28 Cdo 3392/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra
Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce V.
P., zastoupeného Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové,
Pouchovská 1255/109B, proti žalovanému 1) J. B., a žalované 2) J. B.,
zastoupeným JUDr. Františkem Divíškem, advokátem se sídlem v Hradci Králové,
Velké náměstí 135/19, o zaplacení 264.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 126/2008, o dovolání
žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. října
2013, č. j. 21 Co 422/2013-252, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. února 2013, č. j. 16 C
126/2008
-228, uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 264.000,-
Kč s příslušenstvím (výrok I); zamítl žalobu v části, kterou se žalobce domáhal
zaplacení úroku z prodlení z částky 264.000,- Kč za období od 30. října 2007 do
19. dubna 2008 (výrok II); a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III, IV,
V). Žalovaná částka představovala bezdůvodné obohacení spočívající v užívání
nemovitosti ve vlastnictví žalobce žalovanými bez právního důvodu. Soud odmítl
námitku žalovaných týkající se výše bezdůvodného obohacení i námitku promlčení.
Skutečnost, že právním titulem k bydlení v nemovitosti byl souhlas nájemkyně,
sestry žalované 2), měli žalovaní uplatnit v řízení o vyklizení. Pravomocným
rozsudkem v řízení o vyklizení je okresní soud vázán a nepřísluší mu
přezkoumávat jej. Soud rovněž neshledal nárok žalobce v rozporu s dobrými
mravy, neboť žalovaní nevyklidili nemovitost po dražbě ani po tom, co jim byla
tato povinnost uložena pravomocným rozhodnutím soudu, ale až v rámci výkonu
rozhodnutí.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2. října
2013, č. j. 21 Co 422/2013-252, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně vyjma
nenapadených výroků pod body II a V (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel z toho, že žalovaní užívali nemovitost
po právní moci rozsudku ukládajícího jim povinnost ji vyklidit, tedy bez
právního důvodu a rovněž se ztotožnil se závěrem okresního soudu o tom, že
výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní společné dovolání, v němž
namítali, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu
při řešení otázky možné aplikace § 3 odst. 1 obč. zák., neboť nesprávně
posoudily jednak dohodu mezi nimi a synem žalobce, z níž měl vyplývat souhlas
žalobce k užívání předmětných nemovitostí žalovanými, a jednak nebylo
zohledněno zhodnocení předmětných nemovitostí. Dovolatelé, zdůraznili, že
ačkoliv zhodnotili předmětné nemovitosti, jsou povinni za jejich užívání hradit
bezdůvodné obohacení, a proto pouhý odkaz na samostatně probíhající řízení o
nároku za zhodnocení předmětných nemovitostí nemůže vyloučit užití korektivu
dobrých mravů.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od
1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a
čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony -
dále jen o. s. ř.).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§ 241
odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho
přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Za otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, vymezili dovolatelé otázku aplikace zásady
souladu s dobrými mravy, a to jednak při zohlednění existence dohody mezi
žalovanými a synem žalobce, z níž žalovaní dovozovali souhlas žalobce k užívání
nemovitosti, jednak při posouzení nároku žalovaných na zhodnocení nemovitosti,
ohledně kterého soudy nižších stupňů odkázaly žalobce na samostatně probíhající
řízení.
Nejvyšší soud může odkázat na svou ustálenou judikaturu v tom smyslu, že otázku
aplikace § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále také obč.
zák.), o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je oprávněn učinit
předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah
soudů v nalézacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června
2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007). Obdobně v usnesení ze dne 9. října 2014, sp.
zn. 28 Cdo 3186/2014, Nejvyšší soud uvedl, že úzká provázanost s konkrétními
skutkovými zjištěními povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud mající postavení
pouze přezkumné instance korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze
-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách. V této souvislosti
dovolací soud dále konstatoval, že oprávnění aplikovat ustanovení § 3 odst. 1
obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy musí být,
přinejmenším převažující měrou, vyhrazeno nižším instancím, jež jsou – vzhledem
k zásadám ústnosti a přímosti řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu, a
disponují tak náležitými skutkovými podklady pro své rozhodování. To musí
platit právě o aplikaci takového mezního pojmu, jímž dobré mravy nepochybně
jsou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 28 Cdo
1094/2004). V nyní projednávané věci však dovolací soud neshledal zjevnou
nepřiměřenost úvah odvolacího soudu, který pečlivě zvažoval zjištěné
skutečnosti ve vztahu k tvrzené nemravnosti požadavku žalobce. Soudy nižších
stupňů se důsledně vypořádaly s námitkami žalovaných, když uzavřely, že právo
žalobce na vydání bezdůvodného obohacení není v rozporu s dobrými mravy, a
vyložily, na základě jakých úvah dospěly k takovému závěru. Nejvyšší soud se
ztotožnil se závěrem, že nedodržení dohody mezi žalovanými a synem žalobce,
který není účastníkem tohoto řízení, nemůže mít dopad na jejich vztah s
žalobcem a nemůže vést k odepření práva. Soudy nižších stupňů rovněž
postupovaly správně, když odkázaly žalované na samostatně probíhající řízení
(jimi vyvolané) týkající se otázky zhodnocení předmětných nemovitostí
žalovanými, v němž je jedna z námitek dovolatelů řešena v rámci rozhodování o
věci samé. Správně usoudil odvolací soud, že právě okolnost probíhajícího sporu
o nárok za zhodnocení nemovitosti vylučuje tak razantní opatření, jakým by bylo
odepření spravedlnosti při ochraně práv žalobců v situaci, kdy nepochybně
žalovaní užívali byt bez právního důvodu.
Pro závěr o rozporu požadavku žalobce s dobrými mravy nesvědčí ani dovolateli
uváděná judikatura. Nepřípadný je poukaz na nález Ústavního soudu ze dne 5.
června 2012, sp. zn. IV. ÚS 3653/11 (argumentující v obecné rovině), neboť zde
se nejedná o odůvodněný případ, kdy by korektiv dobrých mravů sloužil ke
zmírnění tvrdosti zákona cestou uplatnění pravidel slušnosti a taktéž lze
konstatovat, že odvolací soud velmi pečlivě zvážil všechny rozhodné okolnosti
případu jak zmíněno shora a postupoval i v souladu se závěry usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002. Pokud
současně nebyly zjištěny ani žádné významné okolnosti, kdy motivací výkonu
práva žalobce by byl úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu nebo by výkon
práva vedl k nepřijatelným důsledkům, pak se odvolací soud nezpronevěřil ani
závěrům vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2013, sp. zn.
28 Cdo 2421/2012. Odvolací soud tedy rozhodoval zjevně v souladu s judikaturou
dovolacího i Ústavního soudu a jeho závěry lze považovat za přiměřené,
srozumitelné a přesvědčivě odůvodněné. Tím se zjevně vymykají pojmu otázky, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu
dovolacího.
Nejvyšší soud proto neshledal v daném případě naplnění předpokladů přípustnosti
dovolání podle § 237 o. s. ř., a aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta
první, o. s. ř.), dovolání žalovaných podle § 243c odst. 1, věty první, o. s.
ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými bylo
rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část
věty před středníkem, ve spojení s § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že na ně žádný z
účastníků nemá právo, neboť dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobci v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. října 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu