Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Rudolfa Podroužka, zastoupeného Mgr. Matejem Dvořákem, advokátem, sídlem Školská 695/38, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 114/2024-159 ze dne 26. června 2024 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 186/2023-141 ze dne 6. září 2023, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Gabriely Škrabánkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel je vlastníkem jídelního stolu, jenž byl řadu let využíván v restauraci. Na vedlejší účastnici se stěžovatel domáhal zaplacení částky 233 850 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Za dobu od 10. května 2012 do 16. srpna 2016, tedy za 1 559 dní používání stolu požadoval stěžovatel částku 150 Kč denně. Žaloba byla podána 10. května 2022. Vedlejší účastnice namítla promlčení stěžovatelova práva. Bránila se rovněž tím, že vlastnické právo ke stolu nabyla ona, popřípadě, že je sporné, zda se obohatila užíváním stolu právě ona, když restauraci včetně vybavení pronajímala třetí osobě.
3. Obvodní soud pro Prahu 10 ("obvodní soud") rozsudkem č. j. 23 C 45/2022-109 ze dne 15. března 2023 žalobu zamítl (výrok I) a uložil stěžovateli nahradit náklady řízení vedlejší účastnice (výrok II). Obvodní soud posuzoval nejprve, zda není stěžovatelovo právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčeno. Soud měl z provedeného dokazování za prokázané, že nejpozději 18. dubna 2013 stěžovatel věděl, že restaurace včetně vybavení byla převedena na vedlejší účastnici. Ke dni podání žaloby tak zcela jistě uplynula promlčecí lhůta se subjektivně určeným počátkem. Přitom obvodní soud neshledal, že by námitka promlčení vznesená vedlejší účastnicí byla v rozporu s dobrými mravy.
4. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze ("městský soud") k odvolání stěžovatele potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I) a uložil stěžovateli uhradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (výrok II). Městský soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry obvodního soudu. Nepřisvědčil stěžovatelově námitce, že by promlčecí lhůta se subjektivně určeným počátkem měla začít plynout až od právní moci rozhodnutí insolvenčního soudu o vyloučení stolu z konkursní podstaty. Stěžovatel konstantně tvrdil, že je vlastníkem stolu. Pro počátek promlčecí lhůty není rozhodný okamžik, kdy soud určitou skutečnost autoritativně konstatuje, nýbrž vědomost ochuzeného. Městský soud nepřisvědčil ani, že by vznesení námitky promlčení bylo v rozporu s dobrými mravy. Žádné objektivní skutečnosti ani jednání vedlejší účastnice nebránily stěžovateli podat žalobu včas.
5. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání (výrok I) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Podle Nejvyššího soudu městský soud posoudil právní otázku, zda vznesení námitky promlčení nebylo v rozporu s dobrými mravy, v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti soudům vytýká, že se neztotožnily s jeho argumenty. Za rozhodný okamžik pro počátek běhu promlčecí lhůty považuje až rozhodnutí insolvenčního soudu, neboť v mezidobí vydaným rozsudkem obvodního soudu sp. zn. 59 C 98/2013 byl znejistěn ohledně toho, kdo je vlastníkem stolu. Navíc má za to, že vznesení námitky promlčení vedlejší účastnicí bylo ve zjevném rozporu s dobrými mravy.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní stížnost je však návrhem zjevně neopodstatněným.
9. Stěžovatel, stejně jako již u soudů obvodního, městského i Nejvyššího, zpochybňuje řešení dvou otázek. Jednak, kdy začala plynout promlčecí lhůta, a pak, zda vznesení námitky promlčení vedlejší účastnicí nebylo v rozporu s dobrými mravy. Obě tyto otázky závisí na posouzení skutkových okolností konkrétní věci. K němu je povolán primárně soud prvního stupně, popřípadě odvolací soud, které prováděly důkazy a měly přímý přístup k účastníkům. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat jejich závěry, nejde-li o zjevný exces.
10. V nynější věci obvodní soud i městský soud podrobně odůvodnily, proč odvozovaly počátek promlčecí lhůty se subjektivně určeným počátkem od 18. dubna 2013 a proč nepovažovaly vznesení námitky promlčení vedlejší účastnicí za rozporné s dobrými mravy. Jejich závěry nevykazují prvky svévole a jejich právní hodnocení je rovněž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, jak vysvětlil Nejvyšší soud v napadeném usnesení.
11. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 2. října 2024
Veronika Křesťanová v. r. předsedkyně senátu