kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován (odstavec 1). Právo na náhradu škody dále nevznikne, pokud a) v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu, b) bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení trestního stíhání, c) výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání, anebo d) trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu (odstavec 2).
24. Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu. Protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Nárok na náhradu škody způsobené zahájením a vedením trestního stíhání se proto posuzuje podle § 5 písm. a), § 7 a § 8 OdpŠk jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím a neposuzuje se správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněný pod č. 35/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, a rozsudek téhož soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
25. Odpovědnost státu za škodu je sice objektivní bez možnosti liberace (§ 2 OdpŠk), v určitých případech je však tato odpovědnost přesto zákonem omezena i při splnění jinak všech podmínek odpovědnosti. Tak je tomu v případě výše citovaného § 12 OdpŠk, podle jehož odst. 1 písm. b) nemá právo na náhradu škody ten, kdo byl zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012, nebo již zmíněný rozsudek ze dne 9. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 728/2022).
26. Při striktní aplikaci principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) by osoba, jejíž trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení, aniž by byl učiněn závěr o tom, zda daný skutek spáchala, či nikoli, měla mít na odškodnění nárok; takový výklad by však v některých případech vedl k „odškodnění“ skutečných pachatelů trestných činů, což by odporovalo dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012, nebo ze dne 4. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1747/2020). Nepřiznáním odškodnění v těchto případech není princip presumpce neviny zpochybněn za předpokladu, že trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace, a to v prvé řadě zprošťujícím rozsudkem (k tomu srov. § 11 odst. 4 tr. řádu) a na tomto základě posléze i náhrady škody (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2458/2014, ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 598/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3713/2016, a ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2281/2023). Právě uvedený závěr byl jako ústavně konformní aprobován i Ústavním soudem v nálezu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15, podle kterého požadavek soudů v kompenzačním řízení na vyčerpání prostředku nápravy v podobě využití možnosti obviněného v trestním řízení pokračovat a domoci se tak pravomocného zprošťujícího rozsudku a tím i kompenzace za nezákonné trestní stíhání, za předpokladu, že (pro promlčení) zastavené trestní řízení nebylo zahájeno, resp. vedeno svévolně, nelze pokládat za rozporný s ústavně garantovaným právem na náhradu škody (či nemajetkové újmy) způsobené veřejnou mocí v rozporu se zákonem (čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Posouzení oné svévole při zahájení nebo vedení trestního řízení je pak úkolem soudu rozhodujícího v kompenzačním řízení.
27. V nyní posuzovaném případě odvolací soud především zjistil, že žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze o zastavení jejího trestního stíhání pro promlčení, v němž tento soud vyšel ze závěru, že se žalobkyně svým jednání mohla dopustit nedbalostního trestného činu, od jehož trestní sazby pak odvodil svůj závěr o uplynutí promlčecí doby ve vztahu k předmětnému trestnímu stíhání, nebrojila opravným prostředkem ani nežádala, aby bylo v řízení podle § 11 odst. 4 tr. řádu dále pokračováno, byť byla o této možnosti řádně poučena. Vznesenou žalobu však přesto vyhodnotil jako opodstatněnou, neboť existenci nároku žalobkyně na náhradu škody, jež jí měla být jejím trestním stíháním způsobena, odůvodňuje skutečnost, že se orgány činné v trestním řízení dopustily vůči ní svévolného postupu. V čem tento svévolný postup konkrétně spočíval, však odvolací soud zřetelně neuvedl, pouze konstatoval, že se nejednalo o případ, kdy by až v průběhu trestního řízení byly na základě složitého a dlouhodobého dokazování objasněny skutečnosti odůvodňující pro žalobkyni příznivější právní kvalifikaci jejího jednání. Takto odůvodněný závěr nicméně přehlíží skutečnost, že dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se o svévolné jednání orgánů činných v trestním řízení nejedná nejen v případě, že ke změně právní kvalifikace bylo možné přistoupit až na základě zjištění získaných komplikovaným či déletrvající dokazováním, ale ani tehdy, pokud závěr o promlčení trestního stíhání nebylo možné učinit bez nutnosti dalšího dokazování prima facie již v okamžiku jeho zahájení, tj. pokud orgán činný v trestním řízení zjevně nevybočil z intencí zakládajících důvodnost trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu dne 9. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 728/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 6/2022). Sama okolnost, že dokazování, na jehož základě došlo v trestní věci ke změně právní kvalifikace skutku, který byl stíhané osobě kladen za vinu, na trestný čin s kratší promlčení dobou, nebylo rozsáhlé nebo složité, tudíž k závěru, že trestní stíhání bylo zahájeno (a následně vedeno) svévolně, nepostačuje. Napadené rozhodnutí, které vychází pouze z takovéhoto závěru, proto jako nesprávné neobstojí.
28. Zmínil-li odvolací soud též formální nedostatky výše zmíněného usnesení Vrchního soudu v Praze, na které poukázal Nejvyšší soud v řízení o dovolání Nejvyššího státního zástupce, pak přestože zřetelně neuvedl, zda i s nimi spojuje svůj závěr o svévoli v postupu orgánů činných v trestním řízení či nikoliv, dovolací soud k nim pro úplnost dodává, že ani toto zjištění o případném svévolném postupu orgánů činných v trestním řízení, jenž by se vázal k zahájení či dalšímu vedení předmětného trestního stíhání, ze své povahy nijak nevypovídá (dotčené usnesení bylo vydáno až v samotném závěru předmětného trestního stíhání, jež jím bylo zastaveno).
29. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V tomto smyslu se dovolací soud zabýval námitkou žalované zpochybňující přezkoumatelnost odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k otázce případné svévole orgánů činných v trestním řízení. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, sice nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013).
30. V posuzovaném případě však napadené rozhodnutí v části týkající se závěru o svévoli orgánů činných v trestním řízení požadavkům, jejichž dodržením citovaná judikatura Nejvyššího soudu podmiňuje jeho přezkoumatelnost, nevyhovuje. Odvolací soud se v této otázce omezil pouze na konstatování, že ke zmíněné svévoli došlo, pakliže orgány činné v trestním řízení přistoupily ke změně právní kvalifikace skutku, jenž byl žalobkyni kladen za vinu, až v průběhu trestního řízení, a to nikoliv na základě složitého a dlouhodobého dokazování. Žádná konkrétní skutečnost, od jejíž případné vědomosti odvolací soud svévoli orgánů činných v trestním řízení odvozuje, se však z odůvodnění napadeného rozhodnutí nepodává, stejně jako z něj neplyne ani určení okamžiku, odkdy tyto orgány mohly (a měly) informací o této skutečnosti reálně disponovat, ani specifikace postupu, jak (tj. na podkladě jakých skutkových zjištění) odvolací soud k tomuto určení dospěl. Popsaný nedostatek odůvodnění napadeného rozsudku byl přitom žalované zjevně na újmu při formulaci adekvátních dovolacích námitek vztahujících se k dotčené právní otázce a tím i při uplatnění jejích práv ve smyslu výše uvedené judikatury. Nejvyšší soud proto uzavírá, že odůvodnění napadeného rozsudku v dotčené části nepředstavuje spolehlivý pramen poznání úvah odvolacího soudu stran zjišťování skutkového stavu věci i na něj navazujícího právního posouzení, pročež se jedná o rozsudek, který je v této části nepřezkoumatelný.
31. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to jak ve výroku o věci samé, tak i v závislých výrocích o nákladech řízení, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
32. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu, jež byly v tomto rozsudku vysloveny.
33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 5. 2024
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu