Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., t. č. Věznice Jiřice, zastoupeného JUDr. Renatou Veseckou, Ph.D., advokátkou, sídlem Balbínova 223/5, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. června 2024 č. j. 14 To 200/2024-205 a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 16. května 2024 č. j. 1 PP 13/2023-169, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Nymburce, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37, čl. 38, čl. 40 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Nymburce (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením podle § 88 odst. 1 a 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zamítl návrh stěžovatele na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen v délce trvání 17 let. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel pro podmíněné propuštění splnil podmínku časovou, když vykonal více než dvě třetiny uloženého trestu odnětí svobody a od posledního zamítavého rozhodnutí o jeho návrhu na podmíněné propuštění uplynula lhůta šesti měsíců. Stěžovatel však podle okresního soudu nesplňuje podmínku druhou, jelikož má trvalou poruchu osobnosti s výrazně negativními vlastnostmi, pro své podmíněné propuštění je schopen učinit a slíbit cokoli, avšak sám o své vlastní vůli neučinil za celou dobu výkonu trestu odnětí svobody vůči poškozené žádný projev lítosti nebo dobré vůle. Okresní soud zdůraznil, že je třeba mít stále na paměti, za jakou trestnou činnost je stěžovatel ve vězení. Stěžovatel se pokusil velice brutálním způsobem, zřejmě promyšleně, nikoli v afektu, zavraždit svou bývalou družku, kdy vyčkával, než zemře, k čemuž naštěstí nedošlo. Poškozená je v důsledku jednání stěžovatele plně invalidní. Postoj stěžovatele k jím spáchané trestné činnosti potvrzují i zjištění znalkyně, že stěžovatel přijímá jen částečně odpovědnost za spáchaný zločin a vnímá velmi výraznou spoluvinu poškozené. Okresní soud konstatoval, že nebyla splněna ani třetí podmínka, neboť podle znaleckého posudku, vzhledem k osobnostní struktuře posuzovaného, existuje i do budoucnosti riziko jeho nepředvídané reaktivity; riziko recidivy je příliš vysoké.
3. Následnou stížnost stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl. V jeho odůvodnění zejména zdůraznil, že okresní soud při posuzování stěžovatelova návrhu vycházel ze závěrů znalkyně, v řízení ji vyslechl a též osobně vyslechl stěžovatele. Se závěry okresního soudu se krajský soud ztotožnil. Byť stěžovatel vykonal potřebnou část uloženého trestu odnětí svobody, není splněna podmínka polepšení a není pozitivní prognóza vedení řádného života. V této souvislosti krajský soud nepřehlédl, že stěžovatel se řídil odůvodněními rozhodnutí, která byla vydána v řízení o jeho prvním návrhu na podmíněné propuštění, získal nespočet odměn, má kladné hodnocení věznice a nadstandardním způsobem si zajistil podmínky pro vedení života na svobodě, což je nutno hodnotit v kontextu toho, že stěžovatel je inteligentní a v životě na svobodě je sociálně ukotven, proto se mu tyto podmínky daří plnit snadněji, než ostatním odsouzeným.
Na druhou stranu nebylo v řízení prokázáno, že by se stěžovatel dostatečně změnil, a to vzhledem k závažnosti spáchaného trestného činu. Stěžovatel i nadále přenáší velkou část viny za to, co se stalo, na poškozenou. Omluvu jí zaslanou se ani nepokusil formulovat sám. O jeho nedostatečné lítosti nad tím co se stalo, vypovídá i okolnost, že se stěžovatel pozastavuje nad dopisem, který soudu zaslala matka poškozené, aniž by se pokusil zamyslet se nad následky svého činu, které si poškozená patrně ponese do konce života.
Stěžovatel si tak stále nepřipustil svoji vinu. Během výkonu trestu odnětí svobody mu nic nebránilo v tom, aby prostřednictvím své obhájkyně kontaktoval zmocněnce poškozené a zjistil, jaké jsou její aktuální potřeby. Pokud okresní soud při posuzování stěžovatelova návrhu na podmíněné propuštění hodnotil i jeho minulé chování, neprovinil se ani judikatuře Ústavního soudu a tzv. zákazu dvojího přičítání, byť samozřejmě platí, že jen samotná okolnost spáchání trestného činu nemůže bez dalšího vyloučit možnost podmíněného propuštění.
Krajský soud uzavřel, že stěžovatel přes dlouhotrvající výkon trestu odnětí svobody stále nedosáhl stavu, který by svědčil o naplnění druhé a třetí podmínky podmíněného propuštění, zejména by vyloučil obavy z možného opakování trestní činnosti.
4. Stěžovatel uvádí, že si pro účely návrhu na podmíněné propuštění opatřil řadu podkladů a učinil řadu opatření. Získal aktualizované hodnocení věznice, doložil potvrzení o bydlení, potvrzení o zaměstnání, smlouvu o zápůjčce finančních prostředků na úhradu škody atp. Obecné soudy tyto důkazy hodnotily selektivně a v jeho neprospěch. Provedené hodnocení soudů je navíc vnitřně rozporné. K tomu stěžovatel připomíná, že znalkyně posuzující jeho osobnost během řízení uvedla, že u něj došlo k pozitivnímu posunu náhledu na spáchanou trestnou činnost. Přesto obecné soudy uzavřely, že u něj nedošlo k potřebné změně. Soudy rovněž pokračují v selekci hodnocení důkazů svědčících v jeho prospěch například v tom, že negativně hodnotí okolnost, že se při koncepci omluvného dopisu poškozené radil se svým obhájcem. Stěžovatel rovněž považuje za projev svévole, pokud obecné soudy při hodnocení jeho návrhu na podmíněné propuštění měly k dispozici i dopis matky poškozené, což byl důkaz směřující zjevně proti němu. Stěžovatel rovněž obecným soudům vytýká, že jejich aktuální rozhodnutí neobsahují srozumitelný návod, při jehož dodržení dosáhne podmíněného propuštění. Stěžovatel nerozumí tomu, z čeho obecné soudy dovozují, že neustále preferuje svoji osobu, protože během opakovaného slyšení před obecnými soudy vždy akcentoval osobu poškozené. Okresní soud navíc nerespektuje nálezovou judikaturu Ústavního soudu [zde stěžovatel odkazuje například na nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18 (N 195/91 SbNU 411)], neboť při rozhodnutí o podmíněném propuštění zdůrazňuje nutnost nahrazení škody, která byla poškozené soudem přiznána. Přitom podle odkazovaného nálezu Ústavního soudu platí, že samotné neuhrazení škod způsobených trestným činem nemůže zamezit pozitivnímu rozhodnutí o návrhu na podmíněné propuštění. Stěžovatel se také důrazně ohrazuje proti tomu, směšují-li obecné soudy jeho dřívější vyjádření a následnou obhajobu, kterou za stěžovatele koncipoval jeho obhájce. Okresní soud pochybil i v tom, pokud se s ohledem na nutnost zjistit stav poškozené obrátil na její matku a nikoliv na jejího zmocněnce. Takový postup považuje za nepřípustný projev libovůle. Obecné soudy rovněž chybují, vracejí-li se při hodnocení jeho návrhu na podmíněné propuštění k jím spáchané trestné činnosti - tento postup je v rozporu se zákazem dvojího přičítání plynoucího opět ze stěžovatelem příkladmo odkazované judikatury Ústavního soudu.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené.
7. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
8. Ústavní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu, podle níž smysl podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není v tom, aby za dobré chování ve výkonu trestu byl pachatel automaticky propuštěn po odpykání stanovené doby. Je zapotřebí vzít v úvahu samotný účel trestu, který obsahuje více komponentů, k nimž soudy při svém rozhodování musí přihlížet. Podstatou jejich úvah je v konečném důsledku důvodnost předpokladu, že odsouzený povede v budoucnu i na svobodě řádný život s minimalizací rizika recidivy [srov. usnesení ze dne 12. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 56/05
(U 7/37 SbNU 715]. Povinností obecných soudů přitom je, aby řádně zkoumaly a posoudily splnění zákonných podmínek pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnily [srov. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04
(N 219/39 SbNU 323)]. Ústavní soud ostatně konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění [srov. nález sp. zn. II. ÚS 715/04 nebo usnesení ze dne 15. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 2144/09
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)].
9. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Výklad rozhodných podmínek, tj. zda odsouzený prokázal polepšení a zda lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, je totiž z povahy věci založen na tzv. soudním uvážení, směřujícím k vymezení relativně neurčitého pojmu; o nesprávnost dosahující ústavněprávní relevance může jít jen tehdy, kdy soudy podaný výklad je výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a představuje tak nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (srov. usnesení ze dne 9. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 590/09 ).
10. Stížnostní argumentace stěžovatele je založena na určité dezinterpretaci napadených rozhodnutí, přitom Ústavní soud je považuje za řádně odůvodněná a důvody, proč soudy nevyhověly stěžovatelovu opakovanému návrhu na podmíněné propuštění, jsou v nich dostatečně vysvětleny. Oba soudy zjevně dospěly k jednoznačnému závěru - který je podložen zejména znaleckým zkoumáním osoby stěžovatele a dále opakovaným výslechem samotného stěžovatele i znalkyně - že stěžovatel doposud nezískal skutečný nadhled nad spáchanou, velmi závažnou trestnou činností, což mimo jiné znamená, že je i nadále ohrožena prognóza vedení řádného života.
Obecné soudy řádně vysvětlily, že byť stěžovatel učinil řadu opatření, aby splnil podmínky běžně vyžadované pro úspěšné posouzení návrhu na podmíněné propuštění (což v jeho případě - vzhledem k jeho inteligenci a sociálnímu zázemí - nebylo do té míry obtížné), jeho lítost nad tím, co se stalo a schopnost se s takovou událostí vyrovnat, není dostatečná. Na tom nic nemění okolnost, že podle znalkyně u stěžovatele došlo k určitému pozitivnímu posunu ohledně hodnocení spáchané trestné činnosti.
11. Nedostatečný nadhled nad spáchanou trestnou činností obecné soudy dovodily mimo jiné i z toho, že stěžovatel se nepokusil sám formulovat omluvný dopis poškozené, dopis byl odeslán společně s částečnou úhradou náhrady škody až poté, co byl stěžovatel neúspěšný se svým prvním návrhem na podmíněné propuštění z trestu odnětí svobody. V ústavní stížnosti stěžovatel nevysvětluje, proč omluvný dopis poškozené nezaslal již dříve bez ohledu na svůj pozdější návrh na podmíněné propuštění. V této souvislosti není přiléhavé tvrzení stěžovatele, že obsah omluvného dopisu adresovaného poškozené konzultoval se svým obhájcem; proti tomuto postupu by totiž obecné soudy, jak je v napadených rozhodnutích naznačeno, patrně nic nenamítaly. Naopak se ale pozastavují nad tím, že stěžovatel se tento dopis nepokusil zformulovat a tímto úkolem zcela pověřil svého obhájce.
12. Rovněž není opodstatněná stěžovatelova námitka, že okresní soud v rozporu s judikaturou Ústavního soudu nepřípadně zdůrazňuje nutnost nahradit poškozené způsobenou škodu. Hodnocení, které okresní soud v této souvislosti použil, nutno interpretovat tak, že otálení stěžovatele s náhradou škody svědčí o jeho vztahu k celé věci a že ve svém důsledku preferuje především svoje zájmy nad osudem poškozené, která je vzhledem k důsledkům trestného činu plně invalidní. Nedostatek empatie pro poškozenou obecné soudy dovodily i z toho, že se stěžovatel opakovaně pozastavuje nad s tím, že okresní soud zjišťoval aktuální stav poškozené u její matky.
Ohledně této námitky sice dal stěžovateli částečně za pravdu krajský soud, nicméně Ústavní soud se shoduje se soudem v tom, že toto dílčí pochybení okresního soudu nemá na celkové hodnocení stěžovatelova návrhu žádný vliv - ze znaleckého zkoumání a z výslechu stěžovatele obecné soudy jednoznačně dovodily, že nezískal nad trestnou činností dostatečný náhled. Samotný dopis matky poškozené, která patrně není eventuálnímu propuštění stěžovatele nakloněna, na tom nemůže nic změnit.
13. Za této situace neobstojí námitka stěžovatele, že mu obecné soudy nedaly dostatečně srozumitelný návod, aby mohl být se svým dalším eventuálním návrhem na podmíněné propuštění úspěšný. Minimálně z napadeného rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že základní kritérium úspěchu takové žádosti spočívá v tom, aby stěžovatelův soucit a nadhled nad tím, co spáchal, byl opravdový, to znamená, aby nebyl veden jen vidinou eventuálního podmíněného propuštění.
14. Obecné soudy podle Ústavního soudu ani nepochybily, pokud míru stěžovatelova polepšení a jeho schopnost uvědomění si závažnosti toho, co spáchal, posoudily s ohledem na jeho vlastní postoje během řízení, když tedy striktně nevycházely jen z obhajoby, kterou pro něj připravuje obhájce. Ze stejného důvodu obecné soudy ani nepochybily, jestliže prognózu vedení řádného života poměřovaly i závažností trestného činu, kterého se stěžovatel dopustil; stěžovatelem spáchaný trestný čin nestaví jako vylučující kritérium pro eventuální podmíněné propuštění (nezpronevěřily se tak zákazu dvojího trestání), na druhou stranu závažnost stěžovatelem páchané trestné činnosti na něj klade o to větší nároky, chce-li nyní věrohodně dokázat, že se polepšil.
15. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. října 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu