Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem, sídlem Ó. Lysohorského 702, Frýdek-Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. července 2023 č. j. 47 To 173/2023-26 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odboru hospodářské kriminality Ostrava, ze dne 28. března 2023 č. j. KRPT-14331-1108/TČ-2021-070082, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odboru hospodářské kriminality Ostrava, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odbor hospodářské kriminality Ostrava (dále jen "policejní orgán"), napadeným usnesením podle § 79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozhodla o zajištění nemovitých věcí, specifikovaných ve výroku tohoto usnesení, jako nástroje trestné činnosti.
3. Následně Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stížnosti stěžovatele (zúčastněné osoby) a obviněného P. D. (dále jen "obviněný") podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
4. Stěžovatel namítá, že orgány činné v trestním řízení nejsou oprávněny nepřiměřeně omezit vlastnické právo či dokonce vyvlastnit majetek třetí osoby, která se nijak na trestné činnosti obviněného nepodílela, a to na základě uměle vytvořené a právně nepodporované konstrukce nové kategorie vlastnictví, tzv. faktického vlastnictví. Policejní orgán i krajský soud v napadených usneseních operují tímto termínem s poukazem na prohlášení - podle stěžovatele pouhé "chvástání" - obviněného před třetími osobami. Sám obviněný domněnku o jakémkoliv svém vlastnickém právu vyvrací v instanční stížnosti proti napadenému usnesení policejního orgánu. Právní normy upravující právní vztahy k nemovitým věcem kategorii "faktické vlastnictví" neznají, a proto postup orgánů činných v trestním řízení hraničí se svévolí.
5. Stěžovatel zdůrazňuje, že výlučným vlastníkem je od roku 2007, kdy nemovité věci koupil, zatímco obviněný je toliko jejich nájemcem. Policejní orgán vychází pouze z poznatku, že obviněný někde tvrdil, že je vlastníkem nemovitých věcí, avšak na základě takovéhoto prohlášení by k zápisu do katastru nemovitostí obviněného jako vlastníka nemohlo dojít. Dále stěžovatel poukazuje na § 66 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, podle kterého trest propadnutí majetku postihuje celý majetek, který patří odsouzenému, nebo jeho část. V tomto případě však nemovité věci nespadají do majetku obviněného. Orgány činné v trestním řízení nemohou řešit otázku vlastnického práva, a to ani jako otázku předběžnou, proto jsou jejich rozhodnutí nezákonná.
6. Stěžovatel poukazuje na to, že při uzavírání nájemní smlouvy uložil obviněnému, aby "na sebe převedl platby energií", což je obvyklý postup při nájmu nemovitých věcí. Oproti tvrzením policejního orgánu nic výjimečného nepředstavuje ani okolnost, že obviněný nemovité věci užíval od roku 2007 a staral se o jejich údržbu. Skutečnost, že zde měly být skladovány cigarety či tabák, nebyla stěžovateli známa a dozvěděl se o ní až od policejního orgánu. Zabavení nemovitých věcí, které pronajal obviněnému, jako nástroje trestné činnosti, je tak absurdní a zcela neopodstatněné a protizákonné. Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (§ 240 trestního zákoníku), zdůrazňuje dále stěžovatel, se dopustí osoba, která neodvede zákonem vymezenou platbu, přičemž místo, kde se tak rozhodne učinit, je irelevantní. Obviněný mohl pobývat kdekoli, navíc policejní orgán tvrdí, že ve stavbě (součásti zajištěné nemovité věci) v době, kdy byl sledován, nebydlel, nechoval se tedy jako vlastník a nemohl zde činit žádná rozhodnutí neplatit daň. Tabákové výrobky měl skladovat také v garáži ve F., která má jiného vlastníka, a o jejím zajištění rozhodnuto nebylo, stejně jako u dalších nemovitých věcí, kde obviněný tabák skladoval. Dále stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1624/19 (N 209/97 SbNU 249). Zdůrazňuje, že nemovité věci pořídil v roce 2007 jako investici a kupní cenu splácí prostřednictvím hypotečního úvěru dosud. Postrádá logický smysl, aby takto postupoval ve prospěch obviněného. S nemovitými věcmi přitom nemůže jakkoli nakládat, ani je pronajímat. Obviněnému je vytýkáno, že se stíhaného jednání (skladování neokolkovaných cigaret) dopouštěl v době od 12. 11. 2021 do 1. 11. 2022, předmětné nemovité věci s jeho činností nijak nesouvisely a byly pořízeny 14 let před tím, než se měl obviněný stíhaného jednání dopustit a nelze je s naplněním trestného činu podle § 240 odst. 1, 2 a 3 trestního zákoníku nijak spojovat.
