Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele T. U., t. č. ve Vazební věznici Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. Radkem Jilgem, advokátem, sídlem Ladova 2044/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 393/2023-3875 ze dne 31. května 2023, výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 15 To 66/2022-3660 ze dne 7. října 2022 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 2 T 11/2021 ze dne 10. června 2022 v části, v níž rozhodl o stěžovatelově vině pod bodem I. a v celém výroku o trestu, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v napadeném rozsudku shledal stěžovatele vinným ze dvou trestných činů. Za ně byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, trestu propadnutí věcí podle specifikace v rozsudku a současně mu bylo uloženo i ochranné opatření zabrání věcí specifikovaných v rozsudku. Porušení svých základních práv stěžovatel spojuje jen s odsouzením za skutek, který byl vymezen pod bodem I. rozsudku městského soudu. Skutek vymezený pod bodem I. rozsudku městského soudu spočívá v tom, že stěžovatel neoprávněně prodal a pro jiného přechovával omamnou a psychotropní látku (konkrétně kokain, konopí, extázi/MDMA a pervitin/metamfetamin) ve značném rozsahu, čímž spáchal zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
2. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem k odvolání státního zástupce v neprospěch stěžovatele zrušil rozsudek městského soudu v části týkající se stěžovatele ve výroku o vině pod bodem I. a v celém výroku o uloženém trestu a ochranném opatření a rozhodl sám (výrok I.), dále doplnil chybějící výrok o zproštění obžaloby druhého obžalovaného (výrok II.) a zamítl odvolání stěžovatele a třetího obžalovaného (výrok III.). Ve výroku I. sám rozhodl tak, že stěžovatel spáchal zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1 a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, za což (ve spojení se skutkem pod bodem II.) stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v délce osmi let spolu s trestem propadnutí věcí a nařídil ochranné opatření zabrání věcí. Podle názoru vrchního soudu městský soud skutek pod bodem I. nesprávně kvalifikoval. Ke zpřísnění kvalifikace a souvisejícímu zvýšení trestu přistoupil vrchní soud proto, že na množství jednotlivých druhů drog, s nimiž stěžovatel nakládal, nelze hledět izolovaně, ale v jejich souhrnu. Stěžovatel jinému přenechal 785,7 g kokainu a držel kokain s 49,02 g účinné látky, což naplňuje ze dvou třetin hranici velkého rozsahu stanoveného podle judikatury Nejvyššího soudu. U pervitinu byl velký rozsah naplněn z více než poloviny (269,53 g účinné látky). Už to v souhrnu představuje velký rozsah, k čemuž však ještě přistupuje nakládání s extází a konopím, ačkoli jejich množství bylo zanedbatelné.
3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") jako zjevně neopodstatněné. Námitky týkající se porušení zásady obžalovací a změny právní kvalifikace označil za ryze procesního charakteru. Jednání stěžovatele popsané pod bodem I. obžaloby bylo kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin podle § 283 odst. 1 a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku [a dokonce podle § 283 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku] už v počátku trestního stíhání, kdy skutek podle popisu zahrnoval i dovoz omamné látky ze Španělského království. Ačkoli byla tato část jednání z výroku o vině vypuštěna pro zánik trestnosti, měl stěžovatel dostatečný prostor se k právní kvalifikaci vyjádřit a oponovat jí. Postup vrchního soudu nemohl ani porušit zákaz reformationis in peius, neboť státní zástupce podal odvolání v neprospěch stěžovatele.
4. Vrchní soud nepochybil ani tím, jak stanovil rozsah trestné činnosti. Nevycházel pouze z množství distribuovaného kokainu, který se svou celkovou hmotností bezprostředně blížil hranici velkého rozsahu určené podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013 ze dne 13. 3. 2014 (zveřejněného pod č. 15/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ve spojení s usnesením velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 ze dne 27. 2. 2013 (zveřejněného pod č. 44/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Primárním kritériem je množství účinné látky. Sekundárně, nelze-li účinnou látku zjistit, se rozsah určuje pomocí celkového množství drogy, s níž pachatel nakládal. Určení rozsahu však nelze redukovat jen na množství vyrobené či distribuované drogy. U hraničních hodnot proto přistupují i terciální kritéria, jako jsou výše utržené úplaty, okruh osob, jimž byla distribuována, intenzita újmy, doba spáchání skutku apod. Izolovaně nahlíženo, při posouzení podle primárního nebo sekundárního kritéria stěžovatel u žádného druhu drogy nenakládal s množstvím postačujícím pro závěr o velkém rozsahu spáchaného trestného činu. U kokainu však šlo o hraniční závěr (do splnění sekundárního kritéria pro velký rozsah chybělo 53,5 g z 1 000 g), a proto vrchní soud zohlednil v rámci terciálních kritérií zejména skutečnost, že stěžovatel distribuoval a pro jiného držel rovněž další druhy omamných a psychotropních látek. V případě pervitinu šlo o množství, které by s ohledem na obsah účinné látky samo naplňovalo z poloviny velký rozsah. Dále šlo o konopí a extázi v množství nikoli nezanedbatelném. Terciální kritéria tak byla naplněna natolik intenzivně, že závěr o velkém rozsahu obstojí, ačkoli se vrchní soud nevěnoval hodnocení dalších okolností.
5. Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; dále jen "Listina") a práva na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny) v tom, že vrchní soud až v samém závěru veřejného zasedání při vynesení rozsudku zpřísnil právní kvalifikaci skutku, o němž rozhodl městský soud pod bodem I. Překvalifikování skutku bylo pro stěžovatele překvapivé; nepředcházelo mu upozornění, které by mu poskytlo příležitost vést odpovídajícím způsobem svoji obhajobu. Tímto vrchní soud dovršil nepřehledné vymezení skutku a jeho právní kvalifikace, provázející trestní stíhání od samého počátku. Takové porušení obžalovací zásady (§ 2 odst. 8 trestního řádu) znemožnilo stěžovateli účinnou obhajobu.
6. Stěžovatel dále namítl, že se obecné soudy dostatečně nevěnovaly zjištění a zhodnocení dalších podstatných okolností trestného činu, což ostatně Nejvyšší soud připustil v bodě 42 svého usnesení. Na rozdíl od Nejvyššího soudu má ovšem stěžovatel za to, že tento postup je nutné hodnotit jako porušení práva na soudní ochranu. Rozhodnutí o vině a trestu totiž vyžaduje zhodnocení všech relevantních okolností, ať už svědčí ve prospěch, nebo neprospěch obžalovaného.
7. Nejvyšší soud také nesprávně uvedl, že stěžovatel neoprávněně nakládal s marihuanou a extází a distribuoval je, a to v množství "nikoli zanedbatelném", čímž podpořil závěr o velkém rozsahu trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy. Skutečnost, že nakládal s těmito látkami, nadto v množství nikoli zanedbatelném, však nebyla u nižších soudů prokázána a ani Nejvyšší soud dokazování neprovedl.
8. Stěžovatel zpochybnil závěry vrchního soudu i ve vztahu k množství distribuovaného a přechovávaného kokainu. Soudy nemají oporu pro odhady, že množství účinné látky v již distribuovaném kokainu bylo stejné, či dokonce vyšší než v kokainu zajištěném ve stěžovatelově domově. V souhrnu tak má stěžovatel za to, že závěr městského soudu o značném rozsahu spáchaného trestného činu byl správný, zatímco závěr vrchního soudu o velkém rozsahu nesprávný.
9. Navíc obecným soudům vytkl, že při stanovení druhu a výměry trestu přihlédly ke skutečnosti, že byl již v minulosti odsouzen za spáchání trestného činu, ačkoli toto odsouzení (v roce 1995) již bylo zahlazeno (v roce 2007). Zdůraznil, že tento trestný čin spáchal ve věku blízkém věku mladistvého a od té doby prošel duševním a osobnostním vývojem a vedl řádný život, o čemž svědčí mimo jiné jeho stabilní rodinné zázemí.
12. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17); všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
13. Účelem zásady obžalovací a zásady totožnosti stíhaného skutku, které spolu s ostatními zásadami zajišťují spravedlivost trestního řízení, je, mimo jiné, zajištění možnosti obviněného vyvracet tvrzení obžaloby, že stíhané jednání naplnilo znaky trestného činu uvedeného v trestním zákoně, a to předtím, než soud dospěje k závěru o jeho vině. Pokud tedy před vynesením pravomocného rozhodnutí dojde ke změně právní kvalifikace stíhaného jednání, je nutno dát obviněnému možnost na takovou situaci reagovat [nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)]. To umožňuje zabránit překvapivosti rozhodnutí (k pojmu překvapivých rozhodnutí viz např. nález sp. zn. II. ÚS 3257/21 ze dne 13. 6. 2022) a zajistit kontradiktornost řízení (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2300/21 ze dne 8. 11. 2023).
14. Ústavní soud přisvědčuje Nejvyššímu soudu, že právní kvalifikace § 283 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku byla obsažena už v obžalobě. Z ní plyne, že státní zástupce jednání vymezené pod bodem I. rozsudku městského soudu kvalifikoval jako pokus zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 21 odst. 1 ve spojení s § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. V době podání obžaloby však bylo možné spojovat použití této kvalifikované skutkové podstaty s tím, že součástí jednání zahrnutého do bodu I. byl i pokus o dovoz 3 kg kokainu ze zahraničí, jehož trestnost podle městského soudu i vrchního soudu zanikla.
15. Ústavní soud proto považuje za podstatné, že návrh na zpřísnění právní kvalifikace jednání vymezeného pod bodem I. rozsudku městského soudu, z něhož byl shledán vinným, byl obsažen také v odvolání podaném státním zástupcem v neprospěch stěžovatele. Státní zástupce tuto část odvolání odůvodnil tím, že soud měl přihlédnout k celkovému množství drog nalezených u stěžovatele. Vrchní soud této argumentaci přisvědčil a podrobněji odůvodnil, proč neobstojí závěr městského soudu, že stěžovatel trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami spáchal "pouze" ve značném rozsahu. Rozhodnutí vrchního soudu proto nemohlo být pro stěžovatele překvapivé a v odvolacím řízení měl prostor se bránit použití přísnější kvalifikované skutkové podstaty, a tím i hrozícímu zvýšení trestu odnětí svobody.
16. Ústavní soud také neshledal, že by do práva na účinné vedení obhajoby mohlo být zasaženo způsobem vymezení skutku v obžalobě. Z protokolu z hlavního líčení konaného dne 22. 2. 2022 se nejeví, že by měl stěžovatel problém se orientovat v jednání, jež mu bylo kladeno za vinu, neboť dokázal rozlišit, ke kterým částem jednání chce prohlásit svou vinu a označit související skutečnosti za nesporné a ke kterým nikoli. Ačkoli vymezení skutku není tak přehledné, jak by bylo vhodné, nejsou pochyby o tom, že popis skutku zůstal od podání obžaloby nezměněn a že soudy rozhodly o skutku tak, jak byl popsán v obžalobě.
17. Vyjádření Nejvyššího soudu v bodě 42 jeho usnesení nemohlo porušit stěžovatelovo právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Nejvyšší soud nijak nezpochybnil, že rozhodnutí o vině a trestu vyžaduje zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí [§ 2 odst. 5 trestního řádu], ani že stanovení druhu a výše trestu vyžaduje posoudit povahu a závažnost trestného činu s přihlédnutím k okolnostem věci a pečlivě zvážit přitěžující i polehčující okolnosti (§ 39 trestního zákoníku). Nejvyšší soud pouze konstatoval, že není třeba posuzovat další tzv. terciální kritéria pro stanovení rozsahu trestného činu, protože už dosavadní zjištění potvrzovala závěr vrchního soudu o "velkém rozsahu" a posouzení dalších pomocných kritérií už nebylo způsobilé jej zvrátit.
18. Stěžovatel dále namítal, že v řízení před městským soudem ani vrchním soudem nebylo prokázáno (ani prokazováno), že by jakkoli nakládal s konopím a extází, a to v množství "nikoli zanedbatelném", jak uvedl Nejvyšší soud. Jak Ústavní soud ověřil z částí soudního spisu, které si vyžádal, stěžovatel v předchozím řízení dosud nenamítal, že by nebyla prokázána ani prokazována část jednání vymezená pod bodem I. rozsudku městského soudu, týkající se nakládání s konopím a extází a jejich distribuce.
Proto námitku chápe tak, že směřuje k přehodnocení, zda šlo, či nešlo o zanedbatelné množství těchto drog, jež měl provést Nejvyšší soud, nikoli k tomu, zda bylo jednání prokázáno. Ústavní soud však nespatřuje jakýkoli podstatný významový rozdíl mezi tím, jak tuto skutečnost hodnotil vrchní soud a Nejvyšší soud. Nejvyšší soud totiž v bodě 41 svého usnesení, který stěžovatel v ústavní stížnosti citoval, použil obrat "nikoli nezanedbatelné", ne "nikoli zanedbatelné", jak ho stěžovatel reprodukoval.
Jinými slovy i podle Nejvyššího soudu stěžovatel s těmito drogami nakládal v rozsahu zanedbatelném, což však z nepříliš šťastně zvolené formulace Nejvyššího soudu nebylo dobře zřejmé.
19. Co se dále týče stanovení rozsahu, v němž byl trestný čin spáchán, náleží toto posouzení obecným soudům, neboť jde o věc podústavního práva. Ústavní soud proto jen konstatuje, že shledává jejich úvahu řádně odůvodněnou a logickou, a to včetně posouzení množství již distribuovaného kokainu podle celkového množství distribuované látky.
20. Stěžovatel brojil též proti tomu, že městský soud a vrchní soud dovodily sklon stěžovatele k páchání trestné činnosti, respektive že spáchání trestného činu není v jeho životě zcela náhodné, ze stěžovatelova již zahlazeného dřívějšího odsouzení, což považovaly za přitěžující okolnost (viz rozsudek městského soudu v bodě 42, shodně rozsudek vrchního soudu v bodě 17). Ústavní soud již v minulosti vyslovil, že takový postup nepovažuje za porušení základních práv (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1797/23 ze dne 5. 9. 2023 nebo sp. zn. I. ÚS 3365/21 ze dne 11. 1. 2022). Lze souhlasit s tím, že takové hodnocení trestného činu spáchaného dvacet pět let před trestnou činností, o niž šlo v projednávané věci, se jeví jako přísné. Nicméně odůvodnění trestu uloženého vrchním soudem z ústavních hledisek obstojí i tehdy, pokud by v něm toto hodnocení vůbec zahrnuto nebylo.
21. Ústavní soud uzavírá, že v části týkající se rozsudku městského soudu ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Ve zbývající části ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. ledna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu