Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Areál Zákolany s. r. o., sídlem Zákolany 103, zastoupené Mgr. Jiřím Maškem, advokátem, sídlem Lochotínská 1108/18, Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2021 sp. zn. 9 To 66/2021 a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, odboru daní, ze dne 12. srpna 2021 č. j. NCOZ-1120-237/TČ-2021-412301-H, za účasti Vrchního soudu v Praze a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, odboru daní, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, odboru daní (dále jen "policie"), byly podle § 79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zajištěny v něm blíže označené nemovitosti v katastrálních územích Trněný Újezd u Zákolan a Koleč ve vlastnictví stěžovatelky s tím, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že jsou výnosem z trestné činnosti.
3. Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") bylo usnesení policie zrušeno a bylo nově rozhodnuto tak, že se podle § 79g odst. 1 ve spojení s § 79a odst. 1 trestního řádu zajištují v něm blíže označené nemovitosti, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že věc je náhradní hodnotou k výnosu z trestné činnosti ve výši 12 171 523 Kč.
4. Stěžovatelka považuje za podstatné, že již dříve policie v trestním řízení při prohlídce jejích nebytových prostor a prostor dalších osob zabrala rozsáhlý soubor movitého majetku - strojů, přístrojů a speciálních elektrických součástek hradlových polí FPGA. Hodnota tohoto majetku by měla činit mnoho milionů korun, což potvrzují různé kontroly v minulosti. Zabraný majetek byl pořízen za účasti dotačních prostředků Evropské unie a České republiky. Investice do technologií v určité výši byla podmínkou pro vyplacení příslušné dotace. Dle příslušného usnesení o zahájení trestního stíhání se má šetřená trestná činnost týkat právě neoprávněného čerpání takovýchto dotací.
5. Stěžovatelka je přesvědčena, že je-li na pořízení technologie poskytnuta dotace, měla by být v případě neoprávněnosti jejího čerpání tato technologie i primárním výnosem z trestné činnosti. Tento movitý majetek tedy mohl a měl být zajištěn. To se však nestalo. Nebyly tak naplněny podmínky podle § 79g trestního řádu, ze kterého plyne, že institut zajištění tzv. náhradní hodnoty lze využít pouze tehdy, nelze-li zajistit majetkové hodnoty primárního výnosu z trestné činnosti. Teprve pokud by hodnota zajištěného primárního výnosu nedosahovala hodnoty škody, bylo by možno přistoupit k zajištění náhradní hodnoty. Policie namísto toho nejprve zabrala primární výnos, ovšem dosud jej nezajistila, a tím vytvořila dojem, že nelze zajistit žádnou hodnotu primárního výnosu z trestné činnosti. Přitom proti nevydanému usnesení o zajištění se nelze bránit. Následně byl zajištěn nemovitý majetek rozhodnutími napadenými ústavní stížností.
6. Ústavní soud přezkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího věcného posouzení stanovené zákonem o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že co se týče usnesení policie, to bylo již dříve zrušeno usnesením vrchního soudu, a vzhledem k tomu je ústavní stížnost v této části návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
7. Ke zbývající části návrhu, směřující proti usnesení vrchního soudu, Ústavní soud konstatuje, že posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je v této části k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že již v nálezu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95
(N 78/4 SbNU 243) konstatoval, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních předpisů. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Co do své zákonnosti a ústavnosti podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu.
Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je proto nutno považovat, s výjimkou mimořádné situace, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Její možnost je tak v těchto souvislostech nutno vykládat restriktivním způsobem. Své místo má pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
9. V řadě druhé lze uvést, že majetkové hodnoty zajišťované podle § 79a a násl. trestního řádu představují majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jde ovšem o opatření dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nejde tudíž o "zbavení majetku" podle čl. 1 odst. 1 věty druhé Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření, jež se týká "užívání majetku" podle odst. 2 tohoto článku (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému království, č. 5493/72, § 62). Na druhou stranu skutečnost, že jde pouze o časově omezené opatření, nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv osob.
10. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské, kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků vlastníkovi, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k takovému jejich užití, které by mařilo průběh a výsledek trestního řízení. Jde o omezení vlastnického práva dotčených osob, avšak v hranicích výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů (§ 1 odst. 1 trestního řádu) i snaha v nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.
11. Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot podle § 79a a následujících trestního řádu z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval do následujících tezí: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem libovůle (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení (obdobně viz usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07
, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Kromě toho i za situace, kdy orgány činné v trestním řízení, ač povinny při svém rozhodování respektovat ústavně zaručená lidská práva a svobody, tomuto požadavku nedostojí, platí, že důvodnost trestního stíhání a oprávněnost úkonů, které s ním souvisejí, je v prvé řadě posuzována v soustavě orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni. Nutno zdůraznit, že je možné i následně kdykoli žádat o zrušení zajištění. Zároveň zákon stanoví, že není-li zajištění pro účely trestního řízení již nutné, orgán činný v trestním řízení je zruší nebo omezí i bez podnětu.
12. Zajištění (a platí to přiměřeně i při zajišťování náhradní hodnoty) lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný zjištěnými skutečnostmi, postačí. Na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu.
Z preventivní povahy zajišťovacích institutů vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, nikoli jistoty, ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, neboť může být dalším šetřením vyvrácen. Přitom výsledky trestního řízení Ústavní soud nemůže svým rozhodnutím předjímat.
13. Ústavní soud se vzhledem k uvedenému zaměřil zejména na posouzení, zda napadené usnesení o zajištění má zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem stěžovatelky dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. Důvody k vyhovění ústavní stížnosti přitom neshledal.
14. Předmětné rozhodnutí zákonný podklad nepostrádá, když zajištění probíhá v režimu § 79g odst. 1 ve spojení s § 79a odst. 1 trestního řádu. Rozhodováno je přitom orgánem k tomu trestním řádem určeným. Stejně tak Ústavní soud ve věci neshledal existenci svévole. Námitkou stěžovatelky, že zajištění tzv. náhradní hodnoty lze využít pouze tehdy, nelze-li zajistit majetkové hodnoty primární, se vrchní soud, byť stručně, zabýval, když uvedl, že movitý majetek (hradlová pole) uváděný stěžovatelkou v současnosti není zajištěn, nejsou o něm dostatečné poznatky, a rovněž poukázal na počáteční fázi řízení s tím, bude dále nutno důvodnost zajištění a přiměřenost jeho rozsahu vyhodnocovat.
15. Podle Ústavního soud uvedená námitka stěžovatelky nepostrádá určitou logiku a je vhodné, aby se orgány činné v trestním řízení s ní vypořádaly do budoucna (při případných dalších rozhodováních při kterých bude posuzováno trvání daného zajištění) pečlivěji. Ústavní soud nicméně neshledává, že by v současnosti šlo o pochybení dosahující ústavněprávní intenzity, když je třeba připomenout, že slabiny odůvodnění takovýchto rozhodnutí nutno hodnotit ve světle toho, že závěry v této fázi trestního procesu činěné nemusejí být postaveny najisto. Nároky, jaké lze na rozhodnutí o zajištění a jeho odůvodnění, s přihlédnutím k jejich toliko zatímní povaze, klást, nelze srovnávat s nároky vznášenými na konečná rozhodnutí o vině a trestu.
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti dle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť napadenými usneseními stěžovatelčina základní práva porušena nebyla.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. května 2023
Jan Filip, v. r.
předseda senátu