33 Cdo 4769/2018-174
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve
věci žalobkyně B. T., bytem XY, zastoupené Mgr. Katarínou Hájkovou, advokátkou
se sídlem v Brně, Pramenná 1049/7, proti žalované Frobel Immobilien, s.r.o., se
sídlem v Brně, Střížova 6 (identifikační číslo osoby 255 32 146), zastoupené
JUDr. Zdeňkou Fialovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pekařská 384/13, o
zaplacení 1.147.721 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod
sp. zn. 236 C 87/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 29. 6. 2018, č. j. 70 Co 66/2018-155, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 15.972 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Zdeňky
Fialové, advokátky.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 6. 2018, č. j. 70 Co 66/2018-155,
potvrdil rozsudek ze dne 25. 10. 2017, č. j. 236 C 87/2014-127, jímž Městský
soud v Brně zamítl žalobu požadující, aby žalovaná zaplatila žalobkyni
1.147.721 Kč s 10,5% úrokem od 29. 12. 1998 do zaplacení a se 7,5% úrokem z
prodlení od 12. 10. 2012 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Současně
odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle §
237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné. Žalovaná poté, kdy se vyjádřila k dovolací námitce žalobkyně, navrhla dovolání
odmítnout. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání
je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně sice zdůvodnila přípustnost svého dovolání formulací, že „napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně“, z obsahu dovolání je však zřejmé, že odvolacímu soudu
vytýká, že se při posouzení, zda je námitka promlčení, kterou žalovaná v řízení
vznesla, právem uplatněným v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013; dále jen
„obč. zák.“), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu
reprezentované například jeho rozsudkem ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo
2905/99. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že jde o výkon práva v
rozporu s dobrými mravy. Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a
jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v
dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z
jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací
soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky, jimiž žalobkyně v dovolání při popisu chování žalované prosazuje
vlastní, od odvolacího soudu odlišnou verzi skutku, jsou tudíž bezcenné. Pojem „dobré mravy“ v intencích § 3 odst. 1 obč. zák. Nejvyšší soud vyložil
opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudek ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 62/1997, nebo rozsudek ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo
538/2003, a usnesení ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005), v nichž
dovodil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je
okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s
relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj.
k právním normám, jejichž
hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu,
aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu
právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití
korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet;
vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze
soudu. Právní jednání (úkon) se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v
rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi
určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními
zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří
společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení
konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti,
poctivého jednání apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských,
kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou
neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující
částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura 8/97 pod č. 62, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo
538/2003, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005, nebo ze dne 31. 1. 2013,
sp. zn. 33 Cdo 2582/2010). Nejvyšší soud ve své početné judikatuře zabývající se nyní nastolenou právní
otázkou přijal a odůvodnil závěr, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-
li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení
přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy
použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se tak příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných
případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné
uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik
nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým
postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s
důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti musí být naplněny v
natolik výjimečné intenzitě, aby odůvodnily tak významný zásah do principu
právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000
/uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004/, ze dne
29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99 /uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 5/2002/, nebo jeho rozhodnutí ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21
Cdo 85/2010, ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 21. 1. 2016,
sp. zn. 33 Cdo 2244/2015 ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, a ze dne
21. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2244/2015, případně nálezy Ústavního soudu ze dne
6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, a
ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06).
O jednání vykazujícím znaky úmyslu
poškodit či znevýhodnit žalobce není možno uvažovat z okolností týkajících se
vzniku žalobou uplatněného práva. Stejně tak jsou pro posouzení námitky
promlčení jako výkonu práva v rozporu s dobrými mravy bezvýznamné okolnosti,
které nastaly až po zahájení řízení, resp. poté, co byla námitka promlčení ve
sporu uplatněna, stejně jako případný příslib dlužníka splnění dluhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). Lze uzavřít, že shora uvedená hlediska odvolací soud v dané věci při posuzování
případné „nemravnosti“ uplatněné námitky promlčení respektoval, dovodil-li, že
z jednání žalované nelze dovodit úmysl poškodit či znevýhodnit žalobkyni a
nastolit situaci, která by výjimečné odepření právní ochrany uplatněné
prostřednictvím námitky promlčení odůvodňovala. Jeho závěr hodnotící námitku
promlčení z hlediska dobrých mravů tudíž není zřejmě nepřiměřený a konvenuje i
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, jímž
žalobkyně podpořila svou dovolací argumentaci. Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn
(§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li
povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 18. 4. 2019
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu