USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce R. P., zastoupeného Mgr. Matejem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 695/38, proti žalované G. Š., zastoupené Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Čáslavská 1750/8, o 233.850 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 45/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2023, č. j. 19 Co 186/2023-141,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 15. 3. 2023, č. j. 23 C 45/2022-109, zamítl žalobu o zaplacení částky 233.850 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a zavázal žalobce k úhradě náhrady nákladů řízení žalované (výrok II.). Žalobce se na žalované domáhal vydání uvedené částky jakožto bezdůvodného obohacení, jež žalovaná na jeho úkor nabyla užíváním jídelního stolu pro šest osob ve vlastnictví žalobce (dále jen „stůl“), umístěného v objektu restaurace na adrese XY, v období od 10. 5. 2012 do 16. 8. 2016. Žalovaná nárok neuznala, tvrdíc, že stůl nabyla kupní smlouvou na vybavení restaurace, vznesla též námitku promlčení práva žalobce. Soud prvního stupně se, aniž by zkoumal aktivní a pasivní věcnou legitimaci ve sporu, zabýval námitkou promlčení práva žalobce, o níž shledal, že je důvodná. Z dokazování soud zjistil, že žalobce nejpozději ke dni podání žaloby na vydání stolu vůči žalované dne 18. 4. 2013 věděl, že restaurace a její vybavení byly převedeny na žalovanou, která je užívá, přičemž žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo žalované užíváním stolu vzniknout, podal až dne 10. 5. 2022. Jelikož se žalobce domáhal vydání bezdůvodného obohacení za období od 10. 5. 2012 do 16. 8. 2016, jeho právo se promlčovalo postupně a v celém rozsahu dne 16. 8. 2019 se promlčelo marným uplynutím subjektivní promlčecí lhůty podle § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a § 619, § 621 a § 629 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Obvodní soud nepřisvědčil tvrzení žalobce o jiném okamžiku nabytí vědomosti o vzniku bezdůvodného obohacení ani jeho argumentu, že námitka promlčení vznesená žalovanou byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, žalobu tedy zamítl.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 9. 2023, č. j. 19 Co 186/2023-141, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a zavázal žalobce k náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i jeho právním posouzením, přičemž k tvrzení žalobce o nemravnosti vznesení námitky promlčení práva zdůraznil, že v řízení nebylo prokázáno úmyslné jednání žalované s cílem poškodit žalobce, znevýhodnit jej či mu znemožnit podat žalobu na vydání bezdůvodného obohacení ani skutečnost, že by zánik nároku byl pro žalobce nepřiměřeně tvrdým postihem.
3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze v celém rozsahu podal žalobce dovolání, maje je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro otázku dosud neřešenou i odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího a Ústavního, reprezentované nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1737/08, v otázce posouzení souladu vznesení námitky promlčení žalovaného práva s dobrými mravy. Rovněž sporoval počátek běhu promlčecí lhůty. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalobce není přípustné.
9. Ve vztahu k rozporu vznesení námitky promlčení s dobrými mravy Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3355/2016, či ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4769/2018, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, uveřejněný pod číslem 29/2019 Sb. rozh. obč.). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (viz kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, a ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sb. rozh. obč., či usnesení téhož soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1846/2018). Podle judikatury Ústavního soudu naplňují tyto podmínky třeba případy, ve kterých byla za specifických okolností námitka promlčení uplatněna státem (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15), v rámci rodinných vztahů (např. nález téhož soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04) nebo advokátem proti klientovi, kterého předtím při zastoupení poškodil (za všechny viz nálezy téhož soudu ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 548/11, a ze dne 1. 6. 2021, III. ÚS 3358/20).
10. Rozpor vznesení námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, a rozsudky téhož soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení lze jen na základě skutečností, které nastaly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání (srov. mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014, nebo usnesení téhož soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1283/2019).
11. V rozsudku ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 466/2004, pak Nejvyšší soud zdůraznil, že i když není vyloučeno, aby soud dovodil, že právo vznést námitku promlčení je v rozporu s dobrými mravy, musí ze skutkového stavu vyplývat, že jde o zcela výjimečné okolnosti daného případu, které odůvodňují potřebu korektivu dobrých mravů jakožto spravedlivě vyrovnávacího měřítka pro hodnocení konkrétních okolností individuálního případu. Použití tohoto korektivu je totiž třeba považovat za krajní řešení za účelem zajištění potřebné vazby mezi občanskoprávními normami a mravním řádem společnosti, přičemž aplikace ustanovení upravujícího korektiv dobrých mravů (dříve § 3 odst. 1 obč. zák.; nyní § 2 odst. 3 o. z., k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, či ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1272/2022), nesmí vést k oslabování ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem a tím k nežádoucímu narušování jistoty občanskoprávních vztahů. Výjimečnost aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. (§ 2 odst. 3 o. z.) je třeba zdůraznit u námitky promlčení, neboť v tomto případě narušení právní jistoty občanskoprávních vztahů hrozí zvýšenou měrou.
12. Formulovat úsudek o rozporu či konformitě uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy pak v zásadě přísluší soudům nižších stupňů, vybaveným bezprostředním přístupem ke skutkovým zjištěním, nikoli dovolací instanci, jež plní úlohu soudu toliko přezkumného, nikoli nalézacího. Nejvyšší soud posuzuje pouze to, zda nejsou úvahy soudu prvního stupně, respektive soudu odvolacího zatížené zjevnou nepřiměřeností (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3392/2014, a ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1254/2020, či rozsudek téhož soudu ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1775/2022).
13. V nynějším případě soud prvního stupně i soud odvolací naznaly, že žalovaná v podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení žalobci nijak nebránila ani mu její podání nikterak neztěžovala (bod 49 rozsudku obvodního soudu), resp. nebylo prokázáno, že by motivací jednání žalované bylo žalobce poškodit, znevýhodnit či mu znemožnit podat žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, ani že by zánik nároku byl pro žalobce nepřiměřeně tvrdým postihem (bod 22 rozsudku městského soudu). Závěry nalézacích soudů jsou srozumitelné, logické a dostatečně odůvodněné, přičemž Nejvyšší soud uzavírá, že nejsou zatížené zjevnou nepřiměřeností ve smyslu výše zmíněné rozhodovací praxe.
14. Nad rámec řečeného, pokud jde o dobrou víru žalované ohledně užívání stolu, nelze než odkázat na výše uvedené závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle níž soulad námitky promlčení s dobrými mravy může být posuzován toliko z hlediska mravnosti uplatnění samotné námitky, nikoliv prizmatem mravnosti vzniku daného nároku (tedy bezdůvodného obohacení). Případná „zlá víra“ žalované při nabytí bezdůvodného obohacení užíváním stolu by byla relevantní toliko z hlediska prodloužení objektivní promlčecí lhůty (srovnej § 107 odst. 2 obč. zák. a § 638 odst. 2 o. z.), jež však nebyla zkoumána, neboť došlo k marnému uplynutí subjektivní promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení za celé žalované období (viz bod 44 rozsudku soudu prvního stupně a bod 18 rozsudku odvolacího soudu).
15. Rovněž je důležité připomenout, že nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1737/08, na nějž dovolatel odkazuje a rozpor s nímž tvrdí, reaguje na skutkovou situaci, v níž odvolací a dovolací soud nepřisvědčily desetileté promlčecí lhůtě nároku na vydání bezdůvodného obohacení, ačkoliv žalovaná dle skutkových zjištění nalézacích soudů nemohla být v dobré víře ohledně jí nabytého bezdůvodného obohacení. Jde tedy o odlišný případ, jehož závěry nejsou v nynější věci bez dalšího aplikovatelné.
16. Zbývá dodat, že v souvislosti s argumentací týkající se počátku běhu promlčecí lhůty zmíněné v dovolání dovolatel nevymezil žádnou otázku hmotného či procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř., a jeho podání tedy z daného hlediska trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
17. Avizuje-li žalobce, že dovoláním směřuje do rozhodnutí odvolacího
soudu v celém jeho rozsahu, ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II. napadeného rozsudku) tak činí pouze jako k výroku akcesorickému, aniž by uplatňoval samostatnou argumentaci. Nehledě na to, že dovolání proti němu není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. 18. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 19. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 6. 2024
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu