USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce L. Č., zastoupeného JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 159/56, proti žalovanému Československé automobilové dopravě, Ústřední autobusové nádraží, st. podniku „v likvidaci“, se sídlem v Praze 8, Křižíkova 4-6, identifikační číslo osoby 14888025, zastoupenému JUDr. Julií Pítrovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Kudeříkové 1103/11a, za účasti České republiky – Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 4, Kongresová 1666/2, jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 45/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2022, č. j. 72 Co 171/2022-604, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 62 678 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalovaného. III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejší účastnicí na straně žalovaného žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 2. 11. 2021, č. j. 24 C 45/2019-570, zamítl žalobu na nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít kupní smlouvu se žalobcem, kterou by žalovaný prodal žalobci pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba bez č. p., pozemek parc. č. XY, pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba bez č. p., vše v k. ú. XY, obec XY zapsané na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště XY (dále též jen „předmětné nemovitosti“) za kupní cenu 17 926 470 Kč a cenu znaleckého posudku ve výši 26 500 Kč s tím, že kupující přebírá případné ekologické závazky s tímto majetkem spojené (výrok I), uložil žalobci povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalovanému ve výši 37 268 Kč (výrok II) a vedlejší účastnici ve výši 1 200 Kč (výrok III).
2. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok), uložil žalobci povinnost zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení žalovanému ve výši 6 776 Kč (druhý výrok) a vedlejší účastnici ve výši 600 Kč (třetí výrok).
3. Takto soudy rozhodly v řízení o žalobě, v níž žalobce tvrdil, že je vlastníkem nemovitých věcí, které získal darem od své matky, jíž byly vydány po proběhlém restitučním řízení. Žalovaný vykonával právo hospodaření s majetkem státu k předmětným nemovitostem, které byly původně součástí rodinného majetku a tvořily s nemovitými věcmi ve vlastnictví žalobce jeden funkční celek. Žalobce dále tvrdil, že akceptoval opakovanou nabídku žalovaného na přímý prodej předmětných nemovitostí, neboť by tím došlo ke scelení a uzavření areálu do původní podoby, avšak k uzavření kupní smlouvy za podmínek druhé z nabídek následně nedošlo. Důvody pro získání předmětných nemovitostí podle něj spočívaly v možnosti získání zbývající části původního areálu, aby v budoucnu mohl dostavět sousední dům již v minulosti vyprojektovaný, čímž by se „zaplnila ošklivá mezera“, a též důvody provozně stavební spočívající v technickém propojení jeho nemovitých věcí s předmětnými nemovitostmi.
4. Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v rozsahu všech jeho výroků) napadl žalobce včasným dovoláním doplněným dalšími dvěma podáními učiněnými v rámci lhůty pro podání dovolání, v němž nesouhlasil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení 12 otázek „zásadního právního významu“, a to: 1) „zda právním jednáním orgánů státu, Ministerstva dopravy České republiky a Ministerstva financí České republiky a dle jejich pokynů jednáním žalované vzniklo u žalobce legitimní očekávání nabytí rodinného historického majetku části jednotného funkčního celku s jedním č.p.
XY za účelem jeho sloučení ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, konkrétně od nálezů Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10, ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 2941/10 (správně sp. zn. II. ÚS 2941/17 – poznámka Nejvyššího soudu), ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. I.
ÚS 353/04, ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07, ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 185/04, ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1737/08, ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 2443/08, ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 420/09, ze dne 15. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 2707/18, usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3137/21, (tato rozhodnutí – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – jsou veřejnosti dostupná na https://nalus.usoud.cz), a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8.
2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3342/2011, jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), 2) „zda je soud povinen posoudit podle kogentního ustanovení § 588 odst. 1 občanského zákoníku absolutní neplatnost SMLOUVY O BEZÚPLATNÉM PŘEVODU NEMOVITÉ VĚCI, S NÍŽ MÁ PRÁVO HOSPODAŘIT STÁTNÍ PODNIK, DO PŘÍSLUŠNOSTI HOSPODAŘENÍ ORGANIZAČNÍ SLOŽKY STÁTU … zvláště pak, pokud na tom závisí vyřešení otázky pasívní legitimace žalované“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (žalobcem konkrétně specifikované),
3) „zda v řízení došlo k porušení ústavního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zejména tzv.
opomenutými důkazy spočívající v neodůvodněném neprovedení … předložených a navržených důkazů a průběhem jednání u odvolacího soudu …, kdy jednání trvalo pouhých 11 minut“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (žalobcem konkrétně specifikované), přičemž v tomto postupu odvolacího soudu žalobce spatřoval vady řízení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a porušení jeho práva na spravedlivý proces,
4) „zda má být respektován restituční charakter věci v návaznosti na 18–ti leté soudní restituční řízení o vydání nemovitosti – funkčního celku s právními předchůdci žalované“, která podle žalobce nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena,
5) „zda po rozhodnutí vlády o zařazení majetku k privatizaci podle § 5 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby ve znění pozdějších předpisů a schválení privatizačního projektu jeho zakladatelem Ministerstvem dopravy ČR a zaevidování Ministerstvem financí ČR může likvidátor státního podniku ‚odstoupit od záměru privatizace‘, aniž by došlo k rozhodnutí vlády o změně rozhodnutí o privatizaci podle § 10 odst. 7 zákona č. 92/1991 Sb. …“, kterou žalobce také považoval za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu,
6) „zda má být respektována právní zásada sjednocování vlastnictví funkčních celků, zvláště pak v případě věci restitučního charakteru“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu (žalobcem citované), 7) „zda postup likvidátora žalované, který dle privatizačního projektu schváleným Ministerstvem dopravy České republiky a evidovaným Ministerstvem financí České republiky, podle něhož měly být prodány celkem 3 účetní jednotky 3 nabyvatelům, prodal pouze 2 jednotky 2 nabyvatelům, je vůči žalobci porušením ústavního principu rovného zacházení spojeného s porušením práva vlastnit majetek podle čl.
11 Listiny“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu (žalobcem citované), 8) „zda postupem likvidátora při převodu majetku po podání žaloby došlo k porušení žalobcova ústavního práva na nerušené užívání jeho majetku (části funkčního celku) ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a Dodatkového protokolu č. 1 způsobením nové (ve 100 leté historii rodinného majetku již třetí) majetkové křivdy tím, že u jednoho funkčního celku dochází z hlediska veřejného stavebního práva k dvojí příslušnosti stavebních úřadů (obecného a speciálního stavebního úřadu Ministerstva vnitra) a režimovým opatřením ze strany vedlejšího účastníka podle interního nařízení Ministerstva vnitra č.
119/1999, kterým se upravuje bezpečnostní ochrana objektů Ministerstva vnitra a Policie České republiky ve znění pozdějších předpisů, jímž je žalobce vedlejším účastníkem podrobován“, která podle žalobce nebyla v judikatuře dovolacího soudu dosud řešena,
9) „zda nedobrá víra vedlejšího účastníka při uzavření SMLOUVY O BEZÚPLATNÉM PŘEVODU NEMOVITÉ VĚCI, S NÍŽ MÁ PRÁVO HOSPODAŘIT STÁTNÍ PODNIK, DO PŘÍSLUŠNOSTI HOSPODAŘENÍ ORGANIZAČNÍ SLOŽKY STÁTU … požívá právní ochrany“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (žalobcem citované),
10) „zda měl soud posoudit základní práva žalobce podle čl. 4 odst. 4 Listiny k nabytí části funkčního celku o výměře 793 m2 a plnou saturaci vedlejšího účastníka jiným samostatným funkčním celkem o výměře 2.941 m2 v jeho výlučném užívání (resp. střet těchto práv)“, kterou žalobce také považoval za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, 11) „zda může zakladatel žalovaného státního podniku v průběhu privatizačního procesu rozhodnout o zrušení žalovaného a vstupu do likvidace, což má přímý dopad na použití příjmu z prodeje privatizovaného majetku“, která podle žalobce dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a 12) „zda odvolací soud, stejně jako soud I.
stupně, porušením povinnosti usilovat o smírné vyřešení zakotvené 1. v § 99 odst. 1 o. s. ř. tím, že ve věci nikoliv bagatelní s účastníky a vedlejším účastníkem a) věc neprobraly, b) neupozornily na právní úpravu a stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, c) nezabývaly se doporučením možnosti smírného vyřízení sporu, d) neupozornily na možnost využití mediace podle zákona o mediaci, 2. v § 100 odst. 2 o. s. ř. tím, že ve věci nikoliv bagatelní a) neprovedly ‚Diagnostiku případu mediace pro soudce‘ podle pomocné šablony Ministerstva spravedlnosti …, b) nenařídily první setkání se zapsaným mediátorem, přičemž ani v odůvodnění svých rozhodnutí neuvedly, z jakého důvodu povinnost usilovat o smírné vyřešení věci … zcela ignorovaly, zkrátily právo žalobce na spravedlivý proces podle čl.
36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod a zatížily tím meritorní rozhodnutí vadou“, kterou žalobce považoval za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu a současně měl za to, že při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (jím citované).
5. V souvislosti s otázkami 4), 5), 6), 7), 8), 9), 10) a 11) žalobce v dovolání a jeho doplnění dále namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a měl za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (jím citované) a zatížil řízení jinou vadou řízení a porušením práva na spravedlivý proces tím, že nepřihlédl k argumentaci žalobce, s uvedenými otázkami se nevypořádal, neprovedl navržené důkazy a neodůvodnil jejich neprovedení.
6. Žalobce dalšími procesními podáními navrhl přidělení věci do senátu „28 Cdo“, který rozhoduje podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu „o dovoláních ve věcech sporů z restitucí“, s tvrzením, že nyní souzená věc navazuje na výše uvedené 18 let trvající restituční řízení, v němž v minulosti celkem pětkrát rozhodoval právě uvedený senát Nejvyššího soudu. Též navrhl výjimečné nařízení jednání k projednání dovolání, při kterém žádal vyslechnout likvidátora žalovaného a provedení důkazu přiloženými fotografiemi areálu.
7. Žalovaný navrhl dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout jako nedůvodné. Vedlejší účastnice se k podanému dovolání nevyjádřila.
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Otázka 1) nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť se odvolací soud při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího (i Ústavního) soudu. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci nesvědčil žádný právní nárok, na jehož základě by mohly být předmětné nemovitosti převedeny do jeho vlastnictví, a že žalobce nemohl být ani v legitimním očekávání, že mu majetek státu bude prodán, neboť na privatizaci státního majetku není právní nárok. Vyšel přitom z obsahu korespondence, na kterou žalobce v žalobě odkazoval. Z ní vyplývalo pouze to, že žádost žalobce o koupi předmětných nemovitostí byla začleněna do zpracovaného privatizačního projektu žalovaného (do návrhu privatizačního projektu byl po zapracování připomínek ministerstva financí zahrnut přímý prodej předmětných nemovitostí žalobci za tam uvedených podmínek), avšak privatizační projekt nebyl schválen vládou České republiky a nedošlo k privatizaci předmětných nemovitostí podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o velké privatizaci“). Předmětné nemovitosti jsou stále v majetku České republiky.
11. Zásada legitimního očekávání v souvislosti s vlastnickým právem vychází z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ‚ESLP‘), která byla následně převzata Ústavním soudem. Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, bod 34, uvedl, že ochrana „legitimního očekávání“ nabytí majetkové hodnoty je integrální součástí práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Dodatkový protokol“). Pojem „majetek“ v kontextu tohoto ustanovení podléhá autonomnímu výkladu, tj. nezávislému na případné definici pojmu ve vnitrostátním právním řádu; a to navíc výkladu dosti širokému – zahrnuje nejen věci a nehmotné statky, ale v podstatně jakýkoli nárok či zájem majetkové povahy mající nějakou hodnotu. Musí se přitom jednat o nárok či zájem existující, skutečný – ustálená judikatura ESLP pod pojmem „majetek“ označuje buď „existující majetek“ nebo majetkové hodnoty (včetně pohledávek), u nichž stěžovatel může tvrdit, že má alespoň „legitimní očekávání“ jejich splnění; nestačí tedy výhled na získání či důvěra v budoucí získání majetku (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 642/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 353/04, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2460/2012; dále rovněž rozhodnutí velkého senátu ESLP o přijatelnosti ve věci Gratzinger a Gratzingerová proti České republice ze dne 10. 7. 2002, č. 39794/98, rozsudek ESLP ve věci Glaser proti České republice ze dne 14. 2. 2008, č. 55179/00 a další rozhodnutí ESLP citovaná v uvedených nálezech).
12. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že privatizační projekt (dokument vypracovaný zpravidla příslušným podnikem, v němž je mimo jiné vymezen rozsah privatizovaného majetku a též způsob provedení privatizace) je pouze podkladem pro rozhodnutí o privatizaci vydávaného příslušným orgánem podle § 10 zákona o velké privatizaci. Rozhodnutí o schválení privatizačního projektu, resp. rozhodnutí o privatizaci nezakládá závazkový právní vztah; k tomu dochází teprve převodem vlastnického práva k privatizovanému majetku. Privatizační projekt představuje pouze přípravnou fázi v procesu privatizace a teprve na jeho základě se privatizace realizuje právně závaznými formami (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 1239/2006, a ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 29 Odo 1501/2006). V nyní posuzované věci byla oprávněna rozhodnout o privatizaci vláda České republiky s ohledem na to, že byl navrhován přímý prodej předmětných nemovitostí mimo veřejnou soutěž nebo veřejnou dražbu – srov. § 5 odst. 1 a 2 a 10 odst. 1 zákona o velké privatizaci. Podle zjištění odvolacího soudu vláda České republiky kladně nerozhodla o privatizaci žalovaného podle privatizačního projektu, v němž byl navržen přímý prodej předmětných nemovitostí žalobci.
13. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dále platí, že rozhodování vlády České republiky o privatizaci na základě privatizačních projektů (podle ustanovení zákona o velké privatizaci) je rozhodováním jménem státu, jako vlastníka majetku, o tom, jak bude s tímto majetkem naloženo (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 1994, sp. zn. Opjn 1/93, Cpjn 102/93, uveřejněné pod číslem 44/1994 Sb. rozh. obč.). Teprve rozhodnutím o privatizaci tedy vláda rozhodne o tom, zda vůbec bude navrhovaný privatizační projekt realizován, tj. zda skutečně bude vybrán konkrétní majetek státu k privatizaci a jakým způsobem a za jakých podmínek privatizace takového majetku proběhne.
14. Pokud tedy odvolací soud v posuzované věci dospěl k závěru, že žalobce nemohl být v legitimním očekávání, že mu majetek státu (předmětné nemovitosti) bude prodán v situaci, kdy vládou České republiky nebylo rozhodnuto o privatizaci (nebyl schválen privatizační projekt, v němž byl navrhován přímý prodej předmětných nemovitostí), postupoval zcela v souladu s výše uvedenými judikaturními závěry. Pouhý obsah privatizačního projektu, který připravil žalovaný (a upravil na základě podnětu ministerstva financí), a jenž nebyl schválen vládou České republiky, která jako jediný příslušný orgán mohla za stát rozhodnout o tom, zda předmětné nemovitosti vůbec budou privatizovány a zda mohou být v rámci privatizace převedeny přímým prodejem na žalobce, nemohl založit legitimní očekávání žalobce, že dojde k převodu předmětných nemovitostí na něj (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3386/2020, ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2973/21).
15. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
16. Přípustnost dovolání proto nemohou založit otázky 4), 5), 6), 7), 8), 10) a 11), neboť ty odvolací soud neřešil a na jejich řešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Odvolací soud se s ohledem na žalobou vymezený předmět řízení (výše zmíněný) zabýval tím, zda žalobci svědčilo právo, aby s ním žalovaný uzavřel požadovanou kupní smlouvu, tj. zda mu svědčilo právo na převedení předmětných nemovitostí z majetku státu na základě jednání žalovaného, které učinil v rámci přípravy privatizačního projektu. Dospěl k výše uvedenému závěru, že takové právo žalobci nesvědčilo a že žalobce nemohl být ani v legitimním očekávání takového práva. Současně uzavřel, že žalovaný nebyl ve věci pasivně věcně legitimován, neboť s předmětnými nemovitostmi ve vlastnictví státu je nyní oprávněna nakládat vedlejší účastnice (organizační složka státu). V řešené věci nešlo o proces napravení majetkových křivd a vydání nemovitostí dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tj. o restituční nárok žalobce. Sám žalobce konstatoval, že předchozí dlouhodobý restituční spor již byl pravomocně ukončen (přezkumu výsledku dřívějšího pravomocného rozsudku v restituční věci by ostatně bránila překážka věci rozsouzené). Skutková tvrzení svědčící o uplatnění nároku oprávněné osoby ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. žalobce neučinil. S ohledem na vymezení žalobního nároku a vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci, podle kterého vláda České republiky nerozhodla o privatizaci na základě navrhovaného privatizačního projektu žalovaného, tedy odvolací soud neřešil, a ani neměl důvod řešit, otázky týkající se restitučního charakteru věci, zásady sjednocování vlastnictví funkčních celků a práva vlastníka (podle čl. 4 odst. 4 Listiny) k nabytí části funkčního celku ve vtahu k plné saturaci vedlejší účastnice jiným samostatným funkčním celkem, které jsou spojeny právě s řešením restitučních nároků. Stejně tak nebylo pro napadené rozhodnutí určující (v situaci, kdy byl učiněn závěr, že žalobci nesvědčilo žádné zákonné právo na převod předmětných nemovitostí do jeho vlastnictví, jehož realizace se v řízení dožadoval – ani legitimní očekávání takového práva) řešení otázek porušení práva na nerušené užívání majetku postupem likvidátora po podání žaloby při převodu majetku způsobující podle žalobce nové majetkové křivdy a dvojí příslušnost stavebních úřadů u jednoho funkčního celku, porušení práva vlastnit majetek spojené s porušením práva rovného zacházení, či odstoupení od záměru privatizace a možnosti zakladatele rozhodnout v průběhu privatizačního procesu o zrušení žalovaného a jeho vstupu do likvidace s dopadem na použití příjmu z prodeje privatizovaného majetku.
17. Nadto žalobce svou dovolací argumentaci u některých z výše uvedených otázek opírá o tvrzení, že vládou České republiky bylo rozhodnuto o výběru majetku do privatizace a že toto rozhodnutí může změnit pouze tento orgán a nelze od něj odstoupit. Přehlíží však, že podle zjištění odvolacího soudu k rozhodnutí vlády České republiky o privatizaci vybraného majetku (ve smyslu § 5 odst. 1 a 2 a § 10 zákona o velké privatizaci) vůbec nedošlo. Žalobce tedy vychází z odlišného skutkového stavu věci, než jaký byl zjištěn odvolacím soudem. Nejvyšší soud v této souvislosti opakovaně připomíná, že při úvaze o
tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
18. Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
19. Jak bylo uvedeno již výše, odvolací soud v posuzované věci dovodil, že žalobci jednak nesvědčí žádný právní titul, na jehož základě by mohly být nemovitosti převedeny do jeho vlastnictví (nemohl mít ani legitimní očekávání práva na takový převod), a jednak že žalovaná není ve věci pasivně věcně legitimovaná. Každý z těchto právních závěrů přitom sám o sobě postačoval jako důvod pro zamítnutí žaloby. Prostřednictvím otázek 2) a 9) žalobce zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem výlučně ve vztahu k druhému z uvedených závěrů, tj. závěr o absenci pasivní legitimace žalovaného z důvodu, že již žalovaný není oprávněn s předmětnými nemovitostmi nakládat, a to na základě smlouvy o bezúplatném převodu nemovité věci, s níž měl žalovaný právo hospodařit, do příslušnosti hospodaření organizační složky státu (vedlejší účastnice).
Jestliže obstály jiné důvody, pro něž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (správnost prvního z uvedených právních závěrů nebyla dovoláním relevantně zpochybněna, jak bylo uvedeno výše), nemůže žádný z dalších dovolacích důvodů naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Ani odlišné vyřešení otázek 2) a 9) by se totiž nemohlo v poměrech žalobce nijak příznivě projevit, což činí jeho dovolání v tomto rozsahu nepřípustným.
20. Prostřednictvím otázek 3) a 12) žalobce ve skutečnosti namítá vady řízení. Vadu řízení (procesní pochybení) spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí (nepřihlédnutí k jeho argumentaci) a též v neprovedení předložených a navržených důkazů a neodůvodnění jejich neprovedení, žalobce namítá též ve vztahu k řešení dalších otázek a tvrdí, že tím došlo i k porušení práva na spravedlivý proces. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o.
s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalobce o procesních pochybeních nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, tj. otázku, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí a která by tak splňovala předpoklady dovolání vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
21. Nad rámec výše uvedeného lze k těmto námitkám žalobce dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv
dovolatele. Nejvyšší soud napadené rozhodnutí jako nepřezkoumatelné neshledal, neboť jeho odůvodnění dosahuje takové míry argumentace, která nikterak nekrátila žalobce v možnosti uplatnění dovolacích důvodů, jak je zřejmé i z obsahu jeho dovolání (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.). Z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o.
s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces přitom nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12.
2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 10.
12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012). Z obsahu napadeného rozhodnutí přitom jsou zřejmé důvody, pro které odvolací soud na základě jím zjištěného skutkového stavu ve věci rozhodl. Z těchto důvodů též vyplývá, že již neměl důvod se zabývat některými dalšími argumenty žalobce, které pro posouzení věci za zjištěného stavu nebyly rozhodné. Za uvedené situace nemohlo dojít k porušení práva žalobce na spravedlivý proces ani tím, že odvolací soud neprováděl mediaci či pokus o soudní smír. Stejně tak je z napadeného rozhodnutí zřejmé, že odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého provedení dalších důkazů (jež měly směřovat k prokázání skutečností, které pro posouzení věci nebyly relevantní) již bylo nadbytečné (srov. odstavec 29 rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 10 napadeného rozhodnutí odvolacího soudu).
Ani o opomenuté důkazy tedy nešlo.
22. Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém jeho rozsahu, tedy i v té části prvního výroku a v druhém a třetím výroku, jimiž bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení. Okolnost, že odvolací soud poskytl účastníkům v napadeném rozsudku nesprávné poučení o tom, že dovolání je přípustné proti rozhodnutí jako celku (tj. i proti těmto částem jeho výroků), možnost podat dovolání tam, kde to zákon nepřipouští, nezakládá (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sb. rozh. obč., nebo nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07).
23. Ve věci nebyl dán důvod pro předložení věci „senátu 28 Cdo“ Nejvyššího soudu k projednání dovolání, jak navrhoval žalobce, neboť nešlo o dovolání „ve věci sporu z restitucí“, o němž by podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu účinného v době nápadu věci příslušelo rozhodnout senátu soudního oddělení č. 28.
24. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. K návrhu žalobce na nařízení jednání lze dodat, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující skutkový stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř.), který nemůže v řízení u dovolacího soudu doznat žádných změn. V dovolacím řízení se tedy neprovádí dokazování a napadené rozhodnutí odvolacího soudu se přezkoumává jen z hlediska správnosti právního posouzení věci (srov. DOLEŽÍLEK, Jiří. § 243a [Dovolací jednání]. In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 1–2.). Proto nařízení jednání nebylo potřebné.
25. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 146 odst. 3 o. s. ř. za použití § 243c odst. 3 věty první a § 224 odst. 1 o. s. ř. Jelikož bylo dovolání žalobce odmítnuto, je povinen nahradit žalovanému náklady, které v dovolacím řízení účelně vynaložil a které sestávají z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem ve výši 51 500 Kč podle § 6 odst. 1, § 7 bod 7 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dovolací soud vycházel z tarifní hodnoty ve výši 17 926 470 Kč odpovídající navrhované kupní ceně za předmětné nemovitosti jako předmětu právního jednání, k jehož vzniku směřovala žaloba na nahrazení projevu vůle – tj. nešlo o předmět penězi neocenitelný, k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1927/2015, ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1176/2015, či ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 76/2017) a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, při připočtení náhrady za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 21 %, tj. 10 878 Kč, neboť advokátka žalovaného je plátcem této daně. Náhradu nákladů dovolacího řízení žalovaného ve výši celkem 62 678 Kč je žalobce povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho advokátky ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení (srov. § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř.). Jelikož vedlejší účastnici na straně žalovaného žádné náklady dovolacího řízení podle obsahu spisu nevznikly, ve vztahu mezi žalobcem a vedlejší účastnicí žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. 6. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu