USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce W. H., zastoupeného JUDr. Jiřím Rouskem, advokátem, se sídlem v Teplicích, Dubská 390/4, proti žalované České republice - Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 135/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2024, č. j. 11 Co 363/2024-262, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 5. 2024, č. j. 31 C 135/2020-209, zamítl žalobu o zaplacení částky 150 865 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku ve výši 3 900 Kč (výrok II).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“), v záhlaví označeným rozhodnutím, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku
odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu), jakož i o poplatkové povinnosti žalobce (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal jednak náhrady majetkové újmy v celkové výši 80 865 Kč, sestávající jednak z nákladů na cestovné do zaměstnání ve výši 73 000 Kč, jednak z nákladů na právní pomoc v řízení o zadržení řidičského průkazu ve výši 7 865 Kč, dále požadoval zadostiučinění za nemajetkovou újmu v celkové výši 70 000 Kč, sestávající jednak ze zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení ve výši 43 800 Kč a jednak z částky 26 200 Kč za ponížení žalobce a jeho omezení v sociálním a pracovním životě tím, že nemohl sám řídit automobil. Uplatněné nároky žalobce spojoval s řízením o zadržení řidičského průkazu, které probíhalo před Magistrátem města Teplice pod sp. zn. MgMT SČ 078890/ZŘP/220/2016/Per jako správním orgánem prvního stupně a před Krajským úřadem Ústeckého kraje pod sp. zn. 4032/DS/2016, JID 1337014/2016/KUUK/Píš jako orgánem odvolacím. Rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu byla pro jejich nezákonnost zrušena rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 15 A 162/2016-41, ze dne 26. 11. 2019, který nabyl právní moci dne 12. 12. 2019.
4. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
6. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26.
5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). To ovšem neplatí tam, kde dovoláním formulovaná otázka je společná i podlimitním nárokům, vztahuje-li se k plnění, jež částku 50 000 Kč v souhrnu přesahuje (k tomu srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023). Nejvyšší soud tak shledal, že dovolání je nepřípustné ohledně dílčího nároku na zaplacení částky 43 800 Kč za nemajetkovou újmu spojenou s nepřiměřenou délkou řízení, neboť žalobce nejenže neformuloval společnou otázku, nýbrž neformuloval k tomuto samostatnému nároku otázku žádnou.
V této části je dovolání objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (a nadto je navíc i pro jeho vady neprojednatelné podle § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., protože ve vztahu k němu není formulován ani důvod přípustnosti dovolání, ani dovolací důvod).
7. Otázka, odkdy počíná svůj běh promlčecí doba v případě, že rozhodnutí správního orgánu bylo shledáno „materiálně nezákonným“, protože neobstálo vedle pozdějšího rozhodnutí, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím posouzení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, který vychází z přesvědčení, že při posuzování nároků uplatňovaných podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů [dále jen „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998 Sb.“], nelze ztratit ze zřetele, že aplikací tohoto zákona nesmí fakticky dojít k vyprázdnění práva na náhradu újmy způsobené veřejnou mocí, jež je garantováno v čl.
36 odst. 3 Listiny. Judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu proto dovodila, že ve specifických případech může výjimečně nastat situace, kdy jsou později vydaným rozhodnutím popřeny účinky rozhodnutí vydaného dříve, jež je pak namístě (bez dalšího) považovat za nezákonné ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, byť toto rozhodnutí samo zrušeno či změněno [do té doby] pro svou nezákonnost nebylo. Trvat na požadavku na zrušení takového rozhodnutí, jež se ocitlo v rozporu s objektivním právem, by se totiž v těchto případech jevilo jako nepřiměřeně formalistické a fakticky by odpovědnost státu za škodu vylučovalo.
Poukázat lze v této souvislosti například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2150/2012, jakož i na již zmíněný rozsudek ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4158/2009, a dále na nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 2159/11, ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 2201/10, ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 1534/18, nebo ze dne 3. 6.
2021, sp. zn. II. ÚS 3516/20. Stejný názor potvrzuje i odborná literatura (srov. SIMON, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2019, s. 108).
8. Odpovědnost státu byla dovozena i v případě (skutkově obdobného) rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu podle § 15 odst. 1 vyhlášky č. 87/1964 Sb., o řidičských průkazech, kdy bylo možné uvažovat o faktickém „odstranění“ [rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu] tím, že k formálnímu zrušení správního rozhodnutí nedošlo jen proto, že dříve zadržený řidičský průkaz byl navrácen coby přímý důsledek určitého výsledku jiného /trestního/ řízení [zproštění obžaloby ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 2201/10)]. I v dalších rozhodnutích dovolací soud vysvětlil, že přestože rozhodnutí správce daně, kterými měla být dovolateli způsobena škoda, nebyla na základě opravných prostředků, jež právní řád k ochraně práva daňového subjektu poskytuje, formálně zrušena pro nezákonnost, lze je považovat za rozhodnutí nezákonná ve smyslu § 8 OdpŠk, neboť k jejich faktickému odstranění došlo na základě konečného rozhodnutí ve věci, tj. v důsledku zrušení dodatečných platebních výměrů. Předpokladem vydání zajišťovacího příkazu a v důsledku toho vzniklého zástavního práva bylo očekávání, že žalobci bude uložena daňová povinnost na základě prováděné daňové kontroly, což se skutečně stalo vydáním dodatečných platebních výměrů. Důvodnost tohoto postupu správce daně nebyla v průběhu řízení zpochybněna, přičemž šlo ze své povahy o opatření preventivní, ve kterém správce daně stanoví částku dosud nestanovené daně na základě vlastního uvážení podle pomůcek, a nepředjímá, jaká bude skutečně následně stanovená daňová povinnost. Přestože se formálně jednalo o samostatná rozhodnutí (zajištění daňové povinnosti a stanovení daně na základě platebních výměrů), jsou obě rozhodnutí věcně, akcesoricky, spjatá do té míry, že bez dodatečných platebních výměrů by zástavní právo na nemovitostech žalobce nevázlo (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3322/2013).
9. Ústavní soud v opakovaně zmiňovaném nálezu uvedl, že soudy se (tehdy) měly zabývat „faktickým odstraněním původního správního rozhodnutí zvrácením jeho následku – dříve zadržený řidičský průkaz je stěžovateli navrácen, coby výraz předjímaného "konečného rozhodnutí", jímž není zrušení správního rozhodnutí předchozího, nýbrž jde o přímý důsledek určitého výsledku jiného řízení, totiž stěžovatelova trestního stíhání“.
10. Odvolací soud v nyní posuzované věci vycházel ze skutkových zjištění (jež samy o sobě nepodléhají dovolacímu přezkumu ve smyslu § 241a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), podle nichž dne 29. 6. 2016 došlo k dopravní nehodě a žalobci byl zadržen řidičský průkaz. Dne 1. 7. 2016 bylo zahájeno správní řízení, dne 8. 8. 2016 Magistrát města Teplice vydal rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu dle § 118b odst. 1 a § 118a odst. 1 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb. pro podezření z přečinu dle § 147 odst. 1 tr. zák. do doby pravomocného rozhodnutí o trestném činu. K odvolání žalobce jako účastníka řízení bylo uvedené rozhodnutí „potvrzeno“ odvolacím správním orgánem dne 6. 9. 2016. Policie České republiky odložila trestní věc usnesením ze dne 7. 2. 2017, č.j. KRPU-139858-70/TČ-2016-040971-BR, které nabylo právní moci dne 1. 3. 2017, a v důsledku toho byl žalobci řidičský průkaz navrácen (dle soudu prvního stupně dne 1. 3. 2017, dle tvrzení žalobce dokonce již dne 11. 2. 2017), čímž, jak uvádí odvolací soud, takto bylo „rozhodnuto o trestném činu“. Předtím, a to dne 20. 9. 2016, žalobce podal správní žalobu, o níž bylo pro něj příznivě rozhodnuto Krajským soudem v Ústí nad Labem, jeho rozsudkem ze dne 26. 11. 2019, jímž byla správní rozhodnutí zrušena; kasační rozsudek správního soudu nabyl právní moci dne 12. 12. 2019.
11. Odvolací soud, který přesvědčivě odůvodněné úvahy vtělil zejména do odstavců 11 a 12 svého rozsudku, se proto ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, pracující s doktrínou „materiálně nezákonných rozhodnutí“, nijak nezprotivil, jestliže s odvoláním na výše zmíněnou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu přisvědčil námitce žalované, že žalobce se dozvěděl o tom, že rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu pro podezření ze spáchání trestného činu se ukázalo jako „materiálně“ nezákonné dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí policejního orgánu o odložení (trestní) věci, s jejímž výsledkem bylo zadržení řidičského průkazu bytostně spojeno. V uvedený okamžik [i s ohledem na dlouhodobě ustálený výkladů soudů] bylo zřejmé, že důvody pro zadržení řidičského průkazu s účinky ex tunc dány nebyly a žalobci (jemuž byl v souvislosti s uvedeným také řidičský průkaz fakticky vrácen) nic nebránilo uplatnit již tehdy své nároky z titulu (materiálně) nezákonného rozhodnutí u soudu, a to zcela bez zřetele k tomu, že paralelně probíhalo ještě řízení o správní žalobě. Nelze totiž judikaturu (zejména Ústavního soudu) vážící se k materiální nezákonnosti formálně nezrušených rozhodnutí aplikovat nahodile, nýbrž jejím prostřednictvím je třeba postihnout všechny skutkově souměřitelné případy (srov. nejen čl. 89 odst. 2 Ústavy, ale i § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), a to vždy se všemi důsledky z toho plynoucími, ať už jsou pro poškozeného příznivé či nikoliv.
