Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. B. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Janou Šimkovou, advokátkou, sídlem Studentská 1225, Bohumín, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. května 2024 č. j. 6 To 67/2024-382, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") z důvodu tvrzeného rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejich příloh se podává, že stěžovatel měl postavení poškozeného v trestním řízení vedeném proti čtyřem obviněným. Stěžovatel je novým partnerem matky obviněných dvou dcer a nezletilé (dále jen "matka"). Obviněným je též bývalý manžel matky a otec jejich tří dcer (dále jen "otec"). Posledním obviněným je známý otce.
3. Trestní řízení bylo zahájeno v reakci na incident, k němuž došlo ve večerních hodinách dne 17. 7. 2022. Obvinění se společně vydali do místa bydliště stěžovatele a matky, jelikož se tam v dané době zdržovala nezletilá, ač podle soudem stanoveného styku měla být již několikátý den v péči otce. Podle obviněných se navíc nezletilá měla svěřit své kamarádce, že stěžovatel ji sexuálně obtěžoval, o čemž se následně dozvěděly její starší sestry a posléze otec. To je mělo podnítit k tomu, aby se okamžitě vydali do místa bydliště stěžovatele a pokusili se situaci "vyřešit".
4. Policie je obvinila z toho, že - stručně řečeno - zaklepali na dveře bytu, které jim otevřela matka; otec ji měl odstrčit stranou a společně s dalšími obviněnými bez pozvání vstoupit do obývacího pokoje. Tam došlo nejdřív ke slovní rozepři a následně fyzické potyčce, a to tím způsobem, že po předchozím postrkování otec stěžovateli podkopl nohy, načež oba upadli na zem; otec měl stěžovatele držet na zemi tzv. v kravatě a druhý obviněný jej měl kopat do různých částí těla a obličeje. V důsledku toho stěžovatel utrpěl oděrku kůže v oblasti levého lokte, zhmoždění měkkých tkání v oblasti pravého předloktí a zlomeninu pravé kosti loketní. Tím měli otec nezletilé a druhý obviněný spáchat přečiny ublížení na zdraví a porušování domovní svobody; další dvě obviněné (zletilé dcery) měly spáchat pouze přečin porušování domovní svobody.
5. Okresní soud v Karviné (dále jen "okresní soud") je shledal vinnými ze shora uvedených přečinů. Poznamenal, že události onoho večera jsou popisovány obviněnými (skupina osob, které měly vtrhnout do bytu) a poškozenými, resp. svědky (skupina osob, které se nacházely v bytě) značně odlišně. Podle obviněných měli sice vstoupit do bytu bez výslovného pozvání, avšak rovněž bez jakéhokoliv odporu; následně to měl být stěžovatel, kdo jako první zaútočil na otce nezletilé. Podle poškozených naopak obvinění násilím vtrhli do bytu a otec nezletilé jako první zaútočil na stěžovatele. Soud považoval výpovědi osob nacházejících se v bytě za přesvědčivější a konzistentnější, pročež obviněné odsoudil.
6. Krajský soud napadeným rozsudkem obviněné zprostil obžaloby. Na veřejném zasedání znovu provedl důkazy: a) lékařské zprávy z prvotního ošetření stěžovatele, b) výpověď stěžovatele a matky nezletilé a c) znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. K důkazům sub a) uvedl, že lékařem byla konstatována menší oděrka na levém lokti, fraktura a otok pravé ruky, hybnost krční páteře byla v normě. K důkazům sub b) poznamenal, že stěžovatel v hlavním líčení popisoval údajné napadení mj. tak, že otec nezletilé jej měl držet v kravatě na zemi, přičemž druhý obviněný jej měl "kopat do hlavy, do pusy, rozbil mu zuby, rozbil mu nos, tekla mu krev". Kopání do hlavy, zubů, břicha a rozkroku stěžovatele popisovala také matka, jakož i nezletilá. K důkazům sub c) uvedl, že podle znalkyně stěžovatel utrpěl zlomeninu pravé loketní kosti s otokem pravého předloktí a oděrku kůže na levém lokti; "[ž]ádná další poranění z dostupné dokumentace nebyla zjištěna". Znalkyně uvedla, že zlomenina mohla vzniknout jak při pádu, tak při tzv. vykrývání útoku ze strany druhé osoby, přičemž "z dokumentace nebylo objektivizováno žádné zranění typické pro aktivní útok ze strany druhé osoby, ať už v obličeji, na hlavě, na krku, či trupu poškozeného".
7. Krajský soud v návaznosti na to poznamenal, že v dané situaci proti sobě stojí dva zásadně odlišné popisy průběhu konfliktu. Výpovědi stěžovatele, matky a nezletilé stran způsobu a intenzity útoku jsou však v podstatných bodech v rozporu s tím, co bylo objektivně zjištěno z lékařských zpráv, tedy že stěžovatel měl zranění pouze v oblasti pravého předloktí (zlomeninu) a levého lokte (menší oděrku). Jde-li o fotografii předloženou stěžovatelem na veřejném zasedání odvolacího soudu, která měla být pořízena den po útoku a měla prokazovat vznik žlutých hematomů na hrudníku stěžovatele, krajský soud ji odmítl provést jako důkaz, neboť působila nevěrohodně. V této souvislosti mj. zdůraznil, že čerstvé hematomy mají rudou barvu, později fialovo-modrou a až s odstupem několika dnů zeleno-žlutou, jak je obecně známo; fotografie byla (nepochopitelně) předložena až v odvolacím řízení; navíc mohla být upravena pomocí umělé inteligence. Dále krajský soud připomněl, že okresní soud měl k dispozici i audionahrávku telefonátu nezletilé se sestrami, z níž vyplývá podezření na její ovlivňování ze strany matky. Tuto nahrávku však vadně vyhodnotil tak, že nezletilá se jenom snažila říct obviněným to, co chtěli slyšet. S ohledem na nevěrohodnost výpovědí stěžovatele a matky a vadné hodnocení audionahrávky krajský soud uzavřel, že je nutno rozhodnout v souladu s principem in dubio pro reo, neboť vina obviněných nebyla prokázána nad jakoukoliv pochybnost.
8. Stěžovatel namítá, že rozsudek krajského soudu je v rozporu s jeho právem na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť tam uvedené skutkové závěry jsou v extrémním rozporu s důkazy. Vina obviněných byla jasně prokázána důkazy, zejm. výpověďmi osob nacházejících se v bytě. Výpovědi obviněných naopak vykazují značné rozpory.
9. Stěžovatel řádně doložil svá zranění lékařskými zprávami a posléze i fotografií hematomů po kopancích. Konkrétně v této souvislosti uvádí, že "[s] ohledem na námitky" obviněných v odvolacím řízení doložil "ještě fotografie pořízené den po zranění..., ze kterých je jasně vidět i pohmoždění hrudníku, krku a další zranění, které lékařka nepopsala v prvotní lékařské zprávě." Samotný fakt, že lékařka tyto hematomy nezaznamenala, neznamená, že stěžovatel je neměl. Krajský soud neměl ani odbornost na to, aby sám posoudil, zda modřiny zobrazené na fotografii mohly mít den po napadení žlutou barvu. Úvahy soudu o možném využití umělé inteligence jsou zcela nepodložené.
10. Nakonec uvádí, že vina obviněných byla nad jakoukoliv pochybnost prokázána také výpovědí nezletilé. Pokud obvinění poukazovali na její velmi špatný psychický stav (vč. opakovaných pokusů o sebevraždu) a z toho plynoucí ovlivnitelnost, byli to právě oni, nikoli stěžovatel s manželkou (matkou nezletilé), kdo ji naváděl ke křivé výpovědi. Nezletilá navíc stěžovateli později napsala dopis, v němž se mu omlouvala za nepravdivé obvinění ze sexuálního obtěžování s tím, že si to celé vymyslela.
11. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem (v podrobnostech viz nález ze dne 19. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 17/24 , body 31 až 35), jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
12. Ústavní soud v zájmu přehlednosti připomíná, že stěžovatel měl postavení poškozeného v trestním řízení proti obviněným, které bylo vedeno pro přečiny ublížení na zdraví a porušování domovní svobody. Zatímco prvostupňový soud obviněné shledal vinnými (a to zejm. na základě výpovědí stěžovatele, matky a nezletilé), krajský soud je napadeným rozsudkem zprostil obžaloby.
13. Stěžovatel za této procesní situace brojí proti zprošťujícímu rozsudku krajského soudu z důvodu tvrzeného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti předestírá svůj pohled na to, jak měly být krajským soudem hodnoceny ty které důkazy, které důkazy jsou přesvědčivé a které nevěrohodné.
14. K tomu Ústavní soud především uvádí, že zejm. v důsledku přijetí recentního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/24 došlo k jistému vývoji v oblasti nazírání na postavení a práva poškozených v trestním řízení. Ústavní soud dovodil, že poškození mohou za určitých striktně vymezených podmínek napadnout rovněž výrok o vině a trestu obviněného. Připustil to ale pouze v těch případech, kdy státu vznikne typicky na poli práva na život (čl. 6 Listiny a čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - dále jen "Úmluva") nebo zákazu mučení a nelidského nebo ponižujícího zacházení (čl.
7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy) pozitivní povinnost náležitě reagovat na závažné zásahy do těchto práv i prostředky trestního práva (nález sp. zn. Pl. ÚS 17/24 , bod 49 a násl.). V takových případech by bylo nutno zkoumat, zda obecné soudy své závěry o uloženém trestu založily na pečlivém zkoumání všech relevantních okolností případu tak, aby nebyl podkopán odstrašující účinek soudního systému a zájem na prevenci špatného zacházení (nález sp. zn. Pl. ÚS 17/24 , bod 54 in fine).
15. Stěžovatel ovšem porušení svého práva nebýt vystaven mučení a nelidskému nebo ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny nebo čl. 3 Úmluvy v ústavní stížnosti nenamítá. Neuplatňuje - a to ani ve své podstatě - žádnou argumentaci stran toho, že jednání obviněných vykazuje známky mučení nebo nelidského a ponižujícího zacházení a že přesáhlo určitou minimální úroveň závažnosti [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 17/24 , bod 50; rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Muršić proti Chorvatsku, č. 7334/13 ze dne 20.
10. 2016, § 97]. Ne každé špatné zacházení totiž automaticky dosahuje alespoň minimální úrovně závažnosti vyžadované čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Savran proti Dánsku, č. 57467/15 ze dne 7. 12. 2021, § 122). Stěžovatel nakonec netvrdí ani to, že by snad mohlo být zasaženo do jeho práva na život podle čl. 6 Listiny a čl. 2 Úmluvy, což se s ohledem na skutkové okolnosti věci navíc jeví jako prakticky vyloučeno.
16. Stěžovatel tudíž neunesl ani břemeno tvrzení, že v jeho věci vznikl pozitivní procesní závazek (povinnost) státu a korespondující právo stěžovatele na to, aby se namítané jednání obviněných potkalo s adekvátní trestněprávní reakcí, včetně eventuálního konstatování jejich viny a potrestání. Z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny žádná taková povinnost státu totiž nevyplývá, a to ani podle judikatury Ústavního soudu, ani podle judikatury ESLP. Již to představuje dostatečný důvod pro odmítnutí jeho ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost.
17. Důvod k vyhovění ústavní stížnosti by ovšem nebyl dán, ani kdyby snad Ústavní soud shledal v tvrzeném jednání obviněných (zejm. kopání do hlavy a těla stěžovatele) zásah do práva stěžovatele nebýt podroben nelidskému nebo ponižujícímu zacházení.
18. Ústavní soud má za to, že napadený rozsudek krajského soudu byl řádně odůvodněn a založen na dostatečně pečlivém a podrobném zkoumání všech relevantních okolností případu (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 17/24 , bod 54). Krajský soud v odůvodnění mj. poukázal na zcela konkrétní rozpory mezi výpověďmi osob nacházejících se v bytě na straně jedné a dalšími provedenými důkazy, zejm. lékařskými zprávami a znaleckým posudkem, na straně druhé. Uvedl, že ačkoli stěžovatel a matka nezletilé popisovali poměrně brutální útok mj. ve formě kopání do těla a hlavy stěžovatele (vč. kopání do jeho nosu a zubů, což mělo vyvolat krvácení), známky po takovém útoku nebyly zaregistrovány při prvotním ošetření stěžovatele v nemocnici ani soudem ustanovenou znalkyní.
Znalkyně dokonce uvedla, že "z dokumentace nebylo objektivizováno žádné zranění typické pro aktivní útok ze strany druhé osoby, ať už v obličeji, na hlavě, na krku, či trupu poškozeného". Pakliže byl v těchto výpovědích shodně popsán mechanismus útoku, který však nemá oporu v důkazech, vrhá to jisté pochybnosti i na zbylou část výpovědí.
19. Stěžovatelův argument - uplatňovaný jak před krajským soudem, tak před Ústavním soudem -, že ošetřující lékařka si tato zranění nemusela všimnout, neboť mu ošetřovala zlomenou ruku, nepůsobí příliš přesvědčivě. Podle stěžovatele mělo jít mj. o krvácivá zranění mj. v oblasti hlavy a hematomy v oblasti krku (uváděl, že jeden z obviněných mu měl "kopat do hlavy, do pusy, rozbil mu zuby, rozbil mu nos, tekla mu krev"), tedy v oblasti, která je zpravidla pro lékaře dobře viditelná. Podle lékařských zpráv navíc lékařka během vyšetření kontrolovala z podnětu stěžovatele také oblast jeho krční páteře, tj. oblast v bezprostřední blízkosti namítaných zranění.
20. Na těchto závěrech nic nemění ani tvrzení stěžovatele, že zranění po kopancích jsou spolehlivě prokázána fotografií. Ústavní soud především nemohl přehlédnout, že stěžovatel ji předložil až v odvolacím řízení, tedy značně dlouhou dobu po tvrzeném útoku. Do té doby na zranění v oblasti hrudníku, krku a event. hlavy nepoukazoval ani při lékařském ošetření, ani v předsoudní fázi trestního řízení a nakonec ani v řízení před soudem prvního stupně. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádný důvod, proč tak zásadní skutečnosti nemohl tvrdit a doložit dřív. I tato skutečnost oslabuje věrohodnost jeho tvrzení. Neprovedl-li krajský soud tento důkaz, nelze v jeho postupu spatřovat porušení stěžovatelových základních práv.
21. Jelikož Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatele, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu