Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Pavla Kica, zastoupeného Mgr. Václavem Píchou, advokátem, sídlem Sladkovského 51, Jičín, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. června 2022 č. j. 20 Co 136/2022-155, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a Veroniky Kouklové, zastoupené JUDr. Jiřím Bláhou, advokátem, sídlem Poděbradova 54, Lomnice nad Popelkou, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 9. 2022, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně (dále jen "okresní soud") ze dne 18. 3. 2022 č. j. 7 C 208/2020-119 bylo k žalobě stěžovatele o vypořádání společného jmění manželů podle § 740 občanského zákoníku rozhodnuto, že se mu ze zaniklého společného jmění manželů přikazuje k úhradě dluh ze smlouvy o úvěru "PRESTO Půjčka" č. 2018_CZ_00030829 uzavřené dne 8. 3. 2018 (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli vypořádací podíl ze zaniklého společného jmění manželů ve výši 283 140,07 Kč, jež jako celek odpovídá součtu poloviny částky, kterou stěžovatel od zániku společného jmění manželů dne 6.
12. 2018 do 28. 2. 2022 na úvěr zaplatil, a poloviny částky, kterou ještě od 1. 3. 2022 zaplatí (výrok II.). Vedlejší účastnici byla také uložena povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 119 360 Kč (výrok III.). Zatímco stěžovatel od počátku řízení tvrdil, že dluh z uvedené smlouvy o úvěru byl součástí společného jmění manželů, kterou je třeba vypořádat, vedlejší účastnice to popírala. Okresní soud měl nicméně za prokázané, že smlouva o úvěru byla uzavřena stěžovatelem i vedlejší účastnicí ještě za trvání jejich manželství.
Při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení použil § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V posuzované věci bylo mezi stranami sporné, zda do vypořádání společného jmění manželů spadá dluh z úvěrové smlouvy. Protože právě stěžovatel byl ve věci zcela úspěšný, má vůči vedlejší účastnici nárok na náhradu nákladů řízení.
3. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 28. 6. 2022 č. j. 20 Co 136/2022-155 změnil rozsudek okresního soudu tak, že dluh ze smlouvy o úvěru, včetně jeho příslušenství, vyplývající ze zaniklého společného jmění manželů přikázal k úhradě stěžovateli i vedlejší účastnici rovným dílem (výrok I. bod 1). Vedlejší účastnici bylo uloženo zaplatit stěžovateli vypořádací podíl 176 841 Kč, jež představovala jednu polovinu jím prokázaných, dosud uhrazených úvěrových splátek za dobu od 6.
12. 2018 do 15. 6. 2022 (výrok I. bod 2). Žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem (výrok I. bod 3) ani na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl krajský soud podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu právo. Přihlédl jednak k částečnému výslednému úspěchu obou účastníků ve věci samé, neboť vypořádání společného dluhu ve výsledku nedopadlo podle představ a návrhů žádného z nich (stěžovatel původně požadoval zaplacení vypořádacího podílu ve výši 375 547,80 Kč), jednak k tomu, že řízení o vypořádání společného jmění manželů je - stejně jako řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví - řízením, v němž z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahů mezi účastníky a soud není vázán jejich návrhy.
Je proto spravedlivé, aby každý z účastníků sám nesl své náklady takovéhoto řízení podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu a nebyl povinen hradit náklady jiného účastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, případně by došlo k zamítnutí žaloby apod.
4. Stěžovatel považuje odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu za zjednodušující, mechanické a formalistické, nepřiléhající projednávané věci a nemající ani oporu v odkazované judikatuře Ústavního soudu. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice se po rozpadu manželství odmítla podílet na úhradě dluhu, musel stěžovatel podat žalobu a v ní tvrdit a prokázat, že jde o závazek spadající do společného jmění manželů. Pro stanovisko vedlejší účastnice tak muselo být vedeno zdlouhavé důkazní řízení, v němž proběhly i výslechy zaměstnankyň banky, která úvěr poskytla, a byla sporována pravost podpisu vedlejší účastnice na úvěrové smlouvě z její strany. Postup vedlejší účastnice lze hodnotit jako zjevně neúspěšné uplatňování práva. Napadený rozsudek nereflektoval specifika věci a jeho odůvodnění bylo založeno na holém a paušálním odkazu na vybraná rozhodnutí Ústavního soudu. Ústavní soud přitom uvedl, že zpravidla nelze použít zásadu úspěchu ve věci, je-li vlastní výsledek řízení spíše v dikci soudu, který ji konstruuje podle předem stanoveného zákonného postupu. I v těchto případech Ústavní soud klade důraz na nezbytnost zkoumání také průběhu řízení, jakož i poměrů před vlastním zahájením řízení, kdy pro širší skutečnosti konkrétní věci bude nejen možné, ale nezbytné přiznat některé ze stran sporu právo na náhradu nákladů řízení, aby bylo dosaženo rozumného a zejména spravedlivého uspořádání a zadostiučinění. Posuzovaná věc se diametrálně liší co do vlastního obsahu sporu a zejména se vymyká přístup a chování vedlejší účastnice, která z dané věci učinila prakticky sporné řízení o zaplacení plnění. Právě proto okresní soud rozhodl o přiznání náhrady nákladů ve prospěch stěžovatele.
5. S poukazem na některé nálezy Ústavního soudu stěžovatel uvedl, že Ústavní soud vytvořil poměrně přehlednou konstrukci vyvažující střet vzájemných práv spoluvlastníků. V drtivé většině případů žalob na vypořádání podílového spoluvlastnictví, případně společného jmění manželů, bude jistě možné převzít a přijmout závěr o tom, že náhrada nákladů řízení nenáleží žádnému z účastníků řízení a takový závěr bude mít oporu v označené rozhodovací praxi Ústavního soudu. Od těchto "učebnicových řízení" nutno ovšem odlišovat řízení, která se pro svou povahu, širší skutečnosti věci nebo pro excesivní postup jednoho z účastníků zcela vymykají. Právě v těchto případech je nezbytné rovněž dostát závěrům Ústavního soudu, tedy s přihlédnutím k těmto specifikům odůvodněně rozhodnout o přiznání náhrady nákladů jednomu z účastníků řízení.
10. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost byla podána oprávněným navrhovatelem, je však přípustná jen v části výroku I. bodu 3 a výroku II. napadeného rozsudku krajského soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. V části výroku I. bodů 1 a 2 je ústavní stížnost nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť stěžovatel mohl proti těmto výrokům podat dovolání, jehož přípustnost by závisela na splnění předpokladů stanovených v § 237 občanského soudního řádu, o čemž byl stěžovatel v napadeném rozsudku také poučen. Vůči této části napadeného rozsudku stěžovatel nicméně žádné námitky neuplatňuje. Ústavní stížnost byla podána včas a splňuje i další zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
6. Soudce zpravodaj si pro účely tohoto řízení vyžádal spis vedený u okresního soudu pod sp. zn. 7 C 208/2020 a vyzval účastníka a vedlejší účastnici řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
7. Krajský soud ve svém vyjádření ze dne 25. 10. 2022 uvedl, že ústavní stížnost směřuje jen do nákladových výroků napadeného rozsudku, a nikoli do výroků ve věci samé. Nelze souhlasit se stěžovatelem v tom, že ten měl ve věci plný procesní úspěch, ani že nákladové výroky jsou odůvodněny jen holou citací právních předpisů a judikatury. Naopak krajský soud při svém rozhodování jednak výslovně zdůraznil, že vypořádání společného jmění manželů ve výsledku nedopadlo podle představ a návrhů žádného z účastníků (ať již co do způsobu vypořádání či výše vypořádacího podílu) a jednak důsledně vycházel z aktuální judikatury Ústavního soudu o nákladech řízení, jde-li o řízení, v němž z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahů mezi účastníky a soud není vázán jejich návrhy (včetně řízení o vypořádání společného jmění manželů). Napadený rozsudek netrpí vytýkanými ústavněprávními nedostatky. Ústavní stížnost by měla být odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
8. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření doručeném dne 21. 11. 2022 odmítla názor, že se dopustila zjevně bezúspěšného uplatňování práva (či dokonce zneužití práva), směřujícího k prodloužení řízení a navýšení nákladů stěžovatele. Její procesní postoj a chování v průběhu řízení nemůže být hodnocen k její tíži. Stěžovatel jako žalobce navrhoval, aby okresní soud uložil vedlejší účastnici zaplatit částku 371 828,75 Kč. Při jednání před odvolacím soudem zase učinil návrh, aby jí byla uložena povinnost zaplatit částku 375 547,80 Kč. Napadené rozhodnutí ovšem obsahuje výrok o její povinnosti zaplatit stěžovateli částku 176 841 Kč, a tudíž stěžovatel dosáhl v řízení jen částečného úspěchu.
Ve věci nejsou dány ani žádné specifické okolnosti, které by odůvodňovaly jiné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Vedlejší účastnice nesouhlasí s interpretací nálezů Ústavního soudu provedenou stěžovatelem. Krajský soud při rozhodování o nákladech řízení primárně zohlednil výsledný pouze částečný úspěch obou účastníků ve věci samé. Nadto přihlédl i k tomu, že řízení o vypořádání společného jmění manželů je řízením, v němž z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahů mezi účastníky a soud není vázán jejich návrhy.
Základní práva stěžovatele nebyla porušena a ústavní stížnost by měla být zamítnuta.
9. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovateli, který však možnosti na ně reagovat ve stanovené lhůtě (a ani poté) nevyužil.
11. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, vyjádřeními účastníka a vedlejší účastnice řízení a příslušným spisem okresního soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž byla shledána přípustnou, zjevně neopodstatněná.
12. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
13. Ústavní soud konstatuje, že požadavky vyplývající z práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny ve vztahu k rozhodování obecných soudů se uplatní i při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Takovéto rozhodnutí nesmí zjevně a neodůvodněně vybočovat z výkladového nebo aplikačního standardu respektovaného obecnými soudy, a být tak projevem libovůle [srov. nález ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 2578/18
(N 89/94 SbNU 153)] (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
14. V obecné rovině se při rozhodování o nákladech řízení v občanském soudním řízení uplatní dvě základní pravidla. Prvním je pravidlo úspěchu ve věci podle § 142 občanského soudního řádu, druhým je pravidlo procesního zavinění na zastavení řízení podle § 146 odst. 2 téhož zákona. Na obě tato pravidla se může vztáhnout moderační oprávnění upravené v § 150 občanského soudního řádu, které soudu umožňuje nepřiznat účastníku náhradu nákladů řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných. Poměřovat úspěch či neúspěch ve věci přitom nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech a brát zřetel na konkrétní okolnosti případu [viz např. nález ze dne 9. 12. 2004 sp. zn. II. ÚS 228/04
(N 189/35 SbNU 479) nebo nález ze dne 22. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1441/11
(N 168/62 SbNU 481)].
15. Otázkou náhrady nákladů řízení, které představuje iudicium duplex, tedy řízení, v němž jsou všichni účastníci vzájemně v postavení odpovídajícím procesní pozici žalobce i žalovaného, nehledě na to, kdo žalobu podal, se Ústavní soud opakovaně zabýval v souvislosti s řízením o vypořádání spoluvlastnictví (z nedávné doby např. nález ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 262/20 nebo nález ze dne 5. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 404/22 , body 14 až 19, v němž jsou obsaženy i níže uvedené závěry).
16. Judikatura Ústavního soudu nebyla v minulosti v uvedené otázce vždy jednotná, neboť existuje mnoho usnesení (viz např. usnesení ze dne 15. 7. 2009 sp. zn. III. ÚS 1637/09 , usnesení ze dne 7. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 356/11 , usnesení ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 738/14 , usnesení ze dne 13. 11. 2018 sp. zn. I. ÚS 2198/18 , usnesení ze dne 12. 11. 2019 sp. zn. III. ÚS 443/19 nebo usnesení ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 4109/19 ), která akceptovala rozhodovací praxi obecných soudů založenou na logice tzv. úspěchu ve věci, dostatečně nezohledňující zvláštní povahu řízení typu iudicium duplex.
Tato rozhodovací praxe je založena na premise, že v řízeních, v nichž soud ruší a vypořádává spoluvlastnictví, má soud postupovat podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, v odůvodněných případech eventuálně podle § 142 odst. 2 téhož zákona (vycházeje již ze stanoviska Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 8. 3. 1973 sp. zn. Cpj 8/72, které je vzhledem k nezměněné právní úpravě stále uplatňováno). Nejvyšší soud také nabádal obecné soudy k tomu, aby při hodnocení úspěchu ve věci vycházely z toho, k jaké sporné skutečnosti bylo směřováno dokazování a jak byl spor řešen v rozhodnutí.
Procesní úspěch bylo třeba posuzovat z více hledisek, a to nejen ve vztahu k samotné žalobě, ale k celému průběhu řízení, závěrečným procesním stanoviskům účastníků řízení a s případným přihlédnutím k tomu, zda ze strany účastníka nejde o zneužití jeho procesních práv; rozhodnutí, zda a nakolik byl účastník procesně úspěšný, závisí podle Nejvyššího soudu na úvaze soudu (viz např. usnesení ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 22 Cdo 2882/2016).
17. Nálezová judikatura Ústavního soudu se však posléze přiklonila k principu, že v případě řízení typu iudicium duplex má být pravidlem nepřiznání náhrady nákladů žádnému z účastníků řízení podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, kdežto rozhodnutí podle § 142 odst. 3 téhož zákona bude podmíněno zvláštními okolnostmi případu, zejména pak např. šikanózním výkonem práva či zneužitím práva (viz k tomu nález ze dne 12. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 572/19
(N 211/97 SbNU 260), nález sp. zn. I. ÚS 262/20 nebo nález sp. zn. IV. ÚS 404/22 , bod 17).
18. Z hlediska náhrady nákladů řízení u zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je nutno poukázat na skutečnost, že plný úspěch ve věci je dán pouze tehdy, zamítne-li soud návrh na zrušení spoluvlastnictví z důvodů uvedených v § 1140 odst. 2 větě druhé občanského zákoníku. V takovém případě lze hovořit o plném úspěchu či neúspěchu ve věci, čemuž by odpovídalo použití § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Procesní úspěch účastníka však podle nedávné nálezové judikatury Ústavního soudu nelze odvozovat od výsledného způsobu vypořádání spoluvlastnictví.
Teprve ve fázi rozhodování o vypořádání zrušeného podílového spoluvlastnictví se totiž naplno projeví povaha řízení typu iudicium duplex, jehož specifika neodpovídají charakteristickým znakům civilního sporu v režimu občanského soudního řádu, a v důsledku toho je stanovování úspěchu jednotlivých účastníků ve věci pro účely rozhodnutí o nákladech řízení velmi obtížné. Vzhledem k tomu, že soud není vázán návrhem žalobce, jde-li o konkrétní způsob vypořádání spoluvlastnictví, nýbrž je vázán posloupností uvedenou v § 1143 a násl. občanského zákoníku, není logické odvíjet procesní úspěch ve věci od toho, co bylo mezi účastníky sporné, a k čemu tedy bylo vedeno dokazování (obvykle právě konkrétní možnosti způsobu vypořádání).
Nadto žádná z procesních stran výsledkem řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví po finanční stránce neztrácí, obě odcházejí od soudu se stejnou majetkovou hodnotou (k okamžiku rozhodnutí ve věci), se kterou do něj vstoupily. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení není možné vycházet ze zásady procesního úspěchu ve věci, nemohou-li účastníci řízení zcela svými procesními návrhy ovlivnit jeho výsledek. Žádnému z účastníků řízení taktéž nelze klást k tíži, že odmítá určitý způsob vypořádání spoluvlastnictví, ať už z objektivních nebo subjektivních důvodů, neboť to vyplývá z jeho ústavně zaručeného práva podle čl.
11 odst. 1 Listiny (nález sp. zn. IV. ÚS 404/22 , bod 18).
19. Výjimku z obecného použití § 142 odst. 2 občanského soudního řádu na řízení typu iudicium duplex by měly tvořit případy, kdy jde o obstrukční chování spoluvlastníka, účastník řízení se nezajímá o konstruktivní vyřešení věci nebo jde o šikanózní výkon práva. V tomto případě však soud musí přesvědčivě vyložit, proč se v konkrétním případě rozhodl uložit účastníku řízení zaplatit druhému účastníkovi náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu (nález sp. zn. IV. ÚS 404/22 , bod 19)
20. Uvedené závěry lze vztáhnout i na rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání společného jmění manželů (§ 740 občanského zákoníku). Krajský soud v tomto ohledu respektoval výše shrnuté právní závěry Ústavního soudu a o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu tak, že je žádnému z účastníků řízení nepřiznal. Nadto v souladu s požadavky stěžovatele posoudil jeho právo na náhradu nákladů řízení i z hlediska úspěchu ve věci jako u "klasického" sporného řízení, ani při takovémto posouzení mu ji ale nepřiznal.
S ohledem na původní žalovanou částku, jejíhož zaplacení se stěžovatel domáhal jako vypořádacího podílu po vedlejší účastnici, by jej totiž ani jinak nebylo možné považovat za účastníka řízení, který měl ve věci plný úspěch. Ve věci nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by vypovídaly o obstrukčním chování vedlejší účastnice či zneužitím práva z její strany. Za takovéto jednání nelze považovat samotnou skutečnost, že neuznala nárok stěžovatele a v soudním řízení jej rozporovala. Za této situace nelze napadenému rozsudku v části, jíž bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení, vytknout jakékoli vybočení ze zásad spravedlivého procesu.
Tímto rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny.
21. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele, a to zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2023
Jan Filip v. r. předseda senátu