12. Jestliže promlčecí doba běží od okamžiku, kdy nabylo právní moci usnesení policejního orgánu, v jehož důsledku se (bez dalšího, na základě dlouhodobé judikatury Ústavního soudu a navazující judikatury Nejvyššího soudu) považuje rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu za „materiálně nezákonné“, pak ani vydání pozdějšího [dalšího] zrušovacího rozhodnutí (zde správního soudu) již nepředstavuje další či novou právní skutečnost, která by měla za následek přerušení či přetržení již běžící promlčecí doby, současně však nelze nalézt zákonné opory ani pro úvahu, že by již rozběhlá promlčecí doba v takovém případě počala poškozenému běžet znovu; žalobci totiž měla vzniknout škoda (resp. nemajetková újma) v důsledku jediného nezákonného rozhodnutí, nikoliv v důsledku jeho (opakovaného) (z)rušení.
Dovolatelem akcentovaný běh lhůty k podání žaloby počítaný až od opakovaného zrušení rozhodnutí by představoval nástroj, který by šel proti požadavkům právní jistoty a předvídatelnosti práva, které institut promlčení cílící na odstranění právní entropie sleduje (srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2024, sp. zn. 30 Cdo 912/2024). Lze rovněž připomenout zásadu římského práva, že práva prospívají bdělým. Pokud by se měla prosadit dovolatelova výše nastíněná úvaha, dostal by se opět do značné nejistoty tkvící v tom, že pokud by jako poškozený nepodal včas kompenzační žalobu poté, co se (v důsledku pro něj příznivého výsledku trestního řízení) ukázalo rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu jako materiálně nezákonné a vyčkával by ještě na výsledek paralelně probíhajícího přezkumu pravomocného rozhodnutí správního orgánu správním soudem, pak by v případě, že by jeho správní žaloba byla nakonec jako nedůvodná zamítnuta, mohla nastat situace, že by se svých nároků na náhradu škody či nemajetkové újmy nemusel vůbec domoci, a to tehdy, pokud by konečné rozhodnutí správního soudu bylo vydáno až po uplynutí promlčecí doby, přestože jeho nárok by v důsledku zjištěné materiální nezákonnosti v základu nepochybně důvodný.
13. V dovolání citovaný nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2009/20, není nyní řešené věci přiléhavý, neboť odvolací soud nevycházel z toho, že by žalobci jím uplatněné nároky nevznikly (s výjimkou požadavku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku správního řízení), ale považovaly je za promlčené; otázku promlčení přitom uvedený nález nikterak neřešil. Soudy obou stupňů se rovněž – vzdor opačnému tvrzení dovolatele – nezabývaly zákonností trestního řízení (resp. jeho předprocesní fáze), nýbrž zdůraznily, že byl-li řidičský průkaz zadržen výlučně v souvislosti s podezřením na spáchání trestné činnosti žalobcem, a to jen do doby rozhodnutí učiněného v trestním řízení, pak pravomocné odložení trestní věci má neodvratně za následek závěr o materiální nezákonnosti rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu v řízení správním. Zjednodušeně řečeno při výkladu § 32 odst. 1 Odpšk platí, že jeho dispozice, podle níž „běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí“ platí i pro rozhodnutí, z nichž vyplývá materiální nezákonnost dřívějšího rozhodnutí, byť nebylo zrušeno výslovně.
14. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, resp. pokud jím, byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
15. Lze tedy závěrem shrnout, že odvolací soud se od ustálené judikatury dovolacího soudu podle § 237 o. s. ř. neodchýlil a zčásti je podané dovolání / mířící proti tzv. bagatelnímu části a proti výroku o nákladech řízení/ objektivní nepřípustné (§ 237 odst. 1 písm. c/ a h/ o. s. ř.). Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. v celém rozsahu odmítl.
16. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 6. 2025
JUDr. David Vláčil předseda senátu