7. Podle stěžovatele krajský soud zcela bagatelizuje závažnost situace konstatováním, že napadené rozhodnutí je prozatímním opatřením, nijak mu neodjímá vlastnické právo k zajištěným nemovitým věcem a nyní pouze omezuje dispozici s předmětem zajištění, čímž je myšlen zejména prodej nebo jiný způsob převodu vlastnických práv.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud připomíná, že v nálezu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243) vyslovil tezi, podle níž je ústavní soudnictví vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních předpisů. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Jeho zákonnost a ústavnost neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je proto nutno považovat, s výjimkou mimořádné situace, za nepřípustnou, případně za nežádoucí. Její možnost je tak v těchto souvislostech nutno vykládat restriktivním způsobem. Své místo má pouze při zjevném porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, nikterak odstranit.
10. Dále lze uvést, že majetkové hodnoty zajišťované podle § 79a a násl. trestního řádu představují majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jde ovšem o opatření dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nejde tudíž o "zbavení majetku" podle čl. 1 odst. 1 věty druhé Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření, jež se týká "užívání majetku" podle odst. 2 tohoto článku (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 12. 1976 ve věci Handyside v. Spojené království, stížnost č. 5493/72, odst. 62). Na druhou stranu skutečnost, že jde pouze o časově omezené opatření, nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv osob.
11. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází z jejich smyslu a účelu. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské, kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků vlastníkovi, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k takovému jejich užití, které by mařilo průběh a výsledek trestního řízení. Jde o omezení vlastnického práva dotčených osob, avšak v mezích výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů (§ 1 odst. 1 trestního řádu) i snaha v nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.
12. Na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot podle § 79a a násl. trestního řádu jsou z ústavního hlediska kladeny tyto požadavky: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem libovůle (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je především věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení [srov. obdobně usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. Kromě toho i za situace, kdy orgány činné v trestním řízení, ač povinny při svém rozhodování respektovat ústavně zaručená lidská práva a svobody, tomuto požadavku nedostojí, platí, že důvodnost trestního stíhání a oprávněnost úkonů, které s ním souvisejí, je v prvé řadě posuzována v trestním řízení, a to tak, aby případné pochybení mohlo být napraveno již na této úrovni. Nutno zdůraznit, že je možné i následně kdykoli žádat o zrušení zajištění, přičemž zákon zároveň stanoví, že není-li zajištění pro účely trestního řízení již nutné, orgán činný v trestním řízení je zruší nebo omezí i bez podnětu.
13. Zajištění (a platí to přiměřeně i při zajišťování náhradní hodnoty) lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný zjištěnými skutečnostmi, postačí. Na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, nikoli jistoty, ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, neboť může být dalším šetřením vyvrácen. Přitom výsledky trestního řízení Ústavní soud nemůže svým rozhodnutím předjímat.
14. Legitimita zajištění se v průběhu řízení může oslabit plynutím času, viz nález ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291), ve kterém Ústavní soud vyslovil, že každé "zasahování do práva na pokojné užívání majetku musí splňovat i kritérium přiměřenosti", totiž "musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli", kdy "tento vztah má nepochybně i svou časovou dimenzi - zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho", přičemž "k tíži obviněných, a tím spíše k tíži subjektů dotčených trestním řízením, nemohou jít neodůvodněné průtahy při prokazování trestné činnosti (...) nelze přisvědčit tvrzení policejního orgánu, resp. státního zastupitelství o tom, že k průtahům došlo např. v důsledku organizačních těžkostí při vytváření podmínek pro vyšetřování, nedostatečným kapacitním zabezpečením apod. Neúměrné prodlužování vyšetřování by takto dotčenou osobu postihovalo nad rámec oprávnění daných ústavním pořádkem. Neúměrné a nedůvodné protahování přípravného řízení by tedy mohlo založit neproporcionalitu předmětného zásahu". Nutno uvážit, že zatímco u kratšího zajištění plně platí, že je institutem zatímní povahy, s přibývajícími léty se tato jeho dočasnost stále více relativizuje a je třeba na věc pohlédnout s větší "přísností". U zajištění v řádu měsíců či několika málo let (srov. usnesení ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 3674/13 a ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 776/14 , která se týkala případů zajištění trvajících cca 2 roky) se Ústavní soud zaměřuje toliko na posouzení výše uvedených předpokladů, s přihlédnutím k možnostem dotčeného subjektu dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. U mnohaletého zajištění se situace podstatně mění.
15. V posuzované věci trvá zajištění nemovitých věcí relativně krátkou dobu, přičemž Krajské státní zastupitelství v Ostravě již podalo obžalobu. Ústavní soud tudíž nepostrádá vývoj, který poskytuje jasnější perspektivu skončení řízení. Oproti tomu u nálezu sp. zn. II. ÚS 642/07 šlo o věc, kdy po více než šestileté době nebylo skončeno ani přípravné řízení a nebylo zřejmé, kdy skončeno bude, když věc byla vrácena policejnímu orgánu; ve věci, ze které vycházel nález ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 3662/14 (N 187/79 SbNU 121), byla při téměř devítileté době trvání zajištění věc vrácena před soud prvého stupně. Současnou délku trvání zajištění tak nelze připodobnit k situacím, u kterých Ústavní soud v minulosti shledal důvod ke svému zásahu.
16. Ústavní soud se vzhledem k uvedenému zaměřil zejména na splnění výše uvedených předpokladů (bod 12. i. p.), a to s přihlédnutím k možnostem stěžovatele dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě a důvody k vyhovění ústavní stížnosti neshledal. Napadená rozhodnutí zákonný podklad nepostrádají, neboť zajištění probíhá v režimu § 79a odst. 1 trestního řádu, rozhodováno je orgány k tomu trestním řádem určenými a Ústavní soud ve věci neshledal existenci svévole.
17. Ústavní soud v usnesení ze dne 18. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 3865/19 dovodil, že zajištění nemovité věci jako nástroje trestné činnosti není vyloučeno (byť je praxi častější zajištění nemovité věci coby tzv. náhradní hodnoty). V této souvislosti je podstatné, že určená nemovitá věc musí být významná pro naplnění zákonných znaků trestného činu nebo musí mít reálný vliv na jeho úspěšné spáchání.
18. Ústavní soud považuje za ústavně souladný názor orgánů činných v trestním řízení, že nástrojem trestné činnosti může být stavba (součást nemovité věci) využívaná podle odůvodněného podezření pro nelegální činnost spojenou s nákupem, skladováním a distribucí tabákových výrobků (při domovní prohlídce dne 1. 11. 2022 bylo nalezeno 199 746 ks cigaret v kartonových krabicích a plastových pytlích a 7,5 kg řezaného tabáku), přičemž skutečným vlastníkem je osoba odlišná od "knihovního" vlastníka. Související argumentace orgánů činných v trestním řízení o skutečném vlastníkovi nemovitých věcí rovněž je věcně udržitelná. Podle jejich zjištění nemovité věci byly v roce 2022 předmětem prodeje, přičemž platba označená jako rezervační záloha byla z účtu advokátní úschovy zaslána na bankovní účet J. D. (otec obviněného), ke kterému obviněnému náleželo dispoziční právo. Tento prodej následně nebyl uskutečněn, neboť kupující od smlouvy odstoupili. Policejní orgán odkazoval též na komunikaci obviněného s realitním makléřem a se stěžovatelem, ze které vyplynulo, že část peněžních prostředků z kupní ceny bude vyčleněna na doplacení hypotečního úvěru stěžovatele a další část si ponechá obviněný k realitním investicím. Orgány činné v trestním řízení připomenuly též absenci písemné nájemní smlouvy mezi stěžovatelem a obviněným a okolnost, že obviněný v minulosti uskutečnil mimořádnou splátku hypotečního úvěru poskytnutého stěžovateli ve výši 750 000 Kč.
19. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje rovněž na usnesení ze dne 12. 7. 2022 sp. zn. III. ÚS 965/22 , kde rovněž dal najevo, že instituty související se zajištěním výnosů z trestné činnosti (resp. náhradních hodnot) nelze aplikovat zcela dogmaticky. Takový výklad by předmětný institut v podstatě "vyprázdnil", neboť by bylo možné jej použít pouze na věci ve vlastnictví (držbě) obviněného (obžalovaného), což zjevně nebylo úmyslem zákonodárce.
20. Na těchto závěrech nemůže ničeho změnit míra intenzity zásahu daného zajištění do práv stěžovatele, kterou - přes obtíže mu způsobované - nelze považovat za mimořádnou. Bezprostředně aplikovatelné na stěžovatelovu věc nejsou ani nosné důvody nálezu sp. zn. II. ÚS 1624/19 , který se týká uloženého trestu propadnutí věci.
21. Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, tudíž dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. června 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu