30 Cdo 6/2022-86
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci
žalobce J. K., narozeného dne XY, bytem v XY, právně zastoupeného JUDr. Josefem
Moravcem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti
žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 16, o zaplacení 116 839,73 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 27/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, č. j. 39 Co 161/2021-70, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 27/2020 se
žalobce domáhal vůči žalované náhrady škody ve výši 116 839,70 Kč s
příslušenstvím, představující žalobcem vynaložené náklady na obhajobu v
trestním řízení vedeném vůči žalobci u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3
T 97/2016, které skončilo zastavením pro promlčení.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 3. 2021, č. j. 26 C
27/2020-49, bylo rozhodnuto tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci 116
839,73 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 25. 1. 2020 do zaplacení,
to vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), a dále bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl
tak, že se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že se zamítá žaloba o uložení
povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 116 839,73 Kč s úrokem z prodlení
ve výši 10 % ročně od 25. 1. 2020 do zaplacení (výrok I.), a dále bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu I. stupně. Proti
žalobci bylo usnesením policejního orgánu ze dne 26. 8. 2014 zahájeno trestní
stíhání pro spáchání trestného činu pojistného podvodu dle § 250a odst. 1,
odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „trestní zákon“). Předmětným skutkem, pro který byl žalobce trestně stíhán, měla být způsobena
škoda ve výši nejméně 50 000 Kč. Z porovnání ustanovení § 250a trestního zákona
a § 210 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „trestní zákoník“)
je zřejmý posun zákonné trestní sazby v závislosti na výši škody způsobené
trestným činem a s ním spojená délka promlčecí doby trestní odpovědnosti. Trestní stíhání bylo zastaveno usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 6. 2018, č. j. 3 T 97/2016-7598, s tím, že je vedení trestního stíhání nepřípustné
z důvodu promlčení. Z odůvodnění citovaného usnesení trestního soudu vyplývá,
že teprve hodnocením důkazů provedených v hlavním líčení trestní soud dospěl k
závěru, že spolehlivě byla prokázána (pouze) škoda, která hranici 50 000 Kč
nepřesahuje. Na základě prokázání způsobené výše škody již právní úprava dle §
250a odst. 1, odst. 3 trestního zákona nebyla pro obžalovaného příznivější ve
srovnání s úpravou obsaženou v trestním zákoníku. Trestní soud proto přistoupil
k aplikaci § 210 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, když byla spolehlivě
prokázána pouze škoda, která hranici větší škody ve smyslu kvalifikované
skutkové podstaty dle § 210 odst. 1, odst. 4 trestního zákoníku ve znění do 30. 9. 2021 nepřesahuje; jedná se o právní úpravu pro obviněného příznivější, se
kterou je spojena kratší promlčecí doba, a to tříletá (oproti pětileté). Na
základě právě uvedeného důvodu bylo trestní stíhání žalobce posouzeno jako
promlčené, když (kratší) tříletá promlčecí doba uplynula před zahájením
trestního stíhání. Žalobce byl dle usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 17. 5. 2019, č. j. 31 To 107/2019-7844, řádně poučen o možnosti žádat, aby
trestní stíhání pokračovalo dle § 11 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., zákona o
trestním řízení soudním (trestní řád), přičemž této možnosti žalobce nevyužil. Po právní stránce odvolací soud dospěl k následujícím závěrům. Odvolací soud se
ztotožnil se závěrem soudu I. stupně ohledně skutečnosti, že usnesení o
zahájení trestního stíhání žalobce ze dne 26. 8. 2014 je nezákonným rozhodnutím
ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), dále jen „OdpŠk“.
Co do nároku na náhradu škody způsobené
vydáním uvedeného nezákonného rozhodnutí však odvolací soud dospěl k závěru, že
tento je v posuzovaném případě vyloučen dle § 12 OdpŠk. Z výsledků trestního
řízení vyplývá, že žalobce uvedl v souvislosti s pojistnou událostí při
uplatnění nároku na pojistné plnění nepravdivé informace o rozsahu škody, a
proto závažným způsobem konal protiprávně, a že k závěru o aplikaci trestního
zákoníku jako příznivější právní úpravy pro obžalovaného spojené s kratší
promlčecí dobou trestní odpovědnosti dospěl trestní soud teprve na základě
provedeného dokazování, kdy byla prokázána toliko škoda nižší než 50 000 Kč. Přiznáním náhrady škody dle § 31 odst. 1 OdpŠk by soud porušil principy dobrých
mravů. Žalobce měl v posuzované věci možnost požádat, aby trestní stíhání
pokračovalo a otevřela se mu možnost očistit se výrokem budoucího zprošťujícího
rozsudku; této možnosti žalobce nevyužil. Odvolací soud proto dospěl k závěru,
že přiznáním náhrady škody žalobci by došlo k porušení principů dobrých mravů,
a proto žalobu shledal jako zcela nedůvodnou. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Jako dovolací důvod
dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel spatřuje přípustnost
dovolání v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
blíže nespecifikované ustálené judikatury dovolacího soudu, resp. ji dosud
neřešil, a to, zda je na místě přiznat nárok na náhradu škody z titulu
vzniklých nákladů na zastupování obhájcem v trestním řízení, které bylo
pravomocně skončeno zastavením trestního stíhání z důvodu jeho promlčení, a
zejména za situace, kdy je zřejmé, že již samotné usnesení o zahájení trestního
stíhání bylo nezákonné a nepřezkoumatelné, jelikož již v době zahájení
trestního stíhání bylo zřejmé, že případný tvrzený skutek je promlčený, a již
ve stížnosti proti zahájení trestního stíhání bylo dané promlčení obviněným
výslovně namítáno a do doby rozhodnutí soudu se důkazní situace žádným způsobem
nezměnila.
Dovolatel závěrem navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu
změnil dle § 243d písm. b) o. s. ř. tak, že žalované bude uložena povinnost
zaplatit žalobci částku 116 839,73 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od
25. 1. 2020 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a
povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 41 461,10 Kč za náklady
řízení před soudem I. stupně a za další 2 úkony právní služby (vyjádření k
odvolání žalované a sepis dovolání) a 2 režijní paušály á 300 Kč a příslušné
DPH. Pokud dovolací soud dospěje k závěru, že změna napadeného rozhodnutí přímo
Nejvyšším soudem ČR není možná, navrhuje dovolatel, aby bylo dovoláním napadené
rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II
a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen "o. s. ř.". Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným a postupoval dle ustanovení § 241b
odst. 3 a § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání formulované v ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolatelem předestřená otázka není otázkou, která by doposud v judikatuře
dovolacího soudu nebyla vyřešena. Judikatura Nejvyššího soudu je v otázce, zda
OdpŠk přiznává odškodnění i tomu, jehož trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu
promlčení, aniž by byl učiněn závěr o tom, zda daný skutek spáchal, či nikoli,
ustálena v následujícím závěru. Při striktní aplikaci principu presumpce neviny
(čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy) by
taková osoba měla mít na odškodnění nárok; takový výklad by však v mnoha
případech vedl k „odškodnění“ skutečných pachatelů trestných činů, což by
odporovalo dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012). Nepřiznáním odškodnění v těchto případech není princip presumpce neviny
zpochybněn za předpokladu, že trestně stíhanému byla dána možnost domoci se
skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat
na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace, a to v prvé řadě
zprošťujícím rozsudkem (k tomu srov. § 11 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o
trestním řízení soudním) a na tomto základě posléze i náhrady škody (k tomu
srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2458/2014;
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3713/2016). Právě
uvedený závěr byl jako ústavně konformní aprobován i Ústavním soudem v nálezu
ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15, dle kterého požadavek soudů v
kompenzačním řízení na vyčerpání prostředku nápravy v podobě využití možnosti
obviněného v trestním řízení pokračovat a domoci se tak pravomocného
zprošťujícího rozsudku a tím i kompenzace za nezákonné trestní stíhání, za
předpokladu, že (pro promlčení) zastavené trestní řízení nebylo zahájeno, resp. vedeno svévolně, nelze pokládat za rozporný s ústavně garantovaným právem na
náhradu škody (či nemajetkové újmy) způsobené veřejnou mocí v rozporu se
zákonem (čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Posouzení oné
svévole při zahájení nebo vedení trestního řízení je pak úkolem soudu
rozhodujícího v kompenzačním řízení.
Pokud by teprve v průběhu trestního řízení
na základě dokazování byly objasněny skutkové aspekty páchané trestné činnosti,
které by teprve musely vést k závěru orgánů činných v trestním řízení, že je
třeba posoudit věc podle pro obviněného příznivější kvalifikace trestného
jednání, a tudíž s tím důsledkem, že jeho trestní stíhání bude nadále
nepřípustné, když promlčecí lhůta by byla podle nové právní kvalifikace kratší,
nejednalo by se o svévolný postup orgánů činných v trestním řízení (k tomu
srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 598/2021). Odvolací soud na základě právě uvedeného posuzoval aplikaci § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk na daný případ; dospěl přitom k závěru, že v posuzovaném trestním
řízení nedošlo k naplnění zmíněné „svévole“ orgánů činných v trestním řízení
při jeho zahájení a následném vedení, která by aplikaci § 12 odst. 1 písm. b)
OdpŠk vylučovala. Odlišné právní posouzení dovolatele je postaveno na
předpokladu, že orgány činné v trestním řízení věděly (měly vědět) již před
zahájením trestního stíhání dovolatele o skutečnosti, že trestní stíhání je
promlčeno; to se však míjí se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, dle
kterých trestní soud dospěl teprve hodnocením důkazů provedených v hlavním
líčení k závěru, že spolehlivě byla prokázána (pouze) škoda, která hranici
větší škody dle § 210 odst. 1, 4 trestního zákoníku (ve znění účinném do 30. 9. 2021), resp. hranici škody nikoliv malé dle § 250a odst. 1, odst. 3 trestního
zákona, nepřesahuje, a proto bylo třeba posoudit věc podle pro obviněného
příznivější kvalifikace trestného jednání dle § 210 odst. 1 písm. b) trestního
zákoníku, a tudíž s tím důsledkem, že jeho trestní stíhání je nadále
nepřípustné, když promlčecí lhůta je podle nové právní kvalifikace kratší. Námitka dovolatele je proto ve svém jádru námitkou proti skutkovým zjištěním
odvolacího soudu, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (k tomu srov. § 241a
odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení
(srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.