Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Michaelou Židlickou o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Skupy, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 3, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013 č. j. 30 Cdo 3274/2012-584, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 2. 2012 č. j. 1 Co 271/2011-513 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2011 č. j. 24 C 87/2008-413, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel se žalobou na ochranu osobnosti domáhal po Pavlu Hlavoňkovi (vedlejší účastník) a Aleně Urbánkové (vedlejší účastnice) náhrady nemajetkové újmy, a to po každém z nich ve výši 3.750.000,- Kč. Stěžovatel uvádí, že žalovaní účastníci páchali majetkovou trestnou činnost, na jejímž základě mu přivodili v přímé příčinné souvislosti trestní stíhání, byla proti němu vedena exekuce, byly postiženy jeho sociální dávky a byl dlouhou dobu předvoláván k různým orgánům, zejména na finanční úřad. Vedlejší účastník, který tento stav zapříčinil, se nejméně od roku 1993 vydával za stěžovatele a na jeho jméno nedovoleně podnikal na základě stěžovatelova živnostenského listu a způsobil daňové nedoplatky. Vedlejší účastnice zpracovávala vedlejšímu účastníku účetnictví a s určitostí o této trestné činnosti vedlejšího účastníka věděla. Jednáním vedlejšího účastníka a vedlejší účastnice tak bylo ohroženo právo stěžovatele na ochranu osobnosti, občanské cti a dobrého jména a došlo k poškození jeho zdraví, pro něž mu byl v roce 2006 přiznán invalidní důchod. Projevilo se u něho i psychické poškození s trvalou újmou na zdraví, která vedla k tomu, že stěžovatel musel ukončit podnikání a byl tak zbaven zdroje obživy.
3. O podané žalobě rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 7. 2011 č. j. 24 C 87/2008-413 tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli 50.000,- Kč (výrok I.) a v části návrhu na náhradu 3.700.000,- Kč žalobu zamítl (výrok II.). Žaloba směřující vůči vedlejší účastnici na zaplacení částky 3.750.000,- Kč stěžovateli byla výrokem III. rozsudku krajského soudu zamítnuta. K odvolání stěžovatele a vedlejšího účastníka Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 2. 2012 č. j. 1 Co 271/2011-513 rozsudek krajského soudu ve výroku I. změnil tak, že žalobu, aby vedlejší účastník zaplatil stěžovateli částku 50.000,- Kč, zamítl a zbývající výroky II. a III. rozsudku krajského soudu potvrdil. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 3. 2013 č. j. 30 Cdo 3274/2012-584 rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ve všech výrocích ve vztahu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil vrchnímu soudu k dalšímu řízení. Ve zbývající části Nejvyšší soud dovolání odmítl.
4. Stěžovatel napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká nedostatečné odůvodnění. Soudy se dostatečně nezabývaly argumentací stěžovatele, a z odůvodnění jejich rozhodnutí není patrno, jak se s jeho argumentací vypořádaly. Stěžovatel zdůrazňuje, že podle rozsudku Nejvyššího soudu nese vedlejší účastník za zásah do osobnostních práv stěžovatele odpovědnost. Ve vztahu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí považuje však stěžovatel rozhodnutí Nejvyššího soudu a nalézacího a odvolacího soudu s učiněným závěrem, že vedlejší účastnice do osobnostních práv stěžovatele nezasáhla, za nesprávná, nezákonná a protiústavní. Obecné soudy ve svých rozhodnutích nezohlednily skutečnost, že vedlejší účastnice měla k dispozici veškeré účetní doklady související s podnikáním vedlejšího účastníka a o jeho trestné činnosti tak podle stěžovatele s určitostí věděla. S ohledem na výše uvedená tvrzení stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
6. Dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Tyto podmínky u posuzované ústavní stížnosti ke dni jejího podání (§ 27 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) v části, v níž Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zrušil rozsudek vrchního soudu ve všech výrocích ve vztahu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem a věc v tomto rozsahu vrátil vrchnímu soudu k dalšímu řízení, splněny nejsou. Řízení v této části dané věci tak ještě nebylo pravomocně skončeno a odvolací soud se bude znovu odvoláními stěžovatele a vedlejšího účastníka zabývat.
7. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V uvedeném ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, jestliže náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná a příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit [srov. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000
(N 111/19 SbNU 79)]. Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména pak obecné justice [srov. čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Návrh stěžovatele je tedy v této části ústavní stížnosti nepřípustný.
8. Pokud jde o část ústavní stížnosti směřující proti části rozsudku Nejvyššího soudu, ve které odmítl zbývající část dovolání vztahující se k žalobě vůči vedlejší účastnici na zaplacení částky 3.750.000,- Kč, pak Ústavní soud shledává, že dovolání bylo v této části odmítnuto Nejvyšším soudem jako nepřípustné, neboť stěžovatel v dovolání neoznačil pro výsledek relevantní právní otázku, a podle Nejvyššího soudu "za popsaného stavu tak dané rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo být kvalifikováno jako rozhodnutí zásadního právního významu".
Stěžovatel tak způsobem, kterým v této části dovolání napadl rozhodnutí odvolacího soudu, neotevřel prostor pro to, aby dovolací soud dostal příležitost posoudit (jakoukoli) právní otázku, natožpak právní otázku spočívající v uvážení dovolacího soudu o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. K tomu Ústavní soud připomíná, že stěžovatel v ústavní stížnosti tento důvod odmítnutí dovolání v této části Nejvyšším soudem konstatuje, závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání z titulu vyloučení úvahy dovolacího soudu o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu však nikterak nezpochybňuje.
Odmítnutí stěžovatelova dovolání v této části tak nebylo výrazem "uvážení", nýbrž důsledkem toho, že nebyla-li při vázanosti dovolacím důvodem k přezkumu otevřena právní otázka, nemohlo jít o právní otázku zásadního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 643/06 ,
,
,
II. ÚS 2154/10 a další, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
9. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
10. Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku soudu druhého stupně v části, ve které nalézací a odvolací soud zamítly žalobu směřující vůči vedlejší účastnici, počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.). Byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně.
11. Ústavní soud proto, aniž se zabýval meritem věci, návrh odmítl zčásti jako návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako podaný po lhůtě podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. října 2013
Michaela Židlická, v. r. soudkyně zpravodajka