Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele Tomáše Kamarýta, právně zastoupeného advokátem JUDr. Milanem Zábržem, Veveří 57, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 č. j. 23 Cdo 2158/2012-130, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2012 č. j. 15 Co 14/2012-83 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 8. 2011 130 EC 67/2011-54, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl ve věci tak, že návrh stěžovatele zamítl, svůj výrok odůvodnil tím, že stěžovatel utrpěl úraz při tréninku na závodně-tréninkové akci motoristického sportu, byť na rekreační úrovni. Stěžovatel pořádající společnosti potvrdil i prohlášení o vědomí rizik vycházejících z takové akce. Z toho důvodu pak podle nalézacího soudu stěžovatel nemá nárok na pojistné plnění, neboť se nejedná o pojistnou událost. Odvolací soud závěry soudu prvního stupně potvrdil, neboť v souvisejících všeobecných obchodních podmínkách se smluvní strany dohodly, že pojistné plnění je vyloučeno pro případ úrazu, k němuž došlo při provozování všech sportů v extrémních podmínkách, a to na jakékoli úrovni včetně rekreačního sportu.
Stejně tak byla dohodnuta výluka z odpovědnosti pro případ úrazu, k němuž by došlo u řidiče, spolujezdce nebo cestujícího v motorovém vozidle při jejich účasti na závodech, soutěžích a souvisejících tréninkových jízdách. Ve věci podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatel dospěl k závěru, že při projednávání předmětného případu před obecnými soudy došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány především čl. 36 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o lidských právech. Rozhodnutí obecných soudů jsou dle náhledu stěžovatele založeny na libovůli, přičemž došlo ke vzniku extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a rozhodnutími obecných soudů. Stěžovatel předložil obecným soudům životní a úrazové pojištění z důvodu ochrany svého majetku a dále zabezpečení rodiny v případě jeho úrazu či smrti.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20.
6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str.
41). V případě stěžovatele se v podstatě jedná jen o polemiku, zda to či ono jednání spadá pod rozsah uzavřené pojistné smlouvy. Obecné soudy uvedly důvody, jež je vedly k závěru o tom, proč nebylo lze zahrnout úraz stěžovatele pod rozsah sjednané pojistné smlouvy. Ústavní soud není další odvolací instancí.
Namítá-li stěžovatel odepření spravedlnosti, nutno konstatovat, že podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 , Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. září 2013
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu