Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele W. H., zastoupeného JUDr. Jiřím Rouskem, advokátem, sídlem Dubská 390/4, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2025 č. j. 30 Cdo 1411/2025-292, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2024 č. j. 11 Co 363/2024-262 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. května 2024 č. j. 31 C 135/2020-209, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, 2 a 3, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení částky 150 865 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II), jakož i o poplatkové povinnosti stěžovatele (výrok III). V řízení se stěžovatel domáhal náhrady majetkové újmy v celkové výši 80 865 Kč, tvořené náklady na cestovné do zaměstnání, náklady na právní pomoc v řízení o zadržení řidičského průkazu a dále náhrady za nemajetkovou újmu v celkové výši 70 000 Kč, sestávající ze zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení a za jeho ponížení a omezení v sociálním a pracovním životě tím, že nemohl sám řídit automobil. Uplatněné nároky stěžovatel spojoval s řízením o zadržení řidičského průkazu, které probíhalo před Magistrátem města Teplice jako správním orgánem prvního stupně a před Krajským úřadem Ústeckého kraje jako orgánem odvolacím.
3. Po právní stránce obecné soudy věc posoudily podle § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), a dovodily, že stěžovatelovy nároky jsou promlčeny. Stěžovatel se o škodě dozvěděl dne 1. 3. 2017, kdy nabylo právní moci usnesení policie o odložení jeho trestního stíhání, čímž byly odklizeny účinky rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu a stěžovateli byl řidičský průkaz vrácen.
Proto dne 2. 3. 2017 mohl uplatnit nárok u soudu, avšak učinil tak až dne 4. 10. 2020. U nároků na náhradu majetkové újmy činí promlčecí lhůta 3 roky a uplynula dne 2. 9. 2020 (s připočtením 6 měsíců z důvodu předběžného uplatnění nároku u vedlejší účastnice). Ohledně cestovného stěžovatel podle obecných soudů neprokázal výši škody ani příčinnou souvislost. Nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé tím, že nemohl sám konat cesty do zaměstnání a společensky se realizovat, je rovněž promlčený. O vzniku této újmy se stěžovatel dozvěděl rovněž dne 1.
3. 2017 a šestiměsíční promlčecí lhůta uplynula 2. 9. 2017. Ohledně nároku, který stěžovatel spojoval s nepřiměřenou délkou řízení, oba soudy dovodily, že dobu řízení nelze považovat za nepřiměřenou, zvláště pokud se čekalo na vypracování znaleckého posudku; dále zohlednily, že po odložení trestního stíhání správní řízení nemělo pro stěžovatele žádný reálný význam.
4. Následné dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost. Stěžovatel napadal rozhodnutí městského soudu v rozsahu, kterým bylo rozhodováno o částce nepřesahující 50 000 Kč, u tohoto nároku je dovolání objektivně nepřípustné. K ostatním nárokům konstatoval, že stěžovatel v dovolání neformuloval žádnou právní otázku, která by mohla založit jeho přípustnost, neboť obecné soudy daný případ posoudily v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu [v této souvislosti Nejvyšší soud odkázal příkladmo na nález ze dne 3. 6. 2021 sp. zn. II. ÚS 3516/20
(N 111/106 SbNU 229)]. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry nižších soudů o tom, že nároky stěžovatele jsou promlčené. Rozhodnutí o zadržení stěžovatelova řidičského průkazu pro podezření ze spáchání trestného činu se ukázalo jako "materiálně" nezákonné dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí policejního orgánu. V uvedený okamžik bylo zřejmé, že důvody pro zadržení řidičského průkazu s účinky ex tunc dány nebyly, a stěžovateli nic nebránilo uplatnit podle zákona č. 82/1998 Sb. své nároky. Od tohoto okamžiku také začala běžet promlčecí lhůta. Pozdější vydání dalšího zrušujícího rozhodnutí správního orgánu ve správním řízení nemůže mít na běh promlčecí lhůty vliv. Stěžovateli vznikla škoda, resp. nemajetková újma v důsledku jediného nezákonného rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu a nikoliv v důsledku opakovaného zrušení takového rozhodnutí. Odkaz na nález ze dne 23. 2. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2009/20
(N 38/104 SbNU 396) není přiléhavý, neboť městský soud v dané věci nevycházel z toho, že by stěžovateli jím uplatněné nároky nevznikly (s výjimkou požadavku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku správního řízení), ale považoval je za promlčené. Pravomocné odložení trestní věci stěžovatele způsobilo materiální nezákonnost rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu ve správním řízení a následné zrušení rozhodnutí správních orgánů pro nedostatečné odůvodnění na věci nemůže nic změnit.
5. Podle stěžovatele k protiprávním zásahům do jeho práv došlo rozhodnutím správních orgánů zrušenými až v prosinci roku 2019. Obecné soudy opomenuly skutečnost, že ani zastavení trestního stíhání nutně neznamená nezákonnost rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu. Judikatura Nejvyššího soudu konstantně vychází z toho, že promlčecí lhůta začíná běžet doručením zrušujícího rozhodnutí. Takovým rozhodnutím je v případě stěžovatele rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 11. 2019, který zrušil rozhodnutí správních orgánů. Stěžovatel požadoval odškodnění až za nezákonnost, kterou konstatoval ve zrušujícím rozsudku správní soud - tedy v daném případě Krajský soud v Ústí nad Labem. Obecné soudy stěžovatele nutí k tomu, aby žádal náhradu škody a újmy v době, kdy jeho nároky nejsou procesně ani materiální zralé. Upozorňuje, že obrana ze strany státu založená na vznesení námitky promlčení není v souladu s dobrými mravy [v této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1532/16 (N 176/82 SbNU 713)].
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud ve své judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzované věci nedošlo.
8. Stěžovatel opakuje argumenty, které již uplatnil před obecnými soudy a s nimiž se soudy řádně vypořádaly. Zároveň nezohledňuje podstatu odůvodnění nyní napadených rozhodnutí. Obecné soudy přesvědčivě a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vysvětlily, proč se rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu stalo nezákonným již rozhodnutím policejního orgánu o odložení trestního stíhání ve věci stěžovatele a nikoliv až v navazujícím řízení před správními orgány, které se rovněž zabývaly zákonností rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu stěžovatele. Obecné soudy při řešení této otázky vycházely z judikatury Ústavního soudu k tomu, že nelze po poškozených žádat, aby formálně vedli v případech, jako je ten stěžovatele, správní řízení směřující proti rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu, je-li s ohledem na výsledek trestního řízení zjevné, že takové zadržení řidičského průkazu bylo od počátku nezákonné. Na tomto závěru není důvodu cokoliv měnit.
9. Na případ stěžovatele nelze vztahovat obecnou judikaturu k běhu promlčecí lhůty, podle níž promlčecí lhůta ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. začíná běžet až dnem doručení zrušujícího rozhodnutí. V případě stěžovatele se vedlo řízení podle § 118c zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, které se vede o zadržení řidičského průkazu do doby, než policejní orgán ve věci rozhodne o přestupku nebo trestném činu. Policejní orgán rozhodl o odložení trestní věci stěžovatele, čímž toto specifické řízení před obecním úřadem s rozšířenou působností úzce provázané s řízením vedeným policejním orgánem pozbylo relevanci.
Závěr, že stěžovateli nic nebránilo uplatnit bez dalšího své nároky podle zákona č. 82/1998 Sb. ihned po rozhodnutí o odložení věci policejním orgánem, je ústavně souladný. Námitka stěžovatele, že jej ve skutečnosti obecné soudy nutí k tomu, aby žaloval nároky, které ještě nejsou procesně, ani materiálně zralé, v tomto kontextu nemůže obstát. Nepřípadný je odkaz stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 1532/16
. Ve stěžovatelově věci se veřejná moc nedopustila žádného pochybení, pro které by stěžovateli marně uplynula lhůta k uplatnění jeho nároků. Uplatnění námitky promlčení tudíž nemůže být ani nemravné.
10. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. října 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu