Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele A. G., zastoupeného JUDr. Adamem Valíčkem, MBA, advokátem, sídlem nám. Svobody 87/18, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2025 č. j. 7 Tdo 465/2025-381, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. února 2025 č. j. 11 To 23/2025-350 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 22. listopadu 2024 č. j. 2 T 102/2023-311, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze, Okresního státního zastupitelství Praha-východ, J. D., P. S., a J. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 31, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a odsouzen k trestu odnětí svobody na 24 měsíců s tím, že výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 24 měsíců. Poté co poškození (vedlejší účastníci) z okna auta vypustili světlici, donutil je stěžovatel pod pohrůžkou zastřelení vystoupit z jejich vozidla a opustit areál obchodní společnosti, v němž se nacházeli, a jejich vozidlo ještě krátký časový úsek svým autem pronásledoval.
3. Odvolání stěžovatele podané proti rozsudku okresního soudu bylo v záhlaví uvedeným usnesením Krajského soudu v Praze podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítnuto.
4. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné, protože k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a důkazy) stěžovatel neprokázal, ani neoznačil žádný zjevný rozpor ve skutkovém zjištění, tedy že při činu vytáhl střelnou zbraň a mířil s ní na poškozené; pouze zpochybnil věrohodnost svědeckých výpovědí poškozených a požadoval po Nejvyšším soudu jiné hodnocení těchto výpovědí, což Nejvyššímu soudu nepřísluší. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu (nesprávné právní posouzení) Nejvyšší soud konstatoval, že námitky ohledně jednání v krajní nouzi jsou evidentně vyloučeny, protože v danou chvíli neexistovalo žádné nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákoníkem, neboť poškození vystřelili římskou světlici směrem do volného prostoru, kde se nenacházel žádný objekt, na němž by mohl vzniknout požár. Soudy nižších stupňů rovněž přijatelně odůvodnily nadbytečnost stěžovatelem navrhovaných důkazů (výslech jeho manželky a znalecký posudek k otázce, zda poškození mohli slyšet zvuk, který je typický pro zbraň, která se nabíjí), neboť rozhodná skutková zjištění mají podle Nejvyššího soudu dostatečný podklad ve věrohodných, podrobných, konzistentních a logických svědeckých výpovědích poškozených.
5. Soudy podle stěžovatele porušily zásadu volného hodnocení důkazů. Jimi zjištěný skutkový stav je ve vzájemném rozporu s provedenými důkazy. Soudy měly provést znalecký posudek k otázce, zda poškození vůbec mohli slyšet cvaknutí střelné zbraně stěžovatele při nabíjení. Výpovědi poškozených neodpovídají skutečnému časovému sledu, v jakém mělo k trestné činnosti stěžovatele dojít a poukazuje i na další rozpory ve výpovědích jednotlivých poškozených (ohledně barvy jím použité zbraně). Obecné soudy rovněž zaměnily kategorii autenticity a pravdivosti tvrzení poškozených. Dále obecné soudy pochybily, pokud pro údajnou nadbytečnost nevyslechly manželku stěžovatele, která incident sledovala z kamerového záznamu ve voze, který stěžovatel pořizoval a zároveň jí ho odesílal. Upozorňuje na to, že v řízení před policejním orgánem se mělo vycházet z toho, že stěžovatel měl údajně někomu přiložit střelnou zbraň k hlavě, což není pravda. Jeho jednání lze posoudit jako jednání v krajní nouzi, respektive snad jako exces při krajní nouzi. Poškození těžko mohli vidět, že stěžovatel na ně mířil střelnou zbraní, neboť i stěžovatel špatně viděl na poškozené. V řízení se nevyskytl jediný důkaz svědčící o úmyslu stěžovatele dopustit se protiprávního jednání, konkrétně trestného činu vydírání.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzované věci nedošlo.
8. Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že svou argumentaci stěžovatel již uplatnil v řízení před obecnými soudy, které se jí již zabývaly a řádně se s ní vypořádaly. Obecné soudy dostatečně vysvětlily, že není podstatné, zda skutečně stěžovatel na poškozené mířil (funkční) střelnou zbraní a zda ji předtím nabil (cvaknutí potvrzované poškozenými). Skutková podstata trestného činu vydírání je splněna už tehdy, pokud pachatel někoho násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy - zjednodušeně řečeno - k něčemu přinutí. V tomto kontextu je tedy zjevné, že podstatný byl v posuzované věci dojem, který stěžovatel svým jednáním u poškozených vyvolal. O tomto dojmu přitom nebylo pochyb, jak vyplynulo minimálně ze záznamu hovoru poškozených na tísňovou linku těsně poté, co je stěžovatel přestal pronásledovat.
9. Soudy rovněž nepřehlédly, že stěžovatel sice zpochybňoval, že na poškozené mířil střelnou zbraní, ovšem v trestním řízení se ani nepokusil vysvětlit, co mohl jiného držet v ruce takovým způsobem, aby to v poškozených vyvolalo oprávněnou obavu srovnatelnou s tím, jako když na ně někdo míří střelnou zbraní. Proto také nenechaly vypracovat znalecký posudek k tomu, zda poškození skutečně mohli slyšet cvaknutí při nabíjení zbraně, a nevyslechly ani manželku stěžovatele, která měla údajně uvedený konflikt sledovat "v přímém přenosu" prostřednictvím zasílaného kamerového záznamu incidentu. Ani stěžovatel netvrdí, že jeho manželka mohla vidět nebo slyšet více, než sám stěžovatel a tím přispět k objasnění věci. Soudy konstatovaly, že výpovědi svědků a dochované části kamerového záznamu se v popisu událostí shodují a vysvětlily ústavně souladným způsobem, že ani nedochovaná část záznamu nemohla snímat to, co měl obviněný při incidentu v ruce.
10. Průběh skutkového děje spáchané trestné činnosti není ani jakkoliv zpochybňován rozdílnými výpověďmi samotných poškozených. Výpovědi poškozených se lišily toliko v detailech jako např. barva zbraně, kterou na ně stěžovatel mířil či kolik z poškozených vystřelilo světlice. Obecné soudy při popisu skutku nevycházely z toho, že by stěžovatel měl někomu přikládat střelnou zbraň k hlavě a tato námitka stěžovatele je rovněž nedůvodná.
11. Zpochybňuje-li stěžovatel naplnění skutkové podstaty trestného činu tím, že relativizuje naplnění úmyslu u této skutkové podstaty, Ústavní soud odkazuje na to, že stěžovatel nejprve donutil poškozené, aby vystoupili s rukama nad hlavou ze svého automobilu a potom je donutil spěšně odjet. Již z tohoto popisu není pochyb o tom, že stěžovatel poškozené pohrůžkou nutil k něčemu, co by sami dobrovolně nedělali. Zjevně tak tedy činil úmyslně.
12. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. listopadu 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu