Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Lukáše Čeřovského, zastoupeného JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem, sídlem Křižíkova 159/56, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1280/2023-693 ze dne 19. června 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 171/2022-604 ze dne 7. září 2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 24 C 45/2019-570 ze dne 2. listopadu 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Československé automobilové dopravy, Ústředního autobusového nádraží, st. podniku "v likvidaci", sídlem Křižíkova 4-6, Praha 8 - Karlín, a České republiky - Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, sídlem Kongresová 1666/2, Praha 4 - Nusle, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 ("obvodní soud") sp. zn. 24 C 45/2019 se podává, že se stěžovatel žalobou domáhal nahrazení projevu vůle prvního vedlejšího účastníka k uzavření kupní smlouvy, kterou by prodal stěžovateli v žalobě konkretizované nemovité věci ("zájmové nemovitosti"). Ty v minulosti tvořily jeden funkční celek s nemovitými věcmi, které stěžovatel získal darem od matky, přičemž té byly vydány v restituci. Stěžovatel tvrdil, že obdržel od prvního vedlejšího účastníka nabídku ke koupi, kterou akceptoval, avšak k uzavření kupní smlouvy následně nedošlo. První vedlejší účastník žalobu považoval za nedůvodnou, namítal, že ani není oprávněn nakládat s majetkem, jak požaduje stěžovatel. Potvrdil, že pro část státního podniku byl připraven privatizační projekt, který počítal s tím, že zájmové nemovitosti získá koupí stěžovatel, projekt ale nebyl vládou schválen a po vstupu prvního vedlejšího účastníka do likvidace bylo od záměru privatizace zcela upuštěno. Právo hospodaření k zájmovým nemovitostem bylo v souvislosti s likvidací převedeno na druhou vedlejší účastnici. Ta v řízení před obecnými soudy vystupovala jako vedlejší účastnice na straně žalovaného prvního vedlejšího účastníka.
3. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze ("městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem obvodního soudu, že z jednání prvního vedlejšího účastníka učiněného v souvislosti s přípravou (vládou neschváleného) privatizačního projektu neplyne stěžovateli žádné právo na požadované uzavření kupní smlouvy a převedení zájmových nemovitostí z majetku státu na stěžovatele. Shodl se s obvodním soudem také v tom, že první vedlejší účastník ani nebyl (v době rozhodování) ve věci pasivně věcně legitimován pro absenci práva hospodaření k zájmovým nemovitostem.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, v němž vymezil 12 otázek zásadního právního významu, na jejichž vyřešení podle něj závisí dovoláním napadený rozsudek. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání jako nepřípustné. Odůvodnil, že otázka č. 1 nemůže založit přípustnost dovolání, neboť se městský soud při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani Ústavního soudu. Stěžovateli nesvědčí žádný právní nárok na převedení zájmových nemovitostí do jeho vlastnictví a nemohl být ani v legitimním očekávání, že mu majetek státu bude prodán, neboť na privatizaci státního majetku není právní nárok. Žádost stěžovatele o koupi nemovitostí sice byla začleněna do zpracovaného privatizačního projektu, ten však nebyl vládou schválen. Prostřednictvím otázek č. 2 a 9 stěžovatel zpochybňuje správnost právního posouzení věci městským soudem výlučně ve vztahu k druhému z důvodů pro zamítnutí žaloby, tj. závěru o absenci pasivní legitimace prvního vedlejšího účastníka. Ani otázky č. 4, 5, 6, 7, 8, 10 a 11 nemohou založit přípustnost dovolání, neboť je městský soud neřešil a na jejich řešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Prostřednictvím otázek č. 3 a 12 stěžovatel namítá vady řízení spočívající v nepřihlédnutí k jeho argumentaci o neprovedení jím navržených důkazů. Tyto vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem a k jejich případné existenci by mohlo být přihlédnuto jen v případě přípustného dovolání, což v projednávané věci není naplněno.
5. Stěžovatel na stranách 2 až 10 ústavní stížnosti předkládá přehled právních vztahů k zájmovým nemovitostem a chronologický přehled soudních řízení a skutečností týkajících se těchto nemovitostí od roku 1911 do roku 2019. Porušení svého práva podle čl. 38 Listiny spatřuje v tom, že jeho věc byla přidělena senátu Nejvyššího soudu 23 Cdo. Je přesvědčen, že jde o restituční věc a měl ji proto projednávat senát 28 Cdo, který podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu rozhoduje o dovoláních ve věcech sporů z restitucí. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost. Tvrdí, že u každé z dvanácti dovolacích otázek vysvětlil, v čem spatřuje nesprávnost právního posouzení dovolacím soudem a odkázal na související judikaturu Ústavního soudu. Dovolací soud se však vypořádal jen s otázkou č. 1 (zda právním jednáním orgánů státu vzniklo stěžovateli legitimní očekávání nabytí rodinného historického majetku) a zcela opomenul zejména otázky č. 3 (postup městského soudu při jednání dne 7. září 2022), č. 4 (restituční charakter věci), č. 6 (zásada sjednocování funkčních celků), č. 7 (postup likvidátora prvního vedlejšího účastníka) a č. 9 (otázka dobré víry druhé vedlejší účastnice při uzavření smlouvy). Stěžovatel se domnívá, že jde v této věci již o třetí křivdu spáchanou na jeho rodině, když nejdříve došlo k zavedení národní správy v roce 1949 a poté k vynucenému nevýhodnému prodeji nemovitosti v roce 1957.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Tak tomu v posuzované věci nebylo.
8. Ústavní stížnost založil stěžovatel na nesouhlasu se závěrem obecných soudů, že mu nesvědčí žádné právo, na jehož základě by měly být zájmové nemovitosti převedeny do jeho vlastnictví, a že nemohl být ani v legitimním očekávání, že mu majetek státu bude prodán, když vláda privatizační projekt, v němž byl navrhován přímý prodej zájmových nemovitostí stěžovateli, neschválila. Obecné soudy v napadených rozhodnutích stěžovateli podrobně a přesvědčivě vysvětlily, proč mu právo na uzavření kupní smlouvy a převod zájmových nemovitostí nesvědčí (a že proto je i bez významu stěžovatelem tvrzené funkční propojení zájmových nemovitostí s nemovitostmi vrácenými v restituci a postup likvidátora) a že ani nemohl být v legitimním očekávání, že mu majetek státu bude prodán.
9. Zjevně neopodstatněná je i námitka, že o dovolání by měl rozhodovat senát Nejvyššího soudu 28 Cdo. Ve věci nešlo o restituční nárok stěžovatele. To, že stěžovatel chce zájmové nemovitosti koupit, aby je zcelil s rodinným majetkem vydaným již v restituci, z věci restituční spor nečiní.
10. Stěžovateli nelze přisvědčit, že se obecné soudy nezabývaly otázkou, zda druhé vedlejší účastnici svědčila dobrá víra při uzavření smlouvy o bezúplatném převodu příslušnosti k hospodaření k zájmovým nemovitostem, když, jak vyplývá ze smlouvy, měla vědomost o probíhajícím soudním řízení o nahrazení projevu vůle. Stěžovatel námitku vznesl již v odvolání proti rozsudku obvodního soudu a městský soud námitku vypořádal. Navíc napadená rozhodnutí stojí na tom, že stěžovateli nesvědčí žádné právo (a prvnímu vedlejšímu účastníku tak žádná povinnost) k uzavření kupní smlouvy, absence pasivní věcné legitimace je argument druhotný.
11. Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces také v tom, že městský soud nařídil jednání na 7. září 2022 na 9.00 hod., to započalo v 9 hod 10 minut a trvalo jen 11 minut, během nichž byl přezkoumán pouze rozsudek obvodního soudu, nikoli řízení, které mu přecházelo, přičemž odvolání nebylo ani referováno, ani nebyl požadován jeho přednes. Ústavní soud se seznámil s obsahem zvukového záznamu z jednání městského soudu konaného dne 7. září 2022. Úvodem jednání předseda senátu konstatoval, že ve věci podal odvolání stěžovatel, a dotázal se ho, zda na odvolání trvá, to stěžovatel potvrdil. Dále předseda senátu konstatoval průběh dosavadního řízení, obsah žaloby i napadeného rozsudku. Předseda senátu s ohledem na skutečnost, že stěžovatel v mezidobí doplnil odvolání dalším podáním, vyzval stěžovatele, zda nad rámec toho, co uvedl v odvolání, chce ještě něco uvést. Právní zástupce stěžovatele odkázal na písemné odůvodnění odvolání, připomněl nosné důvody a uvedl, že je dalším podáním doplnil judikaturou Ústavního soudu vztahující se k otázce legitimního očekávání, postupu v souladu s dobrými mravy a jednotného právního režimu funkčního celku.
12. Ústavní soud neshledal v popsaném postupu městského soudu žádné pochybení, které by mělo vést k stěžovatelem tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces. Jeho tvrzení, že "nebyl požadován přednes odvolání" navíc odporuje obsahu zvukového záznamu (jehož se nadto dovolává). Stěžovateli bylo umožněno přednést obsah odvolání, což také učinil, zopakoval argumentaci ohledně neprovedení důkazů, neřešení otázky funkčního celku a nesprávného právního posouzení věci, a poté doplnil další argumentaci odkazem na judikaturu Ústavního soudu.
13. K neprovedení stěžovatelem navržených důkazů Ústavní soud doplňuje, že z obsahu spisu je zřejmé, že se soudy nedopustily ani tohoto pochybení; přesvědčivě a podrobně zdůvodnily, z jakých důvodů nebyly navržené důkazy provedeny, vycházely z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn.
14. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nevybočují z ústavního rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní. Stěžovatel toliko polemizuje se závěry napadených rozhodnutí a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 20. listopadu 2024
Veronika Křesťanová v. r. předsedkyně senátu