Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Decoll Core a. s., sídlem Nádražní 344/23, Praha 5 - Smíchov, zastoupené Mgr. Petrem Beránkem, advokátem, sídlem Ostrovní 126/30, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2022 sp. zn. 61 To 345/2022 a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV ze dne 18. května 2022 č. j. NCOZ-679-2847/TČ-2016-412303-C-F, za účasti Městského soudu v Praze a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV (dále jen "policejní orgán") ze dne 12. 11. 2021 č. j. NCOZ-679-2616/TČ-2016-412303-C-F byla podle § 79a odst. 1 a 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 79g odst. 1 trestního řádu, zajištěna pohledávka obchodní společnosti X, plynoucí z finančních prostředků složených v notářské úschově ve výši 98 343 366 Kč. Podle zjištění policejního orgánu je obviněný v dané věci osobou, která tuto obchodní společnost ovládá a skrytě vlastní. Tato obchodní společnost nikdy neměla žádné zaměstnance a nezdá se, že by vyvíjela jakoukoliv ekonomickou činnost. Zajištěná pohledávka je částí prostředků obdržených za prodej souboru nemovitostí. Původně byly tyto prostředky zajištěny usnesením Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 21. 7. 2021 sp. zn. 1 KZV 215/2013, které však částečně zrušil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 21. 10. 2021 sp. zn. 61 To 525/2021. Policejní orgán přistoupil k zajištění náhradní hodnoty výnosů z trestné činnosti uvedeným usnesením. Hodnota zajišťované hodnoty představuje zhruba 11 % hodnoty výnosů z trestné činnosti.
3. Stěžovatelka následně podala žádost o zrušení popsaného zajištění, kterou policejní orgán napadeným usnesením zamítl. Uvedl, že několik hodin po zajištění pohledávky shora popsaným usnesením došlo k vidimaci smlouvy o postoupení pohledávky mezi obchodní společností X (jako postupitelkou) a stěžovatelkou (jako postupnicí). Datum uzavření smlouvy (dne 30. 8. 2021) nelze ověřit, avšak datum její vidimace podezřele koresponduje s úkony orgánů činných v trestním řízení. Smlouva však byla údajně uzavřena v době, kdy byla pohledávka zajištěna předchozím usnesením (před jeho zrušením městským soudem). Zároveň je nestandardní, že k jejímu uzavření (bez jakýchkoliv zajišťovacích prvků) nedošlo u advokáta nebo notáře, přestože jde o pohledávku blížící se hodnotě 100 000 000 Kč. Pragmatičnost svého jednání (snaha znemožnit zajištění prostředků orgány činnými v trestním řízení) vysvětlila sama obchodní společnost X ve své stížnosti proti novému zajištění této pohledávky. Podle policejního orgánu je tak zřejmé, že ryze účelovým jednáním se osoby pod vlivem obviněných pokusily předmětnou pohledávku dostat mimo dosah orgánů činných v trestním řízení. Provázanost obchodní společnosti X a obviněných přitom potvrdil i městský soud.
4. Proti usnesení policejního orgánu podala stěžovatelka stížnost, kterou městský soud napadeným usnesením zamítl. Ztotožnil se s argumentací policejního orgánu. Doplnil, že z výpisu z obchodního rejstříku zjistil, že stěžovatelka (dříve nazvaná Vilardy Trade a. s.) má k roku 2020 celková aktiva ve výši 2 000 000 Kč a z bilance vyplývá nulový výsledek hospodaření. Pozdější údaje k dispozici nejsou. Lze tak hovořit o společnosti bez historie a vlastní ekonomické aktivity, pročež je nemožné, aby byla schopna plnit z uvedené smlouvy o postoupení pohledávky. Orgány činné v trestním řízení navíc nemají k dispozici důležité přílohy ke smlouvám.
5. Stěžovatelka namítá, že v dané věci byl zajištěn majetek, u kterého není zajištění podle § 79a odst. 1 a 2 trestního řádu přípustné. Stěžovatelka s věcí (resp. hodnotou) zajištěnou v trestní věci nikdy nedisponovala a nemohla ji tak odejmout z dispozice orgánů činných v trestním řízení. To ostatně napadená rozhodnutí vůbec netvrdí. Zároveň však napadená rozhodnutí uvádějí, že teprve v budoucnu bude rozhodnuto, zda zajištěná hodnota v rámci potrestání pachatele propadne. Tímto pachatelem však není ani stěžovatelka, ani právnická osoba, která jí pohledávku postoupila. Postup orgánů činných v trestním řízení je tak v rozporu s principem majetkové autonomie právnických osob. Jeho ochranu opakovaně potvrdil rovněž Nejvyšší soud. Napadená rozhodnutí tak nemají zákonný podklad, neboť směřují vůči osobě (resp. jejímu majetku), která není povinna takové zajištění strpět. Nadto stěžovatelka namítá, že napadená rozhodnutí se s jejími námitkami vůbec nevypořádaly a jsou proto nepřezkoumatelná.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud považuje za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v trestním procesu vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud je povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze při zjevném porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. usnesení ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 2532/12 nebo ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz).
8. Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v trestním řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy, či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13
(N 63/73 SbNU 209)].
9. Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79a a násl. trestního řádu považuje Ústavní soud za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14
(N 147/78 SbNU 275)]. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13
(N 206/71 SbNU 429), usnesení ze dne 11. 3. 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02 nebo ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04 ]. Jak přitom již bylo uvedeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je vyhodnotit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí - při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení - posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace. Z hlediska Ústavního soudu je přitom důležité, zda řízení před orgány veřejné moci (zde před orgány činnými v trestním řízení) lze považovat za řádně vedené. Proto je podstatné i to, zda eventuální pochybení jednoho orgánu veřejné moci bylo - byť v relativně samostatné fázi řízení - napraveno orgánem jiným, k tomu zákonem určeným.
10. V posuzované věci Ústavní soud neshledal žádné excesivní pochybení odůvodňující jeho zásah. Orgány činné v trestním řízení přesvědčivě a logicky popsaly, z jakého důvodu považují zajištěnou hodnotu za výnos z trestné činnosti. V takové situaci je jeho zajištění možné bez ohledu na aktuálního "držitele" této hodnoty. Smyslem dané zákonné úpravy naopak je znemožnit vynětí dané věci z případné dispozice s ní orgány činnými v trestním řízení. Snaha o takový postup (např. postoupením pohledávky) zajištění hodnoty neznemožňuje. Taková hodnota pak může být postižena ochranným opatřením.
11. Orgány činné v trestním řízení rovněž nemají povinnost před samotným zajištěním zjistit a přesvědčivě odůvodnit dílčí okolnosti snah o převod práv s touto hodnotou spojených. Zajištění tak neztrácí svou legitimitu, není-li například vyjasněno, kdo je vlastníkem zajištěné věci, či zda smlouva o převodu majetkových práv je platná či nikoliv. Zajišťovací instituty trestního řízení sice nemohou fungovat "slepě", bez respektu k právům třetích osob nabytých v dobré víře. Taková zjištění je často nutné učinit až po rozhodnutí o trestní odpovědnosti obviněných, nicméně tato zjištění orgánů činných v trestním řízení v době jejich rozhodování zakládala důvodné pochybnosti o dobré víře stěžovatelky.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu