22 Cdo 1176/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců: a) I. V., b) O. V., obou zastoupených JUDr. Hanou Jareš
Procházkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Štěpánská 643/39,
proti žalovaným: 1) M. V., 2) A. P., oběma zastoupeným JUDr. PhDr. Oldřichem
Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Jugoslávská 481/12, o
zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu
Praha-západ pod sp. zn. 6 C 271/2009, o dovolání žalobců proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 28 Co 519/2013-101,
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 28 Co
519/2013-101, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27.
června 2013, č. j. 6 C 271/2009-86, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků
k domu stojícímu na pozemku parc. č. 1061, k pozemku parc. č. 1061 o výměře 312
m2, pozemku parc. č. 1062 o výměře 832 m2 (dále jen „předmětné nemovitosti“),
zapsaným u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště
Praha-západ pro obec a k. ú. Č. na LV č. 1224 (výrok I.), nařídil prodej těchto
nemovitostí s tím, že jeho výtěžek bude rozdělen mezi účastníky těmito podíly:
žalobce a) ve výši 7/32, žalobce b) ve výši 11/32, žalovaná 1) ve výši 7/32,
žalovaná 2) ve výši 7/32 (výrok II.), a uložil žalovaným povinnost zaplatit
žalobcům na náhradě nákladů řízení 544 763,52 Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku (výrok III.). Výrok III. soud prvního stupně odůvodnil ustanoveními §
151 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Vychází z toho, že řízení o
zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví může být zahájeno z podnětu
kteréhokoliv spoluvlastníka a jeho výsledkem je rozhodnutí, které má povahu
tzv. věci iudicium duplex, kdy nelze hovořit o úspěchu či neúspěchu jedné
strany ve věci. V daném případě ale žalované navrhovaly zamítnutí návrhu s
odkazem na důvody hodné zvláštního zřetele, které však soud v řízení nezjistil,
a žalobci tak byli ve věci úspěšní. Soud jim proto přiznal plnou náhradu
nákladů řízení spočívající v zaplaceném soudním poplatku ve výši 4 000 Kč,
odměně za 8 úkonů právní služby po 34 540 Kč podle § 8 odst. 5 advokátního
tarifu za každou zastupovanou osobu snížené o 20 % podle § 12 odst. 4
advokátního tarifu, 16 x „režijní paušál“ po 300 Kč podle § 13 advokátního
tarifu a „21 % DPH“, tedy celkem 544 763,52 Kč.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením
ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 28 Co 519/2013-101, rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že výše nákladů řízení činí 184
614 Kč, v dalším výrok o nákladech řízení potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
V odůvodnění odvolací soud uvedl, že i v řízení o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví platí při rozhodování o náhradě nákladů řízení na
prvním místě zásada úspěchu ve věci zakotvená v § 142 občanského soudního řádu,
kterou lze korigovat nepřiznáním náhrady žádnému z účastníků podle § 150
občanského soudního řádu, nebo přiznáním náhrady nákladů řízení neúspěšnému
žalovanému podle § 143 občanského soudního řádu. Soud tedy může aplikovat § 142
občanského soudního řádu, jestliže účastník navrhuje neúspěšně jiný způsob
vypořádání, anebo se navrhovanému způsobu vypořádání brání. V souzené věci
odvolací soud shledal podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení, neboť žalobci
konzistentně setrvávali na svém návrhu na zrušení podílového spoluvlastnictví
prodejem věci a žalované se zrušení podílového spoluvlastnictví intenzivně
bránily, ale jejich obrana nebyla úspěšná. Odvolací soud pak neshledal důvody
pro aplikaci § 143 občanského soudního řádu, neboť žalovaná 1) reagovala na
návrhy žalobců věc vyřídit mimosoudně jen tak, že se zrušením a vypořádáním
podílového spoluvlastnictví nesouhlasila, protože v domě bydlí, ani podmínky
pro uplatnění § 150 občanského soudního řádu, neboť jeho uplatnění brání
okolnosti případu, když žalované se odmítaly již před řízením s žalobci
dohodnout a snažily se dosáhnout zamítnutí žaloby. Řešení zvolené soudem
prvního stupně nakonec akceptovaly, když se proti němu neodvolaly.
Odvolací soud se však neztotožnil s výší nákladů řízení, když vyšel z ceny
nemovitostí 2 750 880 Kč, která vyplývá ze znaleckého posudku založeného ve
spisu. Naopak žalobci jimi tvrzenou tržní cenu nemovitostí ve výši 8 000 000 Kč
nijak nedoložili, zjišťování tržní ceny nemovitostí by zvýšilo náklady řízení a
není vůbec jisté, že odhad žalobců odpovídá realitě v daném místě a čase s
ohledem na stáří nemovitosti a s ohledem na to, že údržba vzhledem ke sporům
mezi spoluvlastníky spíše vázla a nemovitosti chátraly. Soudu prvního stupně
vytkl, že není zřejmé, jak dospěl k částce 35 540 Kč za jeden úkon právní
služby a přiznal chybně i dvojnásobek režijních paušálů, než kolik bylo
společných úkonů právní služby. Odvolací soud tak při stanovení nákladů řízení
vyšel z částky 2 750 880 Kč a i s ohledem na 2 zastupované osoby dovodil, že
hodnota 1 úkonu právní služby činí 10 512 Kč. Před soudem prvního stupně bylo
provedeno 7 společných úkonů právní služby, a proto žalovaným náleží 147 168
Kč, k čemuž je třeba připočíst 7 „režijních paušálů“ po 300 Kč, „DPH“ je 31 346
Kč, soudní poplatek představuje částku 4000 Kč, a proto náklady právního
zastoupení celkově činí 184 614 Kč. O nákladech odvolacího řízení rozhodl
odvolací soud podle § 224 odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s § 142
odst. 2 občanského soudního řádu, neboť ačkoliv žalobci byli úspěšní v základu
věci, žalované výrazně uspěly ve výši nákladů řízení před soudem prvního stupně.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího
soudu závisí na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a tato právní otázka má být
posouzena jinak. Spatřují základní pochybení v otázce ceny věci jako základu
pro zjištění tarifní hodnoty pro výpočet odměny advokáta. Soud prvního stupně
vzal za základ pro zjištění tarifní hodnoty hodnotu předmětných nemovitostí
uvedenou v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. ledna 2008, sp. zn.
37 D 590/2000, v němž je odkaz na znalecký posudek Ing. Jana Mertena ze dne 10.
listopadu. 2011, který ohodnotil předmětné nemovitosti k 10. říjnu 2000 částkou
10 145 589 Kč. Odvolací soud ji nezohlednil, neboť částka 8 000 000 Kč, z níž
vyšel soud prvního stupně, není nijak podložena a soud nezdůvodnil, proč k
takovému způsobu výpočtu přistoupil. Odvolací soud pak vzal za základ znalecký
posudek znalkyně Václavy Kučírkové ze dne 28. prosince 2000, ovšem nezohlednil
to, že tento znalecký posudek zjistil cenu předmětných nemovitostí podle stavu,
v jakém se nacházely k roku 1975, tedy bez stavebních úprav a bez přístaveb a
nástaveb. Znalecký posudek tak nijak nezjišťuje hodnotu nemovitostí k době
zahájení řízení v roce 2009, a proto je s ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu
sp. zn. 33 Odo 238/2001, který stanovuje požadavek aktuální ceny věci, pro
výpočet odměny v předmětném řízení zcela nepoužitelný. Dále odvolací soud
pochybil, když na rozdíl od soudu prvního stupně přiznal náhradu pouze za 7
úkonů právní služby a nevzal v úvahu nahlížení do spisu, kdy bylo nutné se
seznámit s důkazy založenými žalovanými. Tato činnost měla být posouzena jako
úkon právní pomoci podle § 11 odst. 3 advokátního tarifu analogicky jako např.
jednání před soudem nebo jako porada s klientem přesahující jednu hodinu, neboť
studium materiálů je časově i obsahově rozsáhlé a následovala samozřejmě porada
s klientem ohledně uvedených zjištění a příprava k dalšímu jednání. Jako úkon
právní služby by potom mělo být posouzeno i vyjádření k odvolání žalovaných. S
ohledem na uvedené navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalované se ve vyjádření domnívají, že dovolání není přípustné. Dovolatelé v
podstatě vytýkají odvolacímu soudu nesprávnost skutkových zjištění, na jejichž
základě rozhodl o náhradě nákladů řízení. V řízení bylo rozhodnuto o prodeji
předmětných nemovitostí, přičemž nebyla zjišťována skutečná cena předmětných
nemovitostí. Vypracování nového znaleckého posudku jen za účelem zjištění ceny
nemovitosti pro účely rozhodování o nákladech řízení by bylo neekonomické, a
proto bylo v zájmu účastníků řízení, aby předložili soudu příslušné podklady
pro posouzení ceny nemovitostí. Soud prvního stupně měl při rozhodování k
dispozici jen znalecký posudek Václavy Kučírkové, ve svém rozhodnutí pak vyšel
z částky 8 000 000 Kč, odvolací soud však zcela správně poukázal, že se jedná
toliko o odhad žalobců, který nemá oporu v provedeném dokazování a nejednalo se
ani o souhlasné tvrzení všech účastníků. Za dané situace odvolacímu soudu
nezbylo než to, aby vyšel ze znaleckého posudku Václavy Kučírkové. Zde se ovšem
jedná o skutkové zjištění, kterým přípustnost dovolání podle § 237 občanského
soudního řádu založit nelze. Ohledně nahlédnutí do spisu, tento úkon neodpovídá
žádnému úkonu právní služby podle § 11 odst. 1, 2 advokátního tarifu a
nepřichází v úvahu ani aplikace odst. 3 tohoto ustanovení. Nahlížení do spisu
obecně je třeba považovat za činnost, která je nezbytná pro kvalitní
poskytování právní pomoci a je tedy obsažena již v obsahu jiných úkonů. Důvodné
pak není dovolání ani proti výroku odvolacího soudu, kterým nebyly přiznány
žalobcům náklady dovolacího řízení. Odvolací soud rozhodl tak, že obě strany
sporu měly částečný úspěch, což však žalobci nijak nezpochybňují. S ohledem na
uvedené proto navrhují, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal žalovaným
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 7. listopadu 2013
a dovolací řízení bylo zahájeno dovoláním podaným dne 10. ledna 2014, projednal
dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání je přípustné a zároveň částečně důvodné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o
nákladech řízení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti
rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120
odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z
důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
Jestliže odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení před nalézacími soudy, je pro posouzení, zda dovoláním
napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto
dovolateli odepřely [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013 (uveřejněné pod č. 5/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek)].
Dovolatelé v průběhu řízení soudům obou stupňů vytýkali, že jim odvolací soud
namísto 544 763,52 Kč přiznaných soudem prvního stupně přiznal jen 184 614 Kč.
Jelikož dovolateli uvedená částka přesahuje 50 000 Kč, přičemž její výpočet
opřeli o relevantní argumentaci, shledal dovolací soud naplněné předpoklady
přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Dovolání je pak
podle § 237 o. s. ř. přípustné z důvodu nesprávného stanovení základu pro
výpočet náhrady nákladů řízení, které je v rozporu s rozhodovací praxí
dovolacího soudu, a je zároveň důvodné.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013
(dostupném na www.nsoud.cz), uvedl, že „při rozhodování o náhradě nákladů
řízení ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je
rozhodný procesní úspěch v řízení. Jestliže soud žalobě vyhověl a vypořádal
spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, je namístě postup podle §
142 odst. 1 o. s. ř. V případě, že soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce
navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je
nutno vždy přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu“. Obdobně
v usnesení ze dne 26. března 2014, sp. zn. 22 Cdo 245/2014 (uveřejněném v
časopise Soudní rozhledy, 2014, č. 7 – 8, str. 262), dovolací soud uvedl, že
„jestliže soud k návrhu žalobce zruší podílové spoluvlastnictví a vypořádá je
způsobem, který žalobce navrhoval, je při rozhodování o náhradě nákladů řízení
třeba vyjít z toho, že žalobce měl procesní úspěch v plném rozsahu bez ohledu
na jednání účastníků před zahájením řízení nebo na to, že by druhý
spoluvlastník mohl žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví
podat také“ [obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014,
sp. zn. 22 Cdo 1340/2014 (dostupné na www.nsoud.cz)].
Podle § 8 odst. 1 část věty před středníkem vyhlášky Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), není-li stanoveno jinak, považuje se za
tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době
započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká. Podle odst. 5 tohoto
ustanovení ve věcech zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se
vychází z ceny celé věci po odečtení ceny podílu klienta, směřuje-li návrh na
přikázání věci klientovi nebo v případě návrhu na prodej věci. Směřuje-li návrh
na přikázání věci ostatním spoluvlastníkům, vychází se z ceny celé věci po
odečtení ceny podílu ostatních spoluvlastníků. V případě návrhu na reálné
rozdělení věci se vychází z ceny celé věci.
Judikatura vycházejíc z § 8 odst. 1 advokátního tarifu akceptuje požadavek, aby
byla hodnota úkonu za poskytování právních služeb vypočítána z tarifní hodnoty
výše peněžitého plnění podle okamžiku započetí úkonu právní služby [srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2003, sp. zn. 33 Odo 238/2001
(uveřejněný pod č. C 1824 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), dále nález Ústavního soudu
ze dne 17. května 2011, sp. zn. I. ÚS 2654/10, nález Ústavního soudu ze dne 23.
února 2011, sp. zn. IV. ÚS 1332/07, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29.
března 2012, sp. zn. II. ÚS 2873/11 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu
dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
Obdobně tomu bude i v případě zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví.
Ustanovení § 8 odst. 5 je sice lex specialis k odstavci 1 tohoto ustanovení,
ale odstavec 5 modifikuje odstavec 1 toliko v tom směru, že stanoví, z jaké
ceny je třeba při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vycházet,
nikoliv však to, k jakému okamžiku se má cena věci určovat. Vzhledem k tomu i
ve věcech zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vycházet z
ceny věci v době započetí úkonu právní služby. To v obecném rámci ostatně
odpovídá i rozhodovací praxi dovolacího soudu v souvislosti s vypořádáním
podílového spoluvlastnictví, kde judikatura klade požadavek na to, aby základem
pro stanovení přiměřené náhrady při vypořádání podílového spoluvlastnictví k
nemovitosti byla její obecná cena obvyklá v daném místě v době rozhodování
[srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon
425/96 (uveřejněný pod č. 15/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek),
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2746/2009
(uveřejněné pod č. C 9 659 v Souboru)].
K uvedenému dovolací soud dodává, že ačkoliv § 8 odst. 1 advokátního tarifu
klade na soud požadavek, aby u každého úkonu právní služby vycházel z ceny věci
anebo práva v době jeho započetí, není možné na tomto požadavku s ohledem na
praktické obtíže, které by doslovný výklad v praxi způsobil, vždy striktně
trvat. Vzhledem k tomu pokud soud v řízení zjistí cenu věci nebo práva a pokud
během řízení nedojde k podstatné změně okolností (například znehodnocení věci
či práva v průběhu řízení, výrazné cenové změny ve spojení s délkou řízení),
může soud v zásadě pro účely výpočtu náhrady nákladů řízení vyjít ze stejné
ceny věci nebo práva pro všechny úkony právní služby.
Stanovení ceny věci pro účely výpočtu náhrady nákladů řízení je otázkou
zjišťování skutkového stavu, při níž soud má vycházet ze všeho, co v řízení
vyšlo najevo, tedy i z obsahu spisu, ze shodných tvrzení účastníků řízení,
jakož i z dalších důkazů, které za účelem stanovení výše náhrady nákladů řízení
předloží strany sporu. Jelikož soud rozhoduje o náhradě nákladů řízení z úřední
povinnosti (srovnej § 151 odst. 1 o. s. ř.), může soud při splnění předpokladů
§ 120 odst. 2 o. s. ř. za účelem zjištění ceny věci provést i nenavržené
důkazy, například zadat vypracování odborného vyjádření či znaleckého posudku.
V souvislosti se znaleckým posudkem je pak třeba zdůraznit, že nelze generálně
a priori učinit závěr, že znalecký posudek je vždy nehospodárný, zvláště za
situace, kdy probíhá řízení o majetek značné hodnoty. Nepodaří-li se cenu věci
přesto zjistit, nebo lze-li cenu věci zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, je
namístě postup podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu.
V posuzovaném případě odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že z jeho
rozhodnutí není zřejmé, jak dospěl k částce 35 540 Kč za jeden úkon právní
služby. Částku 8 000 000 Kč, kterou jako tržní cenu označili žalobci, nijak
nedoložili. Jelikož zjišťování tržní ceny nemovitosti by zvýšilo náklady řízení
a nebylo vůbec jisté, že odhad žalobců odpovídá realitě v daném místě a čase,
vyšel odvolací soud z jediného znaleckého posudku založeného ve spise a na
základě toho stanovil cenu věci pro účely náhrady nákladů řízení na 2 750 880
Kč. Žalobci s tímto postupem nesouhlasili, když odvolacímu soudu vytýkali, že
vyšel ze znaleckého posudku znalkyně Václavy Kučírkové ze dne 28. prosince
2000, která však zjistila cenu předmětných nemovitostí podle stavu, v jakém se
nacházely k r. 1975, tedy bez stavebních úprav a bez přístaveb a nástaveb.
Znalecký posudek tak nijak nezjišťuje hodnotu nemovitostí k době zahájení
řízení v roce 2009.
Námitce žalobců je možné přisvědčit. Odvolací soud se sice zcela správně snažil
vyjít při výpočtu náhrady nákladů řízení z ceny předmětných nemovitostí, ale
postup, který ke zjištění jejich ceny použil, je zjevně nesprávný. V žádném
případě není možné akceptovat, aby odvolací soud pro účely určení výše náhrady
nákladů řízení vycházel ze znaleckého posudku, který stanovoval cenu
předmětných nemovitostí k datu více jak 8 let předcházejícímu zahájení řízení,
a který nadto vycházel ze stavu předmětných nemovitostí v roce 1975, tedy bez
stavebních úprav, přístaveb a nástaveb. Takovýto znalecký posudek totiž není
objektivně schopný stanovit cenu předmětných nemovitostí ani v době zahájení
řízení, ani v době rozhodnutí soudu. Vzhledem k tomu rozhodnutí odvolacího
soudu v tomto ohledu neobstojí.
Dovolatelé dále namítali, že odvolací soud měl žalobcům analogicky podle § 11
odst. 3 advokátního tarifu přiznat náhradu i za úkon právní služby mající
spočívat v nahlížení do spisu.
Tato námitka není důvodná.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. dubna 2006, č. j. 6 Azs
177/2005-50, uvedl, že podle advokátního tarifu odměna za nahlížení do spisu
nenáleží. Proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní
soud v usnesení ze dne 30. července 2008, sp. zn. I. ÚS 398/06 (dostupném na
http://nalus.usoud.cz), odmítl jako zjevně neopodstatněnou. V odůvodnění
Ústavní soud uvedl, že „nahlížení do spisu je z povahy věci součástí převzetí
zastoupení nebo obhajoby a tedy předpokládá splnění výše uvedené podmínky, tj.
první porady s klientem. klientem. Ústavní soud stejně tak za spektakulární
argumentaci stěžovatelky považuje její odkaz na ustanovení § 11 odst. 3 a odst.
2 písm. f) vyhlášky, neboť za takový úkon, který by naplnil hypotézu a
dispozici uvedeného odst. 3 nelze považovat nahlížení do spisu, které je
ostatně upraveno v ustanovení § 11 odst. 1 písm. a), písm. b), resp. ve
speciálním případě pod písm. f), jež však na souzenou věc vztáhnout
nelze“ [obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. dubna 2013, sp. zn. I. ÚS
1107/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 29. dubna 2008, č. j. 5 Azs 33/2008-40
(dostupném na www.nssoud.cz), uvedl, že úkon právní služby nahlížení a studium
spisu „je třeba považovat za součást úkonu právní služby spočívajícího v
převzetí a přípravě zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996
Sb., nikoli za samostatný úkon právní služby, jenž by byl svou povahou
nejbližší prostudování trestního spisu při skončení vyšetřování ve smyslu § 11
odst. 1 písm. f) ve spojení s § 11 odst. 3 citované vyhlášky. V daném případě
se jedná o nezbytný krok na počátku zastupování v řízení o kasační stížnosti,
aby se ustanovený advokát s věcí seznámil, nejde tedy o úkon srovnatelný s
prostudováním trestního spisu dle cit. ustanovení vyhlášky, k němuž dochází v
průběhu trestního řízení, a to po skončení jeho přípravné fáze“ [obdobně např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. prosince 2011, sp. zn. 2 As
100/2011, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. října 2011, sp.
zn. 4 As 35/2011 (obě rozhodnutí dostupná na www.nssoud.cz)].
V usnesení ze dne 9. dubna 2013, sp. zn. I. ÚS 3104/11 (dostupném na
http://nalus.usoud.cz), Ústavní soud uvedl, že „ne všechny úkony právní služby
(§ 16 odst. 2 zákona o advokacii) jsou zároveň úkony, za něž je poskytována
mimosmluvní odměna podle § 11 advokátního tarifu. Přitom na tento princip již
judikatura Ústavního soudu opakovaně odkazovala; to kupř. v nálezu ze dne 13.
8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1099/09, v usnesení ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. II. ÚS
435/06, v usnesení ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. III. ÚS 791/07, v usnesení ze
dne 25. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 1855/07. V citované judikatuře Ústavního
soudu bylo dále poukazováno na fixovaný závěr, že advokát zápisem do seznamu
advokátů dal z ústavního hlediska předběžný souhlas (srov. rozsudek Evropského
soudu pro lidská práva ve věci van der Mussele proti Belgii ze dne 23.
listopadu 1983, série A. č. 70) mimo jiné k tomu, že v tomto ohledu bude
omezeno (za výhody současně poskytované) jeho právo na zisk z podnikání (čl. 11
Listiny), a tím ve své podstatě i podnikání samotné (čl. 26 Listiny). Toto
omezení není pojímáno za rozporné s ústavním pořádkem, jestliže odpovídá
principu proporcionality, a zásadní průmět do sféry základních práv či svobod
nemá“.
Z uvedených rozhodnutí zřetelně vyplývá, že za úkon právní služby spočívající v
nahlížení a studiu spisu odměna advokátovi zpravidla nepřináleží, neboť studium
spisu je zahrnuto v úkonu právní služby převzetí a přípravy zastoupení nebo
obhajoby na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb [§ 11 odst. 1 písm. a)
advokátního tarifu], či v úkonu právní služby první porady s klientem včetně
převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, je-li klientovi zástupce nebo
obhájce ustanoven soudem [§ 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu], případně
tvoří nezbytný předpoklad pro řádné zastupování i v průběhu řízení.
Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 29. dubna 2008, č. j. 5 Azs 33/2008-40
(dostupném na www.nssoud.cz) připustil z tohoto pravidla výjimku za situace, že
by nahlížení do spisu v konkrétní procesní situaci mohlo být podle § 11 odst. 3
advokátního tarifu analogicky považováno za obdobu prostudování trestního spisu
při skončení vyšetřování ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu.
Ačkoliv lze tuto výjimku připustit, je třeba ji vykládat spíše restriktivně. To
znamená, že ne každé nahlížení do spisu a jeho prostudování v rámci civilního
soudního řízení lze analogicky posuzovat za samostatný úkon právní služby, za
který by náležela advokátovi odměna, nýbrž jen takové prostudování spisu, které
by svým významem mohlo odpovídat prostudování trestního spisu při skončení
vyšetřování ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu, neboť ani v
trestním řízení nenáleží advokátovi za každé nahlížení do spisu či jeho
prostudování odměna, nýbrž jen prostudování spisu „po skončení vyšetřování“,
přesněji řečeno v okamžiku, kdy policejní orgán uzná vyšetřování za skončené a
jeho výsledky za postačující k podání obžaloby (srovnej § 166 odst. 1 zákona č.
141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů). Toto prostudování
vyšetřovacího spisu včetně jeho příloh je důležitým okamžikem trestního řízení,
neboť obhajoba se může s vyšetřováním podrobně seznámit, reagovat na jeho
průběh, zejména navrhnout doplnění dokazování, a může začít připravovat
obhajobu pro další průběh trestního řízení.
S ohledem na uvedené proto dovolací soud připouští, aby soud rozhodující o
náhradě nákladů řízení výjimečně přiznal advokátovi odměnu za samostatný úkon
právní služby spočívající v prostudování spisu, a to analogicky podle § 11
odst. 1 písm. f) advokátního tarifu, bude-li takový postup v civilním soudním
řízení s ohledem na konkrétní okolnosti případu (při zohlednění zejména
nezbytnosti a účelnosti postupu, procesní situace) ospravedlnitelný (například
založí-li protistrana do spisu značné množství listin, s nimiž nemá účastník
možnost se jinak seznámit krátce před přípravným jednáním či prvním jednání ve
věci). Jelikož bude při rozhodování o odměně za poskytnutí právní služby
prostudování spisu záležet na úvaze soudu, přezkoumá dovolací soud postup
odvolacího soudu jen v případě, kdy úvahy soudu při rozhodování o náhradě
nákladů řízení budou zjevně nepřiměřené.
V posuzovaném případě odvolací soud za nahlížení do spisu odměnu za samostatný
úkon nepřiznal, přičemž s ohledem na průběh řízení i na obsah soudního spisu,
který v posuzovaném případě není nikterak obsáhlý (rozhodnutí soudu prvního
stupně je již na č. l. 86), se dovolacímu soudu nejeví závěry odvolacího soudu
o nepřiznání odměny za nahlížení do spisu zjevně nepřiměřené. Dovolací námitku
proto dovolací soud neshledal důvodnou.
Ze shora uvedených důvodů vyplývá, že usnesení odvolacího soudu spočívá ve
smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož
Nejvyšší soud shledal, že ve věci nejsou splněny předpoklady pro změnu usnesení
odvolacího soudu podle § 243d písm. b) o. s. ř., zrušil podle § 243e odst. 1 o.
s. ř. usnesení odvolacího soudu a věc mu podle § 243e odst. 2 věty první o. s.
ř. vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem
dovolacího soudu vázán (srovnej § 243g odst. 1 věta první, část věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací
soud v novém rozhodnutí o věci (srovnej § 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. září 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu