30 Cdo 76/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci
žalobce A. J., zastoupeného Mgr. Lukášem Blažkem, advokátem se sídlem v
Pardubicích, nám. Čs. legií 500, proti žalovanému O. M., zastoupenému JUDr.
Janou Markovou, advokátkou se sídlem v Českém Brodě, Husovo nám. 64, o určení
vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C
338/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9.
února 2016, č. j. 22 Co 436/2015-183, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
označených nemovitostí, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně přiznal v řízení úspěšnému žalobci náhradu nákladů
řízení ve výši 35.966,- Kč s odkazem na § 7, § 9 odst. 3 písm. a), a § 11 odst. 1 písm. a), c), d) a g) a § 13 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále již „advokátní
tarif“ nebo vyhl. č. 177/1996 Sb.“). Soud prvního stupně vyložil, že „oproti
vyúčtování nákladů řízení zástupcem žalobce, který je určil částkou 136.792,-
Kč, soud dospěl jednak k odlišné výši odměny za úkon právní služby, a to s
ohledem na ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) AT ve výši 2.500,- Kč oproti
navrhovaným 12.180,- Kč vypočteným z ceny nemovitostí.“
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze (dále již „odvolací
soud“) v záhlaví označeným usnesením zastavil řízení o odvolání žalovaného
(výrok I.), dále změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je
povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 41.366,- Kč (výrok
II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení. K rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odvolací soud v odůvodnění
(písemného vyhotovení) svého rozsudku mimo jiné vyložil:
„V kupní smlouvě ze dne 18. 4. 2012, která byla shledána soudem prvního
stupně jako absolutně neplatná, byla dohodnuta kupní cena převáděných
nemovitostí na částku 500.000,- Kč. Znalecký posudek vypracovaný znalcem
Ladislavem Němečkem dne 28. 3. 2013 ocenil předmětné nemovitosti podle stavu ke
dni 30. 4. 2012 částkou 968.000,- Kč, přičemž tato cena je cenou
administrativní. Výše citované ustanovení § 8 odst. 1, věty prvé, věty před středníkem,
vyhlášky výslovně stanoví, že za tarifní hodnotu se považuje výše peněžitého
plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se
právní služba týká. Řízení v této věci bylo zahájeno dne 31. 7. 2013, přičemž nemovitosti
byly znaleckým posudkem oceněny ke dni 30. 4. 2012, tedy ve stavu více jak 15
měsíců před zahájením řízení. Kupní smlouva ze dne 18. 4. 2012, ve které je pak
dohodnuta kupní cena ve výši 500.000,- Kč, tedy téměř poloviční, pak byla
uzavřena (i když neplatně) taktéž více jak 15 měsíců před zahájením soudního
řízení. S ohledem na rozdílnou administrativní hodnotu oceněných nemovitostí a
dohodnutou kupní cenu více jak 15 měsíců před zahájením soudního řízení, tak
musí odvolací soud konstatovat, že fakticky pro účely rozhodování o náhradě
nákladů řízení mezi účastníky se jedná o věc penězi neocenitelnou. Při určení
výše odměny za jeden úkon právní služby je tak na místě vyjít z ustanovení § 9
odst. 4 písm. b) vyhlášky, z tarifní hodnoty 50.000,- Kč, což představuje
odměnu za jeden úkon právní služby ve výši 3.100,- Kč a nikoliv 2.500,- Kč, jak
nesprávně dovodil soud prvního stupně.“
Ve vztahu k nákladům odvolacího řízení odvolací soud vyložil, že
žalobce byl úspěšný s ohledem na jeho odvolací návrh pouze částečně, což
vyústilo v aplikaci § 142 odst. 2 in fine o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, konkrétně do výroků o náhradě
nákladů řízení, podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého
advokáta včasné a (z hlediska zákonem stanovených náležitostí) řádné dovolání. Dovolatel namítá, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší
soud“ nebo „dovolací soud“) a rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky
(dále již „Ústavní soud“), když aplikoval § 9 odst. 4 písm. b) advokátního
tarifu, namísto toho, aby při určení odměny advokáta vycházel ze skutečné
hodnoty předmětných nemovitostí. Podle dovolatele napadené rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na právní otázce, „zda v dané věci náleží náhrada
nákladů řízení – odměna advokáta vypočtená podle § 8 AT či podle § 9/4 AT“
(roz. advokátního tarifu). Dovolatel tvrdí, že v projednávané věci šlo o určení
vlastnictví k předmětným nemovitostem, přičemž předmětem řízení tak byla věc
penězi ocenitelná. Na určení odměny právního zástupce dovolatele je proto
zapotřebí primárně použít § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Ve spise se nachází
listiny, které byly provedeny k důkazu a z nichž plyne hodnota předmětných
nemovitostí, přičemž skutečnost, že zjišťování cen není zcela aktuální, nemůže
podle dovolatele vést k závěru odvolacího soudu, že hodnotu nemovitostí nelze
určit. Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu v jeho nákladových výrocích zrušil a věc v tomto rozsahu
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby rozhodnutí odvolacího
soudu změnil a přiznal dovolateli právo na náhradu nákladů řízení ve smyslu
podaného dovolání. Žalovaný se k podanému dovolání žalobce písemně nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že
dovolání žalobce – jak bude rozvedeno níže – není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. V posuzované věci se dovolatel domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud
prvního stupně určil, že dovolatel je vlastníkem předmětných nemovitostí. Z
hlediska rozhodování o náhradě nákladů řízení odvolací soud ve shodě se soudem
prvního stupně (který ovšem nesprávně vycházel z odměny za jeden úkon právní
služby ve výši 2.500,- Kč namísto podle odvolacího soudu správné výše 3.100,-
Kč) dospěl k závěru o naplnění podmínek pro aplikaci § 8 odst. 1 a § 9 odst. 4
písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb., se závěrem, že v daném případě (jak již shora
bylo zreferováno) jde o věc penězi neocenitelnou. Tomuto právně kvalifikačnímu závěru - s přihlédnutím k učiněným
skutkovým zjištěním, které v dovolacím řízení nelze nijak revidovat - dovolací
soud nemá důvod oponovat. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým
výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně
výroků o nákladech řízení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
dovolání podle § 237 není
přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv a pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat
jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo
34/2013, uveřejněného pod č. 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v
případě, kdy soud účastníku odepřel náhradu nákladů řízení, je pro posouzení,
zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu
takto soudy dovolateli odepřely. Jak již bylo uvedeno, v dané právní věci se jednalo o spor o určení
vlastnictví žalobce k předmětným nemovitostem. Jelikož se pro účely posouzení
přípustnosti dovolání do výroků o nákladech řízení z hlediska ustanovení § 238
odst. 1 písm. c) o. s. ř. částky náhrady nákladů řízení před soudem prvního
stupně a soudem odvolacím sčítají (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
20. října 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016; všechna zde označená rozhodnutí
Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách
Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou
veřejnosti dostupná na internetových stránkách Ústavního soudu
http://nalus.usoud.cz), lze – s přihlédnutím k tomu, jak bylo soudy v obou
stupních rozhodnuto – dospět k závěru, že v této věci nelze dovodit
nepřípustnost dovolání ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Obsahem dovolání je posouzení otázky, které ustanovení advokátního
tarifu je třeba na daný případ aplikovat. K otázce určení tarifní hodnoty v
návaznosti na posouzení, zda právní služba poskytnutá advokátem se týkala práva
ocenitelného či práva, jehož hodnotu nelze vyjádřit v penězích, se Nejvyšší
soud však již shodně vyjadřoval. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. zejm. rozsudek
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek) se při rozhodování o náhradě nákladů řízení
po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne
17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (uveřejněným pod č. 116/2013 Sb.) odměna za
zastupování advokátem určí podle ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, o mimosmluvní odměně. I po novelizaci advokátního tarifu prostřednictvím vyhlášky č. 486/2012
Sb. je proto podle Nejvyššího soudu nezbytné primárně vycházet z § 8 odst. 1
advokátního tarifu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6.
2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015). Teprve tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit
v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále
stanoveno jinak, je nezbytné postupovat ve smyslu § 9 odst. 1 advokátního
tarifu. Nejvyšší soud dále judikoval, že hodnotu věci nebo práva nelze
vyjádřit v penězích nebo ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, jestliže
např. z obsahu spisu není zřejmý žádný právně relevantní podklad týkající se
hodnoty nemovitosti a zjišťování hodnoty věci by znamenalo prodloužení sporu ve
vazbě na neúčelné náklady, jež by se musely vynaložit v souvislosti s odborným
posouzením skutečností rozhodných pro zjištění hodnoty (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011, nebo ze
dne 24. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015). V posuzované věci odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů
řízení měl k dispozici (stejně jako soud prvního stupně) znalecký posudek
Ladislava Němečka ze dne 28. února 2013, jenž předmětné nemovitosti ocenil
podle stavu ke dni 30. dubna 2012 částkou 968.000,- Kč, která v daném případě
představovala cenu administrativní [cena zjištěná, úřední – k tomu srov. § 2
odst. 3 zákona č. 51/1997 Sb. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně
některých zákonů pro daňové účely (zákon o oceňování majetku), ve znění
pozdějších předpisů, jež se uplatňuje především pro daňové účely], nikoliv cenu
obvyklou, která jako jediná může být právně relevantním podkladem pro závěr o
hodnotě (nemovité) věci ve smyslu rozhodování o náhradě nákladů řízení ve
smyslu § 8 odst. 1 advokátního tarifu (k tomu srov. především usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2015, sp. zn. 28 Cdo 1927/2015, nebo usnesení
téhož soudu ze dne 24. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, ze dne 8. září
2015, sp. zn. 22 Cdo 1176/2015, nebo ze dne 14. prosince 2016, sp. zn. 22 Cdo
3082/2016). Nejvyšší soud v již shora označeném rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1021/2015
vyložil, že teprve tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích
nebo ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi (např. z obsahu spisu není zřejmý
žádný právně relevantní podklad týkající se hodnoty nemovitosti a zjišťování
hodnoty věci by znamenalo prodloužení sporu ve vazbě na neúčelné náklady, jež
by se musely vynaložit v souvislosti s odborným posouzením skutečností
rozhodných pro zjištění hodnoty, respektive ceny nemovitosti), je nezbytné za
tarifní hodnotu mimo jiné ve sporech o určení vlastnictví k nemovité věci
považovat fixní tarifní hodnotu ve výši 50.000,- Kč ve smyslu § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Rovněž i v daném případě odvolací soud (soud prvního stupně) neměl
právně relevantního podkladu stran zjištění hodnoty předmětných nemovitostí,
neboť zmíněný znalecký posudek stanovil (pro zcela jiné účely) administrativní
cenu tohoto nemovitého majetku, jež však - jak bylo shora vyloženo -
nevyjadřuje cenu obvyklou, kterou lze považovat za podklad pro rozhodování o
náhradě nákladů řízení ve smyslu § 8 odst. 1.
Ke zjištění ceny nemovitostí by
proto musel být vypracován posudek za účelem zjištění obvyklé (tržní) ceny,
neboť by musela být zvolena zcela jiná metoda způsobu ocenění, než která byla
použita při stanovení administrativní ceny těchto nemovitostí. Z tohoto důvodu odvolací soud – v kontextu shora připomenuté
judikatury Nejvyššího soudu – proto nepochybil, přistoupil-li při rozhodování o
náhradě nákladů řízení k aplikaci § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. b) advokátního
tarifu a v důsledku toho též korigoval (početně nesprávný) nákladový výrok
rozsudku soudu prvního stupně. Z uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti
dovolání, které proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věty první o. s. ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.). Bylo-li dovolání odmítnuto, rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení nemusí být odůvodněno (srov. § 243f odst. 2 věty druhé o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.