Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky D. B., t. č. Vazební věznice Brno, zastoupené Ing. Mgr. Tomášem Hřebenem, advokátem, sídlem Vrchlického 5282/52, Jihlava, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. července 2025 č. j. 3 To 141/2025-18 a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 11. června 2025 č. j. 33 Nt 405/2025-6, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Jihlavě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka je trestně stíhána pro pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 a § 140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
3. Usnesením Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") ze dne 18. 11. 2024 č. j. 33 Nt 227/2024-20 byla stěžovatelka podle § 68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, vzata do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu.
4. Napadeným usnesením okresní soud podle § 72 odst. 1 trestního řádu rozhodl, že stěžovatelka se i nadále ponechává ve vazbě.
5. Stěžovatelčinu stížnost proti usnesení okresního soudu Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud konstatoval, že právo na konání vazebního zasedání je osobním právem stěžovatelky a nemůže jej za ni převzít obhájce. Návrh na prodloužení vazby stěžovatelka obdržela včetně překladu do mongolštiny a "nic jí nebránilo po obdržení výzvy a poučení se s obhájcem spojit a zkonzultovat žádost o konání vazebního zasedání". Požádala-li by stěžovatelka o konání vazebního zasedání, byl by o něm vyrozuměn i její obhájce a obdržel by návrh na prodloužení vazby. Krajský soud současně dospěl k závěru, že lhůty pro rozhodování o vazbě byly dodrženy a vazební důvody podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu u stěžovatelky nadále trvají.
6. Stěžovatelka vytýká okresnímu soudu, že v rozporu s § 62 odst. 2 trestního řádu nebyl obhájci doručen návrh státního zástupce na její další ponechání ve vazbě a sama nebyla objektivně schopna porozumět významu poučení soudu o možnosti požádat o konání vazebního zasedání.
7. Stěžovatelka poukazuje na svou specifickou situaci státní občanky Mongolska, která neovládá český jazyk a nachází se v českém sociokulturním a právním prostředí teprve velmi krátce. Zdůrazňuje, že jakákoli komunikace mezi ní a jejím obhájcem je možná výhradně za přítomnosti tlumočníka, což činí telefonickou komunikaci prakticky nemožnou. Vzhledem k extrémně krátké třídenní lhůtě pro podání žádosti o konání vazebního zasedání nebyla podle svého tvrzení objektivně schopna se účinně poradit se svým obhájcem a využít svého práva požádat o vazební zasedání.
8. Na tomto základě stěžovatelka zpochybňuje argumentaci krajského soudu, že jí "nic nebránilo po obdržení výzvy a poučení se s obhájcem spojit a zkonzultovat žádost o konání vazebního zasedání". Stěžovatelka dovozuje, že jí bylo odepřeno právo být slyšena před tím, než soud rozhodl o návrhu státního zástupce o dalším trvání vazby, neboť obhájce nebyl s tímto návrhem státního zástupce nikdy obeznámen, a stěžovatelce tak bylo odepřeno náležitým způsobem hájit svá práva. Obecné soudy přitom měly přihlédnout k výše popsaným skutečnostem a stanovit delší lhůtu pro podání žádosti o konání vazebního zasedání, případně alespoň vyrozumět jejího obhájce. Soudy neučinily ani jedno, čímž porušily její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny.
9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení zákonnosti nebo k jiným "nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nálezy ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17) nebo ze dne 20. 12. 2023 sp. zn. I. ÚS 3106/23 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší námitky, které se týkají zejména kontradiktornosti řízení. Jak plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu, právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem při rozhodování o vazbě či jejím dalším trvání a z toho vyplývající právo být slyšen v kontradiktorním řízení je třeba považovat za zcela základní prvek práva na spravedlivý proces ve věci zbavení osobní svobody [srov. nález ze dne 27. 7. 2022 sp. zn. II. ÚS 1415/22 (N 94/113 SbNU 119)]. Taktéž v nálezu ze dne 15. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 3326/13 (N 5/72 SbNU 69) Ústavní soud konstatoval, že právo na osobní slyšení i ve vazebním řízení je zaručeno čl. 38 odst. 2 Listiny. Pohledem tohoto základního práva je proto třeba posuzovat situace, kdy (vazební) věc není projednána v přítomnosti účastníka řízení. Námitky týkající se práva být slyšen při rozhodování o vazbě jsou ze své podstaty vždy ústavněprávně relevantní.
12. Při posuzování námitek stěžovatelky je dotčeným základním právem především osobní svoboda jednotlivce chráněná čl. 8 Listiny, který současně stanoví ústavněprávní rámec pro její případné omezení. Nikdo nemůže být zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. To platí výslovně podle čl. 8 odst. 5 Listiny také pro vazební řízení. Nadto dané ustanovení Listiny vyžaduje, aby rozhodnutí o vzetí do vazby činil soud, čímž dochází k otevření prostoru pro plné uplatnění procesních práv zaručených hlavou pátou Listiny, jež současně vyplývají z čl. 5 a 6 Úmluvy, tj. práv spadajících do komplexu práva na spravedlivý proces [srov. nález ze dne 12. 2. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1466/19 (N 26/98 SbNU 317)].
13. Důležitost principu kontradiktornosti ve vazebních věcech zdůrazňuje také Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Podle něj je vždy nutné trvat na kontradiktorní povaze řízení, včetně dodržování principu rovnosti zbraní mezi stranami, tj. státním zástupcem a obžalovaným (srov. rozsudky ESLP ze dne 25. 3. 1999 ve věci Nikolova v. Bulharsko, stížnost č. 31195/96, § 58; ze dne 22. 10. 2019 ve věci Venet v. Belgie, stížnost č. 27703/16, ze dne 21. 3. 2002 ve věci Stašaitis v. Litva, stížnost č. 47679/99, § 67).
14. Ústavní soud dbá na to, aby bylo o vzetí a setrvání obviněného ve vazbě rozhodováno v řádném procesu, v němž budou zajištěna všechna jeho práva [srov. nález ze dne 26. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 3689/17 (N 11/88 SbNU 163)]. Avšak, jak Ústavní soud, tak ESLP, dospěly k závěru, že z čl. 5 odst. 4 Úmluvy nelze dovodit povinnost automaticky ve všech případech rozhodování o dalším trvání vazby (tj. na rozdíl od prvotního rozhodování soudu o vzetí do vazby ve smyslu čl. 5 odst. 3 Úmluvy) plně respektovat všechny záruky spravedlivého trestního procesu zakotvené v čl. 6 Úmluvy. Opačný výklad by byl ryzím formalismem, byť je nepochybné, že i v těchto případech procesní záruky nesmějí být výrazně nižší, než jsou garance, které poskytuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3326/13 , srov. obdobně rozsudek ESLP ze dne 4. 12. 2008 ve věci Husák v. Česká republika, stížnost č. 19970/04, § 43).
15. Základní otázkou při posuzování ústavnosti napadených rozhodnutí vzhledem k námitkám stěžovatele je tedy soulad s principem kontradiktornosti, který je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu v sobě tento princip nese právo účastníků řízení seznámit se s každým důkazem nebo vyjádřením, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, přičemž účastníku řízení musí být dána možnost nejenom se s nimi seznámit, ale i se k nim vyjádřit [např. nález ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309)]. Současně je však možné připustit, že jakkoliv se principy spravedlivého procesu včetně principu kontradiktornosti uplatní i na řízení, ve kterém je rozhodováno o vazbě, mohou být záruky v tomto typu řízení proporčně nižší [srov. nálezy ze dne 6. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 2942/13 (N 150/74 SbNU 281) či sp. zn. II. ÚS 3689/17 ].
16. Z § 33 odst. 1 a 5 trestního řádu vyplývá, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny obviněného poučit o jeho právech a poskytnout mu plnou možnost jejich uplatnění. Při rozhodování o prodloužení vazby se uplatní pravidlo zakotvené v § 73d odst. 3 trestního řádu, podle kterého se vazební zasedání koná, jestliže o to obviněný výslovně požádá (nebo soud a v přípravném řízení soudce považuje osobní slyšení obviněného za potřebné pro účely rozhodnutí o vazbě). O svém právu žádat konání vazebního zasedání musí být obviněný poučen.
17. Z hlediska naplnění principu kontradiktornosti (slyšení obviněného) je pak nutno posuzovat každý případ individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti, včetně toho, zda byla uvedena nová, pro rozhodování o vazbě relevantní skutečnost či zda byla vznesena konkrétní námitka, jejíž prokázání by reálně mohlo opodstatněnost vazby zvrátit, a z níž by vyplývala nutnost osobního slyšení stěžovatele [srov. nález ze dne 30. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 1812/08 (N 186/51 SbNU 285)].
18. Z uvedeného tedy vyplývá, že povinností soudu rozhodujícího o dalším trvání vazby podle § 72 trestního řádu je sdělit obviněnému, že bude o jeho vazbě rozhodováno a zároveň mu vytvořit prostor pro účinné vznesení námitek, resp. pro vznesení požadavku na konání vazebního zasedání, přičemž obviněný musí být o tomto svém právu poučen [srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 3689/17 nebo ze dne 18. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 3909/16 (N 15/84 SbNU 173)].
19. Z § 33 odst. 1 a 5 i z § 73d odst. 3 trestního řádu zároveň plyne povinnost seznámit obviněného s návrhem na rozhodnutí o prodloužení vazby. Uvedené je součástí principu tzv. kontradiktornosti řízení.
20. Minimálním, ale rozhodně nikoli optimálním, naplněním principu kontradiktornosti řízení je stav, kdy obviněný alespoň byl poučen o právu žádat konání vazebního zasedání, a obhájce měl k návrhu na rozhodnutí o prodloužení vazby přístup (srov. nález ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. I. ÚS 306/24 ). IV. b) Vlastní posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
21. Ústavní soud následně posoudil stěžovatelčinu ústavní stížnost a dospěl ke zjištění, že obecné soudy výše uvedenému minimálnímu ústavněprávnímu standardu dostály. Za rozhodné považuje Ústavní soud především následující skutečnosti, které ve svém souhrnu s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu činí napadená rozhodnutí ústavně souladnými.
22. Zaprvé, stěžovatelka byla poučena o právu žádat konání vazebního zasedání, přičemž všechny potřebné informace měla k dispozici v mongolském jazyku. Tím se její věc relevantně odlišuje od okolností nálezu ze dne 18. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 3944/14 (N 96/77 SbNU 415), v němž Ústavní soud shledal porušení základních práv stěžovatele tím, že nebyl poučen o svém právu žádat konání vazebního zasedání, přestože mu byl doručen návrh na prodloužení vazby. V řízení předcházejícím nálezu sp. zn. II. ÚS 3689/17 stěžovateli nebyl ani doručen návrh na rozhodnutí o prodloužení vazby, ani nebyl o tomto rozhodování jiným způsobem vyrozuměn, stejně jako nebyl poučen o svém právu žádat vazební zasedání. Ve věci Vecek v. Česká republika ESLP shledal porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy, neboť obvodní soud porušil právo stěžovatele na kontradiktorní řízení chráněné čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy tím, že stěžovatele žádným způsobem neinformoval o tom, že bude rozhodováno o vazbě.
23. Zadruhé, stěžovatelka namítá, že stanovená třídenní lhůta byla nedostatečná k tomu, aby kontaktovala svého obhájce a poradila se s ním, zda má využít právo požádat o nařízení vazebního zasedání. Stěžovatelka nedoceňuje, že návrh státního zástupce na prodloužení vazby s výzvou a poučením (včetně překladu do mongolštiny) obdržela dne 28. 5. 2025, přičemž okresní soud podle § 73d odst. 3 trestního řádu rozhodl mimo vazební zasedání dne 11. 6. 2025. Stěžovatelka ani netvrdí, že se v tomto časovém úseku pokusila jakkoli reagovat na návrh státního zástupce a procesní vývoj situace, činit kroky k ochraně svých práv a kontaktovat svého obhájce, případně zaměstnance Vězeňské služby ČR nebo přímo okresní soud. Ústavní soud proto nesdílí názor stěžovatelky, že výše popsané okolnosti ji omezovaly do té míry, že neměla možnost se s obhájcem poradit o osobním slyšení.
24. Zatřetí, lhůta pro rozhodnutí podle § 72 odst. 1 trestního řádu uplynula dne 13. 6. 2025, tedy obhájci mohlo být zřejmé - a to již se zřetelem ke skutku, pro který je stěžovatelka trestně stíhána - že je vysoce pravděpodobné, že bude rozhodováno o prodloužení vazby. Nepřiměřeně "paternalistický" přístup státu ke vztahu mezi právním zástupcem a zastoupeným Ústavní soud odmítl též kupříkladu v nálezu ze dne 25. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 83/96 (N 87/6 SbNU 123; 293/1996 Sb.) a usneseních ze dne 7. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 688/05 , ze dne 9. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 3785/14 , ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 977/15 a ze dne 22. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 3929/18 , a to i s odkazy na rozsudky ESLP ze dne 24. 11. 1993 ve věci Imbrioscia v. Švýcarsko, stížnost č. 13972/88, a ze dne 22. 2. 1994 ve věci Tripodi v. Itálie, stížnost č. 13743/88.
25. Začtvrté, není nerozhodné ani to, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nepředkládá věcné námitky týkající se důvodů vazby. Také ve stížnostním řízení u krajského soudu stěžovatelka namítala výhradně procesní pochybení okresního soudu. Přitom právě ve stížnostním řízení u krajského soudu stěžovatelka měla příležitost vznést relevantní námitky proti prodloužení vazby. Z hlediska práva být slyšen při rozhodování o osobní svobodě považuje Ústavní soud za důležité právě to, že stěžovatelka, i kdyby neměla příležitost se k důvodům vazby vyjádřit v prvním stupni, měla tuto možnost u krajského soudu. Stěžovatelka navíc procesní prostor k vyjádření u krajského soudu využila výhradně k formulování procesních námitek, které opakovaně uplatňuje v ústavní stížnosti, nikoli námitek věcných. Tato skutečnost by sice sama o sobě nemohla být relevantní pro závěr o ústavnosti napadených rozhodnutí, avšak pro kontextuální posouzení napadených rozhodnutí je relevantní. Stěžovatelka ostatně netvrdí, že samotný návrh na prodloužení vazby obsahuje skutečnosti zcela nové či překvapivé.
26. Obecné soudy vysvětlily, proč shledaly ponechání stěžovatelky ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu nezbytným, přičemž své závěry založily na konkrétní argumentaci.
27. Je třeba opětovně připomenout, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, jež mohou nastat, nebude-li obviněný vzat do vazby, resp. v ní ponechán. Jak Ústavní soud uvedl již mnohokrát ve své předchozí judikatuře, posuzování vazebních důvodů či jejich trvání in concreto je především úlohou obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat [srov. nálezy ze dne 20. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 137/2000 (N 174/20 SbNU 235), ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 121/02 (N 68/26 SbNU 203), ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 585/02 (N 77/37 SbNU 83) nebo ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 1115/09 (N 85/57 SbNU 137)].
28. Obecné soudy v napadených rozhodnutích při aplikaci § 67 písm. a) a c) trestního řádu vycházely z konkrétní důkazní situace a podle jejich závěrů je stěžovatelka důvodně podezřelá ze spáchání závažného násilného trestného činu proti životu, přičemž znalecký posudek vyloučil možnost vzniku zranění sebepoškozením a na oblečení i obuvi stěžovatelky byly zjištěny stopy krve poškozeného (jejího manžela). Soudy poukazovaly, že svědkyně vypověděla, že z vedlejšího pokoje slyšela v době bezprostředně předcházející inkriminovanému skutku hádku muže a ženy, která křičela v mongolštině "zabiju tě". Vzhledem k závažnosti trestního obvinění, výši hrozícího trestu se zřetelem k okolnostem konkrétního případu, absenci stabilních sociálních vazeb na území České republiky a skutečnosti, že je státní příslušnicí Mongolska, jsou důvodné obavy z útěku. Současně uvažované sklony k agresivnímu chování pod vlivem alkoholu a povaha přičítaného činu odůvodňují i obavu z opakování trestné činnosti.
29. Rozhodnutí nejsou formalistická ani svévolná, ale vycházejí z konkrétních skutkových okolností věci a přiměřeně zohlednila její specifika. Požadavek na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí byl v dané věci naplněn v rozsahu, který odpovídá povaze vazebního rozhodování a ústavním standardům.
30. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že usnesení obecných soudů respektují ústavněprávní normy, včetně čl. 8, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Vazba je proporcionální k závažnosti obvinění, soudy přezkoumaly důvody vazby a dospěly k závěru, že riziko předvídané v § 67 písm. a) a c) trestního řádu přetrvává, a tedy ústavně zaručená práva stěžovatelky nebyla porušena. Postup obecných soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, neústavní nedostatky nevykazuje, což je pro posouzení Ústavním soudem rozhodné (srov. nález ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2442/23 ).
31. Usnesení obecných soudů byla vydána na základě zákona, dostatečně uváděla skutečnosti, na nichž byla založena a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které obecné soudy rozhodly výše specifikovaným způsobem, jsou v jejich usneseních přehledně a srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na ně odkazuje, nepovažuje za nutné cokoliv - kromě výše uvedeného - k nim dodávat. Principy řádného procesu, aplikované ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny a zásada subsidiarity vazby, nebyly podle přesvědčení Ústavního soudu porušeny. Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro závěr o porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
32. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. září 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu